Ohnivé pero - jeseň 2022: Podrápaná křídla

ohnive pero

Sobota ráno. Mžourám do šera ložnice. Stín u okna se pohnul. Posadím se na postel. Pohyb se vypaří. Nebojím se. Vím, že toho se bát nemusím. Bojím se osamělosti. Samota je jediná věrná společnice, která mě provází od rána do večera. Nejvíc cítím její společnost, když jsem obklopená lidmi.

Včera mi na chirurgii z levé lopatky odstranili další mateřské znaménko. Nejvíc se mi jich dělá právě na lopatkách. Záda mi v těch místech zdobí bezpočet malinkatých nevzhledných jizviček.

„Máš divné lopatky, jako by ti něco chybělo,“ prohodil zamyšleně můj poslední ex potom, co mě viděl poprvé (a naposled) nahou. V přítmí nahou. Narážel na lehkou deformitu mojí páteře, jsem ortopedický pacient. Potom rozsvítil. „Křídla, chybí ti podrápaná křídla,“ zavrzal falešně, jak zastíral nepříjemný pocit tím, že se snažil být vtipný.

„Usekli mi je, než mě svrhli do pekla,“ ušklíbla jsem se medově, ani se nesnažila, aby v té hlášce nebyl cítit jed. Jeho reakce mě ranila. Nikoho jsem neviděla odcházet rychleji. Vypařil se. Nadobro. Zablokoval si mě. Konec. Nedal mi šanci vysvětlit, že můj komentář o svržení padlého anděla byla jenom legrace. Dospělí už nevěří ničemu a potom se můžou podělat z blbého vtípku…

Ten maník před ním u mě nevydržel ani hodinu. Ani mě nemusel vidět nahou a z minuty na minutu jsem pro něho přestala existovat. Když jsem si při naší první romantické večeři chtěla přisunout hrnek, pohnul se ten hrníček směrem ke mně sám od sebe. Normálka, občas se mi to stává, ale když jsem sama! Tohle byla podpásovka, nenávidím se za to, že se neovládám, že to neovládám.

Týpek před maníkem mě vlastně také ani neviděl v rouše Evině, než se rozplynul v minulosti bez známky jakéhokoliv náznaku jeho skutečné existence. Kdyby si u mě nezapomněl své antikvariátní pouzdro na zapalovač, začala bych pochybovat, že vůbec kdy existoval. Mám s tím trochu problém…realita a sen… Ten den, kdy už jsem reálně doufala ve sblížení, si ten týpek šel na balkón zakouřit. Vrátil se během chviličky. Že se omlouvá, ale opravdu už musí. Pohotovost, služba…, něco takového blekotal. Vypadnul tak překotně, že za sebou ani nezavřel dveře od bytu. Zbylo po něm jen to pouzdro a má nekonečná frustrace. Další den jsem šla na balkón věšet prádlo. Ležela tam tři malinkatá vysušená netopýří miminka. Sakra, těsně před týpkovou kouřovou pauzou jsem nejapně vtipkovala na téma kterak večeřívám vysušené netopýry a těstoviny s domácí rajčatovou omáčkou dnes dělám jenom kvůli němu. Už nepřišel. Zablokoval mě. Nedal mi šanci vysvětlit, že můj přihlouplý vtip a nebozí netopýří nebožtíci na mém balkóně je pitomá shoda náhod.

Jsem lůzr. Čím víc se při seznamování snažím zakrývat svoji přirozenost, tím víc se zamotávám do absolutně nepřirozených situací. Čím křečovitěji toužím po lásce, tím silněji ji odpuzuji. Jak po ní nemám toužit tak moc, když jí tak moc chci a stále ji nemám? Čím víc rozebírám a analyzuji, tedy snažím se vyřešit to, co nechci, tím víc se mi to děje! Jako by usilovné odporování naopak přitahovalo…

„Nehroť,“ slyším v duchu svého dobrého kamaráda Martina. To se mu řekne. Může mít každou, na kterou ukáže prstem. Mě osamělost naopak zaživa požírá.

Dnešní sen mě konejší. Chutnal lahodně. Byl to pocit. Takhle klidně a milovaně jsem se snad nikdy necítila. Ani ve snu, ani v životě. Byl podobný pocitu mladické lehkomyslnosti, kdy jsem ještě dokázala být šťastná. Happy z pohlazení poryvu větru, happy z doteku slunečního svitu, happy ze chvění radostného očekávání, happy z lechtání veselé předtuchy. To jsem ještě netrpěla syndromem dospěláku všechno muset nahmatat, než uvěřím.

Úplně vzhůru, zároveň pořád hmatatelně fyzicky plná sametového pocitu dnešního snu. Cítím se klidná, milovaná a úplně v pořádku právě taková, jaká jsem. Půjdu si do lesa okysličit mozek! Jestli zůstanu ještě chvilku doma, povznášející pocit ze snu zmizí, vykydnu a přepadne mě obvyklá celodenní nechuť cokoliv. Blesková ledová sprcha, kafe a jsem venku. Po skále nahoru a už si kráčím svým běžným tempem po srnčí stezce, jako bych se ani nedotýkala země. Miluji rychlý pohyb, je to tak očišťující, uklidňující a energetizující zároveň.

Zaostřím. Něco jako zpopelavělý zmuchlaný chuchvalec leží na cestě přede mnou. Nemůžu si pomoc, jdu k tomu. Nemůžu od toho odtrhnout oči. Zpozorním, poleje mě studený pot, cítím přítomnost něčeho živoucího. Nejsem tu sama… Cuknu hlavou, až mně přeskočí sval, auu! Zrakem zbrkle projíždím prostor kolem. Líbá mě ledová hrůza. Je to hnusný, ale na druhou stranu podivně vzrušující. Cítím se tak…živá. Vnímám tu energii. Hrůza mi přišpendlí pohled na ten malý divný zpopelavělý chuchvalec. Chci se rozběhnout a utéct pryč, ale panika mě paralyzuje. Panika a zároveň něco jako slastná, lehce nepříjemná, rozkoš. Nemůžu se pohnout a se zděšením si uvědomuji, že ani nechci. Zpopelavělé něco na zemi oživlo. Zvedá se to, mění a zvětšuje se to. Vzápětí se přede mnou rozvinou šedavě stříbrná, popelavá, rozdrápaná křídla. Z rozdrápaných křídel se po chvíli ve všemožných odstínech černé a šedé rodí trup, končetiny, hlava. Po chvilce přede mnou stojí středně velká ženská dospělá šupinatá plazí bytost. Svá černošedá rozdrápaná křídla má stále rozprostřená jako paví ocas. Jako by mi otevírala náruč a lákala mě do ní. Němě se usmívá, její fialové oči sálají bezpodmínečnou láskou. Nehýbe se. Zato já se hýbu. Nechápu se, ale jsem jako v transu. Běžím k ní. Táhne mě k sobě nějakou neviditelnou přitažlivou silou. Táhne mě k sobě to, co mě odpuzuje? Klasika mého života! Pak už jen vnímám, jak mě ta temná křídla jako plášť z hada obejmou, sevřou a pohltí…

„Lindo?“ slyším z dálky hebký hluboký hlas. Probouzím se. Nade mnou stojí bílý plášť. V nemocnici? Obličej nerozeznávám.

Za okamžik se mlha rozhalí a já vidím panu doktorovi jasně do tváře.

„Ty Marťane?“ cítím, jak se mi k sobě lepí ztuhlé vyprahlé rty. S Martinem se znám. Chodil na základku do třídy vedle a celá ta léta se vídáme.

„Zblázním se z tebe, jsi šílená,“ šeptá. Jeho oči koukají skrze mě. Jako by mě viděl naprosto zřetelně, ale neomezoval se na svůj zrak, čich ani hmat. Uvnitř těla se mi rozlévá láskyplné radostné teplo. Jak to, že jsem si jeho pohledu nevšimla dřív? Ten pohled bezpečně znám! Možná proto, že jsem se ani nedovážila pomyslet, že by zrovna on…

Jak jsem tady skončila? Nepamatuji si nic. Tedy pamatuji si všechno. Ten sobotní sen, vycházku do lesa, zpopelavělý chuchvalec na zemi. Rozdrápaná křídla a z nich dračí andělská černá víla. Pevné sevření a pak ta divná uklidňující tma. Nechci, aby mě odsud převezli rovnou do blázince, proto raději mlčím.

„Martine?“

„Ano?“

„Jak jsem se sem… co se stalo?“

„V sobotu mě napadlo, že se půjdu projít k vám. Přitom tam k vám nechodím, mám to daleko, však víš. Měl jsem takové nezvyklé nutkání. Našel jsem tě v lese. Omdlela jsi, ale všechna vyšetření jsou v pořádku,“ odhrne mi vlasy z čela a pohladí mě po tváři.

Nespěchá, jeho oči a ty moje se setkají v jednom okamžiku věčnosti. Naše duše se střetly. Nakloní se ke mně ještě blíž a políbí mě horečně na ústa, jako by k nim chtěl zůstat přisátý napořád.

„Něco jsem ti přinesl, mám to pro tebe už dlouho, ale nějak nebyla nikdy vhodná chvíle,“ špitne mi láskyplně do ucha.

Chvilku váhá, a pak z kapsy vytáhne skleněnou broušenou postavičku ve skvostných odstínech šedé a černé. Je to plazí anděl s rozdrápanými křídly …


  • Toto je príspevok do súťaže mikropoviedok Ohnivé pero.
  • Je publikovaný v pôvodnom stave, neprešiel redakčnou ani jazykovou úpravou.
  • Súťažné poviedky sú publikované pravidelne, každý pondelok jedna až tri.
  • Pevne stanovená uzávierka súťaže nie je, príspevky do každého kola prijímame priebežne, kým sa kolo nenaplní.
  • Čiastkové uzávierky sú dvakrát do roka (jarné a jesenné kolo súťaže) a sú oznámené s dostatočným predstihom. Poviedky, ktoré prídu po uzávierke, sú po dohode s autorom presunuté do ďalšieho kola.
  • Na hodnotenie poviedky má vplyv jej čítanosť, počet a obsah komentárov a najmä záverečné verejné hlasovanie o finalistoch, ktoré sa uskutoční po predstavení poslednej poviedky daného kola súťaže.
  • O víťazovi daného kola rozhoduje porota.
  • Vyhlásenie a odmenenie víťazov sa uskutoční po vyhodnotení daného kola, teda 2-krát ročne.
  • Viac v pravidlách súťaže.
  • Ak sa chcete súťaže zúčastniť, prečítajte si aj zoznam chýb, ktorých sa súťažiaci v Ohnivom pere dopúšťajú najčastejšie.
  • Najnovšie aktuality o súťaži Ohnivé pero sa dozviete aj na facebookovskej stránke súťaže.

10. októbra 2022
Jolana Mathesová