 |
Kostelní zvon se rozezněl. Dav, který se bavil na náměstí, náhle utichl. „Tak je to tady…“ povzdychl si místní kovář. Lidé se po sobě koukali. Někteří se drželi za ruce, jiní byli v objetí se svými nejbližšími. Veselí utichlo. Obyvatelé městečka Thorne se v zástupu vydali směrem k návrší nedaleko bydliště kata, který jako obvykle na dnešní oslavu jara nebyl zván.
Z dálky bylo vidět, že na kopci, nedaleko šibenic, vyrostla dřevěná konstrukce – hranice. Ve tvářích některých lidí bylo vidět zadostiučinění, jiní pociťovali zhnusení. Odsouzení za čarodějnictví s sebou neslo pachuť vykonstruované kauzy.
Po příchodu na popravčí vrch se lidé rozmístili v kruhu kolem hranice. K hranici již byla studenými, těžkými řetězy připoutaná odsouzená Ann. Velmi brzy pochopila, že nemá smysl se vzpírat a snažit se z hranice dostat, a tak, když dorazili obyvatelé města, už jen s hrdostí a smířením ve tváři nehybně stála. Se sklopenou hlavou se jen tiše modlila.
Ann byla samotářka bydlící pouze se svou kočkou. Kolem příbytku pěstovala různé byliny. Dům měla zdobený vlastnoručně vyrobenými předměty, o jejichž významu lidé spekulovali delší dobu. Děti měly zákaz k domu chodit a dospělí se mu, pokud to šlo, rovněž vyhýbali.
Od obydlí kata přicházel k hranici průvod v čele s inkvizitorem. V tu ránu jako by se zastavil čas. Všichni přihlížející sledovali každičký krok této skupiny. Po Annině levici stál inkvizitor, po pravici kat. Prostor mezi nimi vyplňovali členové tribunálu. Mrazivé ticho přerušil až havran, který celému procesu přihlížel z horní příčky nedaleké šibenice.
Inkvizitor otevřel velkou těžkou knihu, kterou do té doby svíral v rukou. Začal nahlas číst rozsudek. Po několika větách již obyvatelé Thornu o vině nepochybovali.
„Pane Bože ochraňuj nás! Zbav nás všeho zlého! Upalte tu čarodějnici!" a podobná hesla se ozývala z davu měšťanů prahnoucích po tom, co považovali za správné a spravedlivé.
Poté, co byl rozsudek přečten, předstoupil před lidi starosta města, kvůli kterému se celý tento proces odehrával. Právě on byl tím, kdo ji označil za čarodějnici a povolal inkvizici.
O ženě měl pochybnosti už v minulosti, skutečný zlom však přišel až později. Několik měsíců po narození jeho dcera onemocněla. Ve strachu o její život se rozhodl vyhledat pomoc u Ann. Jako kořenářka a bylinkářka měla doma různé masti a odvary. S dobrým úmyslem mu darovala jeden z přípravků ze své sbírky. U dítěte však mast vyvolala nečekanou reakci. Tělo začalo prudce otékat a jeho stav se výrazně zhoršil. Starosta si tuto událost vyložil jako důkaz. V domnění, že je to čarodějnice, která chtěla jeho rodině ublížit, se rozhodl jednat.
Po krátkém povzbuzujícím proslovu, který v sobě nesl příslib lepších zítřků, se obrátil směrem k odsouzené.
„Nic jsem neudělala! Nikdy jsem nikomu úmyslně neublížila. Pusťte mě, prosím,“ řekla se slzami stékajícími po tváři.
„Nesmysl! Neposlouchejte ji, snaží se vás zmanipulovat," vykřikl starosta do publika.
„Chceš snad tvrdit, že jsme lháři? Že to, co tady zaznělo, snad nebyla pravda?"
Spoutaná žena znovu s touhou po svobodě v hlase opakovala, že nic neprovedla. „Nemáte žádné důkazy!" vykřikla v zoufalství.
„Důkazy? To snad nemyslíte vážně! Nepotřebujeme důkazy, sama jste se doznala!" řekl zhnuseně inkvizitor a odplivl si.
„To není přece žádné doznání, když jsem k tomu byla násilím dotlačena."
Inkvizitor se však jen chladně pousmál. „Slova hříšnice nemají proti rozhodnutí tribunálu žádnou váhu. Máte snad pro své tvrzení svědky? Nemáte,“ odsekl a jeho smích se rozlehl po kopci.
Ann pochopila marnost svého počínání. Tento boj prohrála. Opět sklopila hlavu a modlila se.
„Než přejdeme k tomu, proč tady dnes všichni jsme," řekl inkvizitor a hlavou přitom pomalu otáčel směrem k popravčímu „máte poslední možnost činit pokání."
„Nemám, co bych dodala. Budete toho litovat, všichni! Všichni jak tady jste, shoříte v pekle. Čekají vás muka a nekonečné utrpení. Dejte na má slova. Všichni tady zemřete!"
„Dost! To by stačilo!" přerušil ji inkvizitor. Poté se opět obrátil k lidem a zvolal „slyšeli jste dobře přátelé. Přesně takhle by reagoval ďábel. Sama nám teď ukázala svou pravou tvář!" poté gestem ruky dal pokyn k zapálení hranice a sám se chopil jedné z předpřipravených loučí, kterou zapálil a přiložil ji k vatře.
Plamen pomalu sílil. Lidé stojící okolo radostně přihlíželi. Cítili, že udělali správné rozhodnutí. Ann mezitím pokračovala v tichých modlitbách.
Po chvíli se začal linout vzduchem podivný zápach. I samotného kata to zaskočilo, nikdy se s ničím takovým nesetkal. Všichni z popravčí čety zpozorněli. Zatímco plameny šlehaly do výše téměř dvou metrů, Ann ustávala v modlitbách a začala zvedat hlavu s děsivým výrazem ve tváři. V tu chvíli všem přítomným strnul úsměv ve tváři.
Ann se na kůlu začala zmítat. Ozývaly se neobvyklé zvuky. Hlasité praskání, jako když člověk šlápne na velkou suchou větev. Její oči zcela zrudly. Prsty na rukou se kroutily do všech možných směrů. Krev, jež dopadala na hranici a zem, vřela. Poté začala křičet z plných plic.
„Říkali jsme to," zvolal inkvizitor směrem k davu „je to ďábel!" Uchopil pevně do ruky kříž a začal přeříkávat otčenáš. Lidé ale vycítili, že to, čeho jsou svědky, není úplně normální a vydali se na úprk. Rozprchli se do všech stran za doprovodu zoufalého křiku.
Poté se ozval ohromný výbuch a najednou naprosté ticho. Z místa, kde ještě před pár vteřinami stál kůl, zůstala jen hromádka prachu. Kam až oko dohlédlo, byla spálená zem. V okolí zmizel život. Město bylo pryč. Zůstaly pouze ruiny. Na místě to vypadalo jako po výbuchu sopky nebo pádu meteoritu.
Z popela se zvedla ohořelá postava. Její oči rudě zářily, pára stoupala z těla jako z vroucí lázně. Ann pohlédla na místo, kde stávalo město, ve kterém žila posledních několik let, a sledovala, jak se jí na ruce začíná obnovovat kůže. Havran přistál na jejím rameni, podívaly se na sebe a poprvé se ten den pousmála. Společně odešli neznámo kam, zatímco za nimi zůstávalo ticho a spálená půda.
- Toto je príspevok do súťaže mikropoviedok Ohnivé pero.
- Je publikovaný v pôvodnom stave, neprešiel redakčnou ani jazykovou úpravou.
- Súťažné poviedky sú publikované pravidelne, každý pondelok jedna až tri.
- Pevne stanovená uzávierka súťaže nie je, príspevky do každého kola prijímame priebežne, kým sa kolo nenaplní.
- Čiastkové uzávierky sú dvakrát do roka (jarné a jesenné kolo súťaže) a sú oznámené s dostatočným predstihom. Poviedky, ktoré prídu po uzávierke, sú po dohode s autorom presunuté do ďalšieho kola.
- O víťazovi daného kola rozhoduje porota.
- Vyhlásenie a odmenenie víťazov sa uskutoční po vyhodnotení daného kola, teda 2-krát ročne.
- Viac v pravidlách súťaže.
- Ak sa chcete súťaže zúčastniť, prečítajte si aj zoznam chýb, ktorých sa súťažiaci v Ohnivom pere dopúšťajú najčastejšie.
- Najnovšie aktuality o súťaži Ohnivé pero sa dozviete aj na facebookovskej stránke súťaže.