 |
Postavil zámek, veliký a krásný, a opravdu jenom pro mě.
Je to netvor, říkali. Nevěřila jsem tomu. A jak bych mohla, vždyť přede mnou na bělostném Pegasovi seděl princ, o jakém jsem se ani neodvažovala snít.
Opustila jsem údolí a nechala se odnést na širokých křídlech toho bílého koně vysoko do hor, téměř až k nebesům. Bezstarostně jsem prošla vysokou bránou, která se za mnou okamžitě uzamkla.
Pohádka se brzy změnila v noční můru a já jsem si příliš pozdě uvědomila, že mi nepostavil zámek, nýbrž pevnost. Pevnost, ze které nebylo cesty ven, ale ani dovnitř. Byla tak vysoko a daleko od ostatních, že i kdybych sebrala odvahu, pomoci bych se nedovolala.
Ukrytý za zdmi, v bezpečí a s jistotou, že ho nikdo neuslyší, přerodil se před mýma očima princ v netvora. Úsměv nahradil vzteklý škleb a místo milých slov jsem slýchala jen vrčení a řev. Jemné ruce se změnily v pěsti z kamene.
Byl krutý. Mezi trýzní mi naděloval krátké chvíle štěstí, vrtkavé jako dubnové počasí. A můj svět se smrskl na čekání, kdy přijdou ty okamžiky, kterými jsem žila. Ostatně, netvorem se přeci stal kvůli mně. To já jsem nebyla dost dobrá, dost poslušná. Vždyť mě miluje, jinak by nebyl tak shovívavý k mým chybám. Jsem jeho princezna, tak mu nesmím dělat ostudu.
Jeho přítomnost mě drtila jako kámen a on mě jen zřídkakdy nechával samotnou. Tehdy jsem bloudila jako stín po pevnosti, obcházela hradby, hledala v nich skulinku, cestu k úniku. Ony však byly pevné a s každou nocí jako by se zvyšovaly a přibližovaly těsněji k sobě. Na ochozy jsem se neodvažovala, netvor by mě okamžitě srazil dolů a skončilo by to novými modřinami.
Pak jsem našla vchod do sklepení, místa naplněného tichou temnotou. Můj strach ze tmy byl veliký, ale ten z netvora ještě větší, proto jsem se tam odhodlala vstoupit. Chodby se rozdvojovaly, křížily se a zase spojovaly. Všude jsem narážela na zamčené dveře, staré i celkem nové. Tehdy mi došlo, že tu pevnost nepostavil pro mě, že tu stála už velmi dlouho. Já jsem byla pouze tou další, která se nechala zlákat její prvotní nádherou a dobrovolně strčila ruce do okovů.
Jenže když jsem do ní vstoupila poprvé, nádvoří bylo prostorné a plné květin i stromů. V kašně se blyštily pramínky vody tekoucí z mramorových soch. Líbilo se mi všudypřítomné světlo a záře, jako by to místo neznalo špatného počasí. Po čase se však objevil mráček, záhy další, nejprve běloučký, potom zbarvený do šedivé. Jejich stín vypadal čím dál zlověstněji. Princovi se to také nelíbilo, začal být podrážděný. Čím více se na mě mračil, tím více obloha tmavla, až se zatáhla úplně.
A pak se na mě netvor vrhl poprvé. Už ani nevím, čím jsem ho naštvala. Od toho okamžiku začalo všechno chřadnout. Zelenou nahradila žlutá, žlutou hnědá a hnědou šedivá. Opadané listy a květiny odnesl vítr, který kvílel kolem seschlých větví stromů a věží pevnosti.
Nebyl to pěkný pohled a já jsem se raději uchylovala do stínů prázdných komnat a sklepení, kde ticho vyžíralo díru do duše. Prostupovalo všemi klikatými chodbami a sídlilo taktéž za zavřenými dveřmi.
Bludiště plné slepých ramen mě jedné noci dovedlo k propasti, jejíž temnota nemohla být černější. Dýchla na mě mrazivým chladem z útrob hory.
Každou noc jsem se k ní potajmu vracela. Každou noc jsem se staženým žaludkem zírala do té černoty. Pokaždé jsem si s hlavou opřenou o kolena máčela tváře slzami, dokud pochodeň nezačala dohořívat.
Postupně mi propast přestala připadat děsivá. Hlodala ve mně otázka, zdali právě tudy nevede cesta ven. Temnota, které jsem se zprvu bála, mě pokaždé volala hlasitěji.
Lákala mě, dokud jsem si jedné noci nestoupla zády k jejímu okraji a neroztáhla ruce. Všechno ve mě křičelo: Neskákej!
Ale já jsem nechtěla zpět k němu. Ohlédla jsem se do nicoty za sebou a hlavou mi běžely škádlivé otázky. Dopadnu do měkka? Nebo mi kámen dole vyrazí mozek z hlavy?
Neskákej!
Po těle se přelila horkost a na rukou vyskočila husí kůže.
To je on!
Netvor… Volal mé jméno. Věděla jsem, že nesmím poslouchat, mé odhodlání skočit přesto zakolísalo.
Byl nahoře a čekal, že se jako vždy vrátím. „Pojď ke mně, zlatíčko… Odteď to bude jiné.“
Ale já jsem si byla jistá, že to bude jedině horší.
Neskákej! Nevíš, co tam dole je… Zabiješ se!
Zakroutila jsem hlavou, abych zbabělé myšlenky zahnala. Musím to udělat, jinak mě zabije on.
Zhluboka jsem se nadechla a zavřela oči. Vydechla jsem s našpulenými rty a zatajila dech. Malinko jsem se naklonila dozadu.
Co to vyvádíš?
Netvor se rozeřval vzteky.
Pokud se mu pokusíš uniknout, dole tě dorazí!
Nedorazí, on se sem neodváží. Nikdy sem dolů nepůjde. Nechodí ke svým zamčeným dveřím.
Netvorův rozzuřený hlas se nesl ozvěnou odrážející se v chodbách sklepení. Jeho výhrůžek jsem se dávno nebála, ač jich spousty splnil. Slyšela jsem jich tolik, že se ode mě jen odrazily.
Usmála jsem se a zaklonila se ještě více.
Nic dalšího jsem dělat nemusela, o zbytek se postarala přitažlivost, která mě už mnohokrát nechtěla nechat vstát ze země. Tělo objalo prázdno a nechalo mě vklouznout do temnoty.
Náraz mi vyrazil dech.
Šeredně zbitá jsem se pokoušela postavit. Rozmazaný zrak se pomalu projasňoval. V dálce bylo světýlko, opravdu malé, malinkaté.
Tohle musí být cesta ven z toho šílenství!
Vstala jsem, opírajíce se o zkrvavené koleno. Zůstala jsem nahrbená s rukou okolo pomlácených žeber. Sotva jsem popadala dech. Šourala jsem se noha za nohou k mihotavému světýlku v dálce.
Ohlédla jsem se do temnoty. Volal mě. Volal sladce, lákal zpět.
Zakroutila jsem hlavou a otočila se zpět k rostoucímu světýlku. Znovu jsem udělal vrtkavý krok dopředu.
Au!
Uhodila jsem se do hlavy a z roztržené kůže na čele se vyvalila krev. Cestička se zúžila a kamenné stěny se mačkaly tak těsně, jako by mě chtěly zatlačit zpátky.
Ale to nikdy… Už nikdy!
Klopýtala jsem, padala a stále víc si rozedírala už tak rozbitá kolena. Kámen mě škrábal, výčnělky mi do celého těla zasazovaly další a další rány. Světýlko se naštěstí přibližovalo a zvětšovalo tak, že jsem v něm nakonec stanula.
Zavřela jsem před tou jasnou září oči. Nádech nezkaženého venkovního vzduchu se mi téměř nevešel do plic. S úsměvem na rtech jsem oči otevřela.
Ztuhla jsem, ucouvla o krok vzad a chytila se studených oslizlých kamenů hory těsně pod pevností.
Volal mě, stále se prý mohu vrátit. Odpustí mi. Nemám se prý čeho bát.
Ale já jsem věděla, že je to lhář. Šeredně by se pomstil. Možná bych to tentokrát nerozdýchala.
Podívala jsem se do údolí pod sebou. Bylo to tak vysoko, že mi zde neměl kdo pomoci.
Zatnula jsem zuby.
Slunce se sklánělo k západu. Barvilo svět tam dole oranžovou a růžovou. Moci tak znovu vidět ty, které jsem od sebe odehnala, které mě on donutil odehnat!
Zahledla jsem uzounkou stezku. Klikatila se střemhlav dolů nalepená na skalnatou stěnu hory, až se mi zatočila hlava. Bylo se mi z té hloubky špatně, přesto jsem udělala první krok kupředu.
Nahoru se nevrátím, i kdybych tu měla duši vypustit!
- Toto je príspevok do súťaže mikropoviedok Ohnivé pero.
- Je publikovaný v pôvodnom stave, neprešiel redakčnou ani jazykovou úpravou.
- Súťažné poviedky sú publikované pravidelne, každý pondelok jedna až tri.
- Pevne stanovená uzávierka súťaže nie je, príspevky do každého kola prijímame priebežne, kým sa kolo nenaplní.
- Čiastkové uzávierky sú dvakrát do roka (jarné a jesenné kolo súťaže) a sú oznámené s dostatočným predstihom. Poviedky, ktoré prídu po uzávierke, sú po dohode s autorom presunuté do ďalšieho kola.
- O víťazovi daného kola rozhoduje porota.
- Vyhlásenie a odmenenie víťazov sa uskutoční po vyhodnotení daného kola, teda 2-krát ročne.
- Viac v pravidlách súťaže.
- Ak sa chcete súťaže zúčastniť, prečítajte si aj zoznam chýb, ktorých sa súťažiaci v Ohnivom pere dopúšťajú najčastejšie.
- Najnovšie aktuality o súťaži Ohnivé pero sa dozviete aj na facebookovskej stránke súťaže.