Ohnivé pero Q2 2019: Maminka

ohnive pero

„Bertíku, dáš si polévku?“

„Mami! Už sto krát…“

„Promiň, Berte. Objednám ti třicet šestku. Tu máš rád…“ Nikdo mi neumí tak krásně ohřát instantní polívku, jako maminka. Odtrhává víčko z kelímku s obrovskou láskou a ví, jak přesně teplou ji chci mít… To dokáže jen ona.

„Ne mami, teď ne, díky. Ani Hugo nechce!“ předběhl jsem ji dřív, než se stačila zeptat. Protože by se zeptala. Hugo se na mě podíval trochu spiklenecky, což jsem do něj snad ani nenaprogramoval.

„No tak jo, chlapci, já vás nechám…“ Byl jsem její chlapec, už navěky. Třicetiletý, dvojnásobný inženýr, svobodný Bertík. Bez přátel, bez ženské… a teď navíc v podezření ze sexuální příchylnosti k mužům.

„Co ona si tak o tobě myslí,“ šťouchnul si do mě Hugo, protože sarkasmus a smysl pro vtip jsem do něj nacpal v nebývalé míře. To abych se s ním nenudil.

„Neser mě, nebo tě vypnu,“ pohrozil jsem mu.

Vyplázl na mě jazyk, vypadal skoro jako opravdový. Hugo je můj jediný kamarád. Přesně tak dobrý, jakého jsem vyrobil. Hugo je robot, ale mamince to říkat nemusíme, to už raději snesu podezření z homosexuality.

Musíš si najít nějaké kamarády, Bertíku! Nemůžeš celé dny sedět v pokoji a koukat do počítače… Přesně tohle jsem chtěl – přijít z práce domů, najíst se, pak pokračovat v práci na firemním úkolu. Tak jsem si vyrobil kamaráda Huga. Mamince pro radost a uklidnění. Kdo má pořád poslouchat její řeči…

Bez kamarádů a přátel je člověk celému světu nějak podezřelý. Když ne světu, tak aspoň své ulici. Hned se o něm říká, že je divný samotář, že doma vaří drogy, nebo peče psy, nebo děti, nebo provozuje nějaké jiné čuňárny… Celý život jsem divný samotář, a je mi tak dobře! Uspokojuje mě moje práce, ve firmě a pak i doma, když v ní nerušeně pokračuji… Ale pro klid maminky, šťouravého světa a naší ulice jsem si pořídil aspoň jednoho Huga.

„To on tady bude i spát?“ zeptala se mě prvně, s jakousi panikou v hlase.

„Bude tu bydlet, mami. Pokoj mám veliký dost. Už jsme na sebe zvyklí. Máme každý svoji postel, neboj…“

Hugo je robot, k nerozeznání od člověka. Šéf mi dovolil použít starší verzi osobního sluhy, zbytek jsem si dotvořil a naprogramoval sám. Maminka je trochu spokojenější, že mám konečně kamaráda. O trochu méně je spokojenější, když si představuje, že spolu celé noci sexujeme.

Bertíku, já vím, Hugo je dobrý přítel… ale stejně, neměl by sis najít nějakou slečnu? Jistě mi rozumíš, nějakou pro život. Už máš na to věk… Víš, pořídit si děti…

„Ano, maminko,“ povídám jí, ač mi z toho pomyšlení běhá mráz po zádech. Slečnu, děti… Zatím jaksi necítím nějakou potřebu naplnit si byt manželkou a uřvanými, věčně něčím ulepenými prcky… Doufal jsem, že mamku trochu zklidní kamarád Hugo, ale pomohlo to jen na chvíli. Budu muset znovu požádat šéfa o pomoc…

Udělal jsem ji nepříliš hezkou, takovou obyčejnou holku, jaká by se asi mamince mohla líbit… Zalíbila se jí hned při prvním setkání.

„Mami, to je Týnka, nastoupila u nás v práci…“

„Bertíku, proboha, to nemůžeš něco říct předem? Já jsem neupravená… není tu uklizeno… Jo, a přivezli ti nějakou novou postel, nechala jsem ji složit do pokoje…“

„Mami, to je v pořádku. S postelí, i s Týnou. Ona zatím nemá kde přespávat, tak jsem jí nabídl…“

„Berti, ty mě děsíš! To jako budete spát… i s Hugem?“

„Ale maminko, nebuď tak staromódní! Ohřeješ nám polívku, prosím? Mně třicet šestku, Hugo nebude, Týna má ráda sedmnáctku. Do pokoje, prosím…“

„Ale jistě, Bertíku…“

„Mami!“

„Berte… Promiň, chlapečku můj. Tak ty už máš slečnu… Já… já se z toho nemůžu vzpamatovat. Děti! Hugo! Týnko, co jsem se do něj namluvila… A on pořád jen: výzkum a práce, práce a výzkum… No, teď už budu spávat klidněji.“

Po jídle, břicho zalité dvěma polívkami, jsem odnesl nádobí do kuchyně, políbil matku, a zavřel se s roboty v pokoji. Snažili se spolu o čemsi žvanit, tak jsem je oba vypnul. Sedl jsem k počítači, otevřel firemní stránky, naboural se do programu hlavního inženýra a opravil některé nepřesnosti… Jedině práce mě dokáže uklidnit, práce je můj život…

Huga jsem dokázal držet od maminky lehčeji, než se mi to dařilo s Týnou. Pořád ji zkoumavě pozorovala, ptala se na něco, o čemsi přemýšlela… Maminky jsou v tomhle velmi neústupné. Moc jsem to neřešil, ale maminka byla stále neodbytnější. Jestli vůbec spolu něco… zda plánujeme děti… a co vůbec bude s Hugem…

„A já ti říkám, že Týnka není šťastná,“ hustila pořád do mě. „Zbav se nějak toho Huga… já vím, kamarád, ale už tu bydlí pěkně dlouho… Bertíku, tohle není normální! Co tam vlastně pořád děláte? Já nevím, mně připadá, že jsi pořád nějak sám…“

Co jsem na světě, pořád někomu na mně něco připadá… Já přitom po nikom nic nechci, jen klid na život a na práci… Snažím se s nimi vyjít jak to jde, nebýt podezřelý. Psy ani děti nežeru.

Což Týna, ta byla šťastná přesně tak, jak měla předepsáno programem… a Hugo, ten měl srandu ze všeho, zdálo se mi, že snad i začíná chápat to, co by jako stroj vůbec chápat neměl… spokojená nebyla maminka. Po prvotním návalu štěstí čekala ještě něco víc… Bylo mi jí trochu líto.

Bertíku… promiň, Berte… Vy s Týnkou tedy něco plánujete? Kdy? Ona mi toho moc neříká, je ke mně taková trochu chladná… Hugo se zase pořád jen směje, a ze všeho si dělá legraci… Já ti nevím, aby se ti dva nedali dohromady a nezůstal jsi na ocet! Když všichni tři spolu, v tom pokoji…

Už jsem toho měl fakt dost! Sakra, je to přece můj život! Nemám kamaráda – dobře, udělal jsem si… Nemám dívku – dobře, vyrobil jsem dívku. Jenže mamince je pořád všechno málo. Je na čase s tím něco udělat…

„Berti, potřebuji s tebou mluvit,“ řekla mi zase jednou večer, ačkoliv se mnou mluví v jednom kuse, pokud nepláchnu do svého pokoje. „Já už to nezvládám…“ No, přišel ten pravý čas.

Obejmul jsem ji, chlácholivě a s láskou, pohladil ji konejšivě po zádech, a nahmatal ovládací tlačítko. Vypnul jsem ji.

Každý kluk touží po mamince, která je starostlivá, bojí se o něj, podstrojuje mu… ale s touhle jsem to trochu přehnal. Potřebuje přeprogramovat. Uberu na starostlivosti a přidám víc nezodpovědnosti a smyslu pro legraci…

Nakonec – polívku si dokážu objednat a ohřát i sám.

  • Toto je príspevok do súťaže mikropoviedok Ohnivé pero.
  • Je publikovaný v pôvodnom stave, neprešiel redakčnou ani jazykovou úpravou.
  • Súťažné poviedky sú publikované pravidelne, každý pondelok jedna až tri.
  • Pevne stanovená uzávierka súťaže nie je, príspevky do každého kola prijímame priebežne, kým sa kolo nenaplní.
  • Čiastkové uzávierky sú dvakrát do roka (jarné a jesenné kolo súťaže) a sú oznámené s dostatočným predstihom. Poviedky, ktoré prídu po uzávierke, sú po dohode s autorom presunuté do ďalšieho kola.
  • Na hodnotenie poviedky má vplyv jej čítanosť, počet a obsah komentárov a najmä záverečné verejné hlasovanie, ktoré sa uskutoční po predstavení poslednej poviedky daného kola súťaže.
  • Vyhlásenie a odmenenie víťazov sa uskutoční po ukončení hlasovania a vyhodnotenia daného kola, teda 2-krát ročne.
  • Viac v pravidlách súťaže.
  • Najnovšie aktuality o súťaži Ohnivé pero sa dozviete aj na facebookovskej stránke súťaže.

23. septembra
Sidney Seeker