 |
Cesta od přívozu nahoru do kopce byla asi to nejhorší, co Matěj v životě zažil. Nohy vázly, vak na zádech se zdál být těžší a těžší s každým krokem. Možná ještě před týdnem se těšil, před pěti dny v něm hlodal červ pochybností, včera se trochu bál, ale jakmile před čtvrt hodinou vykročil na správnou stranu řeky, posedl ho děs.
Stráně byly známé, jen stromy všude okolo byly mnohem větší než… když odcházel. Aby ne. Bylo to dobře deset let. Před deseti lety se s ostatními přiopilými rekruty potácel přesně opačným směrem. K přívozu přes řeku. Tehdy nemohl spustit alkoholem rozostřené oči z tambora, který vedl jejich neuspořádaný chumel mladíků, co se v hospodě upsali vousatému verbíři. Zašklebil se, když si vzpomněl na verbířovy historky o skvělém vojáckém životě.
Nic z toho nebyla pravda.
Zdravou rukou si přitáhl popruh bubnu. Nakonec se tamborem stal, a jako součást žoldu za desetiletou službu si odnášel buben, který ukořistil na jednom vzdáleném bojišti. Když vyšel z nevelkého lesíka mezi pole zrajícího obilí, bolestivě si uvědomil pahýl levé ruky. Jednoruký tambor? Co je to za hloupost?
Je z něj mrzák. Mrzák dobrý tak akorát na žebráka.
Ale pořád lepší přijít o levou dlaň než o duši, ne?
Vlastně nevěděl, proč se vrací. Možná měl zůstat u jednotky jako Martínek, ten si pořídil vůz, oženil se s tlustou ukřičenou markytánkou a rozhodl se nikam nevracet. Matěj mu teď záviděl. Pořád má čas se otočit na patě, doběhnout k přívozu – třeba neodjel – dát překvapenému převozníkovi nějaký groš a nechat se přeplavit zase na druhou stranu. Byl by svobodný. Ale nikdy by si neodpustil. Moc si z války nenese, jenom buben, poloprázdný měšec, kde mezi mědí je trošku stříbra, šavli a široký tesák. Žádné poklady, které jim tenkrát sliboval verbíř.
Proč se vracím? Proč se sakra vracím?
Zbláznil jsem se?
Slunce. Slunce ho překvapovalo. Měl dojem, že posledních deset let strávil v šedi, mlze, dešti a tmě. Nějak si nepamatoval na slunečné počasí, více v paměti utkvěla krvavá bahniska pod nohama a černé mraky nad hlavou. Jiný svět. Podíval se před sebe. Cesta stoupala do kopce a zařezávala se do hlubokého úvozu. Nadechl se. Vůně zrajícího obilí… mír… tudy válka prošla před lety, možná nikdy, zapomenutý kus světa. Až vyleze na kopec, pak už jenom kousek a uvidí shora rodnou vesnici. V hrdle se mu něco zadrhlo a musel si odkašlat.
Podíval se z kopce dolů a věděl, že teď se obrátit nemůže. Vesnice byla pořád díra, spousta kurníků, popadané ploty, staré domky s mázdrou v oknech místo skla. Přesto domov.
Nadechl se a vyrazil z kopce dolů. Chvilku si pískal…
Seděl na zápraží a díval se na malého kudrnatého chlapce, který se plácal v bahně a občas se ujistil, že ten chlapík v podivném oblečení s tesákem u pasu ho nejde sežrat. Matěj si povzdechl. Ten harant nebyl jediný, kdo se ho bál. Sestra ho v chalupě nepřivítala zrovna nejveseleji, starala se o oba rodiče a čtyři děti. Všechny jí udělal nějaký pitomec, co se potom nechal přejet žebřiňákem. Neviděla ho ráda. Bála se, že si přišel pro dědictví. Otec ho neviděl rád, protože z hubeného chlapce vyrostl podsaditý muž s divokým pohledem. Otec se ho bál, protože si moc dobře vzpomínal, jakým způsobem ho vychovával. Matka se bála, protože se bála všeho. Stáří ji dostihlo škaredou cestou, tělo zůstávalo docela zdravé, mysl ne.
„Všichni se mě bojí,“ podotkl Matěj pro prcka v bahně, vstal, obešel vyděšené dítě a protáhl se pootevřenými vraty na náves. Dojde si do hospody. Má žízeň. No, možná nemá, potřebuje dostat z hlady spoustu myšlenek.
Všechny.
Proč jsem se vracel?
„A to jsi utekl?“ Byla první starostova otázka. Matěj si ho pamatoval jako poďobaného blbečka, který šmíroval nejtlustší selky a obě ruce u toho měl vražené v kalhotách. Vyrostl z něj poďobaný blbec, který dostal moc. Asi byl zadobře s majitelem panství. Nebo tu práci nechtěl nikdo dělat. Venku už bylo šero, skoro tma a hospoda se začínala plnit. Matěj měl před sebou pátý korbel piva a dobře cítil každý, co vypil. Moc nepomohly ani tři kalíšky kořalky, které vypil s šenkýřem, jednonohý hospodský byl také veterán a chtěl se s ním napít, než dorazí ostatní.
Matěj na starostovu otázku neodpověděl. Zvedl se a kolébavým krokem se vydal na dvorek. Musel si odlehčit. A doufal, že jeho krátká nepřítomnost odvede myšlenky poďobaného burana jiným směrem.
Vrátil se domů. Nechtěl potíže. Cestou do hospody mu došlo, že se přišel jenom podívat. Nemůže zůstat. Co by dělal? Vyspí se. Ráno si sebere věci, i ten prokletý buben, a vypadne.
Všude jinde bude lépe.
Zrovna domočil, když za ním vrzly dveře a ozval se smích.
Hned věděl, že je všechno špatně.
Neměli to udělat.
Neměli si z něj dělat legraci.
Měli ho nechat být.
Neměli ho srazit do jeho vlastních chcanek.
Stál v troskách hostince a díval se na okolní hořící domy. Pořád cítil na levé tváři ulepenou ruku starosty. Pořád cítil tu facku. Byl by spokojený, kdyby zapomněl na to, co se dělo po facce. Zapomenout se nedalo. Nepotřeboval buben ani nic jiného. Stačil dlouho hromaděný vztek, strach a nejistota. Stačilo to všechno obrátit správným směrem.
Správným?
Vzteku bylo zatraceně moc.
Vyvolal desítky démonů nejrůznější velikosti a síly. Od připitomělých ďáblíků, kteří se vzmohli na zapálení několika došků až po obra, který utrhl starostovi hlavu a nacpal mu ji do… démoni nemají velký smysl pro humor, zato tenhle měl pořádnou sílu.
Z vesnice, z jeho rodné vesnice nezbylo téměř nic. Nešel se podívat, co zbylo z jeho domu a rodiny. Narovnal si kabátec od uniformy, zdravou rukou sáhl do kapsy, připnul si Válečný kříž a ostrým pochodem se pustil do kopce. Za kopcem je řeka, za řekou je jiný svět. A tam je vždycky nějaká válka…
… jediný pravý domov.
- Toto je príspevok do súťaže mikropoviedok Ohnivé pero.
- Je publikovaný v pôvodnom stave, neprešiel redakčnou ani jazykovou úpravou.
- Súťažné poviedky sú publikované pravidelne, každý týždeň jedna až dve.
- Uzávierka súťaže nie je, súťaž potrvá, kým budú prichádzať príspevky.
- Existujú čiastkové uzávierky, ktoré budú oznámené s dostatočným predstihom. Ku dňu čiastkovej uzávierky sa uskutoční vyhodnotenie poviedok, ktoré boli publikované medzi dvoma čiastkovými uzávierkami.
- Na hodnotenie poviedky má vplyv jej čítanosť, počet a obsah komentárov, názor redakcie a hlasovanie, ktoré sa uskutoční po čiastkovej uzávierke.
- Vyhodnotenie a odmenenie víťazov sa uskutoční priebežne, po ukončení hlasovania, dátum najbližšieho termínu redakcia oznámi s dostatočným predstihom.
- Viac v pravidlách súťaže.