 |
Dvoučlenná posádka průzkumného modulu společnosti New Life Discovery, tvořena mladým párem – pilotem Johnem a vědeckou pracovnicí Ann, se po téměř deseti dnech na cestě pomalu blížila k planetce Hermés-X13. Na palubě se začalo stupňovat nadšení i obavy. Planetka připomínala Zemi jak vzhledem, tak i složením atmosféry. Jen rotovala neuvěřitelně rychle. Tak rychle, že podle výpočtů zde denní cyklus trval pouhých pět pozemských minut.
Vše, co bylo možné zjistit na dálku, už měli několikrát prověřené a pečlivě zaznamenané. Přesto u Johna panovala mírná nervozita z neznámého.
„Půjdu se hodit do gala. Chtěl bych na místní udělat dojem“ zažertoval John.
Ann se pousmála. „Myslíš, že tu bude něco, co přístroje nezachytily?“
„Nikdy nevíš“ odvětil John. „Možná nás budou vnímat rostliny. Nebo mikroorganismy. A i těm se bude líbit, když budu vypadat k světu.“
Se smíchem se pak vydal do malé komůrky, která sloužila jako koupelna. Ann mezitím zkontrolovala kurz i funkčnost autopilota, a pak si mohla dovolit poslední spánek před přistáním.
Druhého dne ráno se už vše točilo jen kolem přistání. Pomalu začali cítit, jak jejich loď stahuje gravitační síla Hermése. Jakmile pronikli atmosférou, cosi je zasáhlo. Nebyl to náraz, spíš vlna připomínající například magnetické pole, které se jim opřelo do těl. Byl to pocit, který pronikl až do jejich nitra.
Sestup k povrchu planety trval jen několik desítek minut a poté se jim podařilo hladce přistát na dosud neprozkoumané planetě. Na místě nebylo možné rychlost rotace nijak vypozorovat, kromě nejbližší hvězdy, místního slunce, které se viditelně pohybovalo po obloze.
Místo přistání připomínalo pole: rozlehlou pustou krajinu, kde bylo vidět až k horizontu. Povrch tvořila hlína a malé kamínky s drobnými, řídkými stébly rostlinek.
„Provedl jsem raději ještě jeden test“ řekl John. „A opravdu bychom jen stěží hledali místo s natolik shodným složením atmosféry se Zemí, jako má Hermés.“
„Takže dýchací přístroje můžeme tentokrát nechat v modulu? To ráda slyším!“
„Buďme raději opatrní. Přístroje sice nic nezachytily, to ale neznamená, že ve vzduchu nemůže být látka, kterou ještě neznáme.“
„Neboj. Víš, že to beru se vší vážností.“
Se zasyčením ventilů přetlakové komory se otevřely dveře plavidla a John s Ann se stali prvními lidmi, kteří vstoupili do tohoto nového, neprozkoumaného světa.
První kroky byly opatrné. Ale brzy zjistili, že zde není nic, co by je mohlo ohrozit.
John se zhluboka nadechl. „Tak já to zkusím. Drž mi palce. V případě potřeby okamžitě zasáhni.“
Jen co větu dokončil, odpojil se od dýchacího přístroje a pomalu sundal helmu.
„Vypadá to dobře. Vzduch je trochu sušší a mírně zatuchlý, ale pro člověka dýchatelný. Prohlédni mě, je vše v pořádku?“
„Pokud pominu, že jsi tvrdil, jak dojdeš upravený, a přitom vypadáš takhle, tak ano“ ušklíbla se Ann.
„Co tím jako myslíš?“ podivil se John a podíval se do odlesku hledí helmy, kterou držel v ruce. „Cože?! Jak je to možné? Přísahám, že jsem šel spát dokonale oholený! A teď? Vypadám, jako bych se neholil týden!“
Sundal rukavici a podíval se na svou ruku. „Koukej na ty nehty. Během chvilky vypadají, jako bych je nestříhal už několik dní. Napadá tě to, co mě?“
„Myslíš snad, že by tady čas plynul jinak? To je přece nesmysl. Čas je jenom jeden a plyne všude stejně.“
„A co když ne? Co když tady stárneme stejně rychle, jako se střídá den a noc?“
„Posloucháš se vůbec? To je k smíchu, Johne.“
John se bez odpovědi vydal zpět do rakety a přinesl malý květináč s trávou, určený k testování rostlin v cizím prostředí.
„Jestli je moje teorie pravdivá,“ řekl, „doslova uvidíme trávu růst. Připrav se, Ann, protože teď nejspíš uvidíš něco, co ještě nikdo nikdy neviděl.“
A opravdu. Během několika málo denních cyklů tráva povyrostla natolik, že o pravdivosti Johnovy teorie nebylo pochyb.
„Vidíš? Co jsem ti říkal. Čas tady plyne jinak. Myslím, že od chvíle, kdy jsme proletěli tou zvláštní vrstvou atmosféry.“
Poté pokynul Ann, ať ho následuje, a společně se vydali k raketě. Počkal na denní světlo a začal do prachem pokryté části modulu psát výpočty.
„Co to počítáš?“ zeptala se Ann.
„Rychlost, jakou tady stárneme“ odpověděl roztřeseným hlasem. „Tak a mám to. Poslouchej – pokud jeden den trvá pět minut pozemského času, pak za hodinu tady uplyne dvanáct dní. To znamená, že každých třicet hodin a pětadvacet minut, které tu strávíme, zestárneme o celý rok!“
„Musíme co nejrychleji posbírat vzorky a zmizet! Kolik času zabere, než se dostaneme na oběžnou dráhu?“
„Odhadem šest hodin. Tedy… spíš dva a půl měsíce v místním čase.“
„Dva a půl měsíce? Proboha! Musíme pohnout!“
John se vrátil do rakety, zatímco Ann v rychlosti sebrala vzorky půdy, trávy a několika rostlin. Prohloubila malou jamku, ze které odebrala vzorek kapaliny. Udělalo se jí trochu nevolno, což připisovala stresu a spěchu.
Během dvaceti minut byli připraveni k odletu. Cesta ven trvala přes šest hodin. Stejně jako při příletu, i během odletu pocítili průlet neznámým polem, jakousi anomálií. Jakmile jí prošli, John požádal Ann o kontrolu času. Testy potvrdily, že se vše opět ustálilo.
Vydali se zpět ke své vesmírné stanici, ale pociťovali, že něco bylo jinak.
John se na Ann zadíval s obavami. „Ann, jsi nějak bledá… a trochu oteklá. Je ti dobře?“
Ann se zarazila. V tom shonu si ničeho nevšimla. Teď se jí ale náhle udělalo nevolno. Beze slova odběhla do malé kabinky. Dlouho se nevracela.
Když konečně vyšla, její oči byly zarudlé a po tváři ji ještě stékala slza. Nešlo však o smutek, ale slzy štěstí. Pomalu přešla k Johnovi, vzala ho za ruku a položila si ji na břicho.
„Johne… jsem těhotná“ zašeptala.
John na chvíli ztuhl. „Cože?“ ale vzápětí se mu rozzářily oči.
Ann se usmála skrz slzy. „Budeš táta. A tenhle výlet nám to do života přinesl mnohem dřív, než jsme si vůbec dokázali představit.“
- Toto je príspevok do súťaže mikropoviedok Ohnivé pero.
- Je publikovaný v pôvodnom stave, neprešiel redakčnou ani jazykovou úpravou.
- Súťažné poviedky sú publikované pravidelne, každý pondelok jedna až tri.
- Pevne stanovená uzávierka súťaže nie je, príspevky do každého kola prijímame priebežne, kým sa kolo nenaplní.
- Čiastkové uzávierky sú dvakrát do roka (jarné a jesenné kolo súťaže) a sú oznámené s dostatočným predstihom. Poviedky, ktoré prídu po uzávierke, sú po dohode s autorom presunuté do ďalšieho kola.
- O víťazovi daného kola rozhoduje porota.
- Vyhlásenie a odmenenie víťazov sa uskutoční po vyhodnotení daného kola, teda 2-krát ročne.
- Viac v pravidlách súťaže.
- Ak sa chcete súťaže zúčastniť, prečítajte si aj zoznam chýb, ktorých sa súťažiaci v Ohnivom pere dopúšťajú najčastejšie.
- Najnovšie aktuality o súťaži Ohnivé pero sa dozviete aj na facebookovskej stránke súťaže.