 |
Byl to klasický nedělní večer, s tím rozdílem, že Samova manželka nebyla tentokrát v domě přítomna. Ten proto dostal za úkol uložit jejich osmiletého syna do postele. Na starožitných hodinách v předsíni vyletěla z hnízda kukačka a do prostor celého domu dávala najevo, že odbyla půl desátá. Sam se na gauči otočil na již na půl spícího Jakuba a oznámil mu, že by si měl jít vyčistit zuby, že ho přijde zkontrolovat. Zvedl se a smáčknutím spínače černobílá obrazovka televizoru zhasla.
Cesta do koupelny i Kubova pokoje vedla přes přibližně tucet dubových schodů. Ve chvíli, kdy Sam vykonával cestu do prvního patra, se odtud ozval tlumený zvuk. Sam se uprostřed schodů zastavil a zaposlouchal. Ticho. Každý jeho další krok doprovázelo tiché vrznutí.
Nyní se zvuk ozýval z koupelny. Sam otočil kohoutkem a proud vody přestal téct. Vydal se do Jakubova pokoje. Zdálo se, že tam nikdo není, jen peřina byla trochu vyboulená. Pomalu se přibližoval k posteli.
„Víš, že jsi nechal zapnutou vodu?“
„Tati!“ Vykřikl do tmy, odhrnujíc si peřinu z hlavy. „Pod postelí je strašidlo!“
Sam se pouze usmál a pohladil Jakuba po vlasech.
„Žádná strašidla nejsou.“
„Zabije tě!“ Sam na svého syna ustaraně pohleděl, ale v mžiku už klečel na kolenou a skláněl hlavu do tmy pod postelí. Zamžoural očima a náhle to uviděl. Srdce mu nejspíš vyskočilo z těla a celý jeho organismus se zastavil, neboť pod postelí ležel Jakub ještě vyděšenější, než jeho otec. Teprve po chvíli se dokázal Sam znovu nadechnout. Jakubovi stékaly po tvářích slzy, otevřel ústa.
„Tati, to nahoře nejsem já.“ Sam se mu díval do očí. Byly plné strachu, asi jako ty jeho. Pohlédl vzhůru, nicméně stále nedokázal donutit své tělo ke vzpřímenější poloze. Pohlédl opět na Jakuba. Jeho oční bělmo už neviděl. Sam obratně provedl pohyb, při kterém se nejen dokázal napřímit, ale i o krok ustoupit od postele.
Na posteli stále jen setrvávala cosi skrývající peřina. Jedním krokem se Sam přiblížil, ve chvíli kdy se ozval již známý zvuk tekoucí vody. Nejprve ho napadlo, že zvuk ani nepřichází z koupelny, ale pak si uvědomil ještě hrůznější skutečnost, a sice že v koupelně nemůže nikdo být, pokud je jeho syn pod peřinou, případně pod postelí.
Zadíval se na peřinu, ležela nehybně. Napadlo ho, že by mohl v místnosti rozsvítit, ale na to už bylo pozdě. Zatáhl za povlak peřiny a odhalil, co skrývá. Nic. Zmateně si klekl na kolena a podíval se pod postel. V temnotě pod Jakubovou postelí to bylo stejné. Sam pomalu otočil své tělo ke dveřím a osvětlené chodbě.
Zlehka našlapoval a mířil do vedlejší místnosti. V koupelně se svítilo také. Opatrně do místnosti nakoukl. Zvuk tedy přicházel odsud, divnější bylo, že u kohoutku se pohupovala postava. Dívala se do zrcadla, sledovala sebe sama. Náhle rychle trhla očima a zabodla pohled do Samovy hlavy trčící zpoza zárubní.
„Teče jenom studená voda. Nemohl bys jí jít zkusit zapnout do kuchyně?“
Sam odevzdaně přikývl. Ozvalo se čtrnáct vrznutí a voda dopadající na dno dřezu v kuchyni. Po chvíli kohoutkem otočil zpět. To by mu mělo stačit, pomyslel si. Opět vyběhl schody a zaposlouchal se. Voda stále tekla.
Poněkud vytočeně vrazil do koupelny. Opět se na něj upřeně díval pár očí. Odvrátil pohled od zrcadla, otočil kohoutkem a směřoval k Jakubovu pokoji.
Peřina měla opět poněkud větší objem. Sam netušil, co se tu děje. Stáhl peřinu. Jeho tvář probodl pohled dvou vytřeštěných očí.
„Tati! Pod postelí je strašidlo! Zabije tě!“
Sam chytil syna za ruku, klekl si na kolena a pohlédl pod postel. Začala se mu točit hlava, cítil, jak ve své levé ruce svíral Jakubovu ruku a zároveň sledoval svého syna vytřeštěného pod postelí.
„Tati, to nahoře nejsem já.“ Sam odvrátil pohled, ale na posteli už nikdo nebyl, přesto se mu zdálo, že v ruce stále cosi svírá. Vrátil se pohledem opět pod postel, tam se někdo stále nacházel, v tom začala téct voda.
Vytáhl Jakuba ven a za ruku ho táhl do koupelny, v druhé dlani stále cítil ruku, kterou už ani neviděl. Svého syna vedl před sebou. Když dorazili do koupelny, nacházeli se tam stále jen oni dva. Sam byl zmatený, tohle přeci nebylo možné, ale stále neměl jasný důkaz v podobě dvou synů nacházejících se v totožné místnosti.
Jakub se mu náhle vymanil a jako náměsíčný popošel k umyvadlu. Chvíli si umýval ruce, pak se pomalu začal otáčet a pohlédl někam do prázdna na zeď za jeho otcem.
„Teče jenom studená voda. Nemohl bys jí jít zkusit zapnout do kuchyně?“
Samovi už bylo špatně, srdce mu bušilo o vnitřní stranu žeber a on si několikrát udeřil dlaní do hlavy. Jestli je to sen, musí se probudit. Napadlo ho, jít do kuchyně a otočením kohoutku zregulovat teplotu vody v koupelně, ale místo toho se otočil a rázoval do dětského pokoje.
Zašátral pravou rukou po studené zdi, až našel spínač. Zamžoural, než si jeho oči alespoň trochu přivykly na světlo. Pod peřinou něco bylo, voda v koupelně tekla, padl na kolena a pohlédl pod postel. Ležel tam. Vstal a shrnul peřinu.
„Tati! Pod postelí je strašidlo! Zabije tě!“ Klekl si.
„Tati, to nahoře nejsem já.“ Vydal ze sebe zoufalý výkřik, načež rychlými kroky opustil pokoj, když procházel kolem koupelny, díval se stále jen před sebe.
„Teče jenom studená voda. Nemohl bys…“
Zbytek přehlušil první z vrzavých zvuků schodiště. Nevěděl, co bude teď dělat, chtěl si jen lehnout na gauč a srovnat si myšlenky. Když už měl polovinu schodů za sebou, zarachotily za dveřmi nacházejícími se přímo před schodištěm klíče.
Zámek poskočil. Dveře byly odemčené. Pomalu se otevíraly a do předsíně vstoupila osoba. Podívala se na Sama, který jí věnoval vytřeštěný pohled.
„Tak jak jste to tu zvládli?“ Otázala se jeho žena.
„Jakub.“
„Cože?“
„Oni jsou tři.“ Zakoktal a sešel o jeden schod níž.
„Ty už ho zase vidíš?“ Řekla ustaraně a dodala.
„Náš syn už je přece půl roku mrtvý, proč si to pořád nedokážeš přiznat?“ Sam nevěřil svým uším. „Doktor říkal, ať mu zavolám, jestli se to nebude zlepšovat.“ Vytáhla z kabelky mobil a odešla do kuchyně.
Sam se otočil a pohlédl nahoru do patra. Jakub tam stál a smál se. Následně zvážněl. Chvíli si hleděli do očí a pak řekl otci.
„Zabije tě.“ A pohlédl směrem ke kuchyni.
Sestra zaklepala na dveře, doktor už se oblékal.
„Promiňte, že zase ruším, ale jde o pacienta z pokoje 14. Už se mu to zase zhoršuje. Stále si ze spaní povídá se synem. Ten mu tvrdí, že ho jeho žena zabije.“
„Ta asi udělala nejlépe, že nám ho sem minulý týden poslala. Víte co? Dneska už končím, ale na zítra ho připravte na zákrok.“ Rozhodl doktor, pokývl hlavou a vydal se do tichých ulic nočního města.
- Toto je príspevok do súťaže mikropoviedok Ohnivé pero.
- Je publikovaný v pôvodnom stave, neprešiel redakčnou ani jazykovou úpravou.
- Súťažné poviedky sú publikované pravidelne, každý pondelok jedna až dve.
- Uzávierka súťaže nie je, súťaž trvá priebežne, kým prichádzajú príspevky.
- Čiastkové uzávierky sú dvakrát do roka (jarné a jesenné kolo súťaže) a sú oznámené s dostatočným predstihom. Poviedky, ktoré prídu po uzávierke, sú po dohode s autorom presunuté do ďalšieho kola.
- Na hodnotenie poviedky má vplyv jej čítanosť, počet a obsah komentárov a najmä záverečné verejné hlasovanie, ktoré sa uskutoční po čiastkovej uzávierke.
- Vyhodnotenie a odmenenie víťazov sa uskutoční priebežne, po ukončení hlasovania, dátum najbližšieho termínu redakcia oznámi s dostatočným predstihom.
- Viac v pravidlách súťaže.
- Najnovšie aktuality o súťaži Ohnivé pero sa dozviete aj na facebookovskej stránke súťaže.