Kdysi jednou dlouhou dobu po divokém západě existovalo v pusté krajině malé městečko. V tomhle malém městečku, jako by se zastavil od dob divokého západu čas.
„Kedy sa už konečne vydáš,“ počúvala som často od mamy. „Aj vnúčatá už chceme vidieť,“ zvykol sa pridať otec. No čo už, viem čo sa odo mňa očakáva. Náš starobylý vodnícky rod potrebuje potomka.
Za oknom to opäť hralo prekrásnymi farbami. Enzo sa naklonil cez oblok svojej izby, aby nemo pozoroval všetku tú nádheru. Zbožňoval hru farieb, ktorú mu stvoriteľ každodenne servíroval pred oči.
Luisa samozřejmě věděla, že ji šéf nemiluje, a o co vlastně jde… Prostě dávala přednost tomu, co s ním dělá, před samotou svého mini bytu.
Stačil mu jediný letmý pohľad a vedel prečo prišla. Takmer po každom prebudení sa objaví dáky lobista. Ako obvykle, atraktívna humanoidka. Upil z nápoja a ležérne sa oprel o pult regeneračného baru. Hral nezáujem. Pohľad upieral za priehľadnú hmotu panoramatického okna, najväčšieho na tejto transportnej lodi. Na povrchu planéty rátal explózie. Náhodné záblesky, prakticky všade, vizuálny prejav globálnej vojny. „…
Netrvalo dlho a svoje rozhodnutie pridať sa k tejto misii, o ktorej sa dlho a veľa hovorilo, oľutoval. V rozvalinách bývalého nákupného centra totiž strávili už viac času než bolo príjemné.
Smrť. Muna zhrnula karty na jednu kopu a opäť si ich vyložila. Smrť, nenávisť, deštrukcia, zúfalstvo. Povzdychla a opäť zopakovala celý rituál. A znova, a znova. Posledné týždne jej karty ukazovali to isté a nezáležalo na tom, komu veštila. Smrť, deštrukcia.
„Bojím sa ťa. Kde si?“ zašepkajú pery roztraseným hlasom. „Som priamo pred tebou. Nevidíš ma?“ rovnako potichu zašepká akýsi hlas.
Nastalo ticho a ja som pomaly kráčala von z domu. Otvorila som dvere, vŕzgot dverí mi priam pílil uši a bolo mi na omdletie. Chcela som kričať,vrieskať, no nevyšiel zo mňa ani hlások. Bola som v šoku. V šoku z toho čo sa stalo.
Denník Fandom SK vyhlasuje jesenné kolo súťaže mikropoviedok Ohnivé pero Q2 2019.
Poľovačka nebola ani zďaleka taká zábavná, ako si Adam predstavoval. Vzrušenie z toho, že ho otec prvýkrát berie so sebou, rýchlo opadlo a zostala iba ospalosť.
,,Roxy, dokázali sme to, " povie Feelsberg. ,,Máme liek, zahlási a víťazoslávne zdvihne skúmavku so slabočerveným roztokom. Ten čas stál za to. Teraz zachránime milióny životov a svet sa možno dokáže stať lepším miestom.
Psal se rok já-už-ani-nevím který (2005 – anebo tak, plus mínus rok dva – historie je spíš manželčina doména) a já tehdy neměl ani tušení, že se začne tahle podivná story. Tehdy mi zůstávalo (jak jsem si namlouval) jenom pár týdnů pozemského života.
Na první pohled se zdála být křehká, ale měla srdce bojovnice. Tmavě modré vlasy jí splývaly v bohatých vlnách na ramena. Šedý kabátek chránil její štíhlé tělo proti větru, který téměř nikdy neutichal.
Svetlohnedé vlasy som mal prilepené k hlave a celkovo som bol premočený do nitky. Odkedy som sa ocitol v tomto meste, silno lialo, pričom som nemal dáždnik a ani štipku čarodejníckych schopností.
Všimol si ju pred chvíľou: žena, neurčitého veku, udržiavaná – a bola v saune spolu s ním, už keď si dával prvé kolečko. Sedela na tom istom mieste ako vtedy.
Cilian Clendah seděl ve vysokém, zdobně vyřezávaném křesle a zamyšleně ťukal brkem o desku stolu dovezeného až z dalekého východu. Jako malý si přísahal, že jednou získá vše, po čem toužil.
„272. Helián 2. galaktického roku. Audiodenník kapitána Klávia. Dni plynú a ja si začínam zvykať na moju novú rolu kapitána kuriérskej lode Šón-B73. Až teraz som si uvedomil, čo všetko pre nás bývalý kapitán Efelon robil.
„Nevieme si s tým poradiť.“ Hlavný inžinier Wan s tichým lusknutím vytvoril okolo seba zelenkastý obláčik, aby dal ostatným členom zastupiteľstva decentne najavo, v akom citovom rozpoložení sa nachádza.
Sedela som v tej čakárni už niekoľko hodín, a stále som nemala žiadne informácie o svojej sestre. Bola som na ceste z práce, keď mi volali, že moja sestra mala autonehodu. Nevedela som čo sa jej stalo, bude v poriadku? Kde je jej manžel? Bol s ňou v aute?
Ležím na posteli a pomaly sa prebúdzam. Môj mozog je čiastočne prebudený a čiastočne ešte stále pod vplyvom spánku. Začínam vnímať zvuky a odrazu si uvedomím, že nie som vo svojej posteli. Počuť piskľavé otáčanie koliesok nemocničného lôžka…
Kalendár
Klasický pondelok. Možno viac upršaný, ako je bežné. V malom okresnom meste sa začína hodina. Etika. Do triedy vstupuje učiteľ, akého zatiaľ nikto z triedy nevidel. „Postavte sa, žiaci.“
Z temného nočního nebe vypouštěli obři nejasných tvarů salvy dešťových kapek, které zkrápěly krajinu pod nimi. Franta tou dobou mířil domů z večerní směny po klikaté cestě obklopené lipovou alejí. Pod očima se mu rýsovaly dvě silné vrásky a průzor mezi víčky měl užší než kdejaký obyvatel asijského kontinentu.
Už pred pol otočkou Obey nahlásil chybu v systéme. „Silojemy sú prinízke, musíme ich vymeniť inak nám šífenka raz vybuchne.“ Vedel, že Prvý Komplikátor sa bude vykrúcať, občas mu to vzbúrilo žlč, ale vždy sa nejako dohovorili.
Larry našlapoval co nejtišeji. Stále nemohl uvěřit, že je to právě on, kdo uspěl ve výběrovém řízení města na pozici ošetřovatele zvláštních pacientů místního sanatoria.
Musí vydržať do svitania! Alena sa chvela vzrušením. V bruchu cítila motýliky a na rozoklanom jazyku chuť – pach krvi. Celé pobrežie ešte halila hustá tma. Vánok však priniesol slabé chvenie smrteľného výkriku.
Je zvláštne, akí sú ľudia rozdielni. Niekomu stačí ku šťastiu vlastniť malý, stiesnený byt v prepchatom paneláku, mne by nestačil ani celý svet. Niekedy ma totiž pochytí taký obrovský hnev a nepokoj, že by som najradšej vyskočil z kože.