 |
„Tak kampak dneska Skjuto Vapenoviči? Bál nebo ples?“
„Není to obojí to samý,“ odvětí sklesle Skjuta. „Ať už bál nebo ples, stejně jako bylo včera, bude i dnes.“
„A kde jste teda byl včera večer, že jsem tak smělý,“ zeptal se dychtivě Gammal Fredovič.
„Byl jsem se projít po městě.“
„A do jaké hospody jste zavítal?“
„Nezavítal jsem do žádné hospody.“ Seknul sebou Vapenovič. „Copak nemůže jít v dnešní době člověk jen ven, aniž by musel jít do nějakého restauračního zařízení?“
„To jistě zakázané není. Ale není to poněkud nudné?“
„Právěže ani ne. Bavil jsem se i bez alkoholu. Hlavně jsem si uvědomil, jak jsou všichni v téhle zemi na sobě závislí. Když zrovna nepracujeme, potřebujeme mermomocí sedět někde v hospodě s ostatními a pít alkohol. K čemu to je? Vždyť nás to všechny jen ubíjí a druhý den se cítíme zničení. Kolikrát mi trvalo i půl týdne, než jsem se dostal z toho otřesného stavu opojení kvůli pár hodinám slasti.“
„Pokud vám alkohol nehoví, drahý Skjuto, proč si nedopřejete nějaký výlet? Třeba do národního parku Kamčatka a strávit tam noc na překrásném zámečním hotelu. To by mohlo být něco, co by víc lahodilo vaší duši.“
„Tohle už jsem zkoušel, je to vesměs pořád to samé dokola. Není v tom žádné dobrodružství. Všechno v téhle zemi funguje přesně tak, jak má. Není zde žádná možnost zažít nějakou akci.“
„Právě kvůli tomu byste měl být rád. Žijeme v té nejbezpečnější a nejpokrokovější zemi na světě. Co by za to jiní dali, kdyby byli tady na naší straně. Vždyť se ve zbytku světa válčí, jen ve starém dobrém Rusku je neustále mír.“
„Jak já někdy závidím těm lidem za velkou zdí, drahý Fredoviči. Jejich život má alespoň nějakou hodnotu. Už jen proto, že je v neustálém ohrožení.“
„Copak vy byste chtěl být taky v neutstálém ohrožení života?“
„Aspoň bych měl pocit, že stále žiju,“ povzdychl si zasněně Skujto Vapenovič.
Toho večera měl mít rande s jednou prominentní Ruskou, pracující na ambasádě v Moskvě jako sekretářka. Jmenovala se Grunda Stilligová. Měla husté kadeřavé blonďaté vlasy a překrásné modré oči jako dvě čistá jezera uprostřed zasněžené pustiny.
„Buďte zdráv, Skjuto Vapenoviči.“
„Buďte zdráva, Grundo Stilligová.“
Formálně se políbili a poté zasedli ke stolu v nejluxusnější Moskevské restauraci.
„Jak se dnes cítíte, vaše blahorodí?“ zeptala se zdvořile Grunda.
„Ale, není mi zrovna do smíchu. Čím déle v této zemi žiji, tím více si nevážím věcí. Není to dobrá věc, já vím, ale jak proti tomu bojovat. To mě právě trápí.“
„Och, neměl byste tolik přemýšlet. Myšlení je někdy na škodu. Já to musím vědět, když jsem sekretářka.“
„Rozumím vám, má milá, jenže jak mohu věci ignorovat, když jsou mi neustále vmetávány do tváře. Já prostě nesnesu žít zde bezstarostný život, když vím, že někde jiní lidé trpí.“
„Ti lidé si za to mohou jistojistě sami. Oni zapříčinili nukleární holokaust. My jsme měli štěstí, že jsme z toho vyvázli.“
„Neboť jsme to byli my, kdo na ně vystřelil jaderné zbraně.“
„Ztlumte svůj hlas, Skjuto,“ zarazila se Grunda diskrétně. „O těchto věcech se nesluší na veřejnosti mluvit.“
„Já o nich ale chci mluvit. Vždyť kvůli nám západní svět přestal existovat. To mi rozhodně nepřijde v pořádku. A to všechno jenom kvůli tomu zpropadeném regionu. Měli jsme ho západu přenechat a byl by pokoj.“
„To jsme právě nemohli. Kdybychom jim přenechali Ukrajinu, jako další věc by chtěli Bělorusko a potom možná celou Moskvu.“
„Tak ať. Bělorusko je stejně v troskách. A k čemu mít město plné pýchy. Jen proto, aby neustále do kolečka všem připomínlo, jak mizerné jejich životy jsou, pokud nebydlí v hlavním městě.“
„Kdo by nechtěl v Moskvě bydlet?“
„Já,“ vykřikl Skjuta. „Chci se odsud odstěhovat, rozumíte?“
Skjuta to vzal velice vážně a to až tak moc, že se rozhodl pro svoje vlastní vyhoštění. Vyrazil na státní hranici k obří zdi, jenž dělila Rusko od zbytku světa. Tedy od Západu. Dle všech dostupných zpráv z médií měla být za velkou zdí enormní radiace, jenž tam měla být přítomna ještě po následujících sto padesát let. Za tu dobu by vám mohli pojít hned tři generace. Při chůzi lesem pár metrů od hranice mu přišlo líto, že se celý svět musel tehdy rozdělit jen kvůli takovému hloupému konfliktu. Nejdříve se jednalo o ten ostrov a potom, když Ukrajina chtěla změnit sponzora, věci se daly do pohybu tím špatným směrem. Věděl, že jeho země neměla tehdy jinou možnost, než vybombardovat celý západní svět a obestavit svoji zemi velkou zdí, aby se k nim nedostali žádní infikovaní lidé. Skjuta byl ale pevně přesvědčen, že takhle postavit zeď okolo minulosti, není to správné řešení. Proto se rozhodl provést šlechetnou věc a vydat se trpět s těmi, kteří neměli to štěstí a nebyli na ruské straně. Ostraha na hranicích byla překvapivě větší než si myslel. Proč by někdo tak vehementně strážil zakázanou radiační oblast? Je snad víc lidí, co by se tam chtělo podívat? Pochyboval o tom. Díky tomu, že měl konexe, povedlo se mu uplatit pár strážných, aby ho do zakázané radioaktivní zóny pustili. Skjuta tak mohl poté na vlastní oči spatřit, jak to tam vypadá. Dostal se do Finska, kde kráčel lesem kolem zamrzlých jezer. Počítal s tím nejhorším. Že spatří zmrzačené a zmutované lidské bytosti, které se již moc lidem podobat nebudou. Byl ovšem připravený na všechno. Ve svém hnědém norkovém kabátě a batohu měl všechny věci, jenž se mu mohly na takové dobrodružné cestě hodit. Měl konečně zase pocit, že je naživu a že život má znovu nějakou hodnotu. Všechny ty nudné a hloupé večírky, na kterých se musel obtěžovat s lidmi, co ho nudily k smrti. Nyní byl ve vysněném světě. Jeho snovou chůzi ovšem najednou přerušili světla a hluk. V dáli slyšel automobily. „Hmm,“ povzdychl si Skjuta. „Možná na tom ti zdejší lidi nebudou zase tak špatně, jak jsem předpokládal. Konec konců. Jsou natolik schopní provozovat nadále dopravu, takže jim ta radiace nemusela zas tolik uškodit.“
Došel až k silnici a poté k prvnímu městu. Bylo krásné a nové. Nikde známky po nukleárním holocaustu. Lidé na ulici vypaly fit a zdravý jako z nějaké reklamy. Žil jsem ve zdi.
- Toto je príspevok do súťaže mikropoviedok Ohnivé pero.
- Je publikovaný v pôvodnom stave, neprešiel redakčnou ani jazykovou úpravou.
- Súťažné poviedky sú publikované pravidelne, každý pondelok jedna až tri.
- Pevne stanovená uzávierka súťaže nie je, príspevky do každého kola prijímame priebežne, kým sa kolo nenaplní.
- Čiastkové uzávierky sú dvakrát do roka (jarné a jesenné kolo súťaže) a sú oznámené s dostatočným predstihom. Poviedky, ktoré prídu po uzávierke, sú po dohode s autorom presunuté do ďalšieho kola.
- O víťazovi daného kola rozhoduje porota.
- Vyhlásenie a odmenenie víťazov sa uskutoční po vyhodnotení daného kola, teda 2-krát ročne.
- Viac v pravidlách súťaže.
- Ak sa chcete súťaže zúčastniť, prečítajte si aj zoznam chýb, ktorých sa súťažiaci v Ohnivom pere dopúšťajú najčastejšie.
- Najnovšie aktuality o súťaži Ohnivé pero sa dozviete aj na facebookovskej stránke súťaže.