 |
„Cítím magii,“ zhrozil se můj starý brach Drošť. „Blíží se, on nás našel!“
Nesměl jsem dovolit mu oddávat se panice, neboť i já pocítil, že lovec odměn byl v okolí naší chajdy, ve které jsme si našli bezpečný úkryt. A ten kluk—říkali jsme mu Pajda, poněvadž očividně pajdal—si stále něco mumlal pod nosem a tišě vzlykal. Ani já a Drošť jsme neměli ponětí jakým jazykem mluvil.
Pokynul jsem směrem k parťákovi a přiložil si ukazováček ke svým tlustým rtům. Drošť zabručel a poukázal na kloučka zatímco docupital k jednomu z oken, které jsme zatarasili dřevěnými pakety z podlahy. Byly plesnivě a podivně zapáchaly sladkým odérem. Své dobré oko si přiložil ke skulince mezi pakety. Bylo mi jasné, že opět já musel to škvrně srovnat do latě.
„A ticho!“ zasyčel jsem a zadíval jsem se směrem k holohlavému elfovi. Ale hoch neuměl ani základy mého jazyka. Popošel sem k němu blíž a dřepnul si, abychom si viděli z očí do očí. „Zlý muž…grrr,” zazubil jsem se na něho, doufajíc, že pochopí, co se snažím naznačit. Ale jen se na mě díval nazpět těmi svými vykulenými, žlutými oči, za kterými se zdálo, že nebyla žádná myšlenka. Zatraceně.
„Něco v dáli vidím,“ oznámil mi zděšeně Drošť. „Něco se mezi stromy ve tmě míjí.“
„Třeba je to nočvěd,“ doufal jsem. Můj přísný pohled ale zůstal přilepený na dítě. To si utřelo své sople do rukávu. Zhnuseně jsem ohrnul ret. Nikdy jsem neměl děti v lásce, možná proto mě Drošť nutil být ten přísný. Šlo mi to přirozeně.
„Nočvěd,“ zachechtal se nervózně Drošť. „Nočvěda si strč do prdele. Je to beztak on, ten lovec odměn!“
Oddechl jsem si a vstal. „Jenom že tady cítíme letmý nával magii neznamená, že je to on. Může to být nějaký okultista, ti také rádi nosí prokleté artefakty, no ne?” když jsem k němu došel, poplácal jsem ho po rameni, abych ho uklidnil.
„Sám víš, že nám je na stopě už nějakou dobu.“
Moc dobře jsem to věděl, ale nechtěl jsem propadat panice. Já NIKDY nepropadal panice. Já, Arnolín, železná pěst, nezastavitelný oheň, jsem nikdy neprojevil strach. A ani ho neprojevím tady a teď. Pokud je to vážně ten světoznámý čarodějný lovec, kterého vyhodili z akademie, srát na něj—nebojím se ho!
„Nepamatuješ na onehdá v krčmě?“
Moje dlaň vystřelila, aby popadla Drošťa pod hrdlem. Nahnul jsem se k němu s přísným pohledem. „Pokud budeš držet klapačku, nic se nám nestane. Jen hlupák by se v noci potuloval v lese plném vzteklých nočvědů.“
„Ale on není jen tak ledajaký hlupák,“ zamumlal ztuze a drásal mi nehty po zápěstí, abych ho pustil.
Malý elf se hlasitě rozbrečel při pohledu na nás a já se neudržel. Upustil jsem kamarádův krk a svižně si to zamířil k tomu klukovi. Moje dlaň napřáhla a prásk!
Kluk zasténal a překulil se na zem. Chytil se za zarudlou tvář. Jeho dolní ret se třásl. Popotáhl. Konečně to pochopil, že má držet hubu.
„Ještě zvuk a ty hnusná ušiska ti uřežu, špičáku!“
Pak jsem to pocítil, ten štiplavý zápach magie ve vzduchu. Drošť hlasitě polkl.
Dveře se v zelené záři rozlétli dovnitř a hlasitě se přelámali o konec místnosti. Stát jen metr opodál, dostal bych pěknou ránu.
„Je tady!“ slyšel jsem zalapat po dechu mého starého bracha.
Narozdíl od kraválu, který způsobil, muž vstoupil do chajdy s tichou lehkostí. Měl na sobě černý plášť a přes hlavu měl přehozenou kapuci. Viděl jsem jen ve slabém žáru našich pár svíček jeho suché rty. Natočil hlavu směrem k Arnošťovi, poté ke mně, pak na to dítě.
„Konečně jsem vás našel, vandalové,“ promluvil chladně lovec odměn. Posléze se zadíval na elfa a řekl nějaké slova, kterým jsme nerozuměli. Kluk mu odpověděl. Vyučený zatracenec.
„Je rok ve Svatém Mečešovi a vy stále chováte zášť k těm, kteří nejsou jako vy?“ zeptal se nás lovec, v hlase měl hořkost.
„Páč sem nepatří.“ napřímil jsem se. „První sem zdrhnuli trpaslíci, pak elfové…co přijde dál? Skřeti, kteří jim pustoší jejich rodné země? Maj bojovat, ne utíkat do naší klidné země!“ To byl můj názor, za ním jsem si stál.
„Takže tvoje řešení je unášet elfy a trpaslíky? Brát je k hranicím a ujistit se, že se nevrátí?“
Kývnul jsem. „Tak, tak. Snažíme se chránit tuhle zemi.“
Mrknul jsem a čaroděj byl pryč. Drošť zalapal po dechu a vyvalil oči. A pak jsem to pocítil, jak mi čepel projíždí skrz hruď. Hlasitě jsem vyjekl a do mých očí se nahrnuly slzy. Přepadl jsem na koleno. Pocítil jsem čarodějovo líčko, jak se mi otřelo o ucho. Zašeptal: „Z lidí jako jsi ty, a tvůj kámoš, se mi dělá špatně.” Pak do mě kopnul a čepel vyjela těžce z mého těla. Bolestivě jsem zasténal a přepadl čelem na zem. „K čertu s tebou! Kurva!“ natočil jsem tvář, abych se podíval směrem k Drošťovi. Ten si zhrozeně zakryl ústa. A místo toho, aby mi ten hajzl pomohl, padl na kolena. Ruce spojil k sobě, jako kdyby se chystal modlit.
„Snažně tě prosím, ušetři mě! Já…Já jen dělal, co mi řek! Nutil mě. Nikdy jsem na jinou bytost nevztáhl dlaň, jen jsem mu dělal společnost!“
„Ty zasraný patolízale!“ zařval jsem, až mi sliny vyletěly ze rtů. „Prostě ho zabij! Já se tě neptám, udělej to!“
Ten zrádce ale zůstal na kolenou. Slzy mu divoce tekly po tváři. Kolem
něho se objevila zelená aura a já věděl, že to má spočítané jako já.
Zašklebil jsem se při pohledu na jeho obličej, když se začal dusit. Nehty
si drásal po krku.
„Verbež si nezasluhuje právo žíti,“ promluvil lovec. Neviděl jsem na
něj, ale slyšel jsem, jak opět mumlá něco chlapci v tom nechutném jazyce.
Mezitím Drošťův obličej byl bílý jako stěna. Překulil oči a přepadl
na zem, stále drásajíc po svém krku. Kolem mě prošel lovec, v rukou
svíral toho kluka. Ten měl zabořenou hlavu do jeho ramene a tiše vzlykal. Za
sebou zanechal krvavé otisky svých bot z kaluže mé krve.
„Si myslíš, že jsi nějaký hrdina?“ vydechl jsem ze všech sil. „Nedokončíš ani svou práci? Nenecháš si za nás zaplatit, protože jsi nějakej zachránce těch hnusných stvůr?“
Čaroděj ale neodpověděl. Zmizel z mého vidění i s klukem. Zasípal jsem. Drošť už byl mimo, jeho ruce byli nehybně zkřížené na jeho hrudi a ztěžka dýchal. Zář kouzla kolem jeho hrdla už dávno vybledla do zapomnění. A pak jsem to slyšel—urychlené kroky. Ten prevít kopnul do mého ramene, aby mě převalil na záda. Stále jsem mu neviděl do obličeje v roušce tmy, a moje vize už stejně byla rozmazaná ze ztráty krve.
„Ach, já si mile rád za vás dva prevíty převezmu, co mi za mou snahu náleží,“ napřáhl se svým mečem, připraven mi sťat hlavu. „Nejsem hrdina, nejsem dobrák. Ale rozdíl mezi mnou a tebou je, že já jdu jen po těch, co jsou horší, než já…”
Meč proletěl elegantně vzduchem. Zavřel jsem oči. Poprvé v životě mohu říci, že jsem se bál. Že já, Arnolín-
- Toto je príspevok do súťaže mikropoviedok Ohnivé pero.
- Je publikovaný v pôvodnom stave, neprešiel redakčnou ani jazykovou úpravou.
- Súťažné poviedky sú publikované pravidelne, každý pondelok jedna až tri.
- Pevne stanovená uzávierka súťaže nie je, príspevky do každého kola prijímame priebežne, kým sa kolo nenaplní.
- Čiastkové uzávierky sú dvakrát do roka (jarné a jesenné kolo súťaže) a sú oznámené s dostatočným predstihom. Poviedky, ktoré prídu po uzávierke, sú po dohode s autorom presunuté do ďalšieho kola.
- O víťazovi daného kola rozhoduje porota.
- Vyhlásenie a odmenenie víťazov sa uskutoční po vyhodnotení daného kola, teda 2-krát ročne.
- Viac v pravidlách súťaže.
- Ak sa chcete súťaže zúčastniť, prečítajte si aj zoznam chýb, ktorých sa súťažiaci v Ohnivom pere dopúšťajú najčastejšie.
- Najnovšie aktuality o súťaži Ohnivé pero sa dozviete aj na facebookovskej stránke súťaže.