Ohnivé pero - jar 2026: Odpracované hodiny

Na dnešní den jsem se těšil. Konečně jsem získal po dlouhém hledání práci. Naivně jsem si myslel, že po mně skočí každá firma, které pošlu životopis, ale realita mě udeřila pěstí do nosu. Takže teď po pěti měsících, kdy nastupuji do Bontanu, cítím radost a hlavně úlevu. Úspory se značně ztenčily, takže jsem při otázce personalistky, zda mám stále zájem, odpověděl až příliš horlivě, že ano. Je za deset minut sedm a já vystupuji z auta na parkovišti před branami firmy. Proklouznu do areálu a mířím na vrátnici, kde mě milý, ale značně unavený pán nasměruje na personální oddělení. Vycházím po schodech a ťukám na první dveře vlevo. „Ano, pojďte dál“, slyším a vstupuji do dveří. Seznamuji se s paní Kocourkovou, která mi volala, že jsem přijat. Nedokážu odhadnout její věk. Vzhledem vypadá již v důchodovém věku, ale mám pocit, že skutečnost je jiná.

Úvodní setkání netrvá dlouho, vyplním povinné formuláře, obdržím klíček od kanceláře a čip píchačkám. S pohledem na ně zkřivím ústa. Nepochopím, proč lidi z kanceláře nutí počítat minuty. S tímhle jsem se opravdu dlouho nesetkal. Paní Kocourková mne ještě provede po zbytku firmy a následně zavede do logistické kanceláře, kde se seznámím s kolegy. Jsou sympatičtí, ale všichni vypadají jak po vánočním večírku. Tak je vlastně pondělí, dává to smysl. Den celkem uteče, dostávám zasvěcení do všech potřebných procesů a v půl čtvrté pádím domů. Vzadu v hlavě mi ale zůstává nepříjemný šimravý pocit, že vlastně nevím, zda se mi tam chce zítra znovu vracet. Jenže nemám stejně na výběr.

Den druhý. Ráno slavnostně mávám čipem u těch zatracených píchaček. Ozve se „píp“ a já si to směřuji do kanceláře. Hodiny ubíhají celkem podobně jako včera. Tentokrát se bavíme i o dalších věcech a výrazně přibývá hovorů o řediteli firmy. Kolegové se střídají v příbězích, kde figuruje jako hlavní postava a evidentně musí mít charisma, protože i přes nadávky na jeho osobu je vidět, že je fascinuje. Ale to štěstí potkat ho nemám.

Den třetí. Vedoucí logistiky mě vezme na výrobu, kde pracují výhradně ženy, věrné Bontanu již několik let. Když ale vstoupím na výrobní halu, zděsím se. Vypadá to jak kdyby zde pracoval domov důchodců. Je pravda, že věk trvalého odchodu z práce se prodlužuje, tak v tomto směru asi nic není nemožné. Dokončíme prohlídku firmou, já v kanceláři popíšu další tři listy poznámkami a čas k odchodu se opět blíží. Vypínáme počítače a s čipy v ruce kráčíme k východu. Uslyším teď již známe a s odchodem veselejší „píp“ a v tu chvíli se mě zmocní nečekaná únava a slabost. Než dojdu na parkoviště, naštěstí odezní.

Den pátý. Je pátek a jsem upřímně rád. Po svém prvním pracovní týdnu si připadám jak po maratonu. Mezi kolegy jsem celkem zapadl, jen mi chybí v týmu pracovní elán. Nemůžu se zbavit pocitu, že jsou všichni jakoby v útlumu. Mně to tím pádem samozřejmě tlumí taky. Ale jiná věc je, když přijde opět na téma pana ředitele. Stále jsem ho neviděl, ale víc než prostředí firmy mi to tu už připomíná kult. Nevím. Jdu padnout do postele a celý víkend zřejmě prospat.

Den devátý. Něco se mi děje s obličejem, tak tmavé kruhy pod očima jsem snad v životě neměl. Musím si dokoupit nějaké vitamíny. Spím celkem dost, vlastně odpadám už kolikrát v osm hodin, takže chyba musí být jinde.

Den desátý. Dnes jsem se konečně seznámil s pane ředitelem. Vrazil k nám bez klepání do dveří, všichni jsme nadskočili a zůstali na něj zírat. On také mlčel a zíral na nás zpět. Až to kolegyně nevydržela a ozvala se: „Co potřebujete, pane řediteli?“ On odpověděl, kolegyně mu to odsouhlasila a já si připadal jak blbec, protože jsem mu nerozuměl ani slovo. Tenhle postřeh jsem hned sdílel s kolegy, ale uklidnili mě, že tak to má ze začátku každý, protože je Francouz a češtinu i přes léta odžitá tady, nesrozumitelně huhlá. Ale musím uznat, že něco na něm bylo. Vysoký, v dlouhém bílém plášti, uhrančivé oči a hlavně plný energie. Asi té práci u sebe v kanceláři moc nedává.

Den dvacátý. Je to měsíc a práce mě celkem baví. Jediné, s čím bojuji, je únava. Po obědě mi pravidelně začne u počítače padat hlava. Myslím, že nejsem sám. Všichni odpoledne upadají do letargie a jedou na autopilota. Nejhorší je to ale vždy, když si čipnu u píchaček. Je to pocit, jak kdybych dostal ránu gumovým kladivem.

Den třicátý pátý. Dnes jsem si zapomněl čip doma. V kanceláři jsem pofackoval nejnutnější záležitosti a vydal se mou situaci oznámit na personální oddělení. Čekal jsem všelijaké řešení, ale to, že na mě paní Kocourková vyjede, jak útočná šelma, jsem opravdu nečekal. „Tohle se opravdu nesmí stávat, pane Kladský. Jste tu takhle krátkou dobu a hned tohle? Ten čip prostě musíte mít stále u sebe a neoznačené odchody a příchody jsou opravdu vážná věc. Zvlášť pokud si toho všimne pan ředitel. Ten to opravdu nemá rád. NEMÁ!“ Poslední slova už skoro křičela. Bože, tady pracují blázni.

Den čtyřicátý sedmý. Připadám si už jako ty ženský ve výrobě. Starý a sešlý. Peru do sebe vitamíny, spím jako mimino, ale během dne mám kolikrát co dělat, abych se udržel na nohou. Jsme tu jak parta mrtvol. Vlastně až na vyjimku. Pan ředitel je ve svých šedesáti letech jako mladík. Řeší problémy každého oddělení, má o všem přehled a minule vybíhal schody do patra jako nic. Přitom já pomalu zakládám petici za výstavbu výtahu. Můj osobní život se smrsknul jen do stravy a spaní.

Den šedesátý. Místo aby mě odchod z práce těšil, začínám se svíjet při pomyšlení na zastávku u píchaček. Je mi zle jen při pomyšlení na ten digitální zvuk, co vydají. V posledních dnech se na mě navalilo dost práce. Zůstával jsem přesčasy a mám pocit, že další už nezvládnu. Jen se prostě svezu z kolečkové židle na podlahu a druhý den mě uklízečka setře mopem. Asi mi ta představa ani nevadí. Alespoň si nějakým způsobem odpočinu.

Den šedesátý sedmý. Dnes jsem tu opět déle. Mnohem déle. Venku se stmívá a já stále nemám hotovo. Víčka mi klesají, už chci jít domů, ale práce stále neubývá. Ke všemu zjistím, že mi došel papír do tiskárny a další tu nemáme. Zásoby jsou v prvním patře. Zvednu se, přejdu do druhé haly a začnu se škrábat po schodech do prvního poschodí. Když se zadýchaný dostanu do setmělé chodby, skoro až v mdlobách, zachytím pod jedněmi dveřmi pulzující zelenou záři. Jsem od přírody zvědavec a ve firmě už v tuhle dobu nikdo nebývá, tak se vydám směrem k nim. Uvědomuji si, že vlastně ani nevím, co za nimi je. Jsou jako všechny ostatní v chodbě, jen bez jakéhokoli označení. Ještě jednou se ohlédnu kolem sebe, ale všude jen ticho a tma. Pomalu zmáčknu kliku a začnu otvírat. Zelená záře zintenzivní a já se dívám do černých očí ředitele. Sedí v křesle, z ruky mu vedou hadičky do přístroje vydávající tu silnou záři. Ředitel vypadá, že mě nevnímá. Hypnoticky se k němu přiblížím, celá scéna mě fascinuje. Na přístroji svítí velký displej. Okamžitě mě bouchne do očí mé jméno, svítí tam také. Udělám další dva kroky a čtu: Pan Kádl, oddělení logistiky: 9h 12 m, převod na – 0,4 dne biologického věku. V tu chvíli mi nečekaně ředitel vytrhne klíč s čipem z ruky a přiloží ho k přístroji. Ostré „píp“ mi proletí hlavou a ta zatracená mašina mi přičítá bleskurychle pracovní hodiny. Mně se podlamují kolena a vytoužené padnutí na zem je zřejmě tady. Ztrácím vědomí, zatím, co se náš pan ředitel energicky směje.