 |
Smska cinkla, z mobilu vystříkla kapka krve. Anta se probudí, utře si ji z oka. Zamžourá do telefonu Vše nej :-) Přej si co chceš sestřičko XD
Anta se šťastně usměje a po těle se jí rozleje něžné teplo. Sestřičko… Prot Antě tak začal říkat v ústavu před mnoha lety. Jenže poslední dobou je tak jiný, žádná z jeho předchozích přítelkyň se mu nedostala pod kůži jako tahle. Nová přítelkyně si Prota úplně obmotala kolem prstu. Prot na Antu nemá čas, dřív trávili každou volnou chvilku spolu, a to i když zrovna s někým chodil. Co když ji kvůli té nové opustí? Pohoda je definitivně pryč, emoce se jako červi rozlézají Antinými cévami. Závěs v rohu ložnice se pohnul. Stín Antu nehybně pozoruje, jen ty posměšné oči se hýbají, pasou se na Antině bezradnosti. Antiny nervy, srdce i mozek praskají. Hnijící drápy svírají Antino hrdlo. Hrot gigantické jehly se zapíchnul do jejího mozku, po kolikáté už! Probudil je. Šustí. Bijí o sebe chlupatými křídly. Nejdřív neznatelně, aby si vychutnaly Antinu rostoucí hrůzu. A pak se chechtají, chechtají a chechtají. Ten tlak! Hlava Antě každou chvílí exploduje. Kéž by! Antino nesnesitelně vybuzené tělo stahují pevněji a pevněji ocelová vlákna. Pokoj zaplaví ledová ponurost. Konečně.
Anta zuřivě drhne noční můru z rozdrápaných zad. Plíživá bolest, palčivý klid, bodavý žár, zas budu tě chtít. Ledový úmysl, budu tě mít, mrazivá rozkoš, tvou krev budu pít. Budu ji sát, už nikdy nebudu se bát, že i ty, bratříčku, přestaneš mít mě rád!
Už ví, co musí udělat! Teda věděla to odjakživa, ale teď přišel ten správný čas…
„Vymáčkneš se konečně?“
„Přála bych si výlet do ústavu. Klidně třeba hned,“ zaboří Anta nos do narozeninového poháru, aby si Prot nemohl v jejích očích nic přečíst.
„V osm mě čekej u Černý nevěsty!“ zacukají Protovi výsměšně koutky úst, ale Anta to pro samou radost nevidí. Proběhlo to hladčeji, než předpokládala.
Tma balí felicii Černou nevěstu do bezpečné intimity. Ladně, tiše a elegantně pluje Černá nevěsta noční krajinou k jejich společnému dětství, do Ústavu pro choromyslné nezletilé.
Protovy prsty vyťukávají do volantu písničku Morituri te salutant.
„Na co máš ten batoh?“ vypne Prot zničehonic rádio.
„Piknik,“ usměje se Anta, ty jsi můj piknik, miluju tě, brácho, a právě proto…
Třpytivé ticho. Černá nevěsta bezhlasně zastaví na zarostlém parkovišti. Strohá pro československý socialismus typická stavba už třicet let chátrá v nepovšimnutí. Snaží se Antě namluvit, že si to všechno vybájila. Co je horší? Připustit si, že se to opravdu stalo, nebo nemít žádné dětství?
„Snadnější, než jsem myslel. Dřív na něm byla mříž,“ provlíkne se Prot sklepním vyskleným oknem do ústavu.
Anta se za ním snaží vydrápat. Prot se pro ni vrátí, prostrčí ji okénkem a než stačí Antu lapit panika, skočí za ní.
„Chodí za mnou!“ vyhrkne Anta do plísní nasáklé tmy zatuchlého ústavního sklepa. Vlastní sdílnost ji překvapí.
„Vychovatelka! Pronásleduje mě!“ vyjede na Prota.
„Ta naše?“ zkoprní Prot.
„Jaká asi!“ načuří se Anta ještě víc. „A je to horší, mnohem mnohem horší! Tenkrát stačilo neusnout, aby mi nemohla ublížit. Ale teď–“
„Probůh, Anto, co to meleš?! Viděli jsme, jak…“
„… s vytřeštěnýma očima ležela naznak před hlavním vchodem ústavu,“ drmolí Anta bezduše jako by odříkávala zaklínadlo. „Úplněk ozařoval její strnulý obličej a kolem její hlavy se zvětšovala rudá louže.“
„Nechtělas to,“ dotkne se Prot chlácholivě její paže.
„Ale chtěla! A ty to dobře víš! Plánovala jsem to! Dva roky!“ vzlyká Anta.
„Nakonec samo,“ pokrčí Prot rezignovaně rameny.
„Prober se. Ten kbelík jsem tam vylila já!“ vřeští Anta a sklepní zdi odrazí jako bumerang její vřískot.
Někde blízko nich ukápne voda.
„Chlastala!“ přivine Prot Antu k sobě. „Kdyby nebyla namol, neuklouzla by! Trápila tě! Zasloužila si to!“
Antu zamrazí… ten strach… večer co večer…
„Máš recht, shoda blbých okolností,“ uleví se Antě konečně.
„Blbých,“ ušklíbne se Prot.
Unisono se rozhihňají.
„Kdyby tenkrát nebyl tak strašný mráz…“ zašeptá Anta.
„A kdyby se neslavily její narozeniny,“ přitaká Prot.
„Dáreček,“ zavtipkuje Anta a zvedne se jí žaludek z vlastního vtipu.
„Chtěl bych se podívat– “
„Na samotku?“ skočí mu do řeči.
„Jo,“ zachvěje se Prot odporem. „Střídali jsme se tam často.“
„Naše tichá pošta,“ zašeptají oba najednou do vlhké tmy.
„Zprávičky vyryté do konstrukce lehátka.“
„Vždycky jsem se při psaní pořezala.“
Něco zašustilo. Asi krysy. Byly tady vždycky. Když chovancům vychovatelé dovolili společenský večer, běhaly pod televizí, tam, zpátky, tam, zpátky.
Zatímco Anta uvízla v myšlenkách, Prot zmizel. Klopýtla roztržitě za ním. O něco zavadila. Mžitky před očima. Rachot polkne její kvíknutí. Tupé záškuby ve stehně, po noze jí stéká teplá lepkavá tekutina. Vztekle vytáhne ostří pitevního skalpelu zapíchnutého do jejího stehna. Štípne to. Jau! zasyčí. Pitomá plechová konev! Taková ta na čaj, v noci do ní čůrala, aby na chodbě nepotkala vychovatelku, hnusil se jí ten zápach vlastní moče linoucí se z konvice. Anta zlostně zakvílí a olízne si zaschlou krev na popraskaných fialových rtech.
Zbrkle šmátrá v kapse Kde je ta zatracená izolepa?
Stín vzpřímené postavy. Její stín. Rozchechtané larvy se začínají hemžit Antinými rozpálenými žílami.
„Kde tě mám?“ zašveholí Prot zvesela z hloubi ústavu.
Anta na samotku přímo vletí. Když se jí zklidní dech, rozhlédne se kolem. Její domov! Překvapí ji, jak je samotka malinká.
„Bylas ještě dítě,“ pročesává Prot citlivými prsty Antiny vlasy, než je v týle stáhne gumičkou.
Zklidněná utlumená Anta ani nedutá.
„Už tě nebude trápit,“ sevře ji Prot v objetí.
„Zůstalo tady i lehátko!“ probere se Anta. „Co na něm dělá moje izolepa?!“
„Pššššš, je nesmysl hledat smysl,“ vede ji Prot za ruku k lehátku.
Ulehnou schouleni do klubíčka, takové teplíčko, její doma.
Plazí anděl obmotává Antu bezpodmínečnou láskou, anebo je to možná izolepa. Takový klid. Něco špičatého ostrého tenkého se dotkne Antina krku. Za chviličku splyneme v jedno šeptá konejšivě čepel jejího skalpelu. Anta sykne, píchlo to, ale ne moc.
„Pošlu tě domů,“ přisají se Protovy rty k naříznuté tepně na Antině krku.
Sálající horko sytí samotku útulným bezpečím, Anta pomalu ztrácí vědomí.
V koutě se zablýsknou vychovatelčiny oči, samotku projasní její poslední smířený vzdech.
Antina a vychovatelčina duše propletená v jednu jedinou stoupá rozbitým okénkem výš a výš.
- Toto je príspevok do súťaže mikropoviedok Ohnivé pero.
- Je publikovaný v pôvodnom stave, neprešiel redakčnou ani jazykovou úpravou.
- Súťažné poviedky sú publikované pravidelne, každý pondelok jedna až tri.
- Pevne stanovená uzávierka súťaže nie je, príspevky do každého kola prijímame priebežne, kým sa kolo nenaplní.
- Čiastkové uzávierky sú dvakrát do roka (jarné a jesenné kolo súťaže) a sú oznámené s dostatočným predstihom. Poviedky, ktoré prídu po uzávierke, sú po dohode s autorom presunuté do ďalšieho kola.
- O víťazovi daného kola rozhoduje porota.
- Vyhlásenie a odmenenie víťazov sa uskutoční po vyhodnotení daného kola, teda 2-krát ročne.
- Viac v pravidlách súťaže.
- Ak sa chcete súťaže zúčastniť, prečítajte si aj zoznam chýb, ktorých sa súťažiaci v Ohnivom pere dopúšťajú najčastejšie.
- Najnovšie aktuality o súťaži Ohnivé pero sa dozviete aj na facebookovskej stránke súťaže.