 |
„Už měsíc nevyvezli popelnice,“ povzdechl si sarkasticky Ondřej a dolil si kávu z hliníkové konvice. Řídká černá tekutina naplnila jeho hrnek až po okraj. Raději měl espresso. Vzhledem k tomu, že elektrický proud byl v těchto dnech vzácnější než sníh v červenci, musel se spokojit s touhle břečkou, kterou si připravil na plynovém vařiči.
„Dáš si taky?“ zeptal se tiše a vyhlédl z okna. Na první pohled se jednalo o krásný podzimní den. Listí na jabloni, kterou před pěti lety vysadil, hrálo všemi barvami a slunce ozařovalo zelený trávník. Prostě podzimní idylka – jen kdyby nebylo té mrtvoly na ulici před domem.
„Dám si ráda,“ odpověděl mu ženský hlas.
Ondřej ještě chvíli hleděl z okna a pak nalil druhý hrnek. Mlčky ho donesl k dřevěnému stolu a postavil před svou ženu.
Přikývnutím poděkovala a ihned se napila.
Ondřej si sedl naproti.
„Proč na mě tak koukáš?“ zeptala se ho.
„Řekni něco,“ odpověděl.
„Jak to myslíš?“
„Prostě mluv, chci poslouchat tvůj hlas.“
Myslel to vážně. Poslední měsíc děkoval Bohu nebo někomu takovému, za každé slovo, které od své ženy slyšel. Začalo to nevině. Téměř jako nějaké laciné sci-fi. Svět se prostě ztišil. Nejprve zmizel zpěv ptáků, štěkot psů a pak i lidské hlasy.
Nesmysl? Ne – realita, která byla ještě vážnější, než se zprvu zdálo. Od chvíle, kdy člověk oněměl, měl přibližně pět hodin. Pak následovala smrt. U zvířat byla tato doba většinou kratší. Nikdo nevěděl proč. Nebylo div, čas zabývat se tímto fenoménem příliš nebyl. Během měsíce lidské hlasy zmizely prakticky po celém světě. Zůstalo jenom pár přeživších, jako třeba Ondřej a jeho žena Kateřina.
„A co bys chtěl slyšet? Mám ti vyprávět zase tu pohádku? … Bylo nebylo, za sedmero horami a sedmero řekami, žili dva poslední lidé. Žili si jako v pohádce, úplně po svém, protože jim do života nikdo nikdy nemluvil.“
Ondřej se uchechtl a napil se kávy. S Kateřinou měli odjakživa trochu zvrácený smysl pro humor.
„Jo, ti dva se teda měli,“ odpověděl s doznívajícím úsměvem. Najednou s sebou ale prudce trhl a leknutím shodil hrnek na zem. Střepy se rozlétly po kuchyni.
„Do prdele!“
Přímo před oknem se objevila hlava člověka. Dlaně zoufale přitiskl na sklo a vyděšeným pohledem hleděl přímo na Ondřeje. Jeho pusa se otevírala v němém dechu, jako by se snažil polapit vzduch, kterého se mu nedostávalo.
„To je přece pan Michalec,“ řekla šokovaně Kateřina hledíc na osobu před domem. „Musíme mu pomoct.“
Muž venku plácl do okna. Ústy se znovu snažil vydat nějaký hek.
Ondřej jen zakroutil hlavou. Rozhodně vstal od stolu. Pozoroval zoufalé počínání muže venku – jeho pohled prosil o pomoc.
„Už to u něj začalo. Nijak mu nepomůžeme,“ řekl tvrdě a prudkým pohybem zatáhl závěsy. Muže venku se snažil ignorovat.
„Počkej,“ vydechla šokovaně Kateřina. „Je to náš známý z ulice. Skoro soused, nemůžeme ho nechat umřít přímo před našima oknama.“
„Nebude první mrtvolou, na kterou z okna koukáme. Je v poslední fázi, za chvíli je po něm.“
„O to nejde. Jsme poslední lidé, které vidí a ty jen zatáhneš závěsy? Víš, jaké to pro něj musí být?“
Ondřej odtrhl pohled od okna a otočil se ke své ženě: „Nevím a nechci to vědět. Proto musíme být opatrní. Pořádně nevíme, co to způsobuje.“
Klepání na okno se zintenzivnilo.
Buch, buch, buch.
Ondřej pokračoval: „Zítra budu muset jít pro nějaký potraviny, do tý doby ale ven nepůjdu. A ty také ne Káťo. Jen díky tomuhle zatím žijeme a mluvíme spolu.“
Snažil se mluvit pevně, ale hlas se mu trochu třásl. Nebyl špatný člověk, za normální situace by se takhle nikdy nezachoval. Normálnost ale už dávno pominula.
Mezi dvojicí zavládlo ticho. Posadil se zpět ke stolu a opřel si hlavu o dlaně. Kateřina vedle něho stále mlčky pozorovala okno. Klepání na sklo sláblo, až přestalo úplně.
„Slyšíš ho ještě?“ zeptala se po chvíli.
Zakroutil hlavou v dlaních.
„Myslíš, že už je…“
Ondřej se zhluboka nadechl: „Nejspíš jo.“
Pozvedl zrak ke své ženě.
„Mluv prosím, pokračuj v tom vyprávění o šťastném životě těch dvou.“
Kateřina neodpověděla, jen na něho smutně hleděla. Myšlenkami byla stále u pana Michalce, který možná teď zrovna leží pod jejich oknem. Nebo se snad na poslední chvíli odplazil a svůj život zakončil na trávníku před domem?
„Kateřino,“ zvýšil náhle hlas Ondřej. „Musíme spolu mluvit. Vyprávěj ten šťastný příběh.“
Její rty se nakonec pohnuly.
„Šťastný příběh? Žádný šťastný příběh už není. Před oknem nám právě umřel soused a ty děláš, jakože nic?“
„A co jinýho mám dělat?“ řekl a rukou si ukázal ke spánku. „Nesmíme být potichu, to přece víš. Tak prosím mluvme. Tak jako jsme to dělali dříve. Vypijeme si kávu a budeme si povídat.“
Na to se zvedl a znovu došel ke kuchyňské lince. Na zemi se mezi střepy hrnku dosud rozlévala černá tekutina. Musel si nalít druhý hrnek.
„Ne,“ zakroutila hlavou Kateřina.
„Ne?“ řekl a otočil se směrem k ženě. Hleděla na něho smutným pohledem. Hrnek stál na stole před ní.
„Co chceš, abych udělal?“
Jeho otázka chvíli visela ve vzduchu. Ticho k němu těžce dopadalo a zarývalo mu své spáry do mysli.
„Posloucháš mě?… Kateřino,“ tato slova pronesl skoro hystericky. Umírající venku ho znepokojil více, než byl ochoten si připustit, a evidentně ne jenom jeho.
Jeho žena z něho nespouštěla oči, zopakoval svou otázku a přistoupil k ní.
„Mluv se mnou, prosím,“ jeho slova nyní zněla měkce a zranitelně. „Jak pokračovala ta pohádka?“
„Ty víš, co bych si přála,“ odpověděla tiše na jeho první otázku.
Natáhl ruku, aby ji pohladil po vlasech. V poslední chvíli se však zarazil.
„Dobře,“ řekl nakonec a pomalu se otočil. Jeho pohled sklouzl k lednici na druhé straně kuchyně. U zdi vedle ní byl opřený rýč – zamazaný od hlíny.
„Ať je tedy po tvém. Udělám to hned a pak si spolu dopijeme kávu.“
„Prosím tě o to,“ řekla Kateřina tlumeně.
Následně se mlčky vydal k lednici a uchopil rýč. Odešel z kuchyně. Tichým domem se nesly jeho těžké kroky.
„Až se vrátím, mluv na mě prosím. Ten klid je nesnesitelný,“ promluvil nečekaně z chodby před kuchyní. Jeho slova však nebyla příliš slyšet.
Ondřej otevřel vchodové dveře domu a vyšel na betonový chodníček, který vedl na zahradu. Do nosu ho ihned uhodil zatuchlý pach rozkladu. Žádný svěží podzimní vzduch se nekonal – ne, když je venku apokalypsa a svět je vydlážděn mrtvolami.
Udělal sotva tři kroky a všiml si pana Michalce, který ležel přímo pod jejich oknem. Ruce měl roztažené do strany, jako by se vzdával slunci, které se nad ním smálo. Pan Michalec ale Ondřeje nezajímal, nebyl tu kvůli němu. Pokračoval dále zahradou až do míst, kde jednou s Kateřinou plánovali postavit dětský hrad.
V těch místech se nacházel mělký výkop. Z dálky by se možná mohlo zdát, že jsou pro jejich hrad připraveny základy. Pravda ale byla jiná. Ondřej došel k hranici výkopu a dlouze se zadíval do díry, vedle které byla nevelká vrstva zeminy.
„Myslel jsem, že si spolu alespoň to dnešní kafe ještě dopijeme,“ pomyslel si těžce. „Nikdy jsi nechtěla mít zbytečně rozdělanou práci.“
Následně zaryl rýč do hromady zeminy a nabral první lopatu. Těžká hlína dopadla na bledé ženské tělo uvnitř díry. Následovala další a další. Ondřej nepřestával a neúnavně zasypával díru vrstvou hlíny.
Nedostávalo se mu dechu, ale skončit nehodlal. Věděl totiž, že až udělá to, co si jeho Kateřina přála, dopoví mu tu pohádku. On bude pozorný posluchač.
Jak by ji taky mohl ve vyprávění vyrušovat, když už tři hodiny nemá hlas.
- Toto je príspevok do súťaže mikropoviedok Ohnivé pero.
- Je publikovaný v pôvodnom stave, neprešiel redakčnou ani jazykovou úpravou.
- Súťažné poviedky sú publikované pravidelne, každý pondelok jedna až tri.
- Pevne stanovená uzávierka súťaže nie je, príspevky do každého kola prijímame priebežne, kým sa kolo nenaplní.
- Čiastkové uzávierky sú dvakrát do roka (jarné a jesenné kolo súťaže) a sú oznámené s dostatočným predstihom. Poviedky, ktoré prídu po uzávierke, sú po dohode s autorom presunuté do ďalšieho kola.
- O víťazovi daného kola rozhoduje porota.
- Vyhlásenie a odmenenie víťazov sa uskutoční po vyhodnotení daného kola, teda 2-krát ročne.
- Viac v pravidlách súťaže.
- Ak sa chcete súťaže zúčastniť, prečítajte si aj zoznam chýb, ktorých sa súťažiaci v Ohnivom pere dopúšťajú najčastejšie.
- Najnovšie aktuality o súťaži Ohnivé pero sa dozviete aj na facebookovskej stránke súťaže.