 |
„Ten film byl skvělý, co ty na to Marku?“ zeptala se Marie svého přítele.
„Horory mám rád. Byl více než skvělý. Jen jít ve dvě hodiny v noci městem není můj styl.“
„Se snad bojíš?“ Marie se zchuti zasmála.
„Vždyť jsme byli na hororu,“ upozornil Marek. „Mám z toho nepříjemné pocity.“
„Ale Marku, snad si nemyslíš, že tady v tom západkově se z ničeho nic objeví mlha a bude strašit?“
Dalších patnáct minut kráčeli beze slova tichým nočním sídlištěm. Oba překvapilo když viděli proti sobě kráčet lidskou postavu.
Byl to na první pohled muž. Šedé džíny a hnědá mikina zapnutá knoflíky. Na hlavě měl kapuci, proto mu nebylo vidět do tváře.
Kráčel rychle a koukal se do země. „Dobré ráno,“ pozdravil ještě dál před nimi. Jeho hlas byl strašidelný. Šeptavý a extrémně hrubý.
„Mluví jako mumie,“ řekl Marek zatím co se Marie smála. „A smrdí jakoby se celý život nemyl.“
Nezastavoval a tak mu raději ustoupili aby mohl projít.
„Časem ji také zabiješ?“ zeptal se neznámý muž když procházel kolem nich.
Otočili se za ním. Nikdo tam nebyl.
„Co to bylo?“ lekla se Marie.
„Netuším,“ odpověděl Marek.
Otočili se zpátky. Ten muž šel znovu proti nim. Když se podívali blíž, tak se teď vznášel těsně nad chodníkem. Ani teď nezastavoval. „Něco jsem se ptal,“ upozornil když proletěl kolem nich.
Teď se otočili prudce, protože je to vystrašilo. Nikdo tam nebyl.
Raději se otočili zpátky. „Koukej, nelíbí se mi to,“ řekla Marie třaslavým hlasem.
Ten neznámý muž šel znovu proti nim. Teď o dost pomaleji. Dva metry před nimi zastavil. Vznášel se na místě.
„Já se bojím,“ šepla Marie aby jí nebylo slyšet.
„Kdo jste, pane?“ Marek se nejistě zeptal. Začínal cítit nepříjemné napětí.
„Líbí se ti v mém bytě?“ zeptal se teď neznámý muž.
„Co má tohle znamenat?“ divil se Marek.
Neznámý mírně zdvihl hlavu. „Flákáš se s mou ženou, mě zabiješ a ptáš se co má tohle znamenat? Co se mám zeptat já tebe?“ oponoval neznámý a sundal z hlavy kapuci.
„Proboha, Pavel,“ řekla Marie a v očích měla hrůzu.
„Je mi bez Vás smutno. Chcete jít támhle, že? Na šesté patro.“ Teď už mluvil muž s tváří zjevně pět let se rozkládající a ukazoval na nedaleký panelák. Při tom luskal prsty. V daném bytě se jednou rozsvítilo a jednou zhaslo. Pak v něm začalo hořet. „Tam už nepůjdete.“
„Marku, já se bojím,“ Marii začali stékat slzy po tváři.
„Před chvíli ses mi smála!“ zvýšil neznámý hlas. „Vzpomeňte si co jste mi udělali.“ Vzlétl trochu výš a vyhrnul si kalhoty. Zatřepal nohami. Ohýbaly v místech zlomenin nad kotníky. „Zlámals je, pamatuješ? Teď nemohu chodit. Musím létat. A nechals mě vykrvácet. Tolik krve tam bylo.“
Ucpal si jednu nosní dírku a foukl. Z té druhé se valila krev na chodník.
„Budu křičet!“ vyhrožovala Marie a pomalu se vzdálila na trávník.
„Křič, všichni už spí.“ Neznámý k ní přiletěl. Chytil ji kostlivou rukou za límec bundy. Vyletěl s ní tři metry a pustil ji. Když dezorientovaná dopadla na zem, chytil ji za nos. Z jedné dírky pak tekla na trávu krev až kým nos nepustil. Marie klekla na kolena. Těžko se jí dýchalo.
„Co od nás chceš?“ snažil se Marek skrýt svůj strach až v kostech.
„Víš jak jsem se tehdy bál?“ reagoval neznámý na otázku. „Takhle,“ luskl prsty.
Marekovi začalo svírat srdce. Tep se mu pořád zvyšoval. Před očima viděl divné světlo. Padl na chodník. „Už dost, prosím.“
Neznámý se na oba podíval svýma matnýma očima. „To já jsem také prosil.“
„Pomoc!“ Marie se snažila křičet. „Zavolám policii!“ Vytáhla z kapsy telefon. Žádný signál. Třásla se strachy.
„Je ti zima, děvenko? To hned vyřešíme.“ Neznámý uvolnil ruce. Po chvilce je prudce zvedl na úroveň hlavy. Sníh za dvě minuty roztál a ze země stoupala pára. Několik metrů kolem se vytvořil opar.
Oběma se těžko dýchalo. Svlékali si hrubé bundy. Oči jim slzeli. Extrémně se potili. Dýchali přes ústa.
„Nemohu dýchat,“ Marie dokázala jenom šeptat.
Marek se z posledních sil postavil. Udělal několik kroků. Rozběhl se proti neznámému.
Ten odletěl stranou a nechal Marka narazit do auta. Pak ho chytil za paži a odhodil zpátky.
Marek se znovu postavil. Nedokázal stát pevně na nohou. Udělal několik kroků a rozběhl se.
Neznámý odletěl stranou. Díval se jak Marek narazil do auta. Namířil na něj ukazovák a pohybem ruky ho vrátil zpátky. Pak ho několikrát zvedl do metrové výšky a hodil o zem.
Marie se postavila i když neměla sílu. „Zabiju tě.“
Neznámý se smál z plného hrdla. „To jsi už přeci udělala.“ Namířil na ni ukazovák když se chtěla rozběhnout proti němu. Smál se když viděl jak se nemůže hnout a jen mává rukami.
Po několika vteřinách zvedl ukazovák mírně nahoru. Kroutil ním do kolečka. Po půl minutě uvolnil ruku.
Marie vylétla nahoru. Točila se do kolečka. Chvíli byla hlavou dolů. Chvíli normálně. Po půl minutě prudce padla na trávník. Chtěla se zvednout. Místo toho jen klekla na kolena a sedla si na nohy. Hlava ji poklesla.
Neznámý ji přesunul namířeným ukazovákem blíž k chodníku. Přiblížil se. „Podívejte se jak jste mi zničili břišní svaly.“ Odepnul knoflíky a roztáhl mikinu.
Marie si při tom pohledu na břicho zakryla hrůzou ústa. Marek zvracel.
Neznámý se zhluboka nadechl. Vydechl na ně prudce a rychle. „Jen vdechujte zápach své práce.“ Nadechl se a vydechl ještě dva krát.
Ve vzduchu bylo cítit silný zápach hniloby. Marie cítila nutkání na zvracení. Držela se.
Marek už neměl co zvracet. Teď jen kašlal a pod vlivem hněvu šeptavě křičel. „Ať uhoříš aby z tebe nic nezůstalo.“
Neznámý lusk prsty. Začal hořet. „Podívej se, nejde to.“ Luskl prsty a plameny z něj zmizely.
Mezitím Marek a Marie vstali. Rozběhli se dopředu. On mu vrazil pěstí do brady. Ona do něj strčila až padl mezi auta. Oba se vítězně smáli.
„Vy jste to nepochopili.“ řekl neznámý za jejich zády.
Otočili se a smích je přešel. Nad trávníkem se vznášel už jenom v plavkách a třepetal nohami. „To je krásný chládek. Je mi z vás horko.“ Z rozkládajících svalů mu vyčnívali některé kosti. Z břicha vytékala hustá míza a tekla až po nohou.
Bouchl se levou dlaní po čele. V tu chvíli začali jeho soupeřům hořet svetry. Se smíchem se díval jak si je svlékají.
Několik krát zatleskal. Po každém tlesknutí se Markovi znovu zvýšil tep a svírání srdce bylo pořád silnější. Neudržel se na nohou a pomalu klesal k zemi.
Několikrát kopl nohou. Po každém kopnutí se Marii hůř dýchalo. Pořád silněji ji svíralo na plicích. Zeslábla a za chvíli klečela. Luskl prsty a pustila se jí krev v nosu.
Z posledních sil co ji zůstaly křičela. „Propadni se pod zem ty zdechlino!“
„Jak chceš,“ řekl neznámý. Vyletěl o dva metry výš. Prudce klesal k zemi a vletěl do trávníku. V něm zmizel ve světle hořících svetrů.
Ráno bylo místo ohraničené páskou s nápisem policie. Všude byl sníh, jen na tom místě bylo sucho.
„To jsou ti co zavraždili jejího manžela?“ zeptal se jeden z operativců kapitána Horného.
„Tak jest. Nemohl jsem jim to dokázat,“ odpověděl vyšetřovatel Horný.
Operativec přišel blíž. „Prý se něčeho museli leknout. On dostal infarkt a ji se silným proudem pustila krev z nosu. Podívej na ty vylekané tváře. Hrůza. A ten byt podle hasičů chytnul od elektřiny.“
Kapitán Horný se podíval na zem. „Všude je sníh jen tady ne. A půda je suchá jako v létě. Bundy kolem, svetry shořeli. Co se to tu vlastně stalo?“
„Tak to já vím,“ odpověděl operativec. „Život jim to dva krát vrátil.“
- Toto je príspevok do súťaže mikropoviedok Ohnivé pero.
- Je publikovaný v pôvodnom stave, neprešiel redakčnou ani jazykovou úpravou.
- Súťažné poviedky sú publikované pravidelne, každý pondelok jedna až tri.
- Pevne stanovená uzávierka súťaže nie je, príspevky do každého kola prijímame priebežne, kým sa kolo nenaplní.
- Čiastkové uzávierky sú dvakrát do roka (jarné a jesenné kolo súťaže) a sú oznámené s dostatočným predstihom. Poviedky, ktoré prídu po uzávierke, sú po dohode s autorom presunuté do ďalšieho kola.
- O víťazovi daného kola rozhoduje porota.
- Vyhlásenie a odmenenie víťazov sa uskutoční po vyhodnotení daného kola, teda 2-krát ročne.
- Viac v pravidlách súťaže.
- Ak sa chcete súťaže zúčastniť, prečítajte si aj zoznam chýb, ktorých sa súťažiaci v Ohnivom pere dopúšťajú najčastejšie.
- Najnovšie aktuality o súťaži Ohnivé pero sa dozviete aj na facebookovskej stránke súťaže.