 |
,,To, na čem v životě nejvíc záleží, nemůžeme předvídat. Nejkrásnější radost prožije člověk tam, kde ji nejméně očekává.“
Antoine de Saint Exupéry
Běžela přede mnou dívka s mašlí ve vlasech. Pak se otočila a roztáhla svou drobnou náruč. Obejmul jsem ji. Následně jsme spolu leželi v kukuřičném poli a sdělovali si, co nám jaký tvar mraku připomíná.
I tuto trasu jsem normálně běhával. Obzvlášť, když jsem ještě jako student, trénoval na fyzické testy do mé vysněné práce. Nyní jsem neběžel. Věděl jsem, že nemusím. Ona úzká cesta vedla přírodou kolem vodní přehrady, klidné jako město polité čerstvými červánky. Procházel jsem lehce vyšší trávou, co se mi otírala o kotníky jako věrné kotě.
Došel jsem až ke kraji pěšiny. Stále jsem si v ruce pohrával s lanem, jako manipulátor s nešťastně zamilovaným člověkem. Mělo totožnou barvu jako lepkavá kůra stromů, co jsem měl za zády. Kéž bych to mohl říci o svých problémech.
Čelem jsem byl postaven k vodě. V dáli se mi na obzoru tyčilo spící město a rozsvícené lampy tvořily lampionovou podívanou pro noční tvory.
Začal jsem tvořit již nacvičený uzel, který mě měl odplavit na věčnost. Kde nemáte trauma z řevu opilých rodičů. Kde neslýcháte pláč člověka vám nejdražšího. Bože, možná kdybych se jí tehdy snažil více pomoci…
V tu jsem se zarazil. V té tiché noci se náhle začaly tvořit kruhy na vodní hladině. Zkušebně jsem nastavil dlaň, ale známek deště jsem se nedočkal. Kruhy se vzájemně proplétaly jako prsty zamilovaných studentů. Kdo je maluje?
Seděla kousek ode mě, tam na kraji v mechu. Maličká holčička s vlásky světlými jak sluneční zář. Měla v nich věneček z pampelišek a na sobě bílé šatičky. Po tváři jí pomalu tekly slzy. Konce nalezly až tam dole ve vodní krajině.
,,Copak to děláš?“ Překvapením jsem lano nechal spadnout k nohám. Otráveně mi padlo na chodidla, jako by snad žárlilo.
,,Pláču.“ Pozoruhodné. Tolik lidí odpovídá neupřímně na jakoukoliv otázku. Raději volí všemožné okliky a výplňková slova. Ona odpověděla ihned, upřímně a jediným slůvkem. Není dětská upřímnost náhodou onou citlivou dětskou nevinností, kterou smyje svět dospělých, jemuž pravda nesluší? I když, lhát je přece snazší. Lhala mi matka, když mi při čtení pohádky zarytě tvrdila, že není opilá. Lhal mi i otec, třeba v tom, že mě má rád.
,,Copak se ti stalo?“ Jsem empatický. Ale taky idiot. Certifikovaný idiot bez možnosti reklamace. Chtěl jsem říct víc, ale mluva mi nikdy nešla. Možná že kdybych uměl lépe hovořit, stále by po mém boku běhala ona dívka s mašlí ve vlasech. Podíval jsem se na nebe. Jen blbý Měsíc jsem viděl. Pak jen černé nic, jako v mém srdci.
,,Pláču kvůli tvé sobeckosti.“
,,Já jsem sobecký?“ Zaraženě jsem hleděl na tu malou vílu. Holým předloktím si otřela slzy.
,,K čemu máš to lano? Na přetahovanou musí být aspoň dva a já bych ti nebyla vhodným soupeřem.“ Vtipné dítko. Nebo spíš drzý spratek?
,,Jen tady potřebuju něco vyřešit, nestarej se.“
,,Oh, ty bereš sebevraždu jako řešení?“ Pozoruhodné. Ona princezna z pohádky mi nahlédla do mysli a ještě se snažila rozluštit rébus smrti.
,,Běž si za rodiči, dávno máš spát.“ Mrzela mě má netaktnost, ale co jsem měl dělat?
,,Já nemám rodiče.“ Zavrtěla nesouhlasně hlavou, až jí spadl věneček.
,,No vidíš. Přesně proto nemůžeš vědět, jaký to je, když se ti oba rodiče vožerou a pak se mlátěj.“ Nevěděl jsem, proč to dělám. Z jakého důvodu svou třináctou komnatu odemykám neznámé dívčině.
,,Chápu tě. Ale není to pro tebe motivace být lepším rodičem, než byli ti tvoji?“
,,Já nemůžu být rodič.“ Nechtělo se mi být konkrétní. Nač dítěti popisovat tehdejší výročí pěti let vztahu, kdy jsme oba ve smradlavé čekárně čekali na rozsudek soudce v lékařském plášti. Doufali jsme, že budeme oba zproštěni viny. Ale rozsudek zněl jasně – střílim slepejma. Vinen. Já byl ten důvod, proč jsme nemohli dosáhnout toho, co nám oběma v dětství scházelo – funkční a plnohodnotnou rodinu. Úzkosti mé partnerky se tím jenom zhoršily a já sobec se bál adopce. Nechtěl jsem si domů přitáhnout potomka fetek. Ach jo, asi ve mně zůstalo příliš mého otce.
,,Ale ženu máš.“
,,Ne, to fakt nemám.“
,,Ale prstýnek nosíš.“ Tohle nebyla dívenka. To nebylo plaché zatoulané děvčátko. Byl to satan, kterej ryl do mého nitra rozžhaveným kopím slov. Chtěl jsem protestovat, ale zase mi došla slova, jako když moje manželka plakala a já ji jenom hladil po rameni v tichu, které přerušovalo vzlykání a tikání hodin.
Po mé milované ženě mi tak nakonec jednoho dne definitivně zbylo jenom otevřené okno, prsten na ruce a zlomené srdce. Ta kráska s mašlí ve vlasech se mi zjevovala jenom ve snech, které utnulo ohavné probuzení, o nějž jsem už neusiloval. Proč taky, lidi si samozřejmostí stejně neváží…
,,Asi mi jenom připomíná doby, kdy jsem byl šťastný. Teď mě nech!“
,,Cožpak již nikdy nemůžeš být šťastný?“ Neposlouchal jsem. Lano jsem upevnil na strom.
,,Ty myslíš, že chuť žít opravdu odchází ruku v ruce s láskou – s něčím tak pomíjivým?“ Opět plakala do vody. V hloubi její mnou neprobádané duše jsem cítil úmysl jejího breku. Jednoduchým gestem drobnou dlaní mě zvala, ať k ní popojdu blíže. Chvilku jsem přemýšlel a pak odkopl špalek, který jsem si k sobě nohou přitáhl. Chvíli jsem hleděl na dívku, potom do hlubin vod. Její pláč už nemaloval jenom kruhy. Tvořil v nich scény jako v kině na plátně.
Voda se rozvířila. Pár kapek mě nevinně zasáhlo, jako pohled náhodného kolemjdoucího.
Viděl jsem ženu mého věku s děťátkem v náručí. Kolem nich mohutný dusivý dým. Pak jsem viděl stařičkého muže, zasypaného troskami domu. Slyšel jsem, jak se šeptem loučí s vnoučaty. Do třetice toho nejhoršího se mi naskytl pohled na dvojčata. Běhala v malé garsonce kolem mohutných plamenů. Kašlala a hrůzou si trhala vlasy.
,,Proč?“ Vydechl jsem nakonec, když jsem ve vodě opět viděl jenom svůj odraz. Vypadal ještě víc zuboženě jak v zrcadle každé ráno.
,,Copak?“
,,Proč mi to ukazuješ? Proč ty chudáky nikdo nezachránil?“
,,Protože se ten člověk utápěl ve vlastní lítosti, až se nakonec oběsil v lese. Byl vězněm bez mříží. Jaká škoda…“
,,Jenom mě citově vydíráš.“
,,To ty tvrdíš, jak je smrt přece super vysvobození. Navíc, cožpak jsem ti za celou tu dobu, co spolu mluvíme, jedinkrát zalhala?“ Položila mi otázku s absencí otázky.
,,Hele, já povolání hasiče miluju, to jo. Ale sakra, to mám žít celý život prací?“ Mrzel mě můj arogantní tón. Má malá kamarádka z něj také nebyla příliš nadšená.
,,Opět ta sebelítost…“
,,Dej mi svátek!“
,,Každá mince má dvě strany. Měsíc couvá a dorůstá. Ale i přes to všechno, i přes období absolutního temna, se nakonec jednou dočká krásného zářivého úplňku. Přemýšlej o tom.“ Na poslední slova dala zvlášť důraz. Pak se – bez rozloučení – vrhla skokem do vody. Chtěl jsem ji chytit. Poděkovat a na tolik věcí se ještě zeptat. Ale nebyla tam. Zbyly po ní pouze kruhy na vodní hladině, které odrážely úplněk. Opět jsem tam byl sám.
Nebo jsem tam byl sám celou dobu? Byl to můj anděl strážný? Víla? Malý princ? Dar od Boha? Podíval jsem se na oblohu. Už jsem neviděl blbej Měsíc. Viděl jsem úplněk. Kdo ví, třeba se i já jednou dočkám svého životního úplňku.
Říkám si to často. I u běhu, ke kterému jsem se vrátil. Běhám víc než kdykoliv jindy, je to velice úspěšný terapeut, který mě stojí jen půl hodinu mého zachráněného života. A když už občas nemohu popadnout dech, představuju si, že přede mnou běží dívka s mašlí ve vlasech.
- Toto je príspevok do súťaže mikropoviedok Ohnivé pero.
- Je publikovaný v pôvodnom stave, neprešiel redakčnou ani jazykovou úpravou.
- Súťažné poviedky sú publikované pravidelne, každý pondelok jedna až tri.
- Pevne stanovená uzávierka súťaže nie je, príspevky do každého kola prijímame priebežne, kým sa kolo nenaplní.
- Čiastkové uzávierky sú dvakrát do roka (jarné a jesenné kolo súťaže) a sú oznámené s dostatočným predstihom. Poviedky, ktoré prídu po uzávierke, sú po dohode s autorom presunuté do ďalšieho kola.
- O víťazovi daného kola rozhoduje porota.
- Vyhlásenie a odmenenie víťazov sa uskutoční po vyhodnotení daného kola, teda 2-krát ročne.
- Viac v pravidlách súťaže.
- Ak sa chcete súťaže zúčastniť, prečítajte si aj zoznam chýb, ktorých sa súťažiaci v Ohnivom pere dopúšťajú najčastejšie.
- Najnovšie aktuality o súťaži Ohnivé pero sa dozviete aj na facebookovskej stránke súťaže.