Rozhovor – Petra Kubašková: Človek by mal písať o tom, čo mu ide zo srdca

Petra Kubašková je nežná blondínka, ktorá sedí na niekoľkých stoličkách. Pracuje ako prekladateľka, editorka pre vydavateľstvo FantomPrint a príležitostne si ešte odskakuje napísať knihu. Vyštudovala históriu, nemecký a anglický jazyk. A práve láska k histórii a prírode je pre ňu studnicou námetov na čarokrásne príbehy, akým bol aj román Čarodějky malostranské.

Čo sa prekladov týka, nedávno sme sa mohli zoznámiť s jedným z tých najnovších, ktorým boli Lebky od Briana Staveleyho. Popri prekladateľskej, editorskej a spisovateľskej práci sa stíha ešte venovať rodine. Ako to všetko zvláda? Čo ju inšpiruje a či využíva runy a moc byliniek aj v skutočnosti? S Petrou Kubaškovou sa o tom porozprávala Ena.


Vyštudovala si históriu. Prečo si sa vrhla aj na štúdium angličtiny?

To je docela jednoduché, původně jsem totiž toužila studovat angličtinu s němčinou, ale trvala jsem docela tvrdošíjně na tom, že chci vystudovat učitelství pro střední školy. A v mém milovaném Ústí nad Labem, kde jsem měla babičku a dodnes tam mám příbuzné, otvírali němčinu s dějepisem, tak jsem do toho šla a angličtinu si dostudovala později dálkově na Karlově univerzitě v Praze. A hádej kde? V Celetné ulici*. Kousíček od domu U Zlatého prstenu. Tak to už ti určitě trochu svítá. U obou mých škol šlo o pedagogické fakulty a rozhodnutí stát se učitelkou jsem dosud nezalitovala. Osud mě přesto časem zavál jinam. Zdravím všechny bývalé studentky a studenty! A taky kolegy. Byla to moc fajn práce.

(*Celetná ulica a dom U Zlatého prstenu sú často spomínané v knihe Čarodějky malostranské.)


Kedy si zistila, že dokážeš nie len prekladať a editovať, ale aj napísať svoj vlastný zaujímavý príbeh?

Že umím napsat vlastní příběh – snad i zajímavý, kdo ví?! – jsem zjistila v okamžiku, kdy jsem ho začala psát. Ovšem až na druhý pokus. Při tom prvním jsem okamžitě kousla do hořkého jablka jménem „do něčeho se nutím“. Člověk by měl psát o tom, co ho nejvíce oslovuje, co mu jde opravdu ze srdce, protože jinak mu tvorba nepřináší to pravé potěšení a přichází pocit zmaru. Napodruhé už to vyšlo, otevřela jsem sešit s pevnými deskami, vzala propisku a řekla si: „Tak a teď jsem pravěká žena, mám hnědé vlasy a hnědé oči, čekám svoje třetí dítě a modlím se k zemi.“ A už to jelo. Šlo o knihu Síť snů.


Kam chodíš pre inšpiráciu?

Do přírody, do zapadlých uliček, mezi lidi, do knih o magii, historii, psychologii, a také do podnětných knih o lidech. Ty poslední zmiňované jsou pro mne knihy kteréhokoli žánru, kdy si v jednom okamžiku mezi čtením řeknu: aha, tak tady v tom se poznávám. Autor musí mít pořád otevřené oči. I mysl.


Vo FantomPrinte pracuješ ako prekladateľka aj ako editorka. Edituješ aj knihy, ktoré preložíš?

Svoje překlady rediguji v rámci možností, ale jelikož překladatel „absolvuje“ svůj text vlastně třikrát – nejprve při načítání originálu, podruhé při samotném překladu a potřetí při konečné revizi, je skutečně lepší vždy a za všech okolností svěřit překlad korektorovi. V mém případě korektorce. Lidské oko je neskutečně pohodlná věc, která časem, když jí něco ukážete víckrát pro sobě, vidí už automaticky to, co vidět chce. Ne to, co vidět má.


Ktorá práca ti vyhovuje viac: editor, prekladateľ, spisovateľ?

Všechny tři jsou úžasné. Náročné, s velkými požadavky na trpělivost a sebedisciplínu, ale každá má něco do sebe. Jako překladatel mám možnost pohrát si s řečí cizí i mateřskou, skloubit to dohromady, pokusit se zachovat ten jemný motýlí prášek, který do textu spadal z autorových křídel. A vlastně totéž platí i pro původní české rukopisy, kde musí být společným cílem autora i editora co nejlepší výsledek, nesmí jít o ego jednoho ani druhého, jde o finální produkt – poslat do světa co nejlepší knihu. A moje vlastní psaní… to jsou chvíle neuvěřitelného a taky velmi vzácného relaxu, který si dopřávám skoro jako vánoční čokoládovou kolekci – tedy naštěstí ne jenom jednou do roka.


Prečo si sa rozhodla písať knihy? Inklinovala si k tomu od mladosti či to bol len taký náhly popud?

Dobrá, prozradím tajemství. Toužila jsem přibližně od devíti let napsat knihu, dokonce mi vyvstávaly v mysli scény, postavy a příběhy, jenže… Poslat do světa knihu znamená odkrýt čtenáři značné množství pocitů, prožitků, myšlenek, a když je čtenář vnímavý, pak do velké míry i niterných přání. Samozřejmě to lze řešit pseudonymem, ale i ten časem praskne. Vznik své první knihy jsem dlouho tajila a nevěděl o tom nikdo kromě nejbližších kamarádek, které jsem potřebovala v rámci přátelské výpomoci zneužít jako beta čtenářky. Tímto jim opětovně vzdávám hold, vřelý dík a provolávám věčnou slávu našemu přátelství, protože věřte nebo ne, říct dlouholetému příteli do očí: „Hele, sorry, ale máš tady něco blbě“, vyžaduje fakt značnou dávku odvahy.


Čarodějky malostranské sú plné histórie a mágie. Zaujímaš sa nejako viac o čary, byliny, runy?

Jistěže ano! Magie je krásná věc. Souvisí s živly, přírodou a úctou ke všemu živému. Jenom je třeba dodržovat jisté zákonitosti. Nesmíme nikdy manipulovat druhými ve svůj prospěch a proti jejich vůli. Má to své důvody, které každá správná čarodějka zná. Existuje spousta lidí, kteří toho o bylinkách, runách, živlech a měsíčních fázích vědí mnohonásobně víc než já, ale napovím: Venuše miluje měď. Stačí?


Na svojom instagramovovm účte máš krásne zábery kvetov, liečivých rastlín a prírody. Vedela by si namiešať nejaký odvar či zázračné, liečivé tonikum?

Bylinkový odvar určitě, ale v tomhle jsem opatrná a zodpovědná. Každý správný bylinkář – kterým v žádném případě nejsem! – zohlední zdravotní stav a užívané léky. Ale jinak si doma vyrábíme leccos, od domácích peelingů a koupelových solí s plátky růže po úplňkovou vodu a vonné olejíčky i báječně poživatelné sirupy, ten poslední a velmi chutný byl třeba z květů šípkové růže. Pořád se učím, připravila jsem tatínkovi tinkturu z květu kaštanu na bolavé klouby, ale taťka radši francovku, takže vděčným uživatelem své vlastní tinktury jsem nakonec já. Občas vykonávám cosi jako sport, a potom se nějaké to mazadlo hodí.


Viem, že máš veľmi rada knihu Praha legend a skutečností. Tvoje Čarodějky malostranské sú akýmsi turistickým sprievodcom po Prahe. Dozvedela si sa o všetkých tých legendách, domových znameniach a iných zaujímavostiach starej Prahy práve z nej?

A toto je zajímavé. Když jsem byla vážně hodně malá, rodiče si se mnou listovali v takové knize… Byly tam pravěké vykopávky, obrázky středověké Prahy. Vzali mě na prohlídku korunovačních klenotů, to mi bylo tuším asi pět. Ukazovali domovní znamení a dům U Dvou slunců. Taky mi pouštěli gramofonovou desku o Hurvínkovi a strašidlech. Děj se odehrává na různých místech staré Prahy, vypravěčem je kouzelník Žito a dodnes tu desku mám, nedávno jsem si nejen kvůli ní pořídila gramofon. A tam to začalo. Pokračovalo všelijakým bádáním a také četbou publikace „Strážci pražských ulic“, která pojednává o domovních znameních. Tu mohu mimochodem směle doporučit. A nakonec jsem již v dospělosti právě na návštěvě u rodičů vyštrachala i knihu „Praha legend a skutečností“, která je doslova bonbonierou pro každého, kdo holduje pražské mystice. Asi bych to shrnula větou: děti jsou neuvěřitelně vděčné nádoby, pokud do nich chcete vkládat trvalé hodnoty. Takže to je odpověď. Čarodějky jsou taková malá, skromná pocta právě těm hodnotám.


Máš v Prahe obľúbené historické miestečko či pamiatku?

Malou Stranu. Jednoznačně a bez jakéhokoli přemýšlení. A Zlatou uličku. Ale tam musíte dnes již se vstupenkou. Kouzelnou čtvrtí je Josefov a tamní synagogy.


Vždy ma fascinovalo, koľko rozprávkových a mýtických bytostí si naši predkovia vymysleli. Ty si mnohé z nich obsadila aj do svojho príbehu. Keby si sa mala stať niektorou z nich, ktorá by to bola?

Vodní panna! Jistojistě.


Máš dcéru, rovesníčku hrdinky z knižky Čarodějky malostranské. Bola pre teba predlohou pre hlavnú hrdinku Ginevru?

Dcerka nebyla předlohou, ale zato byla úplně první betačtenářkou čarodějek. (Posílám ti pozdrav, moje věrná parťačko.) A pokud jde o předlohy, nebo spíš o dávné, prvotní impulzy: Spousta lidí tipovala, že mou největší inspirací byl Harry Potter. Chyba lávky. Přestože jsem velkou milovnicí Harryho světa, hrdinkou mého dětství byla čarodějnice Saxana. Neznám jedinou osobu z mé generace, která by nikdy neslyšela kouzelnou formuli „Dexempo krumplex“. Počiny pana Vorlíčka navíc považuji za klenot československé kinematografie.


Predpokladám, že dcéra je prvá, kto si tvoje príbehy prečíta. Je to tvrdý kritik? Radí ti či inak pomáha?

Pomáhá velmi, kritizuje přínosně, upozorňuje a doplňuje, občas si musí napřed vyslechnout moji prvotní načepýřenou reakci. Ale většinou se podle její rady zařídím, protože ona spadá do cílové skupiny, navíc miluje češtinu a sama již spřádá vlastní příběhy.


Aj tvoja prvá kniha Síť snů patrí do žánru fantasy. My sme o nej na Slovensku, žiaľ, veľa nepočuli. Môžeš nám ju stručne priblížiť?

Mohu. Pan docent, který nás na ústecké pedagogické fakultě učil v prvním ročníku pravěk, ani neví, jak moc ke vzniku té knihy přispěl. S velkým zaujetím nám vyprávěl, jak se naši předkové nechávali pohřbívat podle světových stran. Také mezi řečí při výkladu zmínil, že na místech prastarých rituálů se i dnes občas dějí pozoruhodné věci. Říkám to proto, že ta kniha vznikla z velké touhy podívat se mezi lid únětické kultury, a pana Štorcha a jeho Bronzový poklad už mám přečteného. Jak lépe tedy zavítat do doby bronzové, než si o tom napsat knihu? Ilustrátorka a kartářka Monika žije dnes, zatímco žena náčelníka, Nahu, žila tehdy. Jenže Nahu nebylo splněno její poslední přání, které měla z velmi dobrého důvodu. A tak musela čekat čtyři tisíce let, než ji najde archeolog… A než ji v muzeu spatří Monika. A pak se začne splétat ta zmíněná síť snů.


Si veľmi šikovná. Okrem fotografovania ti idú aj ručné práce a kreslenie. Nepremýšľala si niekedy nad tým, že by si ďalšiu knihu doplnila svojimi fotografiami alebo kresbami?

Děkuji, to je strašně moc milé. Nepřemýšlela. Člověk se má držet svého kopyta, a moje kopyto je jinde, ale ve volném čase si skutečně hodně ráda něco namaluju, i když to nikdy, opravdu nikdy nedopadne přesně tak, jak jsem původně předpokládala. Ale dnes je moderní říkat, že se člověk musí vzdát svých očekávání, aby byl šťastný, a tak pletu, háčkuju, fotím a maluju, a ono z toho něco vyleze. Když ale vidím profesionální ilustrátory… Ta jistota jejich tahů, dokonalost těch obrazů mi bere dech.


Máš veľmi zaujímavé miesto bydliska, šibeničný vrch. Neplánuješ využiť jeho históriu v ďalšom románe?

Bylo by to velmi zajímavé. Louny, město, kde bydlím, neměly svého kata. A to navzdory faktu, že u nás najdete Katovu uličku. Louny mají vůbec zajímavou historii, osada Luna je tu od dob Keltů, řeka, která tudy protéká, má keltské jméno a v prostoru nedalekého skanzenu je prokázáno osídlení již od paleolitu, takže jsme tu opravdu dlouho. Říkám „jsme“, protože jsem se tu skutečně i narodila, dokonce kousíček od místa, kde bydlím, a uplynulo víc než čtyřicet let, porodnice už tu není, ale já tu pořád ještě sedím. Krása. Díky za impuls.


Nebála si sa ísť bývať na miesto, kde vešali odsúdencov? Síce v tých časoch sa na popravy chodili ľudia pozerať ako my dnes do kina, ale aj tak…

Vůbec ne, a také nejsi zdaleka první, kdo se mě na to ptá. Nechci to nikterak bagatelizovat. Ti provinilci tu skutečně propadli hrdlem a dnes zde stojí kaplička. Nejsem si v žádném případě jistá, co se děje s lidskou duší „potom“, ale pevně a upřímně doufám, že jejich dušičky našly klid. Když mi bylo čtrnáct let, seděly jsme tu s kamarádkou na trávě a já tehdy vůbec netušila, že „U Spravedlnosti“ – tak se zmíněná ulice jmenuje – byla spravedlnost vykonávána až tak moc. Na druhou stranu byla spravedlnost odsud z vrchu vidět až dolů do města, takže to dává smysl. Nedaleko od toho místa je také nejhlubší minerální pramen v České republice. Jenom kdyby někdo cestou přes Louny dostal žízeň.


Na záver nám prezraď, ak to nie je tajomstvo, na čom teraz pracuješ? Čo prekladáš alebo píšeš? Kedy sa dočkáme ďalšieho románu?

Aktuálně jsem odeslala další příběh ze světa malostranských čarodějnic panu šéfredaktorovi, paní editorce a paní ilustrátorce, a teď se budeme všichni snažit, aby byly co nejkrásnější. Protože Praha si to zaslouží. A plánuji i další projekty, takže jestli to se mnou vydržíte, můžeme si zase za nějaký čas popovídat, budu moc ráda a děkuji za rozhovor a v neposlední řadě také za tvou recenzi mé knihy. Tak hodně štěstí a trpělivosti s námi autory!

Tešíme sa a ďakujeme za rozhovor.


Súvisiace linky

Recenzia – Petra Kubašková: Čarodějky malostranské

Recenzia – Brian Staveley: Lebky


Erika Ena Adamcová píše recenzie pre domovský Fandom.sk, ale aj pre český portál Fantasy Planet. S jej článkami sa môžete stretnúť aj na weboch Sarden a Fantasymag. Pod týmto linkom nájdete všetky články od Eny na Fandom.sk.


6. augusta
Ena