Rozhovor – Eva Grestenbergerová: Neposudzujte knihu podľa názvu alebo obálky

Zlo je rodu mužského - obálka
Eva Grestenbergerová 2
Eva Grestenbergerová 1

Počuli ste už o Eve Grestenbergerovej? Že nie? Ani my sme o nej donedávna nepočuli. No pred časom sa našej recenzentke Ene úplnou náhodou dostala do ruky kniha Zlo je rodu mužského a všetko sa zmenilo. Recenzenti sa o prvotiny príliš netrhajú. Často sú to romány autorov, ktorí ešte potrebujú nejaký čas dozrievať. Zvlášť, ak si svoje dielka vydávajú samonákladom. Zlo je rodu mužského je vydané trošku zvláštnym spôsobom. Niečo urobila spoločnosť Pointa Publishing s.r.o, ale niečo si musela oddrieť autorka samotná. V každom prípade zostanete prekvapení úrovňou príbehu. Hoci myšlienka vlády žien nie je v literatúre vôbec nová, je to jej spracovanie, ktoré určuje, ako na čitateľa zapôsobí. To autorka zvládla s prehľadom a na výbornú.

Takže kto je Eva Grestenbergerová? Vyštudovaná psychologička, ktorá sa netají láskou k zvieratám, a preto sa znovu vrhla na štúdiá, tentokrát zootechniky. Ale zároveň je zdatná športovkyňa, ktorá vás dokáže ohúriť náročnými zostavami pole dance. Má za sebou už aj zopár pracovných skúseností. Popri náročnom štúdiu a tréningu sa stíha venovať aj ostatným koníčkom, medzi ktoré samozrejme patria aj knihy. Vysedávanie v univerzitných laviciach si kompenzuje aj horskou turistikou, plávaním, kondíciu si udržiava jógou a stres vyplavuje fitness cvičením. Je vegánka a fascinuje ju astrofyzika. Takže je možné, že jej ďalší román bude patriť do kategórie vesmírnych sci-fi.

Keďže informácie sú veľmi dôležité, rozhodli sme sa, že pre vás Evu Grestenbergerovú vyspovedáme. Pretože doteraz bola síce úplne neznáma, no verte, že čoskoro o nej bude vedieť každý fanúšik fantastiky v Čechách aj na Slovensku. Rozhovor s autorkou, samozrejme, urobila Ena.*


Moja prvá otázka je možno trošku zvláštna, no nedá mi to… Máš meno, ktoré sa ťažko zapamätá. Nepremýšľala si pred vydaním knihy o nejakom pseudonyme?

Chvíli přemýšlela. Vlastně mi odjakživa všichni radili, ať kvůli svému jménu radši nic nevymýšlím, anebo ať se aspoň provdám. Takže jsem nakonec pseudonym nevymyslela možná trochu na truc těmto doporučením. Většinou mi lidé jméno nějakou dobu komolí a pak si prostě zvyknou.


Knihy miluje množstvo ľudí, no nie každý dokáže pútavý príbeh napísať. Ako a kedy sa to stalo, že si v sebe objavila tento zriedkavý talent?

O nějakém přesném okamžiku asi nevím. Příběhy jsem si vymýšlela od doby, kdy jsem se naučila psát. Ale pravý boom tvořivosti přišel na gymplu. Měla jsem učitele, kteří mě v tvorbě hodně podporovali. Psala jsem novinové články, fejetony, rukopisy, scénáře k mini filmům a podobně.


Skúšala si písať najskôr poviedky, novely, či si sa vrhla strmhlav rovno na román?

Řekla bych, že odjakživa píšu různé útvary najednou. Ale jde spíš o nějaké lehké fejetony, než o povídky. Na těch mě totiž rozčiluje nedostatek prostoru. Někdy se nedokážu vymáčknout dřív než na stovkách stránek :D Proto mám romány radši. Už na střední vzniklo několik rukopisů, které stále leží v šuplíku.


Poslala si niekedy nejakú svoju prácu do literárnej súťaže? Aký máš vlastne na literárne súťaže názor?

Myslím, že moje češtinářka na gymplu asi nějaké slohové práce posílala a pak jsme kvůli tomu mívali nějaké konference a podobně. Ale sama od sebe ne. Obecně mě soutěže neberou – ani ve sportu jsem se do nich pořádně nikdy nepustila. Nebaví mě dělat věci tak, abych dodržela pravidla nebo se zalíbila porotě. Ráda si tvořím podle sebe a i když jsem za zpětnou vazbu vždycky vděčná, nejsem závislá a nějakém verdiktu. Takže za mě soutěže spíš ne – zbytečný stres za pseudotrofeje.


Zlo je rodu mužského alebo ako sa rodila kniha… Prečo sa tvoj príbeh odohráva v spoločnosti, kde vládnu ženy?

Základy naší společnosti vytvořili téměř výhradně muži. Postavení žen bylo v minulosti skutečně tristní a na některých místech ve světě pořád je. Pohrávala jsem si s myšlenkou, jak by vypadala jakási ženská verze kultury. Zároveň jsem v té době hltala psychologii agrese a profily diktátorů násilných režimů. Kvůli vyloučení žen z veřejného života byli tito agresivní psychopaté výhradně muži. A mě napadlo, že by se ale tento fakt dal pochopit i jinak. Přesně tak, jak ho chápou ženy v mé knize.


Inšpirovali ťa iné diela, v ktorých vládnu ženy a muži vyhynuli, prípadne stoja mimo dianie spoločnosti?

Ve skutečnosti vlastně ani ne. Spíš mě inspiroval můj zájem o problematiku práv zvířat a veganství. Protože zvířata jsou vlastně taky dost podceňovanými bytostmi, kterým se nesmyslně ubližuje. Jako kdysi ženám nebo lidem v otroctví.


Aby bol celý príbeh dôveryhodný, musela si vytvoriť celý svet. Históriu, zákony, politickú, ekonomickú aj sociálnu štruktúru spoločnosti. Ako dlho si na svojom svete pracovala?

To mě na tom bavilo asi nejvíc. Základní myšlenka světa ovládaného ženami s muži jako podřadnými občany byla momentální nápad. Ale proč to tak je a jak to funguje, vznikalo postupně. I když je pravda, že mám takový jednoduchý koncept trestního zákoníku, pavouka státní správy a historickou časovou osu. Kontinent je vlastně taková prezidentská republika, která dává důraz spíš na výzkum, ekologickou udržitelnost a hlavně zachování bezpečnosti. Dá se říct, že na kulisách příběhu pracuji průběžně.


Aký si typ autora? Píšeš intuitívne, bez poznámok a pomôcok alebo potrebuješ svoje postavy aj reálie do detailu rozpitvať a spoznámkovať?

Spíš intuitivně. Poznámky slouží spíš pro takové detaily, jako třeba jak přesně postavy vypadají, kolik mají let, nebo datace některých událostí v jejich minulosti. Je fakt, že si tam občas poznačím, že má někdo nějakou psychologickou diagnózu, ale to je spíš takový soukromý vtípek. Ve skutečnosti je osobnostní struktura postav to, co se mi na nich tvoří úplně samo.


Stáva sa ti, že si tvoji hrdinovia začnú žiť svoj vlastný život? Píšeš, píšeš a zrazu zistíš, že smerujú niekam, kam si ich posunúť nechcela?

Někdy asi ano – z postav se stávají takoví mí imaginární kamarádi. Občas se mi o nich i zdají sny. Ale jinak mám na psaní ráda i to, že jsou postavy takové moje loutky, které dělají přesně, co já chci. Samozřejmě se stává, že je někam dotlačí dějové linky ostatních postav. To pak musím najít nějakou kličku nebo se s tím prostě srovnat.


Majú jednotlivé postavy predobraz v ľuďoch, ktorých poznáš, či sú všetky výtvormi tvojej fantázie?

Asi by se slušelo říct, že se to reálných lidí rozhodně netýká – už pro klid mého okolí. Ale nebyla by to úplně pravda. V téhle knize to určitě nebylo nějak záměrné, ale myslím, že každý spisovatel do své tvorby nutně musí zrcadlit něco ze svého života. Teď píšu jednu knihu, kde to dělám vyloženě naschvál, nicméně Zlo není ten případ.


Študovala si psychológiu. Pomohli ti znalosti z tohto oboru pri písaní?

Hrozně moc. Psychologie mě ve způsobu psaní ovlivnila opravdu hodně. Daleko líp pak vytvářím komplexní osobnosti postav, dobře se mi vytváří jejich životní vývoj nebo konstruuje nějaká psychická patologie. Je dobré si ujasnit, proč se postava chová tak, jak se chová a co z ní takového člověka udělalo. Plus samozřejmě člověka ovlivní to, co mu lidé jako psychologovi vyprávějí. Z pohledu tvorby knih mi dala psychologie hrozně moc.


Koho z hrdinov či hrdiniek svojho románu si si najviac obľúbila?

Mám ráda Alexe. On je ztělesnění kontinentálního stereotypu mužství. Není jen chlap – má uměle maximalizovanou genetickou predispozici pro agresi. V praxi to vlastně nic neznamená – jeho afektivní rapty jsou spíš důsledkem jeho nuceně vyvolané závislosti na lécích a sama predispozice nemusí tolik znamenat. Což ovšem ženy okolo zajímat nebude. Jeho mládí bylo peklo, je veřejným nepřítelem číslo jedna, a přesto zůstává opravdu hodným a citlivým člověkem. No a jeho práce je jednoduše boží – škoda, že to ve skutečnosti neumíme.


Otázky rozdielov medzi mužmi a ženami sú v spoločnosti stále aktuálne. Bežne sa stretávame so slovami ako gender, muž je hlava rodiny, mužská – ženská práca, feminizmus… Nebála si sa, že tvoja kniha niektorých čitateľov bude dráždiť už len svojím názvom a odsúdia ju bez toho, aby si ju prečítali?

Říkali mi to úplně všichni. Nechtěla jsem ale podbízivou knihu. Ten název dokonale vyjadřuje názor panující v kontinentální společnosti – není to ani realita, ani doporučení. Kniha Hungergames taky není o tom, jak jsou hladové hry skvělé a měli bychom je plošně zavést. Takže jsem název nechala, protože se mi líbí. Je ale pravda, že jsem opravdu narazila. Během propagace knihy na sociálních sítích jsem ale opravdu sklidila slušnou nálož hejtů. Někteří pánové si to brali opravdu osobně a sklouzli k důmyslné logice (dlouhé vlasy – krátký rozum). Jiní zase potřebovali o svém pozitivním mužství přesvědčit jak sebe, tak mě, a dávali mi dost nevhodné návrhy. Patrně se u nich těším pověsti fanatické feministky, která muže nesnáší :D


Príbeh obsahuje politické prejavy, medicínske a vedecké časti či súdny proces. Všetko je písané veľmi reálne. Hrdinovia sa oháňajú vedeckými termínmi, paragrafmi… Mala si nejakých odborných poradcov, či si všetky tieto špecifické state zvládla napísať sama?

Víceméně sama. Celý život se zajímám o vědu a čtu celkem dost odborných knih, které mě inspirují. Musela jsem trochu prozkoumat právo, abych si udělala představu. Trochu jsem se pak radila s mamkou lékárnicí o lécích a kamarádkou genetičkou o klonování. Vím taky, že jsem potřebovala pomoct najít co možná nejvíc příjemný způsob popravy :D Ale hlavně si v odborných hantýrkách docela libuju.


V románe ľudia konečne dospeli na takú úroveň, keď si uvedomujú, že musia chrániť prírodu a zvieratá. Ty momentálne študuješ zootechniku, takže máš silný vzťah k zvieratám a celkovo k prírode. Máš aj nejakého štvornohého miláčika? Prípadne miláčika s iným počtom nožičiek, krídelok, chvostíkov…

Zvířata jsou asi největší životní vášeň. Zootechniku jsem začala studovat právě kvůli tomu, že bych se do budoucna chtěla zvířatům věnovat. Především jejich ochraně, která ostatně souvisí s katastrofálním stavem planety. Stále víc se zabývám veganstvím, ať osobně nebo profesně – je to zkrátka takové životní téma. Momentálně mám doma dva psy – bernskou salašnici Sofii a labradorku Agátu – tu máme jenom na odchování, protože má být vodící pes pro některého nevidomého člověka. Taky máme dvě andulky. V minulosti jsme mívali spoustu koček a taky želvu. A do budoucna bych si přála koně.


Prečo si sa rozhodla svoj román vydať v trošku netradičnom vydavateľstve? Môžeš nám priblížiť, čo to obnášalo a čo všetko si ako autorka – okrem dodania rukopisu – musela spraviť ty?

Měla jsem pocit, že pro začínajího autora je těžké prosadit první knihu a navíc fikci. A tohle byla cesta. Musela jsem vytvořit plán předprodeje, reklamní strategii a shánět sponzory. Taky na mě bylo sladit práci kolegů jako je redaktor, korektor, grafik nebo sazeč.


Máš zaujímavé hobby, ktorým je pole dance. Ako si sa k nemu dostala?

Našla jsem leták, když jsem se v cukrárně cpala zákusky. Původně to byla jenom recese, měla jsem o pole dance úplně špatnou představu. Ale chytlo mě to a já se pak ve svých sedmnácti smířila se sportem jako takovým. Pak jsem se stala trenérkou a věnovala se tyči skoro každý den. Teď se zase vracím na rekreační úrověň.


Študuješ, venuješ sa koníčkom, občas nejaká brigáda… Kedy píšeš?

V každé volné chvíli – před spaním, ve vlaku, když někde musím čekat. No a připouštím, že občas i ve škole na přednáškách :D


Máš rozpísaný ďalší román, prípadne… Máš toho v zásuvke rozpísaného viac?

Momentálně řeším vydání další knihy – tentokrát populárně naučné. V šuplíku jsou zhruba dva dokončené rukopisy. Rozepsaných je jich víc (momentálně tak tři) a plánů ještě víc. Nápady by byly, horší je to s časem.


Aké knihy oslovujú teba? Čítaš len odbornú literatúru potrebnú ku štúdiu, fantastiku, prípadne obľubuješ viacero žánrov?

Já jsem schopna číst hodně rozmanité věci. Kromě odborné a populárně naučné miluju detektivky Agathy Christie, psychologické romány Zdeny Frýbové, fantasy, humoristické knihy (třeba všechny díly Poslení aristokratky mě dostaly), fantasy a sci-fi a samozřejmě dystopie. Vlastně přečtu skoro cokoli, až na výjimky. Nemusím červenou knihovnu. Taky jsem vždycky nesnášela dívčí romány. A přiznám se, že poezie mě taky moc neoslovuje.


Pýtam sa to každého. Prečo píšeš práve fantastiku? Neláka ťa napríklad napísať čisto ženský román?

Fantasy mi umožnuje vytvořit cokoli – je to taková moje oblíbená hra na „Co kdyby…?“ Ale nijak na tom žánru netrvám. Momentálně se věnuji hororu, humoristické knize a taky detektivce. Ženské romány mě popravdě nelákají, asi mě neoslovují tradiční ženská témata a myslím, že bych v takovém žánru asi neměla co předat.


Si na začiatku spisovateľskej kariéry. Chcela by si niečo našim čitateľom, a vlastne aj tvojim budúcim čitateľom odkázať?

Určitě bude knížek přibývat. A doufám, že někoho budou bavit tak, jako mě baví je tvořit.

Ďakujeme za rozhovor.


Recenzentka Erika Ena Adamcová píše recenzie pre domovský Fandom.sk, ale aj pre český portály Fantasy Planet. S jej článkami sa môžete stretnúť aj na weboch Sarden a Fantasymag. Pod týmto linkom nájdete všetky články od Eny na Fandom.sk.


Súvisiaci link

Predstavujeme – Eva Grestenbergerová: Zlo je rodu mužského


13. februára
Ena