 |
Malá tůň na okraji lesní světliny se koupala ve zlatavých paprscích letního slunce. Zpěv ptáků a zurčení křišťálově čistého potůčku pojednou narušilo pravidelné, hlučné pleskání. A veselé pobrukování.
Mladá hnědovlasá dívka s jiskřivě modrýma očima, oděna v prosté dlouhé kytli, otloukala mokré mužské kalhoty o velký kámen na břehu tůňky. Na dalších balvanech okolo ní leželo rozložené, již vymáchané prádlo. Kdyby ji někdo slyšel, určitě by poznal v melodii, níž si zvesela pobrukovala, velmi populární a taktéž velmi vulgární vojáckou odrhovačku.
Pravdou bylo, že ji jeden pár špinavých uší už nějakou dobu poslouchal. Malá prasečí očka, patřící stejné bytosti, ji stejně tak se zájmem sledovala. Tvor ukrytý v houštinách ještě chvíli vyčkával. Vysedával v nich notnou chvíli, připravujíce se na vhodný okamžik k útoku, který podle něj právě nastal. S mocným řevem vyskočil ze své skrýše a rozběhl se směrem k překvapenému děvčeti.
Šlo mu o jedinou věc.
Chtěl onu nebohou pannu sníst.
Dívka se leknutím otočila. Z nedalekého lesního porostu se vyřítil strašlivě řvoucí zlobr. Jako každý příslušník jeho druhu byl snad sáh a půl vysoký, obtloustlý a chlupatý. Příliš dlouhé ruce, krátké silné nohy a veliké tučné břicho mu dodávaly poněkud komický vzhled. Mohutná mužská chlouba mu při běhu lítala na všechny strany.
„A to na mě zkoušíš, kurva, jako co!?“
Pádící hromotluk se zastavil. Hnědovlasé děvče stálo naproti němu, ruce v bok, jeho obličej opanoval nasupený výraz. V jiskřivě modrých očích se nezračil strach. Pouze vztek. A odhodlání.
„Já…já…“ vysoukal ze sebe, naprosto vyvedený z míry.
Lidé před ním většinou utíkali, pokud tedy nebyli řádně ozbrojeni. Nikdy se mu nestalo, aby se proti němu někdo takto malý a na první pohled zranitelný postavil. Nevěděl jak dál. Jako většina ostatních zlobrů, i on byl poněkud pomalý v úsudku a naprosto neschopný pružně reagovat na nenadálé, překvapivé situace. K jeho smůle se v jedné takové právě nacházel.
Pronikavá modrá kukadla jako by do něj propalovala díru. Takovým pohledem se na něj nedívala ani máma. A ta uměla vypadat tuze strašidelně.
„Nó, co mi k tomu řekneš!?“ vyhrkla na něj hnědovláska, načež začala kráčet směrem k němu, rozhazujíc přitom naštvaně rukama, „To se, do prdele, dělá takhle strašit lidi!? To jsi mě chtěl sežrat nebo co, do hajzlu!?“
„Já… no… jo,“ vypravil ze sebe.
V následující chvíli mu přilétla facka. I když mu dívka dosahovala sotva k hrudi, sílu měla pořádnou. Takovou naposledy schytal od mámy. Promnul si rudnoucí, bolavou tvář. Na druhou skráni mu v mžiku přistála další.
„Au,“ zamumlal a k naprostému překvapení modrooké dívky začal bulet.
Pláč byl jednou z častých reakcí zlobrů, když nevěděli kudy kam. Plakali častěji, než by jeden čekal. Pěknou řadu lidí tím dokázali řádně vykolejit.
„Snad mi tady nebudeš bečet!“ obořilo se na něj děvče.
„Když já… když já…“ natahoval moldánky dále.
„Nedrmol, nebul a radši mi řekni, že už nikoho nebudeš zkoušet sežrat!“
„Když já…“
„Kurva, chceš další facku!?“
„Ne!“
„No tak!?“
„Já… slibuju, že nebudu tuto… nó… už nikoho žrát.“
Dívka se na něj pěkně usmála. Vztek z jiskřivě modrých očí zmizel. Najednou vypadaly konejšivě, vlídně.
„Tak vidíš, že to jde,“ pochválila ho, „a jak tě to vůbec napadlo, prostě jen tak někoho sníst?“
Zlobr se podrbal zamyšleně na šišaté hlavě. Nikdy nad tím nijak nepřemýšlel. Doma to tak prostě bývalo. Učili ho, aby pozřel vše, co mu přijde pod ruku. Co sežereš teď, už ti pak neuteče, říkávala mu vždy máma. A on se podle její rady řídil i poté, co ji se zbytkem jeho rodiny pobili lovci nestvůr. Za svůj život už snědl pěknou řádku inteligentních tvorů. Tedy alespoň těch, co před ním neutekli. Skřety, skřítky, kikimory, jednoho hejkala a samozřejmě i pár lidí. Nevěděl, co je to rasismus, mezi lidmi, elfy, trpaslíky nebo gnómy neviděl žádný rozdíl. Jedni byli podle něj akorát menší, druzí větší.
„Máš hlad, co?“ vytrhla ho ze zamyšlení modrooká.
„Hmm, mám, fakt moc.“
Zlobr seděl na okraji tůně koupající se ve zlatavých slunečných paprscích a pozoroval modrookou dívku máchající prádlo v chladné vodě. Cpal se přitom chlebem s tvarohem, který měla původně k jídlu ona.
„Jak se vůbec jmenuješ?“ zeptala se ho, aniž by přestala s prací.
„Faso.“
„Já jsem Freda,“ představila se mu s úsměvem.
„Hmm, fakt bašta,“ pochvaloval si s mlaskáním nečekanou pochutinu Faso.
Fredu nepřestával fascinovat. Když na ni vyběhl z křoví s úmyslem ji sežrat, bála se. Strašně se bála. Věděla ale, že nesmí dát najevo strach ani slabost. Zabralo to. A teď hřmotný obejda seděl vedle ní a ládoval se její svačinou.
Kdyby šlo stejně snadno zastavit ty nenechavé, nadržené nádeníky na mlýně, posteskla si v duchu. Nebo násilnického otce.
„Jestli chceš, zítra ti donesu víc.“
„Jó? To jako fakt?“
„Jo, fakt,“
„Já moc děkuju teda.“
„Ale zadarmo to nebude,“ zdvihla varovně prst, „hezky si to odpracuješ.“
„Jak jako odpracuješ?“ poškrábal se opět zmateně za uchem.
Vypadalo to, že koncept práce je mu poněkud cizí.
„Pomůžeš mi s praním prádla a za odměnu dostaneš najíst.“
„To tak jako de?“
„Jo, pojď sem, ukážu ti jak na to,“ mávl na něj rukou.
Faso se přisunul k ní. Jako každý zlobr byl nehorázně natvrdlý, ale paradoxně také velmi učenlivý.
„Pořádně koukej, ať si to zapamatuješ,“ řekla mu Freda, „vymácháš prádlo v potoce. Takhle. A pak ho omlátíš o kámen, ať z něj dostaneš co nejvíce vody. Takhle.“
Po názorné demonstraci, kterou raději zopakovala hnědovláska několikrát, i když se nejednalo o žádnou náročnou činnost, to nechala vyzkoušet i Fasa. Jako každý příslušník jeho druhu, i o měl pořádnou sílu. Vymáchanou košili kroucením div neroztrhl a při mlácení o balvan mu vyletěla z rukou, přičemž skončila kdesi v lese.
„Tak takhle teda ne!“
„Já, omluvuju se!“
„Nevadí, zkus to znova.“
Napodruhé už to neohrabaný hromotluk zvládl o poznání lépe. Když ho modroočka pochválila a pěkně se na něj usmála, doslova zářil štěstím.
Fredu by nikdy nenapadlo, že by zlobr mohl mít z něčeho tak obyčejného, jako bylo správně vykroucené prádlo, takovou radost. Samotnou ji překvapilo, jak moc ji jeho reakce těší. Seděli spolu na břehu lesní tůně jen krátkou dobu a když ji uviděl poprvé, chtěl ji prostě jen sežrat, ale i tak se v jeho přítomnosti cítila mnohem lépe, uvolněněji než doma na mlýně. I během chvíle se pro ni stal lepší společností než nenechavá cháska pracující pro jejího otce. Nebo otec samotný. Měla pocit, jako by se mu mohla svěřit s čímkoli, co jí trápilo. Rozhodla se to zkusit. Chtěla vědět, jak se Faso postaví k něčemu, co drtivá většina lidí šmahem odsoudí.
„Faso?“
„Hm?“
„Myslíš si, že je špatný, když se holce líbí holky?“
„Jak jako holky?“
„Třeba mně. Nelíbí se mi kluci, ale holky. Myslíš, že je to špatně?“
„Ééé,“ zamyslel se Faso, „nó, to né, mě se taky líbí holky.“
Freda se na něj pěkně usmála. Možná to byl netvor, co ji chtěl ještě před chvílí sníst, ale i tak byl lepším člověkem než většina opravdových lidí, co znala. Netrpěl předsudky, nevěděl, co je to nenávist. Byl jako malé dítě. Naivní, nezkažený a svým vlastním způsobem tak nějak nevinný.
Snad poprvé v životě se vedle někoho cítila být opravdu sama sebou.
Zlatavé sluneční paprsky dopadaly na hladinu malé lesní tůně. Na jejím okraji seděl mohutný, obtloustlý zlobr a hnědovlasá dívka s jiskřivě modrýma očima. Oba dva soustavně máchali ve studené vodě prádlo, které následně otloukali o kameny.
Usmívající se modroočka si pobrukovala veselou melodii. Šlo o velmi sprostou, nemravnou a velmi populární odrhovačku.
Zlobr se ji snažil napodobovat.
Moc mu to nešlo.
- Toto je príspevok do súťaže mikropoviedok Ohnivé pero.
- Je publikovaný v pôvodnom stave, neprešiel redakčnou ani jazykovou úpravou.
- Súťažné poviedky sú publikované pravidelne, každý pondelok jedna až tri.
- Pevne stanovená uzávierka súťaže nie je, príspevky do každého kola prijímame priebežne, kým sa kolo nenaplní.
- Čiastkové uzávierky sú dvakrát do roka (jarné a jesenné kolo súťaže) a sú oznámené s dostatočným predstihom. Poviedky, ktoré prídu po uzávierke, sú po dohode s autorom presunuté do ďalšieho kola.
- O víťazovi daného kola rozhoduje porota.
- Vyhlásenie a odmenenie víťazov sa uskutoční po vyhodnotení daného kola, teda 2-krát ročne.
- Viac v pravidlách súťaže.
- Ak sa chcete súťaže zúčastniť, prečítajte si aj zoznam chýb, ktorých sa súťažiaci v Ohnivom pere dopúšťajú najčastejšie.
- Najnovšie aktuality o súťaži Ohnivé pero sa dozviete aj na facebookovskej stránke súťaže.