Ohnivé pero Q2 2018: Mrtví chtějí žít

ohnive pero

V ten den bylo chladněji než obvykle. Teplé letní dny už dávno minuly a příroda se začala ukládat ke spánku. Potrvá zas několik měsíců, než se vzduch opět naplní vůní zvuků života. Prozatím bude slyšet jen šepot větru, uhánějícího prázdnými ulicemi, a tichý cinkot sněhových vloček, tříštících se o zem.

Jenomže dnes to nebylo měnícím se počasím. Bylo to ve vzduchu. Hořká kovová pachuť, pronikající až do morku kostí a pomalu zmrazující vaše tělo zevnitř, byla všude. Paralyzující pach šoku. Smutku. A smrti.

Před šedým několikapatrovým panelákem stali lidi. Většina jen kolem náhodou procházela a ze zvědavosti se zatavila podívat, co se stalo. Ostatní byli vyděšení sousedé, co sem přišli zapálit svíčky a položit květiny, které do pár hodin stejně uvadnou. Zemřou. Stejně jako ta, které byly věnovány.

Nikdo si nevšímal muže stojícího opodál. Dnes tu nebylo okounění ničím neobvyklým. Stál, zahalen v dlouhém černém kabátě, a upíral zrak na to divadlo. Vítr mu mezitím donášel, co si mezi sebou špitali procházející kolem školáci:

,,Prej tady ráno byli policajti, nevíš, co se stalo?“

,,No, říkala mamka, že ve třetím patře našli nějakou mrtvou ženskou.“

,,Ty, a nebydlela tam ta mladá herečka?“

,,Já myslel, že to byla zpěvačka, ale to už je fuk. Tyhle rychlokvašený celebrity…“

V tom domě kromě ní nikdo jiný už dávno nebydlel. Několik sebevražd a neobjasněných požárů dokáže lidi odradit. Podle povídaček byl poskvrněn samotným ďáblem. Možná, že nebyli tak daleko od pravdy. Lidé bývají někdy dost pověrčiví. Kdyby byla i ona, možná by ještě žila.

Ležet mrtvou v obývacím pokoji ji našla její kamarádka. Nebyl venku ani minutu, když vcházela dovnitř. Bylo to těsné. Mrtvola ještě nestihla ani trochu vychladnout. Zanedlouho se ozval ženský křik. Rozléhal se ulicemi snad celou věčnost. Myslel si, že ohluchne. Potom se všechno seběhlo rychle: začali přibíhat lidé, ozývaly se další výkřiky. Hluk, zmatek a čiré zděšení. Někdo ale přeci jen byl dost při smyslech na to, aby zavolal záchranku a začal s resuscitací. Jenže nevěděli, že ji už nic nezachrání. Už ne. Když propouštěl své zaměstnance on, tak nadobro.

Musel se nad tím pousmát. Jmenovala se Jin. Docela pohledná tvářička. Když se potkali, už byla středního věku a proces stárnutí se na ní hodně podepsal. Po nějaké době jejich známosti by jí ale nikdo netipl víc jak dvacet pět.

Rychle zkontroloval jestli obsah kapsy je pořád na místě a vydal se ke svému autu. Už se tu potuloval příliš dlouho. Nasedl do černého SUV a rozjel se ke svému sídlu.

Většina lidí byla podle něj sice hloupá, ale jejich vynálezy shledával opravdu působivé. Všechno, co kdy lidstvo vymyslelo, sloužilo k ulehčení a prodloužení života. Jejich honba za dokonalostí a věčností mu přišla komická. Pobýval na zemi už několik staletí a vypadal přitom pořád stejně mladě, zatímco lidé kolem něj se rodili a umírali jako mouchy. Už teď byli všichni mrtví. Jediný rozdíl mezi nimi v průběhů věků byl, že teď žili dvakrát tolik, co dřív a vypadali líp. Stárnutí a smrt jim byli dány od přírody, jenže oni to popírali a odmítali.


Kdyby jenom věděli, že on žije všechny své tisíce let s tím, za co by oni prodali i duši. A to mu hrálo do karet. Největší hnací sílou člověka byl strach ze smrti. On mohl nechat ten strach rozplynout. Poskytnout jim to, po čem tolik baží. Jenže nic není zadarmo. Oni mu samozřejmě vždy sloužili s radostí. Ale po nějaké době si na tu bezstarostnost až moc zvykali a začínali zapomínat na opatrnost a důležitost svých úkolů. Dělali chyby a mysleli si, že dostanou vždy další šanci. Jenomže v tom se šeredně pletli. To on byl ten, jenž držel nitky jejich životů ve svých spárech.

Vjel na příjezdovou cestu ke svému domu – vile, jak by to většina nazvala. Za ta léta strávená tady si nahrabal poměrně velký majetek. Za takový by se nemuseli stydět ani mnozí dnešní králové.

Skleněná stavba se tyčila nad mořem. Jedna polovina dokonce visela přímo nad ním. Hluboká propast, na jejímž dně se vlny rozbíjely o skály. Nic pro ty, co se bojí výšky nebo pádu z ní. On mohl do té propasti spadnout klidně i tisíckrát a nic by se mu nestalo.

Došel do pracovny a zatáhl závěsy. Venku už sice byla tma, ale jistota je jistota. Sundal si kabát a vyndal z kapsy malou lahvičku, kterou položil na stůl. Její hodnota byla nevypočitatelná. Dvanáctistěn z černého diamantu s vyrytými znaky kolem dokola. Okolo zátky se třpytilo tisíce malých drahokamů, byl si jistý, že minimálně polovinu z nich tu nikdo ani nezná. Jenže to nejcennější se skrývalo uvnitř. Měl hlad, už dlouho nejedl.

Vzal lahvičku do ruky a pomalu začal prsty přemisťovat symboly do správného pořadí. Jednou tu slyšel jeden citát:,,Chybovat je lidské, odpouštět božské". Ta ironie mu připadala k popukání. Odpouštět přece nemůže celou věčnost. Vlastně může, ale nechce. Uslyšel cvaknutí mechanismu a otevřel zátku lahvičky. Ozval se pláč plný bolesti a utrpení. Uvězněná duše.

Dosáhne věčnosti, jen ne takové, jakou si představovala. Zaposlouchal se do té líbezné melodie a na rtech mu zahrál samolibý úšklebek. Nakonec přiložil lahvičku k ústům a polknul.

  • Toto je príspevok do súťaže mikropoviedok Ohnivé pero.
  • Je publikovaný v pôvodnom stave, neprešiel redakčnou ani jazykovou úpravou.
  • Súťažné poviedky sú publikované pravidelne, každý pondelok jedna až dve.
  • Uzávierka súťaže nie je, súťaž trvá priebežne, kým prichádzajú príspevky.
  • Čiastkové uzávierky sú dvakrát do roka (jarné a jesenné kolo súťaže) a sú oznámené s dostatočným predstihom. Poviedky, ktoré prídu po uzávierke, sú po dohode s autorom presunuté do ďalšieho kola.
  • Na hodnotenie poviedky má vplyv jej čítanosť, počet a obsah komentárov a najmä záverečné verejné hlasovanie, ktoré sa uskutoční po čiastkovej uzávierke.
  • Vyhodnotenie a odmenenie víťazov sa uskutoční priebežne, po ukončení hlasovania, dátum najbližšieho termínu redakcia oznámi s dostatočným predstihom.
  • Viac v pravidlách súťaže.
  • Najnovšie aktuality o súťaži Ohnivé pero sa dozviete aj na facebookovskej stránke súťaže.

8. októbra
Viora