 |
„Ano, ano, nevím už, co jsem snídal, nebo co je teď vlastně za rok, ale bosporskou protiofenzívu v jednašedesátým si pamatuju docela přesně,“ odpověděl rozhodně stařík.
Ošetřovatelka mezi ně na stůl právě postavila dva šálky kouřící kávy. Na hrníčcích bylo logo Vojenského psychiatrického ústavu pro válečné veterány.
„Pokračujte prosím,“ usmál se na staříka křečovitě muž v dobře padnoucím saku a periferně zkontroloval malou kvadroptéru, která se vznášela vedle něj a celý rozhovor zaznamenávala.
„No, Středisko pražské vojenské správy Evropské federace jsme opouštěli namačkaní v transportních vznášedlech v magnetickejch poutech. Zbraně jsme měli dostat až při výsadku. Na rozdíl od registrovanejch občanů, který předtím poslali v nablýskaným exoskeletu Brussel pátý generace někam do bezpečnýho zázemí, my měli jen jednodenní školení a pitomou vyřazenou hydraulickou kostru. Vojenská mašinérie nás prostě tlačila v mlejnku na maso jen jedním směrem – co nejrychlejc na frontu! Na taktice lidskejch vln, hromadným nechráněným čelním útoku, ostatně nebylo potřeba nic vysvětlovat. Každej pochopí, že má vyrazit vpřed a zabít každého nepřítele, kterého cestou potká, dokud sám nezdechne.“
Upravil si župan a smutným pohledem přelétl jídelnu sanatoria. Nacházelo se v ní právě několik pacientů, jimž chybějící údy nahrazovala pokročilá protetika.
„Jak s vámi zacházeli? Vybavujete si nějaký moment nezákonného jednání, nějaké represe ze strany režimu?“
„Už na komisariátu, nehledě na stále se snižující stavy povolanejch, smahli plazmomety desítky odvedenců, kteří odmítali spolupracovat nebo se snažili z transportu nějak vykroutit. Viděli jsme to z našich cel. Na zdi na dvoře po těch klukách zbyly jenom mastný siluety.“
„Vzpomenete si na jména velitelů?“
„Samozřejmě, Vojta Opálka byl v naší jednotce jasnou autoritou, byl to degradovanej plukovník bývalýho chrudimskýho výsadkovýho pluku. Vodmítl nějakej rozkaz nebo co, tak ho poslali v trestným transportu s náma. Věřili jsme, že jestli to přežijeme, tak jen díky němu.“
„Měl jsem na mysli spíš oficiálně přidělené politické velitele.“
„Jo, pamatuju si dobře toho vola, našeho politickýho komisaře. ‚Trestný prapore Q2061,‘ křičel na nás zapřený rukou o strop přepravního prostoru, protože to cestou k Istanbulu pěkné házelo, ‚dokud budete žít, chci vás vidět postupovat a bojovat! Kdo se otočí nebo kdo bude zaostávat za ostatními, bude okamžitě zastřelen!‘ Byl mladší než většina z nás, ale nepochybovali jsme, že to myslí vážně a zadržovací jednotky v našich zádech nebudou se střelbou do vlastních váhat. Na cestě k dosažení vojenského a politického konečného stavu vítězství, jak to tehdá nazýval, jsme byli jenom potrava pro děla.“
„Jeho jméno znáte?“
„Jaroslav Čermák. Raději ale vzpomínám na kluky, se kterýma jsme rameno na rameni bojovali až do konce, na Vojtu, Roba, Mirka, Barteka nebo Andrzeje. Víte, z řad Poláků bylo nejvíc dezertérů. Ne že by si chtěli zachránit život víc než jiní branci, ale bývalé Wojsko Polskie tvořilo tehdy páteř evropský armády, a tak jich bylo nasazeno prostě nejvíc a na ty nejhorší místa. Ty co pochytali pak šoupli taky do trestnejch jednotek.“
„Co si vybavíte o tom komisaři?“
„Byl to mladej přidělenej ideologickej lampasák, co byste tak asi čekal. ‚Jste zrádci lidstva! Odpad civilizace! Ale dostali jste příležitost se vykoupit krví. Je jen na vás, jestli jejich, nebo vaší,‘ řval na nás v jednom motivačním projevu. Ono totiž zběhnutí a vyhýbání se odvodu bylo z trestného činu proti brannosti brzo překvalifikovaný na zločin proti lidskosti. A to je konečná, provaz, že? Brzo ale přišli na to, že takový popravy a procesy před soudním tribunálem jen zatěžujou evropskej byrokratickej aparát a na vývoj války s mimozemšťanama stejně nemaj vliv. Trestný prapory měly vyřešit oba problémy naráz.“
„Víte, proč tam Evropská federace civilisty poslala?“
„Faktem bylo, že jsme na to už zbyli sami. Když Cizáci přistáli v Číně, považovali to všichni za strategickou chybu. Opak by pravdou. Miliarda soudruhů padla během prvního měsíce. Nikdo jim nechtěl přijít na pomoc. Ostatní velmoci se bály, že by tý morální převahy po vítězství pak Číňani zneužili a výhradně by si nárokovali mimozemský technologie.“
Muž usrkl z kávy a otřel si šedé vousy.
„Izolacionismus G.U.S.A. byl už dvě dekády vojensko-ekonomickou doktrínou, na který nemohla nic změnit ani mimozemská invaze. Digitální dolaroví miliardáři a americký vládní špičky naskákaly do luxusních podzemních bunkrů ještě před vyloděním invazních armád. Ruskej svaz se zas zmítal v nestabilitě a cíl udržení všech bouřících se kavkazských a novoruských svazových republik i baltských gubernií co nejdýl byl pro ně asi větší prioritou, než osud týhle planety.“
„Hm… Řekněte mi raději víc o samotném výsadku.“
„Paradoxně naše zastaralý vybavení bylo to, co válku rozhodlo. Bylo to jako jít s kopím proti tanku. Žádný energetický výbojový nebo částicový pušky za tisíce kryptoeur! Trestná výprava dostala jen obyčejný samopaly ze starejch armádních skladů. Jenže Cizáci proti tomu byli bezbranní. Jejich superchytrý obranný systémy se v prvních týdnech války adaptovaly a uměly vyřadit veškerou zbraňovou elektroniku, čipy naváděný rakety i řízený jaderný střely z nebe padaly jak hrušky. Zkuste ale na dálku zastavit kulku a vypnout střelnej prach!“ zasmál se muž v županu a zadíval se z okna. Zasnil se a přenesl se ve vzpomínkách o dvě dekády nazpět. Bílé stěny jídelny vystřídal vnitřek třesoucího se vznášedla.
„Odpierdol się, kwiatku!“ ulevil si vedle něj potichu Andrzej a odplivl si.
„Připravte se na výsadek!“ křičel komisař a mávl na poddůstojíky, kteří jim hromadně odemkli pouta a se zbraněmi se postavili k výklopným dveřím. Tvrdé přistání s nimi hodilo, rampa se prudce vysunula. „Vpřed, jedu, jedu!“ ječel dál pohlavár přes celé vznášedlo, zatímco oni od nižších lampasáků na střídačku fasovali taktické rychlopalné brokovnice a útočné pušky s granátomety a vybíhali ven. Okolo přistávaly další a další transportéry. Stovky tisíc lidí v úžině mezi Černým i Marmarským mořem, podél jejichž břehů pluly bitevní křižníky.
„Vpřed! Do války!“ zahulákal za nimi ze stroje komisař a vystřelil párkrát do vzduchu. Nikdo se ale ani nepohnul. Paralyzovaní apokalyptickým výjevem zírali na bojovou vřavu před nimi.
„Veď toto nie je vojna, ale emzácky holokaust, ty kokot pojebany!“ vystihl po chvíli Robo myšlenky jich všech.
Barevné záblesky nad Bosporským průlivem doprovázely ohlušující rány a doléhající křik raněných. Kam až oko dohlédlo se válely kusy sežehnutých těch. Vzduch páchl krví a ionizovaným vzduchem jako za bouřky.
„Tak pojďte chlapi, nebo nás postřílí vlastní,“ zvolal Vojta.
„Poslední naživu je sráč,“ mrkl na něj a Barteka Mirek. Za bojového řevu se rozběhli vstříc mezidruhové genocidě…
„Vlastně myslím, že už mám všechno, co jsem potřeboval,“ přerušil ho tazatel. „Děkuji vám za rozhovor.“
„Počkejte, počkejte,“ vracel se stařík ze vzpomínky spěšně do současnosti. „Kdy jste říkal, že to budete vysílat?“ ohlédl se s nadějí směrem k holovizi, u které se tísnilo několik pacientů na robotických invalidních vozících.
„Brzy,“ odpověděl muž neurčitě, sbalil maličký dron a vstal od stolu. Při odchodu z jídelny se naklonil do okénka sesterny.
„Pan tajemník už odchází,“ přivolala ihned jedna ze sester k okýnku vrchní ošetřovatelku.
„Pamatuje si všechno,“ sykl na ni muž rozčileně, „zvyšte mu dávky léků!“
„Jistě, pane.“
Pak se muž podepsal do příslušného sloupce odchodu v knize návštěv, v kolonce jméno stálo Jaroslav Čermák.
- Toto je príspevok do súťaže mikropoviedok Ohnivé pero.
- Je publikovaný v pôvodnom stave, neprešiel redakčnou ani jazykovou úpravou.
- Súťažné poviedky sú publikované pravidelne, každý pondelok jedna až tri.
- Pevne stanovená uzávierka súťaže nie je, príspevky do každého kola prijímame priebežne, kým sa kolo nenaplní.
- Čiastkové uzávierky sú dvakrát do roka (jarné a jesenné kolo súťaže) a sú oznámené s dostatočným predstihom. Poviedky, ktoré prídu po uzávierke, sú po dohode s autorom presunuté do ďalšieho kola.
- Na hodnotenie poviedky má vplyv jej čítanosť, počet a obsah komentárov a najmä záverečné verejné hlasovanie o finalistoch, ktoré sa uskutoční po predstavení poslednej poviedky daného kola súťaže.
- O víťazovi daného kola rozhoduje porota.
- Vyhlásenie a odmenenie víťazov sa uskutoční po vyhodnotení daného kola, teda 2-krát ročne.
- Viac v pravidlách súťaže.
- Ak sa chcete súťaže zúčastniť, prečítajte si aj zoznam chýb, ktorých sa súťažiaci v Ohnivom pere dopúšťajú najčastejšie.
- Najnovšie aktuality o súťaži Ohnivé pero sa dozviete aj na facebookovskej stránke súťaže.