 |
Venku Anta zahlédla Ilu s Elou.
Na okamžik se jí sevřel hrudník.
„P-počkejte!“ vyrazila za nimi.
Tohle by mohlo všechno změnit. Když jim ukáže Korončátko, přijmou ji mezi sebe. Je s ním taková legrace!
Holky se neohlédly. Jen zrychlily.
Ilin tichý smích se rozléhal údolím.
Antu sevřel známý pocit. Pocit ošklivého prázdna. Vytrvalá touha, aby ji měly rády, ji hnala kupředu.
„T-taky mám k-kamaráda!“ lapala po dechu. Vítr se zvedl a do nosu ji uhodil pach tlející hlíny.
Antě se obracel žaludek, v boku jí bodalo, přesto běžela dál.
Zastavily se. Konečně.
Počkaly na ni.
Pak se všechny tři rozběhly k opuštěnému venkovskému stavení.
V přítmí stodoly Anta ukázala k trámu. „M-musíme p-počkat, až se s-setmí.“
„Kokoko,“ drcla Ila do Ely. Rozesmály se.
„Máme žízeň,“ zabrblaly unisono, když toho nechaly.
„Ssskočím pro p-p-pití!“ Až se vrátím, budeme netopýřátku házet klacek! nemohla se Anta skoro dočkat. Na okamžik zaváhala. Podívala se na spící šištičku za trámem, která se sotva znatelně pohnula. Pak se otočila. A byla pryč.
Div neupadla, jak běžela se šťávou zpátky.
Běžela tak rychle, až se jí zvedal žaludek. Už aby tam byla.
Ila s Elou nikde.
Ze stodoly se valil kouř. S každým dalším krokem Antu štípal v nose a škrábal v krku.
Zakopla. Dopadla na záda. Dlaněmi narazila na rozpálenou zem. Hroty střepů z roztříštěného skla jí projely kůží.
Řezavá bolest Antu vymrštila do oslnivého prázdna.
Probrala se.
Když byla zase schopná pohybu, vběhla do hořící stodoly.
Plameny se po ní natahovaly.
Šuměly.
Praskaly.
Syčely.
Za nimi ticho. V něm dusivý pach strachu.
Zakopla o plechový kbelík.
Něco se z něj vykutálelo.
Rychle si dřepla, aby na to viděla.
Ztuhla.
Spečené, zuhelnatělé tělo netopýřátka. Jejího nejlepšího kamaráda. „Korončátko,“ šeptala.
Chňapla po netopýří mrtvolce, ale odrazila se – střepy broušeného skla jí trčely s dlaní.
Vyrvala úlomky svými zuby.
Znovu hrábla po tělíčku.
Sevřela ho. Konečně.
Žhnoucí bolest Antě zaplavila ruce a otupila smysly. Ignorovala ji. Tiskla netopýrka k sobě. Teda to, co z něj zbylo. „Zůstanu tady. Zůstaneme spolu. Napořád.“
Černo.
Schoulená do klubíčka padala do hlubin zapomnění.
Klid.
Bezpečí.
Už sladce vláčné smysly – jen ona s nejlepším kamarádem v náruči.
Temnota je přijímala.
Anta se naposledy ohlédla.
Ilina zlovůle jí projela myslí jako zásah proudem.
Mohutná vlna vzdoru vymrštila Antu zpět.
Bolest ji přinutila vytřeštit oči dokořán.
Plameny olizovaly její paži. „Za chvilku splyneme v jedno,“ šeptaly.
Valící se kouř všude kolem. Anta se dusila. Chrčela a sípala.
Ven.
Nohy ji neposlouchaly.
Táhla je za sebou.
Jednou rukou se plazila po rozpálené zemi, druhou tiskla Korončátko k hrudníku. Nepustí ho. Už ne. Nikdy.
Vyškrábala se ven. V tom okamžiku se střecha stodoly zřítila.
Kouř.
Tma.
Ticho.
A pak už nic.
Z hlavy si zprudka strhla prostěradlo, kterým přikryli její tělo po odpojení z přístrojů.
Světlo jí udeřilo.
Ostrá nemocniční žárovka propalovala Antiny oči.
Vzduch kolem ní byl bílý a ostrý. Pálivé řezání pronikalo tělem, dezinfekce štípala v nose.
Nasála sterilitu nemocničního pokoje a zasáhla doktora gejzírem žaludečních šťáv.
„Je zpátky,“ zíral na ni pozvracený lékař.
Už je to pár týdnů, co se probudila. Bohužel se tím probudily i všechny její vjemy.
Ještě horší než setrvačná bolest byla ztráta kamaráda.
Jediného, kterého kdy měla.
O deset let později
Potřebuji s tebou mluvit, přijeď v sobotu ve dvě. Moje adresa: Bělí 8. Ela
Ila zírala na SMS od neznámého čísla.
S Elou nemluvila od dětství. Proč ji teď otravuje?!
Nechtěla, ale nepříjemný pocit, že si nemůže Elu znepřátelit, ji donutil zrušit dosavadní plány.
Ok, dorazím. Ila
Musím s tebou mluvit, přijedu v sobotu ve dvě.
Ele se při pohledu na SMS od Ily udělalo zle.
Místo Ily dorazili kriminalisté.
V ohořelém autě našli trus. Velké množství trusu. Netopýřího. Mrtvá řidička ho měla všude. V puse, v uších, v očních důlcích místo vyhřezlých očí.
Vyšetřování, v němž Ela zůstávala hlavní podezřelou, se vleklo celé týdny. Pak bylo náhle zastaveno. V mrtvole identifikovali mor.
Kremace proběhla neprodleně. Bez obvyklého papírování.
Dlouhé měsíce po žehu budovu krematoria prosycovala hniloba rozkladu v nejvyšším stupni. Zástupy krys a potkanů tam proudily i poté, co se pracoviště několikrát deratizovalo.
Stejný zápach postupně zamořil Ilin dům. Hlodavci změnili směr…
Ila už z domu nevycházela.
Závěs ložnice ponořené do tmy se pohnul.
Strnulý stín ji pozoroval. Nehybně. Jen ty netopýří oči se hýbaly.
Pokoj zaplavila ledová ponurost. Zamrzala Ile v krku.
Vzduch!
Běžela k hlavním dveřím. Rozevřela je dokořán.
Do setmělé chodby vpadla Anta.
Antiny horečnaté oči se přilíply na špičatou nablýskanost na botníku.
Zahradnické nůžky. Japonské. Obrovské. Právě nabroušené.
Přiskočila k botníku a popadla je. Ruka jí tíhou oceli klesla.
Tiše se uchechtla.
Ila strnula. Chtěla utíkat, ale nohy jako by nebyly její. V očích se jí zračila zmatenost, děs a panika.
A zuřivost. Antina zuřivost.
*
Anta k Ile přiskočila. Zabodla jí nůžky do oka. Projely skrz oční bulvu temenem hlavy ven.
Čas se zastavil.
Všechno znehybnělo.
Ticho.
Pak řev. Ilin řev.
Svíjela se na zemi. Za chvilku už jen chrčela.
Anta ji pozorovala. Škoda toho make-upu.
V krvavé svatozáři kolem znetvořené hlavy se třpytila čepel. Střepy mezi rudými cákanci házely na zeď měňavá prasátka. Slunce pomalu zapadalo.
Anta vytáhla z batohu kanystr s benzínem.
Současnost
Nad vraty zrekonstruovaného statku svítí nápis Netopýří záchranná stanice.
„Anto, přivezli popáleného netopýra,“ informovala šéfovou ošetřovatelka a běžela pro veterináře.
Zachránili ho z hořící stodoly. Včas.
„Už můžete jít,“ usmála se Anta na stíny v rohu své kanceláře.
Ila s Elou jí úsměv opětovaly.
Ruku v ruce proklouzly oknem a rozpustily se mezi obláčky na večerní obloze.
Z nebe padaly zlatavé kapky světla. Tiše provoněly vzduch klidem a něhou.
- Toto je príspevok do súťaže mikropoviedok Ohnivé pero.
- Je publikovaný v pôvodnom stave, neprešiel redakčnou ani jazykovou úpravou.
- Súťažné poviedky sú publikované pravidelne, každý pondelok jedna až tri.
- Pevne stanovená uzávierka súťaže nie je, príspevky do každého kola prijímame priebežne, kým sa kolo nenaplní.
- Čiastkové uzávierky sú dvakrát do roka (jarné a jesenné kolo súťaže) a sú oznámené s dostatočným predstihom. Poviedky, ktoré prídu po uzávierke, sú po dohode s autorom presunuté do ďalšieho kola.
- O víťazovi daného kola rozhoduje porota.
- Vyhlásenie a odmenenie víťazov sa uskutoční po vyhodnotení daného kola, teda 2-krát ročne.
- Viac v pravidlách súťaže.
- Ak sa chcete súťaže zúčastniť, prečítajte si aj zoznam chýb, ktorých sa súťažiaci v Ohnivom pere dopúšťajú najčastejšie.
- Najnovšie aktuality o súťaži Ohnivé pero sa dozviete aj na facebookovskej stránke súťaže.