 |
Řeknu vám vše po pořádku tak, jak se to stalo. Předně je nesmírně zásadní, že k této události došlo v březnu 2024, kdy podle mého názoru nebyly žádné volby. Celé se to odehrálo ve dveřích našeho bytu v devátém patře na Jižním Městě, kde jsem tehdy bydlel se svým spolubydlícím. K nám nahoru se nedá dostat jinak, než že vás dole u vstupu někdo pustí. A přesto se nahoru někdo dostal.
Spolubydlící jel na prodloužený víkend k rodičům, takže jsem byl v bytě zcela sám. A ne, nebral jsem žádné drogy, ani jiné látky, jak se mi snažila nenápadně naznačit policie, kterou jsem kvůli tomu, co se stalo, nakonec zavolal. Myslím si, že bych docela jistě poznal, když by šlo o špatný trip.
Nejsem sice šílenec, který by ve 23:43 na zvonění a bouchání dveří otevíral zcela běžně, ale domníval jsem se, že se někomu něco stalo. Přímo vedle nás bydlí stará dáma na invalidním vozíku, která někdy mívá problémy se zaseknutým klíčem v zámku. Za šest let, sedm měsíců a osm dní, co bydlíme v tomhle bytě, na nás kromě ní nikdo nezvonil tím zlatým zvonkem, který máme přímo u dveří do bytu.
Po otevření jsem nejdříve viděl pouze temnotu. Z té se však po chvilce vynořila natažená ruka, kterou následovaly čvachtavé kroky.
„Dobrý den, jmenuji se Václav Zeman,“ těmito slovy se mi představil tak sebevědomým tónem, že mě zcela odzbrojil. Vypadal jako typický politik vystřižený z plakátu, který vám říká, že mu můžete důvěřovat se svými dcerami a jejich budoucností. Oči mu zakrývaly sluneční brýle, přestože byla skoro půlnoc. Zuby se mu hladově zaleskly, když vzápětí dodal: „A jak jistě víte, obhajuji svůj mandát prezidenta.“
Zdálo se mi, že na mě spíš mluvil jako na kameru, než jako na živého člověka. Jasně si pamatuji, že řekl obhajuji. To slovní spojení naznačovalo, že on prezident už je. Ale jelikož jsem nikdy o nikom takovém neslyšel, tak jsem si myslel, že jsem se třeba přeslechl. Automaticky jsem mu tedy odpověděl: „Ehm…ještě jednou?“
„Obhajuji svůj mandát prezidenta. Volby jsou už za rohem a já jsem se rozhodl začít svou kontaktní kampaň právě zde. Věřím, že dnes lidé již nevěří médiím ani politikům, které nevidí na vlastní oči. Takže, inu, podívejte se! Jsem zde! Nechtěl byste se mnou probrat můj program?“
Aniž by udělal jediný krok, svým projevem se tlačil dovnitř. Jakmile jsem zahlédl pouhý náznak pohybu, vzbudila se ve mně touha prásknout dveřmi. Nakonec jsem to ale neudělal. Nevím, co mě od toho odradilo.
„Nezlobte se, je hodně hodin…“, byla fráze, od které jsem si sliboval, že bude fungovat jako zjevný signál, že mě dotyčný obtěžuje.
„Vidíte, ani jsem si nevšiml. Nemám totiž oči.“
Nemám totiž oči. Přesně tak mi to řekl. Nemám totiž oči. Úplně ve mně zamrazilo.
„Teď je noc?“ pokračoval jakoby nic. Zmohl jsem se pouze na nejisté přikývnutí. Teprve tehdy mi oči sjely dolů a já si všiml, že z jedné z nohavic panu Zemanovi stéká pramínek čehosi. Hadovitá vlásečnice tekutiny se plazila k mému prahu, kde tvrdla jako roztavený vosk.
Panu Zemanovi zřejmě došlo, že něco není v pořádku. Na moment se mu rty zaklaply k sobě a zmizel mu ten jeho sebevědomý úsměv. Po chvilce naprostého ticha ze sebe vydal zvláštní hrdelní zvuk, ze kterého se mu stahovala kůže kolem ohryzku jako těsný plastový pytlík.
„Počkejte, teď je to vlastně Petr Pavel, viďte?“ aniž by čekal na mou odpověď, rychle dodal: „A nevíte náhodou, kolik měří?“
Ta absurdita jeho otázky mě nutila přemýšlet nad tím, jestli je celá tahle konverzace vůbec skutečná. Neměl jsem tušení, jak mu na to odpovědět, a tak jsem neochotně svolil k tomu, že pro něj informaci dohledám. Asi jsem doufal, že se ho tak zbavím. Poté, co jsem mu sdělil, co chtěl vědět, zase se sebevědomě usmál, jako by se vůbec nic nestalo.
„Hmm, hmm. To je moc. Když jsou vyšší než já, bolí to. Jako když vám praskají žíly.“
Maska spadla. Začal jsem rychle vnímat, že to, co přede mnou stojí, je něco…jiného. Nabýval jsem dojmu, že to není vůbec člověk. Než jsem stihl zareagovat, strčil mi do ruky letáček s nápisem „Václav Klaus! Prezident všech generací České republiky!“.
Došlo mi, koho se snažil neúspěšně napodobit.
„Pan Zeman“ po letáčku slizce přejel prstem, za kterým se po papíru táhla mastná řeka. Ten leták pořád mám, i když ona tekutina rozežrala téměř všechny barvy, jako když polijete fotku ředidlem. Samozřejmě z něj skoro nic nepoznáte.
Najednou mě to napadlo – možná si nespletl jen prezidenta, možná si spletl i dveře. Třeba chtěl skutečně jít k naší paní sousedce. Stará, důvěřivá žena na vozíku by pro tu věc byla ideální kořist. A to i kdyby neuměla ještě příliš dobře lovit. Jako vlče, které si hledá ty nejslabší kusy stáda. Které se teprve učí zabíjet. Ty očividné chyby. Ta špatná podoba. Ačkoliv ta věc vypadala jako starý muž, připadala mi najednou podivně mladě. Jako by to bylo spíš mládě…čehosi, které se to celé teprve učí.
A to bylo moje štěstí.
„No tak se nezlobte, že jsem vás obtěžoval. Ne každý je tak ochotný jako vy. Měl byste být v politice a někam kandidovat. Kdybyste chodil s letáky, otevřel by vám každý!“
Mohu vás ujistit, že nikdy nic takového dělat nebudu.
- Toto je príspevok do súťaže mikropoviedok Ohnivé pero.
- Je publikovaný v pôvodnom stave, neprešiel redakčnou ani jazykovou úpravou.
- Súťažné poviedky sú publikované pravidelne, každý pondelok jedna až tri.
- Pevne stanovená uzávierka súťaže nie je, príspevky do každého kola prijímame priebežne, kým sa kolo nenaplní.
- Čiastkové uzávierky sú dvakrát do roka (jarné a jesenné kolo súťaže) a sú oznámené s dostatočným predstihom. Poviedky, ktoré prídu po uzávierke, sú po dohode s autorom presunuté do ďalšieho kola.
- O víťazovi daného kola rozhoduje porota.
- Vyhlásenie a odmenenie víťazov sa uskutoční po vyhodnotení daného kola, teda 2-krát ročne.
- Viac v pravidlách súťaže.
- Ak sa chcete súťaže zúčastniť, prečítajte si aj zoznam chýb, ktorých sa súťažiaci v Ohnivom pere dopúšťajú najčastejšie.
- Najnovšie aktuality o súťaži Ohnivé pero sa dozviete aj na facebookovskej stránke súťaže.