 |
Kráčel pomalými šoupavými kroky a z cesty tak odhrnoval spadané listí. Den se pomalu začínal měnit ve večer a v nastalém šeru se postupně rozsvěcely pouliční lampy ve tvaru lucerny, které jakoby vypadly přímo z gotického románu. Dlouhá rovná cesta parkem jimi byla po obou stranách pravidelně lemovaná a pod každou stála stará, umělecky kovaná lavička s dřevěnou částí na sezení i opírání.
Nádherné staré duby i vzrostlé javory hrály všemi podzimními barvami, ale žádná z nich nemohla konkurovat oranžové, která byla pro podzim, a pak především pro Halloween, tak typická.
Oswald kráčel pomalým a klidným krokem, rozhlížel se kolem sebe, lačně hltal okolní atmosféru a pro sebe se usmíval. Byl jiný, než ostatní. Viděl tajemnou krásu v malebnu a temnotě, preferoval noc nad dnem, a když byly chladné deštivé dny, jeho srdce bušilo radostí. Jen tehdy dokázal říct, že je venku krásně. Naopak nesnášel horké letní dny a jakékoliv slunečné. Jeho nejmilejší roční období byl pochopitelně podzim. Mlžná chladná rána, malebné deštivé dny a temné noci. Musel však uznat, že když na podzim svítilo slunce a jeho zář, tak jiná od té letní, procházela přes zbarvené listy stromů, že i tehdy se cítil šťastný. Ale to byla jediná výjimka, kdy byl ochotný slunce tolerovat.
Miloval umění a staré věci, knihy a horory, nebál se hřbitovů a naopak je občas vyhledával kvůli klidu na duši. Měl docela jiný pohled na svět, než jeho vrstevníci a vlastně i většina starších.
Chlapec prošel celým parkem až do své oblíbené části – zákoutí, kde byly lavičky rozmístěny do půlkruhu a uprostřed před nimi místu vévodila stará bronzová socha. Socha již dávno zemřelého umělce.
Oswald se posadil na prostřední lavičku přímo naproti ní – ostatně tak jako pokaždé – a s obdivem se na ni zadíval. Chodil sem často, velmi často. Ať už skládat básně, nebo pouze relaxovat. Ano, Oswald je básník. Dalo by se říci, že průměrný. Do vínku nedostal vyloženě talent, nýbrž dar – prokletí. V hlavě má neustále plno hlasů, postav a příběhů. Je jich tolik, že kdyby své mysli neulevoval skládáním básní, asi by se zbláznil. Navíc, pokud alespoň ob den nenapíše nic, dostaví se naprosto nesnesitelná migréna a závrať doprovázena nevolností. Tato část se dá myslím pokládat za to prokletí.
Nicméně, jeho básně mají tajemnou moc – vždy, když ji dokončí, na pár minut se do ní přenese a její příběh zažije na vlastní kůži. Docela zajímavé, že? Může to působit zábavně a příjemně a často to tak skutečně je. Když Oswald dostane náladu, no… řekněme, užít si, může prostě složit báseň s jakoukoliv dívkou, na kterou si vzpomene a zažít s ní příjemné chvilky.
Když mu na mysl vyvstane chuť poznávat svět nebo dokonce světy fiktivní, není problém. Ten nastává v moment, kdy má na mysli své démony, cítí se v depresi či má chuť se bát. To pak zažije skutečný horor na vlastní kůži. A ačkoliv horory sám zbožňuje, ne vždy je o co stát.
A sám také nedokáže vždy ovlivnit, o čem zrovna báseň složí a jaký zážitek mu přinese. Jeho mysl je záhadná, tajemná a někdy mu prostě sama předhazuje jisté obrazy a dokud o nich nenapíše, nezbaví se jich.
Dnes však měl Oswald jasno. Měl rád Halloween a jeho tajemnou strašidelnou atmosféru. A dnes si ji chtěl užít plnými doušky a možná… možná se i maličko bát.
Znovu přejel pohledem studenou bronzovou postavu od hlavy až k nohám, u kterých jí hořely dvě vydlabané dýně a jejich pokřivené oči Oswalda lačně sledovaly. Stejně jako chladné, nevidomé oči Edgara Allana Poea, jeho vzoru.
Sáhl do své brašny, kterou měl neustále u sebe a ve které nosil jeden tenký notes na zápisky a druhý tlustý, objemný, v kožené vazbě, na své básně. Do toho několik tužek, propisku a plnící pero – zásadně své básně nepsal ničím jiným. Do toho se u něj vždy našel rozečtený román a sbírka básní, jako inspirace. Prsty poznaly koženou vazbu a notes vytáhl ven. Po chvilce štrachání našel i plnící pero a spokojeně brašnu zavřel.
Pohodlně se usadil a ve mdlé záři lampy, která stála nad ním a sledován třemi neživými páry očí otevřel notes a začal skládat…
Příšery žijící v šeru,
vládne tu temnota, věru.
Vlkodlaci na oběť vrčící,
oběšenci z pokroucených stromů visící,
zombie bloudící mezi hroby,
upíři pořádající krvavé hody,
čarodějnice na košťatech létají,
plaché víly se vidět nedají,
kostlivci pak chodí po cestách,
na jednoho možná čeká mrtvá nevěsta.
Měsíc září v úplňku,
svítí jezdci bez hlavy na cestu.
Vydlabané dýně se na všechny šklebí,
žádný smrtelník o tomhle světě neví,
ale přesto existuje a tak to zůstane,
Halloween tu navždy bude.
Když Oswald za posledním slovem udělal tečku, fouknutím osušil zasychající inkoust, zavřel pero a spokojeně začal číst, co vytvořil. Zrak spočinul na verších a velmi pomalu po nich přejížděl, zatímco je mysl zpracovávala.
V okamžiku, kdy báseň dočetl, se okolní svět začal měnit v temný dým a rozplývat se. Mizely podzimně zbarvené stromy, staré lavičky i pouliční světla. Hlava jeho idolu zmizela a postupně odshora dolů i celé jeho tělo. Jako poslední se rozplynuly dvě vydlabané dýně, až zbyla jen neproniknutelná temnota. Trvala ale jen několik málo vteřin, než se zas začal skládat nový obraz. halloweenský svět z Oswaldovi básně.
Vládla tu nekončící noc. Nebe plné hustých temných mraků, mezi nimiž si ale své právo vydobyl obří měsíc v úplňku. Oswald se objevil na cestě z černé hlíny, kolem které rostly staré, popraskané a pokroucené stromy s holými a křivými větvemi, na nichž v oprátce visela těla pohupující se ve větru.
Tu a tam byl podél cesty kus shnilého rozpadajícího se plotu nebo staré kamenné zídky a na ní stály šklebící se dýně, jejichž výrazy ještě podtrhovaly stíny vrhané z plápolající svíce uvnitř. A stejně jako v básni si po cestě vykračovali obnažení i oblečení kostlivci. Nikterak si ale hocha nevšímali. Jakoby do jejich světa patřil. Když procházeli, pouze se na něj otočili, prohlíželi si ho prázdnými důlky, někteří smekli klobouk a pokračovali dál.
Zmatený a fascinovaný se rozešel po cestě směrem k zářícímu měsíci. Po jeho pravici stál ponurý hřbitov s pokrouceným železným plotem a drolícími se náhrobními deskami porostlými mechem. I tady to bylo jako v básni a mezi hroby nepřítomně bloumala zombie a z povzdáli byl slyšet upíří rej.
Nad hlavou zaslechl skřehotavý smích a když vzhlédl, spatřil dvě čarodějnice, které nad ním přelétaly.
Halloweenským světem takhle bloumal několik desítek minut, které se pomalu měnily v hodiny.
A to bylo zvláštní! V každé básni, do níž se dostal, byl nanejvýš pět minut, než se zas rozplynula a on se vrátil do reality. Oswald však netušil, že tím, že báseň o nadpřirozenu složil zrovna na Halloween, se v ní uvěznil na celý jeden rok, až do dalšího posledního říjnového večera.
Bylo to pro něj však natolik zlé, jak to na první pohled působí?
- Toto je príspevok do súťaže mikropoviedok Ohnivé pero.
- Je publikovaný v pôvodnom stave, neprešiel redakčnou ani jazykovou úpravou.
- Súťažné poviedky sú publikované pravidelne, každý pondelok jedna až tri.
- Pevne stanovená uzávierka súťaže nie je, príspevky do každého kola prijímame priebežne, kým sa kolo nenaplní.
- Čiastkové uzávierky sú dvakrát do roka (jarné a jesenné kolo súťaže) a sú oznámené s dostatočným predstihom. Poviedky, ktoré prídu po uzávierke, sú po dohode s autorom presunuté do ďalšieho kola.
- O víťazovi daného kola rozhoduje porota.
- Vyhlásenie a odmenenie víťazov sa uskutoční po vyhodnotení daného kola, teda 2-krát ročne.
- Viac v pravidlách súťaže.
- Ak sa chcete súťaže zúčastniť, prečítajte si aj zoznam chýb, ktorých sa súťažiaci v Ohnivom pere dopúšťajú najčastejšie.
- Najnovšie aktuality o súťaži Ohnivé pero sa dozviete aj na facebookovskej stránke súťaže.