Poviedka Istroconu 2017: Oči

Kategória: "Historická fantasy"

Istrocon a CS 2017

Bylo chladné ráno. Koruny stromů zachytávaly déšť a pod sebe ho pouštěly jen v podobě velkých kapek stékajících z větví. Těžké cákance bouchaly do suchého listí tak hlasitě, až z toho celý les šustil, jako by zuřil. A zuřila i víla, stojící pod tisíc let starým dubem, králem celého lesa.

Její promáčené černé vlasy byly přitisknuté k bledé kůži pevných ňader. Nepříjemně studené kapky vody jí stékaly po nahém těle až k chodidlům vězícím v bahnitém mechu. To ovšem nebyl důvod jejího rozrušení. Déšť ji nemohl rozhodit. Byla to dcera lesa, přírodní démon s hmotným tělem. Nepatřila však ke vcelku mírumilovným rusalkám, divoženkám ani lesním žínkám. Náležela k rodu velmi obávaných jezinek.

Skutečný důvod jejího rozrušení spočíval v tom, že měla pod starým dubem schůzku se svým milým; ten nemíval ve zvyku se opožďovat, a přesto ji tu teď nechal dlouho čekat.

Tato jezinka se velmi lišila od svých sester. Ne však svým vzezřením. Ačkoli byla neobyčejně krásná, její vzhled splňoval všechny znaky rodu. Na první pohled připomínaly jezinky sličné mladé ženy, teprve zblízka se daly rozpoznat tři jasné a děsivé rysy, svědčící o jejich nebezpečnosti. Byla to pusa plná ostrých zubů, připomínajících jehličky v tlamě štiky, pak nehty prodloužené do jakýchsi špičatých drápů, a nakonec nejděsivější znak. Oči jezinek neměly bělmo. Byly černější než sama temnota. V lesklých černých korálkách se už nejednou shlédnul před svou smrtí nebožák, jehož zlákala svůdná ženská postava těchto krvežíznivých běsů.

To, čím se jezinka tolik odlišovala, se ukrývalo hluboko v jejím nitru. Porušila nepsané pravidlo a zamilovala se do své oběti. Překročila hranici nemožného a našla v sobě city, které byly jejímu rodu zapovězené – srdce démonky vzplálo láskou k muži.

„Bratře strome,“ povzdechla si. „On nepřišel.“

Vítr zamával rozložitou větví, což setřáslo z listí tisíce dešťových kapek. Vílu smočila chladná sprcha. Vytřela si vodu z očí a pak pohladila zvrásněnou kůru věkovitého dubu.

„Kdybych tak rozuměla tomu, co mi říkáš…“

„Já rozumím,“ ozval se z kmene slabý ženský hlas.

Jezinka leknutím ucukla rukou od stromu. Přemýšlela, zda se jí to nezdálo. Déšť mohl vyčarovat v rozšuměném lese nejrůznější zvuky. „To už jsem se dočista zbláznila?“

„Nezbláznila,“ promluvil znova tajemný hlas.

„Jak to, že tě slyším? Jezinky přece neumí mluvit se stromy,“ nechápavě kroutila hlavou.

Dubová kůra se zavlnila, její vrásnění se na několika místech vyhladilo a vytvořilo obrys menší lidské postavy. Ta se z kmene vyloupla a během okamžiku nabrala vzhled hubené ženy. Její milá tvář byla lemována žlutozelenými vlasy, z nichž vyčuhovaly špičaté konečky uší. Hustý vodopád vlasů stékal po těle oděném jen v průhledné říze, prokládané dubovým listím, až úplně k zemi.

„Já hloupá,“ pochopila jezinka. „Ty jsi stromová víla. Nikdy jsem žádnou neviděla.“

„A kdo říká, že nemluví, drahá Lefanti?“ usmála se víla.

„Odkud znáš mé jméno?“ divila se jezinka. Pak jí to došlo. „Ty žiješ v tomto dubu a pozorovala jsi…“

„Ano,“ přikývla stromová víla. „Přihlížela jsem, jak se tady scházíš s tím mužem a jak se milujete pod mým stromem.“

Lefanti zrůžověla studem a sklonila zrak. „Proč jsi něco neřekla? Scházeli bychom se jinde.“

„Víly se nebaví s jezinkami. Ta vaše potřeba krve je nám cizí. Ty se mi však nehnusíš. Byla jsi tu tolikrát, že mám pocit, jako bych tě znala.“

„Tak proč se mnou mluvíš teď?“ ptala se Lefanti.

„Okolnosti mě k tomu donutily,“ pousmála se víla. „Ty i ten tvůj Soběrad jste mi nějak přirostli k srdci. Naslouchala jsem vašim rozpravám tak dlouho, že nemůžu dopustit, aby někdo z vás trpěl. Líbíš se mi, Lefanti. Věřím, stejně jako Soběrad, že i ve zlém lze najít dobro. Chci věřit, že i krvelačná jezinka může milovat.“

„Trpěl?“ vykulila Lefanti oči. „O čem to tu mluvíš? Stalo se snad něco?“

„Stalo,“ přikývla víla. „Vím, proč dnes Soběrad nepřišel.“

„Proč? Tak mluv!“ vyštěkla jezinka a popadla stromovou vílu za ramena, jako by z ní chtěla odpovědi vytřást.

Křehká dlouhovláska se však rozplynula ve vzduchu, jakmile se jí dotkly ruce nedočkavé Lefanti. Pak se zhmotnila za jejími zády a řekla důrazně: „Neměla bys sahat na lesní žínky. Po světě nechodí mnoho jezinek, které to zkoušely.“

Lefanti se otočila. V její tváři se mísily zmatenost a strach.

„Co zíráš?“ usmála se stromová víla. „Všechny druhy lesních žínek jsou pravé víly. My nemáme hmotná těla jako nějací běsové, co se jen jako víly tváří. Na rozdíl od jezinek můžeme být hmotné, ale taky nemusíme. Můžu být tady…“ přerušila řeč a opět zmizela, aby se záhy objevila na druhé straně u kmene stromu, „a hned můžu být zase tam.“

„Nepředváděj se a mluv!“ okřikla ji Lefanti. Pak poklekla víle k nohám a dodala tiše: „Prosím.“

„Odpusť,“ usmála se víla a uchopila něžně jezinčiny ruce vyzbrojené drápy do svých hebkých dlaní. „Už dlouho jsem s nikým nemluvila, tak jsem se nechala trochu unést. Vstávej a poslouchej! Tvůj milý byl na cestě sem přepaden tlupou Avarů. Odvlekli ho do svatyně na Radhošti, kde se usadili.“

„Co dělají Avaři na Radhošti?“ nechápala jezinka.

„Dobyli svatyni, zbourali Radegastovu modlu, většinu žreců zabili a teď tam uctívají nějakého svého temného boha, kterému obětují moravskou krví. Dažbohův oheň byl znesvěcen cizím božstvem a na posvátné půdě svatyně byla prolita krev jeho vedúnů. Stejný osud čeká i tvého Soběrada, pokud ho nezachráníš.“

„Ale jak to všechno víš?“

„Vím mnohé,“ usmála se víla pohledem nevinné dívky. „Můj dub mi to řekl.“

„Řekl ti to strom, který u toho ani nebyl?“ kroutila Lefanti nevěřícně hlavou.

„Stromy si šeptají. Vidíš?“ řekla a ukázala vzhůru do korun.

Jezinka vzhlédla, avšak jediné, co slyšela, bylo šumivé prskání deště v listoví stromů. Do očí ji zasáhlo několik kapek vody.

„Díváš se špatně,“ zachichotala se víla. „Vidíš, jak se dotýkají větve jednotlivých stromů? Vidíš, jak se o sebe třou v lehkém vánku? Těmi doteky vytvářejí mocné silové pole, kterým je nabitý celý les. A já z toho pole umím číst. Les je jako velký živý tvor. Všechno, co se děje kolem, dokážu přečíst ze svého dubu. Takže s jistotou vím, že Soběrada právě přivezli spoutaného na Radhošť.“

„Když celou cestu poběžím, můžu být nahoře za hodinu,“ zamyslela se Lefanti.

„A co zmůžeš sama proti tlupě Avarů?“

„Nabízíš mi snad pomoc?“

„Nenabízím,“ kroutila hlavou víla. „Ráda bych, avšak mé bytí je spjato s tímto dubem. Nemůžu se od něho vzdálit dál než na pár desítek kroků – jen tam, co sahají jeho kořeny. Proč však nepožádáš o pomoc své sestry?“

„To přece nejde,“ vydechla Lefanti bezradně. „Jezinky nebudou dávat v sázku vlastní život pro záchranu člověka. Navíc, kdyby má královna věděla, že jsem se zamilovala do muže, namísto abych vyrvala a snědla jeho oči… no… jistě by mě neminul krutý trest.“

„Stejného nepochopení by se nejspíše dočkal i Soběrad u lidí,“ přikývla víla. „Přesto bys měla někoho o pomoc požádat. Vyber si lidi nebo jezinky. Vyber si a spěchej.“

„Děkuju,“ přikývla Lefanti a rozběhla se do promáčeného lesa.


Soběrad se probral se zvonivou bolestí hlavy. Rána palcátem do temene bolela jako čerstvá. Chvíli mu trvalo, než si rozvzpomněl, co se stalo. Pamatoval si jen, jak ho obklíčilo několik avarských jezdců a pak přišel ten tupý úder do hlavy.

Teď ležel spoutaný v blátě. Moc toho neviděl, protože se mu na zakrváceném obličeji přilepily vlasy. Ruce měl svázané za zády a mávnutím hlavou si tvář uvolnit nemohl – po několika pokusech to vzdal, neboť na něho přišly z prudkých pohybů mdloby. Nepochyboval o tom, že má otřes mozku, což byl druh úrazu, o kterém měl rozsáhlé léčitelské znalosti, ale nikdy ho sám neprožil. Ruce mu držely pevně přivázané k něčemu na zemi. Moc volnosti pohybu neměl.

Někdo k němu přikročil. Soběrad vzhlédl a snažil se přes slepenec svých vlasů rozlišit úzkými průhledy postavu před sebou. Byl to Avar, mladý černovlasý muž. V ruce si přidržoval penis.

Pak už Soběradovu hlavu zkropila teplá sprška – do nosu ho praštil odporný zápach močoviny. Avar se hlasitě smál po celou dobu, co močil na svého zajatce.

Soběrad nedopřál svému mučiteli ani hlásku. Se zaťatými zuby počkal, až si Avar uleví a odejde pryč. Nepropadal vzteku. Moč mu alespoň uvolnila zaschlou krev na obličeji. Přes silnou bolest cuknul hlavou a odhodil si vlasy stranou. Pak se zaklonil a trpělivě čekal, až slábnoucí déšť smyje všechnu moč. Jakmile měl čisté rty, lačně chytil několik kapek vody do pusy. Z té bolesti hlavy mu vyschlo v krku a dobře věděl, že každá kapka pro něho nyní může být životně důležitá.

„Soběrade,“ ozval se vedle něho stařecký hlas. „Jsi to ty?“

Teprve teď si novic všiml, že vedle něho leží ještě jeden spoutaný zajatec. „Ano jsem, mistře,“ odpověděl, jakmile uviděl Vojmíra, nejuznávanějšího zaklínače v celých Moravských Karpatech.

Starý mág měl svou černou tuniku tak zašpiněnou krví a blátem, že by jen málokdo rozpoznal nejváženějšího z volchvů.

„Kde to jsme?“ zeptal se Soběrad. Kolem viděl jen stromy, a to mu moc neřeklo.

„Nahoře na Radhošti,“ pravil smutně Vojmír. „Radši se nesnaž podívat za sebe. Viděl bys Radegastovu svatyni obsazenou Avary.“

„Přežil někdo?“

„Všichni jsou mrtví a já zemřu za chvíli.“

„Jak to můžeš vědět, mistře? Naděje umírá poslední,“ povzbuzoval Soběrad zlomeného starce.

„Slíbil mi to jejich vůdce,“ pousmál se Vojmír, jako by nemluvil o vlastní smrti. „Jmenuje se Braven a je to tak trochu šílenec. Řekl, že mě upálí v poledne jako oběť temnému bohu. Ten blázen se domnívá, že když ovládne Radegastovu svatyni krvavými oběťmi, tak oslabí moc našich bohů a bude pro něho snazší dobýt celou Moravu.“

„Kolik je tu Avarů?“ ptal se Soběrad s obavou v hlase.

„Neměj strach. Braven přijel jen s malou skupinou. Domnívám se, že i sami Avaři ho mezi sebou nechtěli. Ti muži tady… Podle mě to jsou nějací vyvrhelové. Jsou jich asi dva tucty. Tlupa bezcitných zabijáků.“

„Co budeme dělat? Myslíš, že se z toho můžeme dostat?“

„To ví jen bohové. Obávám se, že můj čas se blíží. A pro tebe si možná Morena dojde o půlnoci. Poledne a půlnoc jsou skvělý čas na lidské oběti, stejně jako na vyvolávání démonů z nejhlubších pekel. Braven si zahrává s něčím, čemu sám pořádně nerozumí. Věřím však, že ty přežiješ. Pomoc je na cestě. Cítím to. Mrzí mě, že jsem se nedožil dokončení tvého učení. Máš na to, aby ses stal dobrým žrecem. Věřím, že z tebe bude jednou opravdu velký lesní žrec.“

„Vynasnažím se, abych proměnil tvou víru ve skutečnost,“ přikývl novic.

Více si říct nestihli. Dva muži přišli pro Vojmíra a odvlekli ho stranou z dohledu. Soběrad tomu bezmocně přihlížel a škubal rukama ve snaze utrhnout se. Kdyby povolila kotva, která mu držela ruce za zády stále při zemi, rozběhl by se proti dvěma Avarům po hlavě jako rozlícený kozel. Věznitelé ho však spoutali příliš pečlivě.

„Klid v srdci,“ řekl při odchodu na poslední chvíli Vojmír. „Nepropadej vzteku.“ Pak už jeho ústa umlčela rána pěstí.

„To se lehko řekne…“ zabručel si sám pro sebe Soběrad a snažil se soustředit na hluboké dýchání, jež mu přinášelo do hlavy čerstvý příval kyslíku, a s ním i sílu vzdorovat zlu ukrytému v sobě.

Do půl hodiny uvolnil svou mysl natolik, že se dostal do meditačního stavu. Z poletování v jiných rovinách vnímání ho vytrhl až výkřik Vojmíra.

„Přijde čas zúčtování!“ zazněl zvučný hlas zaklínače.

Soběrad neviděl na zapálenou hranici, ale dobře za svými zády slyšel praskání větví a nesrozumitelné mumlání Avarů. Vojmíra už nezaslechl – zaklínač zemřel se ctí, aniž by dopřál Bravenovi byť jen jediný sten.

Bohové, přijměte jeho duši v míru, poprosil Soběrad. Snažil se nemyslet na ukrutné bolesti, při kterých musel starý zaklínač umírat. Veškeré snažení mu však narušil pach pečícího se lidského masa. Soběrad si s hrůzou uvědomil, že ten zápach se příliš neliší od voňavé pečené zvěřiny, dokud se však nezměnil v odporný puch spáleniny. Kdyby se byl mladý novic na cestě za vyučením ve žrece už dříve nevzdal jedení božích tvorů, tak po dnešním zážitku by tak učinil určitě. Vůně upečeného masa už mu bude navždy připomínat smrt dobrého přítele.

Po chvíli se něco změnilo. Doposud klidně znějící hlasy Avarů se změnily na zmatené povykování a dohadování. Žrec zpozorněl, naslouchaje tomu podivně vzdálenému jazyku. Pak zazněl výkřik plný hrůzy následovaný zběsilým ženským jekotem.

„Lefanti,“ vydechl Soběrad vzrušením.


Prvnímu Avarovi jezinka rozervala hrdlo ještě v běhu – jen tak, prostým mávnutím ruky vyzbrojené smrtonosnými nehty. Druhý stačil tasit šavli, ale pouze natolik, aby mu ji Lefanti vykroutila z ruky a vrazila čepel do jeho břicha.

Během okamžiku se u Radegastovy svatyně shlukla skupina vyděšených Avarů. Zmateně přihlíželi, jak se mezi nimi míhá přízrak přitažlivé nahé černovlásky a rozsévá v jejich řadách zkázu. S pomocí ukořistěné šavle předváděla svůdnými vílími pohyby svůj neúprosný tanec smrti. Hned byla tu a hned zas tam. Vynořovala se z lesa, zaútočila a pak se nechala opět pohltit stromy, aby se následně nečekaně objevila někde jinde, přinášejíc další smrtelnou ránu. Její pohyby byly přesné, velmi rychlé a svým způsobem kouzelné, přestože znamenaly pro oslněného diváka jeho konec.

Lefantin plán byl jasný. Chtěla zabít jednoho po druhém, až by nezbyl žádný. Teprve potom mohli být ona a její milý v bezpečí. Nepočítala však se střeleckým uměním avarských mužů. Bez potíží zabila celý tucet bojovníků, ale pak přišly na řadu šípy. Prvním pěti střelám se vyhnula, přičemž stačila zabít další dva muže. Ta šestá střela ji zasáhla do boku. Její tanec skončil. Přišla tma.


„Lefanti!“ šeptal důrazně Soběrad.

Otevřela oči pobízena hlasem muže, kterého milovala. Ležela spoutaná vedle něho. Z boku jí stále trčel šíp. Pod sebou měla krev. Déšť ustal, oblaka se roztáhla a vylezlo slunce. Síla Chorse však nepřinášela útěchu a jeho teplo nemohlo rozptýlit zachmuřené myšlenky nebohé Lefanti.

„Odpusť, Soběrade,“ zasténala. „Nedokázala jsem tě zachránit.“

„Co tě to napadlo, jít sama proti takové přesile?“

„Nemohla jsem jinak. Kdo by mi pomohl? Lidé by mě zabili a mé sestry nejspíš taky, kdyby zjistily, že se scházím s člověkem.“

„Co ta rána? Vypadá to zle. Člověk by to nejspíš nepřežil.“

„Ale já nejsem člověk,“ zaskučela jezinka a přes úpornou bolest se posadila co nejpohodlněji jí to pouta dovolila.

„Můžeš se utrhnout?“ zašeptal Soběrad s nadějí v hlase.

Lefanti smutně kroutila hlavou. Byla pevně přivázaná, stejně jako Soběrad, ke kotvě upevněné u kořene stromu.

„Jak rád bych tě teď objal,“ řekl žrec zlomeně. Nemohli se dotýkat. Kdyby měli volné ruce, dokázali by na sebe dosáhnout alespoň prsty. Měli k sobě tak blízko – a přece tak daleko.

„Miláčku,“ vydechla jezinka zkroušeně. „Tohle je asi náš konec. Sem to všechno celou dobu směřovalo? Chci, abys věděl, že ničeho nelituju.“

Odporný zlomyslný smích se k nim přiblížil jako předzvěst krutého konce.

„Jak rozkošné,“ promluvil k nim slověnsky sám vůdce Braven. „Zajímavý páreček. Člověk a… jak to říct? Zrůda?“

Lefanti probodla Avara nenávistným pohledem svých lesklých černých očí a ukázala mu v křivém úšklebku pod svůdnými rty řadu špičatých jehliček. Na rtech měla stále ještě stopy krve – jednomu z Avarů v zápalu boje překousla hrdlo.

„Moc se neškleb, mrcho,“ zasmál se Braven, „abych tě nemusel zkrotit. Zabila jsi mi víc než polovinu chlapů,“ procedil skrz zuby.

Pak si poklekl a sehnul se nad ni jako milenec. Uchopil do ruky šíp, trčící z jejího těla, a začal s ním zlehka kroutit. Jezinka zavýskla bolestí.

„Než shoříš, tak budeš trpět, ty čubko.“

„To už by stačilo!“ křikl Soběrad na Bravena.

Avar nechal jezinku být a ohnal se pěstí po žrecově tváři. Soběrad však stačil uhnout hlavou, takže mučitelova ruka prořízla prudce jen vzduch. Braven se pousmál, načež nečekaně kopnul zajatce do břicha. „Říkals něco, vědmáku?“

„Jsi na sebe hrdý?“ zeptal se Soběrad, jakmile popadl dech. „Kopat do spoutaného a mučit raněnou dokáže každý ubožák. Já myslel, že ty jsi vůdce, ne ubožák.“

Braven utrousil nějakou nadávku v avarštině. Poté obrátil pohled na jezinku a pousmál se. „Ty ji šukáš, co?“ zeptal se úlisně. „Jaké to je, strkat ptáka do té vražedné mrchy? Víš co? Přesvědčím se sám.“

Vyčerpaná Lefanti nemohla vzdorovat síle Avarových rukou. Roztáhl jí kolena od sebe, vklínil se mezi její stehna a zalehl ji. Zatímco se pod ním zmítala, nešetrně sáhl rukou do jejího rozkroku.

„No to se podívejme,“ prohlásil s údivem. „Docela obyčejná kunda. Takže až na ty drápky, ostré zoubky a hnusné černé oči je to jako šukat ženskou. Kozy máš pěkné, kočičko, ale někdo mi tě bude muset držet, abys mě nepokousala.“

Jezinka mu plivla do tváře, čímž si ihned vysloužila pořádnou facku.

„Tvůj čas přijde,“ řekl Braven a slezl z ní. „Zatím si odpočiň. Já se večer vrátím. Hezky se připrav, kočičko. Než zemřeš, tak budeš trpět. Seznámíš se s bolestí ve všech podobách. Nejdřív se na tobě všichni několikrát vystřídáme, dokud ta tvá kundička nebude tak prošoustaná, že to v ní bude drhnout a skřípat.“

Avar se při myšlence na uskutečnění své hrozby rozchechtal. Smál se hlasitě a dlouho. Stál nad svými bezmocnými zajatci a chechtal se jim do tváří. Jeho smích zastavila až krev, která mu ucpala ústa.

Z jeho hrudníku vyletěl dlouhý trn olepený krví. Bravenův úsměv zatuhl v ošklivé zmatené grimase. Těžké tělo avarského válečníka se bezvládně zhroutilo do bláta, přímo k Lefantiným nohám.

Na jeho místě stála postava nahé vysoké ženy držící zašpičatělou tyč, po níž jí stékala čerstvá krev na ruky. Velkou skvrnu od krve měla i na své hrudi obdařené bujným poprsím. Divoce rozcuchané plavé vlasy – taktéž ulepené krví – jí vlály ve větru jako vrbové listí na mladých letorostech. Z hrozivého pohledu jejích černých očí čišela zloba. V té bytosti se snoubila v rovné míře uhrančivá horoucí ženská krása s chladnou tísnivou hrůzu nahánějící temnotou.

„Má královno,“ vydechla Lefanti a zlehka poklonila hlavu. Všude kolem se ozývaly výkřiky Avarů. Radhošť byl posetý jezinkami. Objevily se z ničeho nic a přinášely s sebou rychlou smrt. Během chvilky hlasy mužů zcela utichly. Na hoře nezůstal kromě Soběrada jediný živý člověk, který by o tom všem mohl vyprávět.

Vůdkyně jezinek se sehnula k Bravenovi a jednou rukou, zkušeným krouživým pohybem prstů, mu vydloubla obě oči. Dlaň se dvěma slizkými koulemi si přiložila k ústům, labužnicky je ovoněla a pak obě vysrkla jako nějakou lahůdku. Zatímco kousala šťavnaté rosolovité sousto, zvídavě si prohlížela mladého novice. Soběrad od ní znechuceně odvrátil pohled.

„Toho nezabíjej, Jaspeno. Prosím,“ požádala Lefanti svou královnu, jelikož si byla dobře vědoma, co znamená krvelačný výraz její tváře.

„Proč bych neměla? Přiznáváš snad, že jsi za zády svých sester obcovala s tímto člověkem?“

Lefanti provinile sklopila zrak. „Přiznávám. Snažně tě prosím, nezabíjej ho. On není naším nepřítelem.“

„Každý člověk je naším nepřítelem,“ odsekla Jaspena. „Lidé jsou dobří leda tak jako naše krmivo. A teď mlč a poslouchej, Lefanti. Pomohla jsem ti, neboť jsem cítila, že jsi v nesnázích. Zabili jsme ty Avary, neboť oni by zde nežili v rovnováze s lesními bytostmi jako slověnští žrecové. Radhošť nebude patřit nikdy Avarům. Pomohla jsem, avšak tím jsme spolu skončily. Dnes se vidíme naposledy, Lefanti. Jsi vyhoštěna. Nechci tě vidět v mých horách. Od teď nepatříš mezi zdejší jezinky. A co se týká toho tvého chlapa… Nemohu dopustit, aby po světě chodily oči, které mě spatřily. Žádný člověk, kterému jsem se ukázala, to setkání nepřežil.“

„Ne, Jaspeno, prosím…“ zavzlykala Lefanti.

Soběrad odevzdaně pohlédl své smrti do tváře. Mýlil ses, mistře. Vypadá to, že ze mě už se žrec nestane, prolétlo mu hlavou.

Královna jezinek mu přeřízla Bravenovým nožem pouta na rukou i nohou, což ho naplnilo alespoň na chvíli nadějí. Když se postavil na ztuhlé neprokrvené nohy, Jaspena se na něho usmála. Byl to však úsměv křivý a zlomyslný, takže Soběrada nijak nepřekvapilo, že jezinka bleskově vyrazila proti jeho očím. Pak už jen cítil ukrutnou bolest. Prsty mu vklouzly do očnic. Neměl žádnou šanci ubránit se nadlidské rychlosti a síle jezinčiných rukou. Snažil se nevnímat ten řezavý pocit v očích. Nevzdával svůj život a soustředil veškerou svou magickou moc jen na to, aby neomdlel. Když cítil, jak se mu trhají oční nervy, udržel se při vědomí jen s vypětím všech sil.

Soběrad už neviděl, jak Jaspena pohodila jeho oči Lefanti do klína. Neviděl nic, ale slyšel pláč své milované. Doposud netušil, že by mohly jezinky plakat. Napadlo ho, jestlipak jí tečou i slzy. Přemýšlel o spoustě věcech ve snaze nepoddat se přicházejícím mdlobám. Společně s krví vytékající z očnic, opouštěla jeho tělo i síla – jak ta magická, tak ta životní.

Jaspena zmizela i se svými sestrami stejně rychle a nečekaně, jako se objevila. Umírajícího Soběrada a spoutanou Lefanti nechala napospas osudu.

„Už je pryč?“ zeptal se Soběrad.

„Ano, už jsou všechny pryč. Jsme tu sami,“ hlesla jezinka.

„Ona tě nerozvázala?“ uvědomil si Soběrad.

„Ne. Moc šancí na přežití mi nedala. Odpusť, lásko. Kdybych jen tušila, že to tak skončí, nikdy bych si s tebou nezačala. Nesnesu pomyšlení, že kvůli mně…“ Znova se rozplakala.

„Tím se netrap,“ utěšoval ji Soběrad, zatímco hledal na zemi Bravenovo tělo. „Děje se jen to, co se dít má.“

Plazil se po čtyřech a na ruce mu z prázdných očních důlků odkapávala krev. Po chvíli dokázal sebrat Avarovu šavli. Naděje na záchranu jeho milované ho hnala vpřed. Vyčerpaný se konečně doplazil k Lefanti a přeřezal jí pouta na zápěstích.

„Ach, Soběrade, neopouštěj mě,“ šeptala mu do ucha a vroucně ho objímala.

„Snad se znova sejdeme v dalších životech. Jestlipak duše jezinek přecházejí i do lidských těl?“

„To nevím, lásko. Netuším. Zůstaň při vědomí. Neopouštěj mě.“

Lefanti odřízla kus jeho lněné haleny a převázala hlavu. Do dalšího kousku látky zabalila jeho oči. Pak si zalomila v těle šíp, aby jí nepřekážel, a se zaťatými zuby zvedla Soběrada na nohy.

„Ještě není konec, lásko,“ řekla. „Někam tě odvedu. Snaž se zůstat při vědomí.“

Slyšel její hlas jakoby z dálky. Bylo pro něho nesmírně těžké vnímat svět kolem a kvůli skličující tmě, kterou teď viděl, vlastně ani pořádně neměl jasno, jestli je ještě vzhůru nebo už propadl temnotě, jež se po něm nedočkavě sápala. Bezmyšlenkovitě kladl jednu nohu před druhou. A šel.


Přišlo mu to jako dlouhé hodiny. Nepředpokládal, že by v sobě mohl najít ještě tolik sil, aby mohl kráčet celé hodiny. Lefanti ho sice celou dobu podpírala či spíše vlekla, ale i tak mu připadalo, že dokázal nemožné. Na hranicích mezi bdělým stavem, sněním a meditací mu připadalo, že to sám duch zaklínače Vojmíra mu dává sílu kráčet. Doslova cítil přítomnost starého přítele.

Když ho Lefanti někam pokládala a s někým mluvila, byl už jednou nohou mezi mrtvými. Všechno kolem vnímal jako v mlze a nebyl si vůbec jistý, jestli už náhodou není mrtev.

Pak zaslechl tichý hlas své milované. „Spi, lásko. Odpočiň si. Jen klidně spi,“ říkal mu něžný hlas, jenž kupodivu patřil masožravému běsovi. Kdepak, pro Soběrada to byla vždycky jen žena, nikdy démon. Nechal se ukonejšit hlasem, který tolik miloval a konečně se odevzdal spánku. Než usnul, uvědomil si, že už nikdy neuvidí její neskutečně lesklé, temně černé, a přesto tak kouzelně krásné oči. V těch očích viděl učený novic mnohem víc, než mohl vidět prostý člověk, jehož něco tak nepřirozeného dokázalo akorát vyděsit.

Probudil se a chvíli mu trvalo, než pochopil, že je naživu. Stále si nemohl zvyknout na bezútěšnou vše obklopující tmu. Překvapilo ho, že necítí žádnou bolest. Připadal si dobře, až na tu slepotu.

„Tak už jsi vzhůru, ospalče?“ promluvil dívčí hlas.

Instinktivně se otočil za hlasem a ospale odvětil: „Kdo jsi? Kde je Lefanti? A kde to jsem?“

„Jsem stromová víla a ležíš pod mým dubem. Můžeš mi říkat Duběnka. Co se týče tvé drahé, je mi líto. Dělala jsem, co bylo v mých silách, ale nepodařilo se ji zachránit. Zemřela.“

Ta slova ho bodla přímo do srdce. „Cože? Jak?“

„Zemřela vyčerpáním. Ten šíp, co měla v těle ji příliš oslabil. Hodně krvácela, aby tě sem za mnou dovlekla. Trvala na tom, že mám nejdříve uzdravit tebe. Ty jsi mi však dal tolik práce, že na její záchranu už nezbyl čas. Vrátila jsem ti tvé oči. Bohužel zůstaneš navždy slepý. Nepodařilo se mi je oživit. Byly venku příliš dlouho. Tvé tělo je sice přijalo, ale zešedly a ztratily schopnost vidět.“

„Děkuji ti za můj život,“ zaskučel Soběrad ve snaze postavit se na nohy.

„Ne!“ okřikla ho víla. „Zůstaň ležet. Potřebuješ nabrat více síly. Můj dub ti ji dá, ale musíš zůstat na místě ještě dva dny. Klidně se vyspi. Spánek uzdravuje.“

Soběrad odevzdaně ulehl do mechového lože a zavřel oči. Chvíli ještě přemýšlel nad tím, zda by usnul i s otevřenými, když vidí pořád jen tmu, a nakonec upadl do konejšivého spánku. Před usnutím na sobě cítil nehmotné prsty stromové víly, které ho hladily a dávaly mu sílu nemyslet na smrt své lásky. Hladily ho hojivým magickým dotekem, nabíjely ho a uklidňovaly jeho mysl. Nechal se tou silou prostoupit. Odevzdal se mocnostem lesa. Toho večera usínal jako vyčerpaný osleplý novic, ale ráno vstal jako silný lesní žrec, jenž vidí a ví mnohé.


7. augusta
Roman Koňařík