 |
Bojím se tě, zároveň mě spaluje touha. Buší mi srdce a cítím nekonečnou touhu se ti poddat. Tvoje odmítání jen násobí můj chtíč. Tvoje drsné vystupování, zatnutá čelist, ostré oči. Pocit, že pro tebe jsem jen malá lidská holka.
Ta nedostupnost mě spaluje.
Pod tou tvrdou slupkou cítím, že ti nejsem lhostejná, že máš potřebu mě chránit. Ale… Co by tomu řekla tvoje rodina?
Tehdy jsem ještě nevěděla, netušila jsem, že nejsi jen člověk. Nedokázala jsem si představit, že něco jiného vůbec existuje.
Něco jiného…
Jak to pojmenujeme?
Mutant není hezký název, ale to přesně jsi, tak si sami říkáte. Ty, tvoje rodina, oni. Vzácná genetická mutace.
Jsi výjimečně krásný, výjimečně urostlý a máš neobvyklou sílu. Vetší než jakýkoli nejsilnější člověk. Máte jiný gen, tak jsi mi to vysvětlil. Mutanti.
Když se s tebou miluju, mám pocit, že se trhá nebe, že nikdy nic lepšího a většího nemůžu zažít.
Přistěhovali jste se. Jen tak, jak to většinou bývá, jednoho rána jsme měli sousedy. Výjimečně krásnou rodinu. Rodiče, ty, tvůj bratr a sestry. Šest dospělých lidí. Jak z katalogu na šťastnou rodinu.
Velmi brzy jsme se spřátelili.
Když jsem poprvé na terase zdravila tvoji sestru, dokázala jsem si představit, že budeme skvělé kamarádky, možná nejlepší. Už po týdnu jsem se s ní koupala ve vašem bazénu a pila martini. Jak bych jen mohla nenarazit na tebe?
To jsem ještě nic netušila.
Leila mě odrazovala, byla ke mně velmi mateřská, ale přisuzovala jsem to klasické rivalitě mezi sourozenci.
Nikdy by mě nenapadlo, že my dva… Byl jsi ten typ, co je pro mě jen na obdivování.
Mimo mě, mimo můj svět, daleko mimo můj vesmír, mimo moji ligu. Holky jako já ve tvém světě nemohly existovat, nemohl sis jich ani všimnout.
Pro sebe jsem si jednou představovala vychrtýho ajťáka s kulatými brýlemi, obyčejnou budoucnost s obyčejným klukem.
O to větší bylo moje překvapení, když jsme se srazili v kuchyni.
„Čau.“ Mračil ses a hodně, to já do tebe vrazila.
„A..ahoj, promiň. Nechtěla jsem.“
„No, skvěle.“ A odešel jsi. Tohle bylo naše první setkání.
Tehdy jsem se hrozně opila, spadla do bazénu a tys byl ten, kdo pro mě skočil. Škoda, že jsem si toho moc nepamatovala. Naprosto tragicky jsem v pláči mumlala: „On mě nemá rád.“ To opravdu muselo vylepšit tvůj kritický pohled na mě!
Uložil jsi mě do postele, osušil, převlékl a celou noc ses o mě staral. Ráno, když jsi mi nesl silné kafe, jsi zamumlal: „Vážně je tak skvělej, že se kvůli němu chceš utopit?“
Zčervenala jsem. „Nevěřil bys.“ Malinko jsem se usmála. Viděl to v mých očích, nemusela jsem nic dalšího vysvětlovat.
Tehdy jsme se poprvé líbali. Tehdy jsem myslela, že mi z hrudníku vyskočí srdce, nemohla jsem uvěřit, že se to děje.
Nikdo mě nevaroval!
Když jsi mi řekl, že jsi mutant, přišlo mi to vtipné. Jasný, parta lidí si hraje na fantasy svět. Ok, budu to respektovat. Jenže, když jste předělávali zahradu a já viděla, co svojí silou dokážete, ty i sestry, už mi to vrtalo hlavou.
Měli jste autodílnu, vždy byly zavřené dveře. Jak by taky ne. Auta ve vašich rukou byly pouhé hračky, vážily jako papír.
Když jsme se poprvé milovali, bylo to, jako bys mě pohltil. Tvoje tělo, teplo, vůně. Celý svět tepal v tobě. Znovu a znovu, stala jsem se závislou. Nedokázala jsem myslet na nic jiného. Celou moji mysl i duši jsi obýval ty. Byl jsi celý můj vesmír, zas a znovu.
Tvoje sestra mi prozradila zásadní věc: Mutant a člověk nemohou zplodit dítě.
„Je mi to líto, ale nikdy nebudete šťastní tak, jak si myslíš. Nemůžete žít běžný život, mít rodinu. Vidíš, proto žijeme i dospělí všichni spolu. Je nás málo, je téměř nemožné, aby mutant našel mutanta, rodiče měli velké štětí. Možná jsou poslední.“
Jako bych Leile nevěřila, spíš jsem jí věřit nechtěla.
Jenže,…
Jenže v tu chvíli jsem už měla měsíc zpoždění a každé ráno zvracela.
Já jsem vážně byla těhotná! A šťastná. Opravdu jsem si to myslela.
„Tobiasi, čekáme miminko.“ To už jsem měla zprávu od lékaře.
Jeho reakci jsem nečekala. Přes obličej mu přeběhla směsice emocí, od
vzteku, přes zklamání a smutek.
„To není možné, Teo.“ Po těch slovech se zvedl a odešel.
„Tobiasi, počkej, Tobiasi!“ Nezastavil se, neotočil.
Denně jsem ho vídala, čekala jsem u okna, přemlouvala Leilu, ale on se mnou po měsíce nepromluvil.
Když jsem jela do porodnice, byla jsem na to sama. Krásná dcera, která se narodila, neměla poznat otce, protože nevěřil, že ji může mít.
Byla mu tolik podobná!
Když jsme se vrátily domů, poslouchal přes zeď její pláč, věděla jsem to, cítila. Večer, co večer.
Až za pár dní stál s Leilou na terase.
„Můžeme se podívat?“
A mohli. Samozřejmě, že mohli.
Tobias viděl nespornou podobu, bylo evidentní, že neví, co má dělat. Zaplavil ho stud, nedokázal se mi podívat do očí a do postýlky kapaly velké slzy.
„Jak? Jak je to možné?“
Ano, omluvil se a stal se součástí našeho života.
Tady by příběh mohl končit, žili spolu šťastně až na věky. Ale to mi osud nepřál.
Malá Tobi, jméno jsem jí dala po tátovi, aby na něj měla alespoň nějakou památku, jedla víc než jiné děti. Musela jsem ji často přikrmovat, neustále měla hlad. Po několika týdnech jsem si všimla, že vyrostla a přibrala víc, než by měla. Na zádech měla napnutou kůži na vrcholech lopatek a obratlů, jako by si chtěly prorazit cestu ven.
A prorazily. Tobi necítila bolest, ve zkrvavené postýlce leželo děvčátko s potrhanými zády a vystouplými kostmi.
Tehdy ji Tobias uviděl, vzal ji do náruče a odešel. Ne do nemocnice, k nim domů. Už se nevrátil. Dveře byly zamčené, dům pustý, zahrada prázdná. Jen tak, jako by tam nikdy nebydleli.
Vyběhla jsem před dům, křičela, plakala, volala jejich jména.
Nikdy už jsem Tobi ani Tobiase neviděla.
Psychiatrické centrum Weisloch
„Slečno Restlová, měla jste napsat svůj životní příběh. Jste tu už půl roku, naše sezení nebudou mít smysl, pokud si budete neustále vymýšlet. Tohle není příběh, který jsem po vás chtěl!“
Terapeut si nevěděl rady, společně s doktorem a léky mě nemohli donutit napsat jiný příběh. Říct jiný příběh, připustit jiný příběh.
„Najdu svoji dceru, nevymýšlím si. Proč mi nemůžete věřit? Policie ji má dávno hledat, a vy mě nenecháte to ani nahlásit. Našli by Tobiase a s ním určitě i Tobi.“ Stále dokola to opakuji.
„Půl roku zkoušíme různou medikaci, a stále se té myšlenky nemůžete zbavit. Budeme muset vyzkoušet elektrošoky. Jsou kontroverzní, ale v některých případech se k nim přikláním. Jako k poslední možnosti,“ promluvil tiše doktor a neznatelně se podíval na terapeuta.
„Ne, prosím, nejsem blázen! Prosím!“ Tohle mi přece nemůžou udělat, nesouhlasím s tím.
Můžou a udělají.
Jsem připoutaná k lehátku, utlumena léky. Vezou mě chodbou. Něco mi dávají do úst. Tma. Takhle vypadá elektrošok. Budím se zmatená, mokrá, v místnosti plné kachliček. Vysoko na zdi, nad linií kachliček, na polici mezi preparáty, zahlédnu ve skleněné baňce lidské miminko s hroty obratlů a lopatek vyčnívajících bez kůže do lihu.
Ten den ve mně něco zemřelo. Už jsem se nikdy nedostala na svobodu, zemřela jsem o pět let později ve stejné léčebně.
Nikdy jsem se nedozvěděla, jestli jsem blázen, je mi něco zamlčováno, nebo jsem obětí krutého experimentu.
- Toto je príspevok do súťaže mikropoviedok Ohnivé pero.
- Je publikovaný v pôvodnom stave, neprešiel redakčnou ani jazykovou úpravou.
- Súťažné poviedky sú publikované pravidelne, každý pondelok jedna až tri.
- Pevne stanovená uzávierka súťaže nie je, príspevky do každého kola prijímame priebežne, kým sa kolo nenaplní.
- Čiastkové uzávierky sú dvakrát do roka (jarné a jesenné kolo súťaže) a sú oznámené s dostatočným predstihom. Poviedky, ktoré prídu po uzávierke, sú po dohode s autorom presunuté do ďalšieho kola.
- O víťazovi daného kola rozhoduje porota.
- Vyhlásenie a odmenenie víťazov sa uskutoční po vyhodnotení daného kola, teda 2-krát ročne.
- Viac v pravidlách súťaže.
- Ak sa chcete súťaže zúčastniť, prečítajte si aj zoznam chýb, ktorých sa súťažiaci v Ohnivom pere dopúšťajú najčastejšie.
- Najnovšie aktuality o súťaži Ohnivé pero sa dozviete aj na facebookovskej stránke súťaže.