Ohnivé pero - jeseň 2021: Móra

ohnive pero

Mraky se roztrhaly a zpoza toho prořídlého závoje vykoukla baculatá tvář měsíce. Jeho bledé prsty objaly nevelký, ale čistě a úhledně vypadající domek. Nervózně jsem polkla. Uvnitř hrudi mi tepal střípek pochyb a možná i strachu.

Překřížila jsem ruce na hrudi a o zlomek vteřiny později se ocitla uprostřed nevelkého pokoje. Vybavení tvořily dvě poličky s knihami, skříň a malý stolek s vázou květin. Na protější zdi visely hodiny s kovovým kyvadlem. Avšak moji pozornost upoutalo něco jiného.

Na posteli pod oknem spal nějaký mladík. Zvědavě jsem se naklonila nad jeho obličej a skoro vydechla údivem. Měl hezkou souměrnou tvář lemovanou kaštanovými vlasy a jeho plné rty se i ve spánku mírně usmívaly.

Znovu mě seklo ostří pochyb, jestli vůbec dokážu splnit úkol. Svůj první úkol. Tohle bylo moje první opravdové setkání s člověkem. Pokud tedy nepočítám ty prázdné skořápky bez známek života – výsledky práce mých sester, dospělých mór. A pak ještě všechny ty strýce klopýtající domů z hospody přes les – většina z nich byla nadraná jak slíva. Tím všechny mé zkušenosti s lidmi končily.

Bim-bam. Bim-bam.

Hodiny naléhavým hlasem čtyřikrát odbily. To mě probralo. Přistoupila jsem blíž ke spícímu chlapci. Dotkla jsem se svými průsvitnými prsty jeho spánků a zatížila mu mysl zaklínadlem, aby se neprobudil…

Jen s vynaložením velkého úsilí se mi povedlo odtrhnout pohled od jeho obličeje. Přitiskla jsem k jeho horkým rtům své ledové. Všimla jsem si, jak se chlapcova víčka trochu zachvěla a na čele se mu zalesklo několik krůpějí potu. To byla známka úspěchu – podařilo se mi prostoupit do jeho podvědomí, do jeho snu.

„Skvěle, Ebris,“ zaslechla jsem za sebou tichý hlas. Nepřekvapilo mě to, věděla jsem, že mě Acea sleduje. Naše panovnice si chtěla pohlídat, jestli jedna z nejnadanější mladých mór neucukne, ušklíbla jsem se.

„Soustřeď se!“ sykla Acea varovně. Vytušila, že mé myšlenky zatoužily rozletět se do mnoha různých směrů.

Uposlechla jsem ji a veškerou pozornost věnovala jen jedinému.

Udivila mě opojnost toho momentu. Cítila jsem tu energii proudící mi každou tepnou, každou žilou. Jenže pak mi ten omamný pocit zhořknul. Mladíkův obličej rychle ztrácel barvu, ještě před chvílí horké rty pomalu chladly a v jednom okamžiku tichounce zasténaly.

Odtrhla jsem své rty od jeho úst.

„Pokračuj!“ Acea zněla pořádně rozzlobeně.

Jenže já už se rozhodla. Nedokážu to. Ani teď, ani někdy jindy. Zavrtěla jsem odmítavě hlavou. Přímo před očima se mi zhmotnila naše královna. Její nádherný bledý obličej byl stažený do zamračené grimasy a ze stříbrných očí jí sršel hněv.

„Vzpíráš se mému rozkazu?!“ zahřměla. Byla ve mně malá dušička a hrdlo se mi stáhlo nervózním zajíknutím. Nejspíš byla chyba vzdorovat. Ale pak můj pohled znovu zalétl k chlapci a v hrudi se mi cosi pohnulo.

„Neudělám to.“ Pohlédla jsem zpříma Acee do očí. V tu chvíli mi bylo všechno jedno, ať si klidně pukne vzteky.

Královna vypadala, že jí k tomu skutečně moc neschází. Dlouhé sněhobílé vlasy jí vlály divoce jako při silném větru navzdory tomu, že vzduch v místnosti se ani nepohnul. Rysy jejího obličeje křivilo zamračení čím dál víc.

Sice jsem své sestry neviděla, avšak téměř hmatatelně jsem cítila jejich přítomnost, jejich ledový dech na zátylku, kolem uší se mi obtáčel šepot jejich hlasů.

Acea spojila ruce dlaněmi k sobě a pozvedla je vzhůru. Přimhouřila oči a po chvíli, vlečící se nekonečně dlouho jako jednonohý veterán, je zase otevřela. Převalovalo se v nich podivné přízračné světlo. Dívala se přímo na mě. Doslova mě svým pohledem probodávala.

Položila dlaň s dlouhými smaragdovými drápy na mou hruď. V místě, kde se dotkla mojí pokožky, mě začalo nesnesitelně pálit – jako kdyby se mi na kůži přilepil žhavý uhlík.

Ta oslepující bolest se mi šířila coby zákeřný jed do celého těla a téměř mi znemožňovala se nadechnout. Jako kdyby mi Acea stahovala z těla kůži. Pomalu, centimetr po centimetru.

Když už jsem nečekala, že bych mohla ještě někdy cítit něco jiného než tu neutuchající palčivou bolest, krutý žár stravující mi tělo zevnitř odezněl.

Upadla jsem na podlahu. Do obličeje mi přepadl pramen vlasů – původně jsem měla vlasy bezbarvé, avšak nyní získaly tmavý odstín. A to nejpřekvapivější teprve následovalo – uvnitř hrudi mě cosi bolestivě uhodilo do žeber a následně to pokračovalo v rytmickém pravidelném tlukotu.

Sestro!

Je z ní člověk.

Smrtelnice.

Slyšela jsem, jak se tiché hlasy mých bývalých sester splétaly v jedno klubko. Ano, už nejsem móra…

Při tom zjištění se ve mně začalo všechno třást. Ztratila jsem vše, co jsem znala – svůj domov.

„Zmizte,“ pokynula Acea ostatním mórám. „Podívej, tvoje oběť byla naprosto zbytečná. Tenhle kluk stejně už moc dlouho žít nebude. O to se postarám.“ V jejím ledovém hlase zaznělo ještě něco dalšího, ačkoli to nahlas nevyřkla. Abys viděla, že se mojí vůli nikdo a nic vzpírat nebude.

V momentě, kdy jsem se vrhla před Aceu, jsem skoro nevěděla, co dělám. Toužila jsem jen po jediném – nenechat ji vyhrát. „Ustup!“ zavrčela a jediným šťouchancem do žeber mě odhodila na druhý konec místnosti. Sotva však udělala k mladíkovi první krok, oknem prošel tenký naoranžovělý paprsek a za ním hned další.

Z úst se jí vydral výkřik tak hrůzný, až mě z toho obešla hrůza – a to jsem byla zvyklá na leccos. Záda se jí napjala do oblouku jako tětiva luku.

Oknem přicházelo stále víc načervenalé záře, až Aceu zcela obklopila. Ještě víc se prohnula v zádech a vykřikla o něco srdceryvněji.

Mezitím jsem se vyhrabala na nohy, ale jakýsi neviditelný náraz mě povalil. Královna se doslova rozplynula ve vzduchu. Na místě, kde ještě před chvílí stála, zůstala ležet na podlaze hromádka prachu.

Opřela jsem se o zeď a svezla se do sedu, obličej si zakryla dlaněmi. Čekala jsem, že budu cítit nějaké emoce, jenže já necítila vůbec nic. Jen nekonečné prázdno.

Zaslechla jsem za sebou nějaký šramot a pak kroky rozléhající se tichou místností.

„Zdálo se mi o tobě,“ oslovil mě melodický hlas a vedle mě si sedl ten, kvůli kterému mě potkalo tohle všechno. „Jak se jmenuješ?“

Odlepila jsem pohled od země a zadívala se do obličeje před sebou. „Ebris. A ty?“

„Jsem Andrés,“ odpověděl a lehce se pousmál. V černých očích se mu prohnal roj jiskřiček.

I já se pokusila přimět své rty, aby se stočily do oblouku úsměvu. Zatím bylo výsledkem mého snažení spíš takové křivé a možná trochu nemotorné pousmání. Nevadí, mezi lidmi strávím ještě hodně času, ušklíbla jsem se v duchu. Znovu jsem se podívala do Andrésova obličeje a srdce mě drcnulo do žeber.

Ne, už jsem ničeho nelitovala. Ani sebe, Acey nebo ztráty nesmrtelnosti. Kdoví, třeba bude mnohem lepší být člověkem než poloprůhlednou mórou, jež ani nedokázala splnit svůj úkol…


  • Toto je príspevok do súťaže mikropoviedok Ohnivé pero.
  • Je publikovaný v pôvodnom stave, neprešiel redakčnou ani jazykovou úpravou.
  • Súťažné poviedky sú publikované pravidelne, každý pondelok jedna až tri.
  • Pevne stanovená uzávierka súťaže nie je, príspevky do každého kola prijímame priebežne, kým sa kolo nenaplní.
  • Čiastkové uzávierky sú dvakrát do roka (jarné a jesenné kolo súťaže) a sú oznámené s dostatočným predstihom. Poviedky, ktoré prídu po uzávierke, sú po dohode s autorom presunuté do ďalšieho kola.
  • Na hodnotenie poviedky má vplyv jej čítanosť, počet a obsah komentárov a najmä záverečné verejné hlasovanie, ktoré sa uskutoční po predstavení poslednej poviedky daného kola súťaže.
  • Vyhlásenie a odmenenie víťazov sa uskutoční po ukončení hlasovania a vyhodnotenia daného kola, teda 2-krát ročne.
  • Viac v pravidlách súťaže.
  • Ak sa chcete súťaže zúčastniť, prečítajte si aj zoznam chýb, ktorých sa súťažiaci v Ohnivom pere dopúšťajú najčastejšie.
  • Najnovšie aktuality o súťaži Ohnivé pero sa dozviete aj na facebookovskej stránke súťaže.

20. septembra
Alena Vernerová