Poviedka Istroconu 2017: Pohovor

Kategória: "Zbraň"

Istrocon a CS 2017

Vážený učenec Derion vešel do místnosti, kterou mu v císařském sídle vyhradili, s výrazem světaznalého muže. Nebylo zvykem, aby dvorští úředníci měli vlastní pracovnu, nicméně jeho poslání bylo natolik důležité, že si vymínil klid a soukromý prostor. Ostatně – mohl si diktovat podmínky, neboť císařský tajemník potřeboval muže jeho kvalit.

U pracovního stolu stála nehybně mladá žena. Záda měla úplně rovná, ruce podél těla klidné a v očích tvrdý, ale nevyzývavý lesk. Derion zůstal mlčky u dveří a měřil si to děvče zkoumavými pohledy. Podle spisů, které mu dodali, se mělo jednat o bojovnici – to se mu úplně nezdálo, protože postavou byla drobná, rysy v obličeji měla jemné a nehty na rukou upravené a decentně namalované. Nicméně takhle na první pohled působila vyrovnaně.

„Posaďte se, slečno,“ vyzval ji. Masku přísnosti, která není nepřátelská ani šikanující se naučil už na univerzitě – a slavil s ní velké úspěchy.

„Pane.“ Dívka uposlechla a čekala, co se bude dít dál.

„Smím vám nabídnout něco k pití? Něco na nervy?“ pousmál se a vytáhl křišťálovou karafu.

„Alkohol nepiji.“

Odpověď byl zcela automatická, tedy zřejmě pravdivá. Udělal si v hlavě poznámku.

„Slečno, oba víme, proč tu jsme. Jen si to shrňme,“ začal. „Žijeme v neklidné době, všechny ty mladické revolty a vzpoury univerzit, které tvrdí, že našeho bohyně není bohyní… k tomuto chaosu se přidává bohužel i naše panstvo. Obáváme se, že naše mladá císařovna je do chvíle, než porodí císaři dědice, ve velkém nebezpečí. Jisté kruhy totiž chtějí, aby císař zemřel bezdětný. Abych vám to přiblížil: někteří páni věří, že by se dokázali o moc, která by se uvolnila po císařově smrti, servat. A jistě,“ usmál se blahosklonně, „studenti mluví o jakési vládě všech lidí.“ Mávl rukou, aby tento souhrn informací shodil ze stolu a přišel s tím, o co zde šlo: „Hledáme tedy dámu, která nebude císařově novomanželce jen společnicí, nýbrž i ochránkyní.“

Naslouchala mu zdvořile, ale bylo zřejmé, že je s tím vším seznámena a ráda by se dostala rovnou k věci.

„Jmenuji se Ata, pane. Prošla jsem školou mistra čaroděje Endrela a následně pokračovala ve studiích, konkrétně obor bojová magie.“

„Mistr čaroděj Endrel, to je veliké jméno,“ přikývl. „Prý bere jen ty nejlepší.“

„To je pravda, pane.“

Sebevědomí jí nechybí, zapamatoval si Derion. Teď přišel čas uhodit na nějakou citlivou strunu, jak ho učili na univerzitě.

„Prý je poněkud přísný…“ Endrel byl ve skutečnosti proslulý nesmírně krutými tresty, kterými vychovával své studenty. V několika aférách museli na jeho škole dokonce zasahovat císařští zmocněnci a mírnit Endrelův sadismus.

Atě škublo ve tváři, ale jinak se ani nepohnula.

„Sedm z deseti jeho čarodějů se dožívá stáří, pane – to jsou obdivuhodné výsledky, jichž žádný jiný mistr čaroděj nedosahuje.“

„Nepoznamenalo vás to nijak?“ zeptal se otcovským tónem.

„Přes to se musíte umět přenést. Nemůžete se celý život trápit tím, že vám někdo v osmi letech zlámal ruce.“

Derion nakrčil obočí. „To byl příklad?“

Ušklíbla se. „To byla realita.“


„Znepokojuje mne to!“ opakoval stále dokola pán z Nožerně, císařův blízký přítel, a popíjel z průhledného kalichu.

Císařský tajemník stál za jeho zády a zdál se znuděný, když vestoje prolistovával některé papíry a házel je na hromadu za sebe.

Pán z Nožerně se ale očividně potřeboval vymluvit: „Císařovna je ve velkém nebezpečí. Ve velkém. Podle informací, které poradní sbor dostává, po ní všichni jdou snad víc než po císaři. Divím se, že se nic nestalo na té korunovaci. Všechny zprávy ukazovaly na to, že se chystá atentát a…“

„Udělali jsme všechna bezpečnostní opatření, jaká byla možná,“ přerušil ho tajemník. „Na průběh korunovace dohlížel sám velitel Šerynk. Svěřil bys to snad někomu zodpovědnějšímu a schopnějšímu? Císařovna byla v bezpečí.“

„Nikdo z nás není v dokonalém bezpečí. Kdykoli může její služka vytáhnout jehlici z šití a probodnout ji, někdo se převlékne za stráže, někdo pronikne na hrad…“

„Děláme všechno pro to, aby byla císařovna v bezpečí,“ zopakoval tajemník. Stále působil znuděným dojmem. Jako by ho nic z toho ani nezajímalo.

Pán z Nožerně si dolil pohár a došel k oknu, ze kterého zamyšleně vyhlédl. Dole pod okny právě probíhala výměna stráží. Sledoval ji pozorně a hledal jakoukoli chybu – ne proto, že by se v tom chtěl rýpat, ale proto, že si teď žádnou nemohli dovolit.

„Co ta zbraň?“ zeptal se.

„Víš, že císař zakázal, aby se o tom poskytovaly informace,“ zakroutil odmítavě hlavou tajemník a obešel stůl. „Mohu tě ujistit, že na tom lidé pověření císařem pracují.“

„K čertu s vámi!“ zahulákal šlechtic a ohlédl se po něm. „Tohle vaše tajnůstkaření…! Ještě před pár dny jsi na schůzi poradního sboru tvrdil, že nevíš, co je to za zbraň. Pamatuji si tvoje slova přesně: Mezi revoltujícími studenty se vypráví o jakési zbrani, jíž má být zabita buď císařovna, nebo samotný císař. Nevíme, o co se jedná. Naši špehové to zjišťují a jsme opatrní. Tohleto jsi říkal! Teď mlčíš, můj drahý chlapče, teď mlčíš. Co to znamená?“ Pán z Nožerně na něj ukázal prstem a v očích mu plálo podezření: „To znamená, že už to víš!“

Tajemník se – jak už ho k tomu nutí jméno jeho povolání – tajemně usmál. Zjevně se o celé věci nehodlal bavit a tak velice obratně odvedl řeč jinam.

„Už jsi viděl pana Deriona? Nového císařského úředníka?“

Pán z Nožerně si odplivl z otevřeného okna a popadl pohár, který předtím odložil. „Něco jsem slyšel. Co je zač?“ Vyklonil se z okna, aby ho mohl zavřít. Okenice o sebe drhly a nechtěly se vedle sebe vejít jako dvě rozhádané sestry. Vzal to trochu větší silou a dřevo zapraskalo. Omluvně se ohlédl a poněkud jemněji a výrazně úspěšněji zopakoval svůj pokus.

„Dotlačili ho sem vaši přátelé z univerzit,“ řekl s ironickým podtónem v hlase. Pán z Nožerně patřil ke starému panstvu – když jeho předci vstupovali do válek po boku prvních císařů a stavěli své první hrady, po nějakých univerzitách ještě nebylo ani památky. Nyní si ti učenci uzurpovali moc, která měla patřit panstvu, a jejich vliv na císaře stoupal každým rokem. Už jenom to, že tři představení univerzit patřili do císařského poradního sboru, bylo pro mnohé ze starých rodů dost pobuřující. A teď ještě vybírají školometi císařovi blízké!

„Kdo je to?“ zopakoval pán z Nožerně, když tajemník dlouho neodpovídal. Ten však věděl, proč nechává ve vzduchu viset ticho. Teď se šibalsky usmál a řekl:

„Nějaký studovaný… prý přes charaktery.“

Pán z Nožerně poprskal okno před sebou. Otočil se. „Přes charaktery?“

„Ano. Když s někým mluví, pozná, jestli mu lže, v čem jsou jeho slabiny, v čem silné stránky, jestli je důvěryhodný, jestli se hodí na post, který mu chceme přidělit…“

Výraz v tajemníkově tváři byl nijaký – jako by se bavili o počasí. Pán z Nožerně ho znal dost dlouho na to, aby věděl, že si z toho všeho dělá legraci, ale kdyby s ním neměl zkušenosti, myslel by si, že mluví zcela vážně a hlavně že tomu i věří.

„To se dá studovat?“

„Ujišťuji tě, že se to financuje ze státní pokladny.“

„Výborně!“ rozhodil vztekle rukama. „Takže tohle my platíme a ještě se to proti nám bouří v ulicích!“

Pán z Nožerně si totiž uvědomoval, že jediná možnost, jak uklidnit všechny ty rebely, byla zasáhnout vojensky. Zároveň to byl ale také způsob, jak proti císaři popudit celý lid, který sice možná bude poslouchat, ale myšlenky na vzpouru budou bobtnat někde v nekontrolova­telném podvědomí. Jakákoli prolitá krev nebude císaři nikdy zapomenuta. V poradním sboru dlouhodobě navrhoval omezit výuku na univerzitách, jenže byl vždy přehlasován svými akademickými kolegy a těmi, kdo podlehli sladkým univerzitním projevům nebo vidinám vlastního prospěchu, který sebou chaos možná přinese.

Povahou byl tajemník provokatér – vždycky si rád přisadil: „Teď zrovna vybírá velitelku císařovniny gardy.“

„Prosím?!“

Průzračný pohár se rozletěl o protější stěnu. Tajemník nevzrušeně pokrčil rameny. „Císař má o svou paní strach… Obzvlášť teď, když vezmeme v potaz, že naši špehové na univerzitě a v ulicích mluví o té zbrani, která znepokojuje i tebe… Můžu ti prozradit, že se šuškalo, že tu zbraň pronesou už na císařovninu korunovaci… Císař si nemůže přeci dovolit, aby na tento post poradní sbor vybral nějakou zrádkyni.“ Ani on už svůj hlas neovládal – ironie z něj přímo přetékala.

„Ten chlap musí pryč,“ zavrčel pán z Nožerně.

„Ale, ale,“ ozvalo se za ním. „Derion je zde na přímé přání císaře, můj pane. Myslím, že zde zůstane.“

Ve dveřích stál mistr vzdělanec z Ternu, představený největší univerzity, a škodolibě se usmíval.


„Ano, takže dětství i školu jsme probrali. Vaše výsledky jsou záviděníhodné. Ale co nějaká praxe, slečno? Dostala jste se někdy do nějaké komplikované situace? Byla jste někdy – promiňte, vím, že jste dáma – v boji? Víte vůbec, jak chránit tak významnou osobu, jakou je císařovna?“

Ata povstala a vztyčila se nad ním. Najednou už mu nepřipadala tak drobná. Působila vyrovnaným a tak trochu neporazitelným dojmem.

„Dva roky jsem sloužila pod velitelem Terecem z Šerynku.“

Aby Derion skryl svůj šok, začal listovat v papírech. Jak je možné, že zrovna tohle mu tam nikdo nenapsal? Kdyby to věděl, nemusel tenhle pohovor vůbec dělat. Pán z Šerynku je jedním z nejbližších vojenských rádců císaře a jeho možná nejloajálnější muž. Jistě se za Atu rád zaručí.

„Dostali jste se tedy do nějaké nepříjemné situace?“

Chvilinku to vypadalo, že je Ata poněkud znuděná. „Většinu času jsme bojovali s nelegálně vycvičenými čarodějnicemi, abychom je dostali do vězení. Chcete nějaký konkrétní příklad?“

„To bych rád.“

Ata se zase posadila.


„Tady nejde o nějakou vaši moc, můj pane, ale o císařovnino bezpečí.“ Mistr vzdělanec procházel místností s rukama za zády a celkově vypadal, že se pouští do přednášky. „Musíme spolupracovat, abychom dosáhli většího blaha pro náš lid a stát, nelze si hrát neustále na svém vlastním písečku. My jsme pana Deriona doporučili císaři proto, že je vzdělaný v tomto oboru a dokáže nám pomoci ochránit císařovnu.“

„Tím, že odhadne charakter člověka, se kterým mluví?“

„Ale jistě.“ Mistr vzdělanec se usmál, jako by byl pán z Nožerně jeho nechápavým studentem. „Podívejte se, uchazeč může být například zcela loajální, ale neschopný rychlé reakce v případě nebezpečí. Pan Derion toto pozná.“

„Z jednoho rozhovoru?“

Mistr vzdělanec se lehce odvrátil, jako by jej ta otázka urazila.

Tajemník stál stranou a do této chvíle se nevyjadřoval. Trochu se obával okamžiku, kdy pán z Nožerně předvede jeden ze svých proslulých výbuchů, protože při současné napjaté situaci mezi univerzitami, studenty a panstvem, by to mohlo rozpoutat válku.

Upřímně litoval, že o Derionovi vůbec začínal. Považoval to však za zábavné a nemohl tušit, že dorazí i mistr vzdělanec a způsobí krizi jenom svým příchodem.

„Pánové, pánové,“ zasáhl tedy konečně. „Musíme si uvědomit, že svět, v němž žijeme, je stále nebezpečnější. Jak jsem říkal před příchodem mistra vzdělance, zastánci revoluce dosáhli takového sebevědomí, že chystají zbraň, kterou by zabili císařovnu a možná se nebudou bát využít ji přímo k vraždě císaře. To nelze brát na lehkou váhu.“

„Zeptám se znovu,“ zahučel pán z Nožerně. „To, jestli je ta holka vhodná, pozná z jednoho rozhovoru?“

„Je na to studovaný,“ řekl upjatě mistr vzdělanec.

„Za státní peníze!“

„Již celá staletí císařská rodina podporuje vzdělání a výzkum! Máte s tím nějaký problém?“

„Ano, mám!“ zařval pán z Nožerně. Přesně tohohle se tajemník obával. „Mám! Ti vaši studentíci nám totiž pobíhají po ulicích se zbraněmi v rukou a chystají revoluci! Rebelují proti císaři, který jim ta jejich studia platí! A vy se na to shovívavě díváte, možná to dokonce podporujete!“

„To odvoláte, pane!“


„Ta čarodějnice se rozhodla, že zničí manželku pána z Čirysy. Pravděpodobně byla i trochu šílená, myslíme si, že se domnívala, že donutí pána z Čirysy, aby se s ní posléze oženil. Museli jsme tedy jeho ženu chránit a zároveň nalákat čarodějnici do pasti.“

Ata mluvila zcela klidně. Dívala se do zdi, jako by si celou scénu přehrávala před vnitřním zrakem a jenom popisovala, co vidí. Byla soustředěná a bez emocí.

„Zkrátím to. Kouzla lítala vzduchem. Zrovna v téhle bitce zasáhlo velitele Terece ošklivé bojové kouzlo. Utrhlo mu to celé ucho, tvář měl zalitou krví, vůbec neviděl, ale přesto nás dál vedl. Já jsem přišla o ruku až po loket. Bolelo to, pane. Ale v takovou chvíli se na to nesmíte ohlížet. Musíte bojovat dál. Z deseti čarodějů jsme tři pohřbili. Ta baba byla jak vzteklá saň.“

Derion naslouchal poněkud znechuceně. Zdálo se mu, jestli se Ata trochu nevychloubá, ale na druhou stranu velitel z Šerynku byl podobnými střety proslulý, takže i toto vyprávění bylo zřejmě pravdivé.

„Čarodějnice se nakonec stáhla do nějaké stodoly. Obklíčili jsme ji a pokoušeli se ji odtud dostat. Jenže takovouhle mrchu nevykouříte, chlape, fakt, že ne! Musíte na ní chytře. Ostřelovat jí bojovýma kouzlama z jedný strany! To potom čeká výpad z tý druhý. Dáte jí ho a přesně v tu chvíli na ní vlítnete s tou první skupinou. Já jsem vyhodila část tý stodoly do luftu. Terec tam vtrhnul jako první, i když hovno viděl, a rozšmelcovali jsem tu babu na malinký kousky! Hele, chlape, z těch střev, co lítaly vzduchem, by se daly dělat jednohubky, jak jsme ji pěkně rozkouskovali!“

Dobře, teď byl Derion trochu zaskočený. Dosud klidné Atě najednou plála tvář bojovým nadšením, divoce rozhazovala rukama a o jejím slovníku, o němž si ještě před chvílí udělal poznámku, že je hodný dámy a nebude nijak urážet císařovnin jemnocit, se nedalo ani mluvit.

Ata se najednou uklidnila a roztomile se usmála. „No a bylo po čarodějnici, pane. Smutné je, že o půl roku později, jsme jeli zatknout pána z Čirysy, protože svou paní zabil. Možná to měl nechat na té ježibabě.“


„Pevně jsem věřil, že univerzity už si své pevné místo vydobyly, ale jak se zdá, někteří to stále nejsou ochotní přijmout! Vzdělání je hlavní část pokroku, pane! Ale vy byste zřejmě nejradši dál chodil s kyjem na draka, že?“

„Kdyby vám šlo o vzdělání, pak by vládl ve státě klid, mistře vzdělanče!“ řval pán z Nožerně. „To nejsme my, komu tady jde o moc! Vy se chápete jakékoli příležitosti donutit císaře k něčemu, co chcete vy! Vyvíjíte na něj tlak, obklopujete ho svými lidmi! To univerzity spustily boj o moc!“

„Můj pane,“ chtěl se do toho vložit tajemník, ale byl zaražen opravdu mocným gestem mistra vzdělance.

„Vy chcete říct, že univerzity bojují proti císaři?“

Pán z Nožerně se divoce zasmál. „A co jiného asi dělají? Podívejte se do ulic. Jsou to snad moji lidé, kdo tam vykřikuje hesla proti říši? Jsou to moji vojáci nebo mé služebnictvo, kdo zakládá tajné sklady zbraní? Vyřvává snad můj pobočník na náměstí něco o revoluci?!“

„Naši studenti jsou svobodní lidé… Jednají podle svého vlastního svědomí. Nic jim nepřikazujeme a neorganizujeme je!“

„Oficiálně!“ vyprskl pán z Nožerně.

„I reálně!“ opáčil vztekle mistr vzdělanec.

„Pánové!“ zasáhl konečně tajemník. „Co kdybychom počkali na výsledky toho charakterového rozboru naší kandidátky. Uvidíme, jak pan Derion pochodí. Třeba, pane z Nožerně, budete s jeho výběrem souhlasit i vy. A pak by přeci bylo všechno v pořádku, ne?“

Oba muži divoce oddechovali, jako by se právě utkali v aréně a ne jenom ve slovním souboji. Stáli proti sobě, široce rozkročení a nespouštěli ze sebe zrak, jako by ten druhý mohl kdykoli zaútočit.

„Kdo to vůbec je?“

„Vynikají čarodějka cvičená v bojových kouzlech a zocelená v boji s velitelem z Šerynku.“


„Zranění, která jste utrpěla, vás nijak neomezují?“

„Ne, pane. Nejhorší rány mi vyléčili čarodějové-léčitelé a ten zbytek možná občas bolí, ale nevadí v pohybu ani v boji.“

„Jste schopná služby u císařovny?“

„Samozřejmě, můj pane.“

„Jste ochotná položit za ni život?“

„Vždycky.“ Opět zcela automatická odpověď. Ani se nerozmýšlela, ani nemluvila příliš rychle.

Derion byl poměrně spokojený s tím, co viděl před sebou. Ata si prošla lecčíms, ale nijak ji to nezasáhlo, neodnesla si z výcviku ani bojů žádná traumata, je věrná císaři, viděla už tolik zlého, že se smrti nebojí. Ví, co je to povinnost. Zná boj z praxe. Ví, jak někoho chránit a ví, jak bojovat, když se to nedaří. Navíc je poměrně klidná, nebojí se zabíjet (naopak se zdá, že jí to vůbec nevadí), od Šerynka bude vycvičená k poslušnosti. Má i dostatečné vzdělání, jehož nedostatek by mohl být u dvora problém, a – když se zrovna nerozohní – i slušné vychování.

Nevěděl, co by tady bez něj dělali. Jistě by Atu okamžitě zavrhli, protože taková hubená dívka se vůbec nehodí na královninu ochránkyni. I kdyby ji vyslechli, báli by se toho, že byla Endrelovou žačkou, protože jeho studenti jsou obecně považováni za dost nevyrovnané. A jako Šerynkova spolubojovnice by určitě nebyla těmi dvorskými hejsky považována za vhodnou společnici pro císařovnu.

Ale on, Derion, odhalil její silné stránky a může doporučit nejlepší ochránkyni, jakou kdy nějaká císařovna měla.

Hrdě se narovnal a usmál se: „Myslím, že bychom si měli promluvit s císařským tajemníkem.“


Císařský tajemník stál s pánem z Nožerně v jednom koutu místnosti a pevně ho držel za ramena.

„Uklidni se,“ šeptal horečně. „Mám to pod kontrolou!“

„Jak můžeš dovolit, aby nějaká univerzitní nula vybírala císařovninu ochránkyni? Ty! Zrovna ty, který chceš mít vždycky všechno pod palcem?!“

„Já to mám pod palcem,“ vrčel. „Vyvíjeli na nás tlak, museli jsme ho zaměstnat. Ale,“ syčel, „celou situaci hlídám.“

Tajemník ustoupil od šlechtice, ale ostražitě sledoval jeho pohyby. Před malou chvíli to totiž vypadalo, že pán z Nožerně rozbije mistru vzdělanci z Ternu hlavu o stůl, což by se dalo považovat za značně nediplomatické.

„Jsem rád, že jste svého přítele trochu zkrotil. Není nic horšího, než spory mezi členy císařova poradního sboru, že?“ usmál se mistr vzdělanec, který se během jejich rozhovoru klidně posadil a uvolněně si natáhl nohy.

Pán z Nožerně funěl jako zpěněný kůň.

„Klid,“ vyzval ho tajemník. „Já se nemůžu dočkat toho rozboru, který nám podá vzdělanec Derion,“ usmál se směrem druhému muži. Jako na povel se otevřely dveře a stanul v nich právě jmenovaný – tvářil se nadmíru spokojeně.

„Á,“ rozhodl tajemník nadšeně rukama, „tady ho máme. Pane z Nožerně, dovolte mi vám představit pana Deriona.“

Derion se lehce uklonil, pán z Nožerně ho okázale nevzal na vědomí.

„Tak jaký je váš ortel, pane?“ zeptal se tajemník spěšně, protože se na vyústění celého příběhu nesmírně těšil.

Derion vypjal prsa a na tváři se mu objevil výraz vítěze, který bojoval dlouhé dny s nestvůrami, všechny je porazil a teď může jejich hlavy předat císaři. „Absolutně vhodná.“

Tajemník potřásal hlavou, jak veškerý jeho zájem opadl a zase se posadil zpátky za stůl. Jen jako by mimochodem prohodil k oběma vznešeným pánům: „Absolutně nevhodný.“

„Ne,“ zarazil ho Derion. „Vhodná. Zcela vhodná.“

Tajemník se nuceně usmál. „Já ale mluvím o vás, pane.“

Mistr vzdělanec se vztyčil na židli jako bůh pomsty a zařval: „Co to má znamenat?!“

Tajemník se nenechal vyvést z míry. Pomalu si znovu stoupl, obešel stůl a zaujal místo uprostřed místnosti, aby viděl na všechny. „Pan Derion dvakrát zopakoval, že slečna je absolutně vhodná jako ochránkyně královny. Slyšeli jsme to všichni.“

„A já na tom trvám!“ bránil se Derion ohnivě.

„Ato!“ vykřikl tajemník. Dveře se otevřely a vešla do nich mladá bojovnice. Za ní stáli dva po zuby ozbrojení muži a ostražitě ji pozorovali. Najednou už ani zdaleka nepůsobila tak příjemně jako před tím. Tvář jí hyzdil sarkastický škleb.

„Hele, fešáku, promiň. Seš docela sympatickej, ale já musela. Tady ten,“ pohodila hlavou k tajemníkovi, „to je strašněj šmejd. Má na lidi páky.“

Derion se rozhlížel nechápavě kolem sebe, jako by se někde mávnutím kouzelného proutku měl objevit někdo, kdo mu to vysvětlí. Zmatený nebyl sám. Mistr vzdělanec překvapivě mlčel a pán z Nožerně házel po tajemníkovi dost okaté pohledy, které měly znamenat výzvu k nějakému vysvětlení.

„Dlouho jsme se trápili, než jsme zjistili, co má být ta tajemná zbraň použitá na císařovnině korunovaci. Magie? Kuše? Úplně neznámá zbraň? Shodou šťastných náhod jsme pochopili, že zbraní může být i zabiják. Takový, který postrádá emoce do té míry, že už není člověkem, ale věcí – zbraní. Takový, kterého Endrel celé dětství mučil a kterého Šerynk vydrezuroval k absolutní bojové dokonalosti. Ata je vynikající zbraň. I když jsme věděli, že se chystá atentát, zřejmě by se jí zdařil, kdyby ji náhodou nepoznal v davu sám velitel Šerynk,“ tajemník se trochu dramaticky odmlčel. Vždycky to rád dělal a se zlepšujícím se postavením si to mohl dovolovat stále častěji. „Slečna Ata byla dopadena během korunovace, kdy se chystala císařovnu zabít. Jen díky našim nejlepším lidem jsme jí v tom dokázali zabránit. Je vynikající vražedkyní. A císařovnu nezabila – jak už jsem řekl – jen šťastnou náhodou.“

„Ale…“ začal Derion, ale tajemník ho zarazil gestem stejně důrazným, jaké by použil mistr vzdělanec.

„Jakmile by se dostala k císařovně, okamžitě by ji zabila.“

Derion šokovaně zíral před sebe a pak na Atu a pak zase před sebe. Mistr vzdělanec se posadil na svou židli a snažil se tvářit nepotupeně. Moc se mu to nedařilo. Pán z Nožerně tleskl dlaněmi o sebe a začal si hvízdat.

„Oklamala vás,“ dodal tajemník, aby celou situaci Derionovi konečně vyjasnil.

„To jsem se ani moc nesnažila,“ zahučela Ata.

„Jistě, chápete, že zde již pro vás nemáme místo.“

Derion beze slova, zcela zdrcen, zamířil k východu. Ata mu zastoupila cestu a usmála se na něj tím svým zabijáckým šklebem, jakým tajemníka obdarovávala v předchozích dnech, když ji navštěvoval ve vězení a pokoušel se z ní dostat, kdo ji najal.

„Tajemník mi za tuhle šarádu slíbil rychlou popravu. Oni umějí popravovat pomalu, viděla jsem to tisíckrát. Nebojím se, ale… když už si to teda můžu ušetřit…,“ vysvětlila a zle se ušklíbla: „Ale bavilo mě to.“

Derion ji obešel a zmizel.

Tajemník nechal odvést Atu zpátky do její kobky, kde bude čekat na smrt. Mistr vzdělanec se jaksi vypařil někdy mezitím, aniž by si toho kdokoli všiml.

Pán z Nožerně nechal donést archivní lahve z císařských sklepů, zamkl se s tajemníkem v jeho pracovně a zatímco mu jednou rukou naléval a druhou ho objímal kolem ramen, stále spokojeně opakoval: „Tohle se ti povedlo, víš to? Tohle se ti vážně povedlo…“


31. júla 2017
Tereza Holubová