 |
Cesta k městu byla prázdná. Tráva podél vozové stezky byla vyšlapaná a šedá od popela a prachu. V dálce stály nízké zdi a několik křivých střech, které přežily oheň. Kouř už dávno odvál vítr, ale černé trámy pořád trčely z trosek jako zuhelnatělé kosti.
Oddíl jel pomalu. Kůň velitele šel první, za ním se v řadě táhli ostatní, štíty přivázané k sedlům a kopí opřená o ramena. Někteří měli ještě zaschlou krev na kabátcích. Nikdo se nenamáhal ji smýt.
Bylo po válce.
Aspoň to říkali.
Velitel zastavil koně u rozbité brány, ze které zůstaly dvě kamenné patky a kus ztrouchnivělého trámu.
Chvíli se díval do ulice. „Tady,“ řekl nakonec.
Vojáci sesedli a vedli koně dovnitř. Pod kopyty křupal štěrk a střepy. V ulici ležel převrácený vůz bez jednoho kola. O pár kroků dál zela studna, víko leželo opodál a provaz visel až na zem.
Jeden z vojáků do ní nahlédl. „Je v ní voda.“
„Tak ji nech být,“ řekl velitel, „mohli ji otrávit.“
Muž pokrčil rameny a ustoupil.
Ulice byla dlouhá a tichá. Vítr se opíral do prázdných oken a zvedal ze země popel a prach. Dveře několika domů byly otevřené, za jedněmi z nich ležel stůl převrácený na bok a vedle něj rozbitý džbán.
Nikde nikdo.
Velitel se rozhlédl po domech. „Přespíme tady,“ řekl a promnul si oči, „ráno půjdeme dál.“
Několik mužů unaveně přikývlo. Nikdo neprotestoval.
Koně uvázali u studny a rozdělali oheň mezi dvěma domy, které ještě měly střechu. Dřeva bylo dost, stačilo rozebrat trosky.
Plameny se zvedly a oranžové světlo začalo klouzat po kamenných stěnách.
„Slyšíš to, Kele?“ zeptal se voják druhého.
Kel naklonil hlavu na stranu a svraštil čelo. „Nic neslyším,“ odpověděl.
První se pousmál. „To je ono. Doma si ticha moc neužiju. Malá už možná začala chodit. Doufám, že si mě ještě bude pamatovat,“ dodal.
„Za týden budeš doma, Thene,“ zareagoval Kel a položil mu ruku na rameno. „Je zvláštní, že tu nejsou psi,“ prohodil po chvíli.
„Co by tady dělal pes?“
Rozhlédl se po ulici. „Na takových místech bývají psi.“
Velitel si mezitím sundal rukavice a natáhl ruce k ohni. Chvíli poslouchal město kolem sebe – neslyšel nic.
„Hlídky,“ řekl nakonec. „Vy dva na věž, dva k bráně a ty hlídej oheň. Ostatní spát.“
Muži vstali bez řečí. Když poslední z nich zmizel v temné ulici, vítr zeslábl.
Velitel se zahleděl do tmy mezi domy.
Pak zavrtěl hlavou a sedl si zpátky.
Mlha přicházela od polí za zdmi. Nejdřív jen tenká vrstva nad cestou, pak se začala rozlévat mezi domy.
Then si jí všiml první. Opřel se o kopí a díval se ven z města. Pole za rozbitou bránou byla prázdná, jen tráva a zbytky staré cesty. Mlha se po nich sunula nízko při zemi.
„Vidíš to?“ zeptal se.
„Je noc.“
Then chvíli mlčel, pak si popotáhl plášť blíž ke krku. „Stejně je to divné.“
„Co?“
Then ukázal kopím ven z města. „Tohle místo se mi nelíbí.“
Kel se podíval stejným směrem. Pole, cesta, mlha.
„Je po válce,“ řekl nakonec, „divná místa jsou všude.“
Then chtěl něco odpovědět, ale najednou se zarazil.Z mlhy na cestě se ozvalo tiché zašustění.
Oba ztuhli.
„Slyšels to?“ zašeptal.
Kel přikývl a polkl.
Čekali.
Nic.
Pak se něco v mlze přiblížilo k bráně.
Then sevřel kopí pevněji.
„Hej,“ zavolal do tmy. „Kdo je tam?“
Žádná odpověď.
Mlha se ani nepohnula.
Udělal krok vpřed. „Hej!“ zavolal znovu.
Kel ho chytil za rameno. „Nech to být.“
„Něco tam je.“
Šustění se ozvalo znovu. Blíž.
Ne z pole. Z města.
Oba se otočili.
Ulice za nimi byla prázdná.
Oheň na náměstí slabě osvětloval ruiny města.
A mezi tím světlem a tmou se něco pohnulo.
„Viděls to?“ zašeptal Then.
Kel neodpověděl, ale o pár kroků couvl.
Z ulice se ozval krátký, náhle přerušený výkřik.
Oba vojáci ztuhli.
„To byl…“
Z náměstí k nim dopadalo světlo ohně slaběji než předtím.
Jako by mezi nimi a ohněm něco stálo.
Jen na okamžik.
A pak to zmizelo.
„Zpátky!“ zařval jeden z nich.
Oba se otočili a rozběhli se do ulice.
Mlha se za nimi zavírala.
Kroky duněly prázdnou ulicí, ale zvuk byl tlumený, jako by ho něco pohlcovalo.
Oheň už skoro neviděli, jen nízké oranžové světlo mezi domy.
Došli k ohništi, ve kterém ještě před chvílí jasně plál oheň. Teď skomíral a vrhal po zemi krátké, roztřesené stíny. Na zemi ležel plášť a převrácený kotlík. Kopí opřené o kámen.
Then udělal krok vpřed.
„Hej!“ zavolal.
Jeho hlas se rozpadl v mlze.
Žádná odpověď nepřišla.
Kel přešel k ohni a rozhrnul žhavé uhlíky špičkou boty.
„Byli tady,“ řekl tiše, jako by to potřeboval slyšet.
Z uličky se ozvalo slabé zašustění.
Oba se otočili.
Všude byla jen tma. A to šustění.
„Tohle není dobré,“ zašeptal Kel.
„Ne,“ přitakal Then, „to není.“
Za nimi něco klaplo.
Rychle se otočili.
Koně. Stáli těsně u sebe, hlavy sklopené.
„Kdyby tam něco bylo, koně by plašili.“
„Jo.“
Jeden z koní trhl hlavou, podíval se jejich směrem a o krok ustoupil.
Oba vojáci ztuhli.
„Vidíš to?“ zašeptal Kel.
Vzduch mezi nimi a koňmi se na okamžik zachvěl.
Jako když se něco pohne pod hladinou vody.
Koně sebou škubli, jeden zaržál, pak všichni najednou. Vytrhli se z provazů a rozutekli se do ulic. Kopyta bušila o kámen.
Zvuk rychle mizel.
Then ustoupil k vyhaslému ohni. „Musíme najít velitele.“
„Do věže,“ pobídl ho Kel.
Udělali pár kroků.
A pak si toho všimli.
Stopy.
V prachu mezi nimi a ohněm.
Ne vedoucí pryč, ale končící.
Jako by tam někdo stál.
A zmizel.
Then polkl. „Vidíš…“
Kel ho chytil za paži, silně. „Nehýbej se.“
Then ztuhl. „Co—“
„Ticho.“
Mlha kolem nich se lehce pohnula.
Ne zvenčí.
Mezi nimi.
Něco prošlo.
Velmi blízko.
Then ucítil chlad na krku.
Jako dech.
Otočil se.
Nic.
Kel ho pustil.
Oba stáli bez hnutí.
Z uličky napravo se ozval tichý zvuk.
Then na vteřinu zavřel oči. Když je otevřel—
Kel tam nebyl.
„Kele,“ zašeptal.
Hlas se mu zlomil.
Udělal krok dozadu.
Narazil do kamene a zavrávoral.
Zvedl kopí.
Mířil do prázdna.
Dýchal rychle.
„Kdo je tam?“ vykřikl.
Mlha se kolem něj pohnula.
Zvedl kopí výš.
Špička se lehce třásla.
Něco prošlo těsně okolo něj. Ucítil chlad, jako když otevře dveře do zimy.
Otočil se.
Nic.
Tma.
A pak—
krok. Za ním.
Otočil se zpátky.
Pozdě.
Kopí dopadlo na zem.
Ráno bylo město stejné.
Prázdné.
Ohniště bylo studené.
Plášť ležel tam, kde spadl.
Kotlík vedle něj.
Kopí na zemi.
U studny visel utržený provaz.
Na cestě za branou nebyly žádné stopy.
Jen tráva a prach.
- Toto je príspevok do súťaže mikropoviedok Ohnivé pero.
- Je publikovaný v pôvodnom stave, neprešiel redakčnou ani jazykovou úpravou.
- Súťažné poviedky sú publikované pravidelne, každý pondelok jedna až tri.
- Pevne stanovená uzávierka súťaže nie je, príspevky do každého kola prijímame priebežne, kým sa kolo nenaplní.
- Čiastkové uzávierky sú dvakrát do roka (jarné a jesenné kolo súťaže) a sú oznámené s dostatočným predstihom. Poviedky, ktoré prídu po uzávierke, sú po dohode s autorom presunuté do ďalšieho kola.
- O víťazovi daného kola rozhoduje porota.
- Vyhlásenie a odmenenie víťazov sa uskutoční po vyhodnotení daného kola, teda 2-krát ročne.
- Viac v pravidlách súťaže.
- Ak sa chcete súťaže zúčastniť, prečítajte si aj zoznam chýb, ktorých sa súťažiaci v Ohnivom pere dopúšťajú najčastejšie.
- Najnovšie aktuality o súťaži Ohnivé pero sa dozviete aj na facebookovskej stránke súťaže.