 |
Našel ji na břehu Bublavého, jak se opírá o strom a máchá si dlaně v misce krve. O kus dál se válely zbytky zabitého uchošlapa. Na druhé straně stály nádobky na žlutou a černou hlinku, obě plné. Ohlédla se po něm. Tváře měla pomazané krvavými šmouhami. Kolem krku se jí houpal náhrdelník z uchošlapových obratlů. Usmála se a v očích jí zazářily stříbrné jiskřičky. Popošel blíž a jiskry zase zmizely, nahrazeny černí noci.
„Jiro?“ oslovila ho. „Neměl bys už taky začít?“
Přisedl si k ní. Opatrně, aby se nedotkl mouchami pokryté hromádky masa, kůže a vnitřností.
„Mareto,“ odpověděl tiše, „zbláznila ses?“
„Zbláznila? Proč?“ podivila se. „Přichází Noc Proměny. Tvojí i mojí. Čas snění skončí a začne čas ohně. Až zapadne slunce, chci být připravená.“
„Připravená? Slyšíš se? Copak jsi jako oni?“
„A proč by ne?“ zamračila se. „Co je na tom špatného?“
„To, že my jsme První. Oni jsou divoši.“
„Jiro,“ natáhla k němu krvavou dlaň. Ucukl a ona ji položila na břeh vedle něho. „Byli jsme První. Už nejsme.“
„Podívej se na sebe,“ pokynul směrem k vodní hladině. „Tvoje oči. Tvoje vlasy. Kulatá hlava bez rohů. Myslíš si, že když si s nima zatančíš a necháš se od nich pomalovat, že tě přijmou mezi sebe? Pořád pro ně budeš zrůda, stejně jako já.“
Odfrkla si. „A třeba ne,“ řekla vzdorně. „Tančící-v-mlze na mě byla vždycky hodná. Slza-na-nose taky. A myslím, že Chlupu-na-hrudníku se docela líbím.“
„Aha. Takže ti jde o…“
„No a co ti je potom?“ rozzlobila se. „Třeba jo. Třeba ne. Třeba až budu mít s Chlupem-na-hrudníku nebo s někým jiným dítě, nebude už nikomu vadit, že nemám ty jejich rohy!“
„Vidíš, řekla’s to! ‘Ty jejich‘. Dobře víš, že nejsi jako oni.“
Mračila se. Natáhl k ní ruku a jemně ji pohladil. Nebránila se. Pak se uklidnila a usmála se na něho. „Jiro,“ zeptala se, „náš pokoj ve Skleněné věži. Pamatuješ si ho ještě?“
„Jasně.“
„Jakou měl barvu zdí?“
„Žlutou.“
„Jo. A stropu?“
„Strop byl…,“ zapátral v paměti, „růžový. Možná trochu do červena.“
„Spíš oranžový,“ opravila ho. „Naše skříňka na hračky,“ pokračovala, „měla jsem v ní mořskou pannu. Pamatuješ si, jaké měla šaty?“
„Bílé s krajkou,“ odpověděl nejistě.
„Ne,“ znovu ho opravila. „Zelené s řasou. Barva vlasů?“
Naštvalo ho to. „Co to s tím má společného? Nepamatuji si všechny podrobnosti, ale co? Je to už…,“ zarazil se. „Asi osm let,“ řekl nejistě. „Nebo devět. Možná deset. Jak to mám vědět, když neměří čas jako my!“
„Ale o tom to je, Jiro,“ řekla jemně. „Byli jsme První, ale už zapomínáme, co to znamenalo. Vzpomínky na náš starý život se nám pomalu ztrácí. Musíme přijmout ten nový, Jiro. Ten, co je. Ty, stejně jako já. Jestli chceš, pomůžu ti připravit barvy. A večer bys mohl zajít za Slzou-na-nose. Bude ráda, říkala mi to.“
„Přiletí pro nás.“ Z hlasu mu znělo zoufalství. „Najdou nás. Odvezou nás zpátky.“
„Jiro,“ zavrtěla hlavou, „od té doby, co jsme tady, kolik jsi viděl létajících strojů? Ani jeden. Všechny jsou pryč, Jiro, a s nimi i skleněné věže, náš pokojíček i…,“ polkla, „naši rodiče. Pryč, Jiro! Tančící-v-mlze to říkala. Ta vílice, nebo co je zač, to říkala. Nikdo nás nenajde, protože nikdo a nic z našeho světa nepřežilo. Nemáme, kam se vrátit. Jediné, co můžeme, je zůstat a stát se těmi, kteří nás přijali mezi sebe.“
„Přijali? Zabili strýčka Kala!“
„Zabili,“ souhlasila, „a je mi to líto. Měla jsem ho ráda. Ale, třeba k tomu měli důvod.“
„Důvod? Jak to můžeš říct?“
„Víš,“ odpověděla pomalu, „byla jsem tehdy taky malá, jako ty. Ale trochu si vzpomínám, jak o nich mluvil. Jak jsme stáli na mýtině, kterou pro nás vykáceli a on na někoho křičel. Jako by byli jenom o málo víc než zvířata. Pamatuju si ten pocit, jak se mi to tehdy nelíbilo a chtěla jsem se vrátit.“
„Já nejsem oni,“ zašeptal vzdorovitě, „nejsem nejsem nejsem.“
„Měl by sis promluvit s Tančící-v-mlze, bráško,“ pohladila ho a umazala mu u toho tuniku krví. „A pak se připravit. Prosím. Nechci tě ztratit.“
Zoufale na ni pohlédl, vstal a vydal se zpátky do vesnice.
Tančící-v-mlze na něj čekala. V Domě odcházení měl každý Starší své tiché místo, oddělené zavěšenými kůžemi od ostatních. Seděla na hromádce mechu a hřála si ruce u ohně. Její dlouhé rohy se leskly a přitahovaly jiskry vylétající z plamenů.
„Cítila jsem tvůj neklid,“ přivítala ho. „Tanec ti ho pomůže překonat. Ráno se probudíš a tvé pochybnosti zmizí.“
Vždycky na něho a na Maretu byla hodná. Oba se k ní chodívali vyplakat. Bránila je, když se jim ostatní děti smály. Nechtěl na ni být hrubý.
„Já nechci,“ řekl tak klidně, jak dokázal. „Nemůžu, nechci.“
Pokynula mu a on se usadil naproti ní. Zíral do plamenů.
„Slza-na-nose se těší, že spolu budete v noci malovat,“ řekla po chvíli. „I mě by potěšilo, kdyby ráno bylo její tělo pokryté obrazy, kterými ji obdaruješ. A ráda bych, kdyby také její obrazy zdobily tvoje tělo.“
„Slza-na-nose je milá,“ odpověděl. „Nechci jí ublížit. Ale nechci ani…“ Nedokončil.
„Být jeden z nás?“ pohlédla na něj s chápajícím soucitem. „Protože jsi se narodil ve skleněné věži?“
„Proto,“ přikývl.
Protáhla si prsty nad plameny. Pohlédla mu do očí. Na okamžik měl pocit, že se v nich něco stříbrně zalesklo.
„Slza-na-nose to neměla lehké,“ řekla pak, „stejně jako kdysi já. Ačkoliv mně naštěstí nakonec rohy vyrostly, i když o něco později než ostatním děvčatům. Slza-na-nose má zatím jenom malé růžky, ale snad se to brzy zlepší.“
„Nerozumím,“ zamračil se.
Opět si chvíli protahovala prsty. „Tvůj strýc,“ řekla po chvíli, „ještě patřil k těm lepším. Ale i on si bral, co chtěl. Proto jsme ho zabili. A nejenom proto. Tvůj lid si na sebe svoji zkázu přivodil sám. A my jsme nechtěli, aby mezi námi zůstal někdo, kdo znal jejich tajemství. A třeba by je zase někdy probudil k životu.“
„Ale nás jste nechali žít.“
„Malé děti,“ usmála se na něj mateřsky. „Příliš malé, aby rozuměly tomu, jak stavět létající stroje. Dost malé na to, aby přijaly naše způsoby. Trochu jiné, to ano, ale ne tak, aby se nemohly smísit, jako se kapka krve rozpustí v plynoucí řece. Tak, jako stará žena, jejíž otec kdysi přilétl na létajícím stroji a vzal si, na co neměl právo. Tak, jako její dcera, jež doufá, že dnes v noci společně projdete Proměnou a vykročíte do času ohně.“
„Ty jsi…?“
Přikývla. „Rozhodnutí náleží tobě, Jiro,“ pokračovala, „neboť nikdo z Lidu nenutí nikoho k tomu, s čím není vnitřně v souladu. Ale pokud ráno tvé tělo nebudou zdobit malby Slzy-na-nose či jiné dívky nebo snad i chlapce, budu alespoň doufat, že jsi někde daleko odsud a nikdy se nestaneš kořistí našich lovců. Protože žádná třetí cesta pro tebe otevřená není.“
„Oni se pro nás vrátí,“ napůl vzlykl s posledním stínem vzdoru.
„Ne,“ zavrtěla hlavou. Sklopila oči a už si ho nevšímala.
Vstal a vyběhl z Domu odcházení. Do odchodu slunce zbývalo ještě dost času. Bylo třeba se rozhodnout.
- Toto je príspevok do súťaže mikropoviedok Ohnivé pero.
- Je publikovaný v pôvodnom stave, neprešiel redakčnou ani jazykovou úpravou.
- Súťažné poviedky sú publikované pravidelne, každý pondelok jedna až tri.
- Pevne stanovená uzávierka súťaže nie je, príspevky do každého kola prijímame priebežne, kým sa kolo nenaplní.
- Čiastkové uzávierky sú dvakrát do roka (jarné a jesenné kolo súťaže) a sú oznámené s dostatočným predstihom. Poviedky, ktoré prídu po uzávierke, sú po dohode s autorom presunuté do ďalšieho kola.
- O víťazovi daného kola rozhoduje porota.
- Vyhlásenie a odmenenie víťazov sa uskutoční po vyhodnotení daného kola, teda 2-krát ročne.
- Viac v pravidlách súťaže.
- Ak sa chcete súťaže zúčastniť, prečítajte si aj zoznam chýb, ktorých sa súťažiaci v Ohnivom pere dopúšťajú najčastejšie.
- Najnovšie aktuality o súťaži Ohnivé pero sa dozviete aj na facebookovskej stránke súťaže.