 |
„Mohu se zeptat, pane doktore, k čemu to?“
Doktor se vlídně pousmál a důvěrně Arturovi položil ruku na holé rameno.
„Pro vaše dobro,“ řekl a vrátil se k počítači. „Už jste se přece ptal.“
Artur sklopil pohled k bílé kachlové podlaze.
„Nepamatujete se, že?“ pokračoval doktor. „Jedna ze známek pokročilé demence. Před chvilkou jsme se o tom bavili.“
„Ach,“ vzdychl Artur, „ano, já vím.“
„Nemějte strach, procedura je zcela bezbolestná, na konci si změnu ani neuvědomíte.“
Artur se rozkoukával po ordinaci, jako by v ní seděl úplně poprvé. Podivné blikající přístroje, které lemovaly všechny stěny, se nad ním skláněly jako smuteční průvod nad nebožtíkem. Nad nimi se po bílých stěnách plazily spletence drátů a kabelů až k vysokému kovovému stolu naproti, ve kterém Artur spatřil svůj pokřivený odraz. Na něm, vedle displeje, který modře ozařoval doktorovu tvář, si všiml zarámovaného obrázku žlutých slunečnic na azurovém pozadí.
Jeho pozornost upoutal tlustý černý kabel, který se vinul od počítače až k jeho vlastnímu zátylku.
Ohmatal si pokožku okolo kabele. Studil a vězel hluboko v páteři. Ale nebolel.
„Mohu se zeptat, pane doktore, k čemu to?“
Doktor se na Artura opět usmál: „Nemějte strach, sám jsem si tím před deseti lety prošel.“ Pohledem se vrátil k počítači a naťukal několik údajů. „Jsem teď docela jiný,“ pokračoval, „v šedesáti jsem se díky Searleově metodě znovu narodil.“
Přistoupil k Arturovi a lehce mu zakroutil kabelem u hlavy.
„Bolí vás to?“ zeptal se.
„Nic necítím.“
„Výborně!“ Doktor vypadal spokojeně, vrátil se k počítači a zadal další údaje.
„Před deseti lety mi diagnostikovali Alzheimerovu chorobu,“ pokračoval doktor, „měl jsem problémy s pamětí, ztrácel jsem se v prostoru, nepoznával přátele…“ pohlédl na Artura a od srdce se zasmál, „ptal jsem se pořád dokola na to samé!“
Z přihrádky vytáhl starý tlakoměr a opásal jím Arturovu paži.
„A podívejte se na mě teď,“ pokračoval, zatímco tlak kolem Arturovi ruky nepříjemně narůstal, „paměť jako zamlada! Elán jako nikdy před tím. V šedesáti jsem se vrátil do studií, rozšířil si působnost a dnes jako přední specialista pomáhám těm, kteří jako kdysi já přicházejí o duši. Searleova metoda je to nejlepší, co věda nabízí.“
Doktor zkontroloval tlak a s očividnou spokojeností Arturovi tlakoměr sundal. Vytasil svítilnu a zablikal mu do očí. Artur zamrkal, ostrá záře ho štípla do sítnice.
„Jak se cítíte?“ zeptal se doktor.
„Dobře,“ řekl Artur, „popravdě, necítím žádnou změnu.“
„Kdyby se vám dělalo nevolno, tak řekněte. Do konce procedury zbývá jen pár minut. Pak už bude všechno lepší.“
„Do konce procedury?“
Doktor povzdechl a vrátil se za vysoký stůl: „Zaváděním křemíkových nanočipů nahrazujeme ztracené nervové buňky v postižených částech vašeho mozku. Aby byly umělé buňky zcela kompatibilní, křemík postupně nahradí celou vaši neuronovou síť. Laicky řečeno dostanete nový mozek, který je ve všech ohledech lepší než organický.“
„Ach,“ vzdychl Artur, „ano, já vím.“
„Nemusíte se bát,“ pokračoval doktor, „duplikace je pozvolná, všechny myšlenky, zkušenosti i vzpomínky vám zůstanou. Váš vnitřní život to nijak nenaruší. Ostatně se zeptejte statisíců našich spokojených klientů.“
Artur pocítil lehkou nervozitu, projevila se brněním bříšek prstů. Jeho pozornost opět upoutal černý kabel, který měl přišpendlený k zátylku. Zkusil ho nahmatat, ale nic necítil.
„Mohu se zeptat, pane doktore?“
„Už jen pár procent,“ zasmál se doktor. „Arture, jak se cítíte?“
„Myslím… mám trochu mžitky před očima.“
Ordinaci před Arturem pohlcovala tma. Chtěl si oči promnout, ruce mu ale z ramen trčely, jako dvě mrtvá závaží.
„Doktore?“ Od týlu pocítil chlad šířící se celým tělem. Vzápětí zkameněl jako zalitý do betonu.
„Doktore?!“
„Devadesát osm procent! Arture, jak se cítíte?“
Někdo jiný v místnosti odpověděl: „Dobře, popravdě, necítím žádnou změnu.“
„Musíme provést vizuální zkoušku,“ pokračoval doktor, „pacientům v této fázi občas mírně kolísá zrak.“
Doktor zněl stále tišeji a tišeji, jako by se od Artura neodvratně vzdaloval.
„Arture,“ ptal se, „co vidíte?“
Artur vězel v temnotě, cítil, jak se zmenšuje, jako by ho někdo utlačoval.
Nevidím nic! snažil se křičet. Jsem slepý!
Slyšel ale jen vlastní hlas, jak klidně odpovídá: „Slunečnice. Na azurovém pozadí.“
- Toto je príspevok do súťaže mikropoviedok Ohnivé pero.
- Je publikovaný v pôvodnom stave, neprešiel redakčnou ani jazykovou úpravou.
- Súťažné poviedky sú publikované pravidelne, každý pondelok jedna až tri.
- Pevne stanovená uzávierka súťaže nie je, príspevky do každého kola prijímame priebežne, kým sa kolo nenaplní.
- Čiastkové uzávierky sú dvakrát do roka (jarné a jesenné kolo súťaže) a sú oznámené s dostatočným predstihom. Poviedky, ktoré prídu po uzávierke, sú po dohode s autorom presunuté do ďalšieho kola.
- Na hodnotenie poviedky má vplyv jej čítanosť, počet a obsah komentárov a najmä záverečné verejné hlasovanie, ktoré sa uskutoční po predstavení poslednej poviedky daného kola súťaže.
- Vyhlásenie a odmenenie víťazov sa uskutoční po ukončení hlasovania a vyhodnotenia daného kola, teda 2-krát ročne.
- Viac v pravidlách súťaže.
- Ak sa chcete súťaže zúčastniť, prečítajte si aj zoznam chýb, ktorých sa súťažiaci v Ohnivom pere dopúšťajú najčastejšie.
- Najnovšie aktuality o súťaži Ohnivé pero sa dozviete aj na facebookovskej stránke súťaže.