 |
„Dobré ráno.“
Sestra seděla jako vždy na parapetu a pozorovala zatažené závěsy. Skoro to vypadalo, jako by byla schopná prohlédnout skrz tmavou látku na svět za okenními tabulkami.
„Dobré ráno.“ Odpověděla jsem, ale ani bych nepoznala, že je ráno, a nic dobrého v něm nebylo už vůbec.
Tma v pokoji se mi zdála věčná a rozjasněná jen několika paprsky, které sebraly dostatečně odvahy, aby narušily průchod myšlenek v neutichajícím mozku.
„Dnes už bys to okno vážně měla otevřít.“ Řekla sestra, ale naléhavost v jejím hlase mě přinutila odpovědět ještě ukvapeněji než obvykle.
„Není ten správný den.“
„Víš ty vůbec, jaký den dneska je?“ Pokynula bradou k neurovnané hromádce papírů na pracovním stole.
„Jsou to jen nějaké výstřižky z novin, nic podstatného.“
„Tak to přečti.“
Ale mé oči se pořád neodvažovaly zabloudit k těm několika tučně vytištěným slovům.
„Nemůžu.“ Hledala jsem nějakou smysluplnou výmluvu. „Je tady moc velká tma.“
„Na stole je lampička. Rozsviť si.“
„Ne!“ To slovo rozřízlo všechno zbývající ticho v místnosti. „Totiž…světla už bylo dost.“
„Píše se tam o tom požáru.“ Sestřin hlas zněl klidně jako stálá hladina vody, zatímco mě polila studená vlna a na pažích mi vyskočila husí kůže.
„O tom, co se stal před rokem?“
„Na den přesně před rokem.“
„Pamatuji si na to. Slyšela jsem, že tam zemřela nějaká holka.“
Sestřina kůže se mi zdála bělejší než kus papíru a po spánku jí stékala kapka potu.
„Ano. Zůstala uvězněná pod trámem.“ Teď už se jí orosilo celé bledé čelo, ale stále mluvila tiše a vyrovnaně.
„Chudák holka.“
Položila jsem papíry zpátky na jejich místo, odhodlaná se jich už nikdy nedotknout.
„Ta holka je teď na lepším místě.“ Přesvědčovala mě a rozechvělým tělem se tiskla k závěsům. „Tak už otevři to okno.“
„Nechci!“ Zvedla jsem tón hlasu a ona se na mě na oplátku podívala skelnýma očima, ve kterých tančily oranžové šmouhy.
„Jestli ho neotevřeš, budeš si dál ničit život.“
„Vůbec nevím, o čem mluvíš.“
Tak proč se mé tělo právě pokoušelo vyplavit všechny nahromaděné slzy?
„Kdy jsi naposledy byla venku?“
„Nevím, nepotřebuji chodit ven. Mám tu tebe.“
„Nemůžeš za to.“
„Cože?“
„Nebyla to tvá vina.“
„Nechápu to.“
„Nemohla jsi s tím nic dělat.“
V nose mě štípal kouř.
„Měla jsem být rychlejší.“
Sestra zavrtěla hlavou. Byl to pomalý a táhlý pohyb odpovídající jejímu hlasu. „Byla jsi moc daleko.“
„Ale přesto…“
„Podívej se na mě.“
Ještě více jsem sklopila oči.
„No jen se podívej.“
„Nevím, co bych na tobě měla vidět.“
Vypadala stejně, jako jsem si ji pamatovala. Mokré čelo, prameny vlasů přilepené k tvářím.
„Podívej se mi do očí, prosím.“
Nechtělo se mi zahledět se do těch dvou zrcadel odrážejících okamžik, obzvlášť, když na mě tak úpěnlivě hleděly. A přesto bylo najednou nemožné odvrátit zrak.
„Nesmíš se schovávat ve vzpomínce, ze které dokážeš utéct.“
Najednou mi bylo strašné horko a ona jako by byla tím, co ho vyzařuje.
„Já jsem ale měla být rychlejší.“
Kouř se mi z nosu přesunul do očí, a i v puse už byla cítit jeho spálená pachuť.
„Udělala jsi vše, co šlo, tak už prosím otevři to okno a soustřeď se na svoji budoucnost bez výčitek z minulosti.“
Zdálo se mi, že můj život je domeček z karet pod náporem větru.
„Já nechci.“
Slzy máčely mé tváře a já si ani nedokázala vybavit, kdy jsem jim dovolila přijít na povrch.
„Ty jsi tu se mnou a my jsme tu spolu a nic víc nepotřebuju.“
Sestřiny ruce vypadaly jako z mramoru, když si jimi utírala uslzené oči pokryté rudou pavučinou žilek.
„Musíš se s tím smířit…Prosím, smiř se s tím a přestaň se obviňovat. Nechci, abys vzpomínala takhle.“
Když mě propichovala pohledem plným plamínků a utírala si čelo do hřbetu ruky, začaly se mi vracet vzpomínky, které jsem už celý rok věznila v nepřístupné části mé hlavy a jediné, po čem jsem toužila, bylo splnit všechna sestřina očekávání. Kapky slané vody se mi z očí řinuly nekontrolovatelně a ruka se klepala, když prošla horkým oparem, odhrnula záclonu a bez rozmýšlení a výčitek otevřela okno, ačkoliv jsem věděla, že jakmile to udělám, pokoj bude zet prázdnotou.
Zaklonila jsem hlavu, nadechla se čerstvého vzduchu bez sazí a usmála se směrem k bezmračným nebesům.
- Toto je príspevok do súťaže mikropoviedok Ohnivé pero.
- Je publikovaný v pôvodnom stave, neprešiel redakčnou ani jazykovou úpravou.
- Súťažné poviedky sú publikované pravidelne, každý pondelok jedna až tri.
- Pevne stanovená uzávierka súťaže nie je, príspevky do každého kola prijímame priebežne, kým sa kolo nenaplní.
- Čiastkové uzávierky sú dvakrát do roka (jarné a jesenné kolo súťaže) a sú oznámené s dostatočným predstihom. Poviedky, ktoré prídu po uzávierke, sú po dohode s autorom presunuté do ďalšieho kola.
- O víťazovi daného kola rozhoduje porota.
- Vyhlásenie a odmenenie víťazov sa uskutoční po vyhodnotení daného kola, teda 2-krát ročne.
- Viac v pravidlách súťaže.
- Ak sa chcete súťaže zúčastniť, prečítajte si aj zoznam chýb, ktorých sa súťažiaci v Ohnivom pere dopúšťajú najčastejšie.
- Najnovšie aktuality o súťaži Ohnivé pero sa dozviete aj na facebookovskej stránke súťaže.