Ohnivé pero - jeseň 2022: Poslední souboj

ohnive pero

Avary běžela rychle k přechodu. Slyšela rychlé cvakání, což bylo znamení, že už za chvíli bude na semaforu červená. Přidala do kroku. Uprostřed přechodu slyšela hlasité troubení. Zastavila se a kouká překvapeně na levou stranu. Světla ji oslepují natolik, že musí zavřít oči. Když oči otevře rozhlédne se kolem sebe a vidí jak kousek od ní stojí hlouček vyděšených lidí a mluví jeden přes druhého.

„Je tu lékař? Zavolejte sanitku.” volá mladý muž.

„Dělejte něco! Umí aspoň někdo první pomoc?” vyhrkne starší paní o holi.

Avary se ze zvědavosti přiblíží a kouká co se tu stalo. Když přijde blíž a podívá se na bezvládné ležící tělo na silnici, hlasitě zakřičí.

„Bože, to jsem přece já? Ale jak je to možné, jsem přece tady! Haló, vidíte mě?“

Volá a mává rukama. Jenomže bohužel, nikdo Avary nevidí. Avary skloní hlavu a snaží pochopit co se to vlastně děje, v tom najednou jako by se přenášela jinam. Vzdalovala se od svého těla, které leželo na zemi a současně se přibližovala k úplně jinému místu. Měla pocit jako by šla na místo, které dobře zná a její blízké.

Náhlý záblesk před očima a vše se zahalilo do černé tmy. Avary otevírá pomalu oči, ale ještě dřív než se stačí pořádně rozhlédnout po okolí, ochromí ji bolest, která se rozlévá do celého těla. Takovou bolest v životě nepocítila. Jakoby se probouzela k životu každá buňka v jejím těle, bolest je tak nesnesitelná, že není možné nekřičet. Zmítala se v křečích, že ani necítila ruce, které jí vysvobozují z provazů, kterými byla svázána a odnášejí ji pryč.

Snažila se zorientovat kolem sebe. Viděla jen neznámé tváře, nevěděla kde je a ni co se to děje. Dva muži ji odnášeli pryč z jeskyně, kde byla svázána. Před jeskyní stál dav zvědavých lidí, kteří čekali jen na to, aby ji mohli aspoň zahlédnout. Avary se kroutila bolestí a snažila se v davu tváří najít někoho koho by mohla znát a najednou ho našla. Jedna jediná tvář, která se na ni dívala z povzdálí. Upřeně ji sledoval pohledem, až se jejich oči navzájem setkaly. V tom okamžiku se Avary naprosto uvolnila a veškerá bolest, která ji ničila byla najednou pryč. Hleděli si navzájem do očí, měla pocit že ho zná, že je to někdo pro její život důležitý. Pohled na něj ji přinášel pocit klidu a uvolnění a pak náhle omdlela.

Avary probudily špitající ženské hlasy, rozhlédla se po místnosti, odkud se ty hlasy berou. V rohu místnosti zahlédla, dvě mladé ženy, nejspíš ošetřovatelky. Jakmile ji zaregistrovaly, sklopily pohled a utíkaly pryč z místnosti. Chtěla se posadit na postel, ale její tělo bylo úplně bezvládné, necítila žádnou sílu.

„Chvíli to potrvá než se nabydeš svou sílu. Byla jsi dlouho uvězněna mimo své tělo. Buď trpělivá.“ promluví k ní klidným hlasem starší prošedivělý muž.

„Nechápu co se to děje. Kdo jste? A kde vůbec jsem?“ ptala se nechápavě.

„Vše se dozvíš ve správný čas.“ dodal muž a odešel.

Měla v hlavě takový zmatek, nic nedávalo smysl. Je snad na onom světě a již zemřela? Nebo cestuje časem nebo dokonce dimenzemi? Unesli ji mimozemšťané? Otázek byla spousta, ale žádné odpovědi nepřicházely.

Proud myšlenek přerušil muž stojící ve dveřích. Avary zpozorněla, byl to ten stejný člověk, se kterým navázala oční kontakt. Přistoupil k ní blíž. Prohlédl si ji od hlavy až k patě, smutně povzdechl a konečně promluvil.

„Za dvě hodiny se potkáme v tréninkové místnosti. Musíš se dostat do formy co nejdřív.“

„Nemohu ani zvednout ruce, natož tak někam dojít. Jak to mám udělat.“

„Tvé tělo se v tomto světě zregeneruje rychle, nemusíš se bát.“ otočil se a byl pryč.

Skutečně, do dvou hodiny již byla schopná se pochybovat tak jak byla zvyklá. Nechala se odvést do tréninkového centra, kde na ni již čekal onen mladý muž. Jakmile ji uviděl, bylo z jeho pohledu jasné, že nemá vůbec radost, že ji tam vidí. Přistoupil k Avary a podal jí džó do ruky.

„Začneme. Zaútoč na mě.“ pronesl chladným hlasem.

Avary se zmocnila panika. Nikdy nic takového nedržela v ruce, jak by na něj jen mohla zaútočit. Nechápavě na něj zírala. Její překvapený výraz během několika vteřin vzal za své, když se mladík s výkřikem rozběhl proti ní a zaútočil. Avary křečovitě držela džó a snažila se odrážet jeho útoky jak jen to šlo, náhle zaškobrtla a ležela na zádech. Její protivník klekl nad ni a pozorně si ji zblízka prohlédl.

„Ty si opravdu vůbec nic nepamatuješ.“ pronesl najednou studeným a opovržlivým hlasem.

V tu chvíli vstal, otočil se a zmizel ve dveřích. Avary ležela na zemi jako přibitá. V hlavě se jí neustále honilo, co se to sakra vlastně děje.

„Jen je trochu zklamaný, byli jste si velmi blízcí a teď tě bude muset zabít. Nemůžeš se mu divit, že je poněkud rozladěný.” ozval se hlas z druhé strany místnosti.

„Nejspíš si mě také nepamatuješ. Já jsem Terry, známe se již od dětství.A ten mladík co před chvílí odešel je Ren. Měla by jsi se připravit, ráno tě s ním čeká souboj.“

„Ale proč? Prosím, vysvětli m o co tu jde. Kam se hnu jen si na mě všichni ukazují a něco šuškají. Nikdo mi nechce říct o co to jde. Všichni se tváří, že mě znají, ale mě tu není vůbec nic povědomé, kromě něj.“ rozplakala se Avary.

„Před mnoha lety, zde žila dívka, která toužila po moci. V naději, že jí dosáhne se vydala do zakázaného chrámu dračího démona. Legenda praví, že kdo se jeho žezla dotkne, pojme jeho sílu a moc. A tak to udělala, ale dračí démon byl příliš silný, zcela ji ovládl. Ta dívka zničila několik vesnic a zabila mnoho místních a když ji nakonec přemohli, zapečetili démona do jejího těla a ji odsoudili k životu v paralelním vesmíru do doby než se pečeť prolomí a dračí démon bude moci být navždy zničen. A nyní nastal čas, kdy se pečeť má prolomit.“

„Ta dívka … mám být já?” vydechla.

Terry zlehka kývl hlavou a zamířil k východu.

„Přijmi svůj osud. Proti Renovi nemáš šanci, ale rád jsem tě po dlouhé době opět viděl.“

Ráno byla odvedena na místo souboje. Avary neprostestovala, jen čekala co se bude dít. Ren se postavil naproti ní a podal jí do ruky meč. Avary jej jen držela, ani neměla v úmyslu ho použít. Ren se trpce zamračil a rozmáchl se mečem. Avary se sesunula k semi a před ním se náhle objevil dračí démon. Démon byl po dlouhém zapečetění v lidském těle příliš oslabený a dezorientovaný, takže ani nestačil zareagovat na útok proti němu. Padl, hrozba, které se vesničani po celé ty roky báli byla pryč. Ren klekl na kolena a obrátil meč proti sobě.

„Tentokrát to dokončím za nás oba.“ zněla jeho poslední slova.


  • Toto je príspevok do súťaže mikropoviedok Ohnivé pero.
  • Je publikovaný v pôvodnom stave, neprešiel redakčnou ani jazykovou úpravou.
  • Súťažné poviedky sú publikované pravidelne, každý pondelok jedna až tri.
  • Pevne stanovená uzávierka súťaže nie je, príspevky do každého kola prijímame priebežne, kým sa kolo nenaplní.
  • Čiastkové uzávierky sú dvakrát do roka (jarné a jesenné kolo súťaže) a sú oznámené s dostatočným predstihom. Poviedky, ktoré prídu po uzávierke, sú po dohode s autorom presunuté do ďalšieho kola.
  • Na hodnotenie poviedky má vplyv jej čítanosť, počet a obsah komentárov a najmä záverečné verejné hlasovanie o finalistoch, ktoré sa uskutoční po predstavení poslednej poviedky daného kola súťaže.
  • O víťazovi daného kola rozhoduje porota.
  • Vyhlásenie a odmenenie víťazov sa uskutoční po vyhodnotení daného kola, teda 2-krát ročne.
  • Viac v pravidlách súťaže.
  • Ak sa chcete súťaže zúčastniť, prečítajte si aj zoznam chýb, ktorých sa súťažiaci v Ohnivom pere dopúšťajú najčastejšie.
  • Najnovšie aktuality o súťaži Ohnivé pero sa dozviete aj na facebookovskej stránke súťaže.

14. novembra
Sanlet