Poviedka Istroconu 2017: Freelanceři

Kategória: "Voľná téma"

Istrocon a CS 2017

ŽE JE TEN CHLAP KYBORG, pozná Carter se stejnou jistotou, jako že se mu pod bundou rýsuje pětačtyřicítka. Kolem ucha a dál po straně hlavy mu holou kůží prosvítají vý-vody a fragmenty mikročipů. Běžným okem jsou snadno přehlédnutelné. Carter je vidí jasně.

Samozřejmě může jít jenom o lehký upgrade, ale jsou tu i jiné indicie: sluneční brýle ve vlaku s odstíněnými okny, upnutý límec a kožené rukavice přes nechutně předimenzovaným topení.

Nastoupil na předchozí stanici a sedí přes uličku. Kvůli zrcadlovkám těžko říct, kam přesně kouká. Podle rudnoucího spánku jeho hardware jede na maximální výkon.

Analytický software? Policejní databáze?

Carter mu v duchu popřeje hodně štěstí.

Vzhledem k úsměvu, jenž se mu rozlije po obličeji, ho zase tolik nepotřebuje.

Samozřejmě existuje varianta, že jenom sjíždí na síti výsledky progamingových klání a jeho tým vyhrál, ale na to by Carter nevsadil. Kde je on, jsou i kyborgové. V devadesáti pro-centech případů nepřátelsky naladění. Je to jako přírodní zákon.

Dobře mizero, zaloví v kapse po cigaretách, zahrajeme si hru. Maně ho napadne, jestli není zbytečně paranoidní. Co když tu kyborg není kvůli němu? Co když je to obyčejný chlap, co skončil nacpaný hardwarem po nehodě.

Obyčejný chlap, co si může dovolit mikročipy v hlavě? A potom je tu ta pětačtyřicítka, co se mu rýsuje pod bundou.

Policajt? Soukromý detektiv? Pracovník ostrahy?

Přírodní zákon, říká si Carter. Přírodní zákon.

Na vlaky se vztahují stejná pravidla jako na letadla: Pokud si k vám přisedne rodina s dětmi, časová relativita se projeví ve své nejhorší formě. Když dojde k nehodě, oba prostředky se promění v pohřební expres. A jestliže při bitce s kyborgem nechcete semlít blíže neurčitý počet cestujících, nejlepším místem pro přepad je WC. Navíc když jsou kovové umyvadlo, kovová mísa a kovové zábradlí prostředky specificky designované pro frakturaci lebky.

Carter si mezi rty vloží cigaretu a začne z krabičky dolovat zapalovač. Spolucestující ho přitom obdařují nesouhlasnými pohledy. Nějaká důchodkyně významně poklepe na nálepku s přeškrtnutým žvárem na okně.

Carter vrátí cigaretu do krabičky.

Zazubí se.

A zmizí v zadní části vagonu.


PLEŠOUN ROZRAZÍ DVEŘE toalety ani ne za třicet vteřin. Vletět Carterovi do zad, neměl by šanci. Jenže Carter tam není. Místo něj na pronásledovatele čeká jenom krabička cigaret na umyvadle.

Zvedne ji, přiblíží k očím.

„A kurva!“ vyprskne. Ale otočit se už nestihne.

Carter do něj vrazí, až musí udělat dva kroky dál do místnosti, a na úrovni ledvin ho po-lechtá hlavní pětasedmy.

„Život je svině, to věděl už Predátor,“ řekne. „Ruce za hlavu a proplíst prsty. A žádný rychlý pohyby, jsem paranoik s nabitou zbraní. To je horší kombinace než desetiletej se sir-kama.“

Chlap poslechne. Jak zvedne ruce, sjedou mu rukávy a odhalí prostetické končetiny.

„No pěkný,“ poklepe mu Carter hlavní o paži. Dostat jednou z těchhle pěstí do obličeje, by muselo být jako rána kladivem.

„Proč mě sleduješ? Pro koho děláš?“ ptá se automaticky, zatímco kyborga šacuje.

Brýle mu strhne a rozšlápne z psychologických důvodů, pistoli vyhodí z okna ryze z praktických.

Samozřejmě, psychologické důvody pozbývají účinku, jelikož ho kyborg o dvě hlavy převyšuje. Spíš tím Carter dává najevo, že si něco kompenzuje.

„Tak co?“

Kyborg neodpoví. Jenom napne krk, aby Cartera viděl. A musí napínat zatraceně vehe-mentně.

„Čum před –,“ sebe už neřekne, protože schytá ránu do nosu.

Vůbec to není jako rána kladivem.

Je to, jako by ho trefil autobus.

Nosní přepážka se ani nesnaží klást odpor. Šedá kůra narazí na zadní stranu mozkové dutiny a odrazí se zpátky. Pravé oko zalije krev.

Jak padá, dá si herdu o kovové umyvadlo.

Odněkud se vyrojí kanárci. Krouží kolem hlavy a švitoří úvodní znělku A-Teamu.

„Život je svině,“ řekne plešoun. Sebere krabičku, zapálí si cigaretu a vydatně potáhne. Poté se otočí k otřesenému Carterovi. Snad aby mu na oplátku taky vyhodil zbraň z okna.

Ta myšlenka vytrhne Cartera mrákot. Hlavně proto, že studený kov pořád cítí v dlani.

Ruka ho moc neposlouchá, ale aby namířil přibližným směrem to stačí. Kyborg dokončí otočku právě včas, aby se podíval do černé hlavně.

Černé hlavně kreslící ve vzduchu ležaté osmičky.

„To teda,“ potvrdí Carter.

V ten samý moment vlak vjede do tunelu.

A Carter vystřelí.

A znova. A znova a znova. A ještě jednou.

A pak ještě jedenáctkrát.

Tohle se bude blbě vysvětlovat.


„MÁTE ZPOŽDĚNÍ,“ konstatuje chraplavým hlasem žena s ruským přízvukem a hrud-níkem jako dva airbagy, když po zrezivělém schodišti sejde na hlavní bulvár. Vypadá to tam jako něco mezi demonstrací za práva frotéristů a diskotékou. Na ulici lidi, nad jejich hlavami svítící cedule a neonové nápisy. Na reklamních obrazovkách se nakrucují krásní herci propa-gující krásné věci za spoustu peněz. Pod nimi se nakrucují zfetované šlapky propagující sebe sama.

Za málo peněz a pouze pro silné žaludky.

„Vy asi budete Táňa,“ řekne Carter.

„To asi budu,“ řekne žena. Vypadá jinak, než si ji představoval. Vlasy má po stranách vyholené, takže jí na hlavě tvoří blonďatou vlnu staženou do copu, od krku po zápěstí se jí táhnou hranaté ornamenty tetování. Tedy alespoň na levé ruce. Pravá, kterou mu nabízí, končí nad loktem, kde přechází v plně funkční prostetiku. Bleděmodré šaty s výstřihem vytvářejí zajímavý kontrast s armádní obuví.

Stiskne jí ruku. Vibrace servomotorků nejsou nepříjemné.

„Drahá hračka,“ prohodí.

Bez reakce.

Táňa si ho prohlíží. „Co máte s ksichtem?“

Na toaletě se opláchl a nos přelepil náplastí. S krví zasychající ve vousech neměl čas a s fialovou kamufláží pod očima možnost nic udělat.

„Vzal si na víkend volno.“

Vtip zůstane nedoceněn. Táňa pozvedne obočí, pak oznámí: „Pojedeme nadzemkou.“ A vyrazí.

Carter si upraví bundu a začne si klestit cestu za ní.

„Myslela jsem, že budete vyšší.“

„Je to problém?“

Pokrčí rameny. „To se uvidí.“


NADZEMKA VYDÁVÁ RANDÁL jako míchačka plná štěrku a hází sebou jako land rover na ukrajinských silnicích.

Starý dobrý vlak, ne ta magnetická mrdka, myslí si Carter. Potom v zatáčce málem upadne a přejde ho to.

Táňa sedí na plastové sedačce, nohu přes nohu. Neciví na ni jen afektované manželky a latentní homosexuálové.

Carter se k ní skloní. „Plánujete mi sdělit podrobnosti?!“ zařve jí do ucha.

Táňa ho od sebe odstrčí. „Zatím ne.“

„‚Zatím ne‘ si strčte do prdele!“

„Všechno se dozvíte v kryptě s ostatními, přesně jak jsme se dohodli!“

„A ostatní už jsou na místě?!“

Reproduktor ohlásí zastávku v průmyslové čtvrti. „Stupeň znečištění pro dnešní den je sedm. Nevycházejte na povrch bez filtračních masek. Opakujeme, stupeň znečištění…“

Táňa vstane.

„Naše zastávka, nebo se to dozvím až v kryptě?“

Ruska mu věnuje pohled.

Carter se zakření.


VZDUCH V PRŮMYSLOVÉ ČTVRTI je tak zanesený, že obyčejné filtry nestíhají. Mastné výpary ulpívají na jazyku a ústy se rozlézá hořká pachuť. Prach se lepí na sliznice, hrdla vysychají.

Carter nazvedne roušku a vykašle mocný hlen. Rozpleskne se na asfaltu jako rozšlápnutý brouk.

Černý a olejovitý rozšlápnutý brouk.

„Doufám, že součástí smlouvy je zdravotní pojištění.“

Kolem cesty se vinou nekonečné řady rezavých trubek, spojujících industriální kom-plexy. Jako by se z živoucího centra dostali do jiného světa. Starého a zkorodovaného.

Kouř z fabrik dokonale zakrývá nebe a vzduch vibruje hučením strojů. Jiné lidi potkávají velmi zřídka – flákači postávající u zdí nebo skupinky pospíchající na směnu. Skoro do jed-noho asijští dělníci v šedých overalech s logy továren na ramenou, ochranných brýlích na očích, dýchacími maskami přes ústa a kyslíkovými bombami na zádech.

„Můžu si rakovinu plic vykázat jako pracovní úraz?“ zahuhlá přes filtr Carter.

„Cože?“ podívá se na něj Táňa.

„Jestli už tam budem.“

„Dva bloky,“ odvětí stručně a ukáže směr prostetickou pravačkou.


ZASTAVÍ PŘED SKLADIŠTĚM na křižovatce dvou vedlejších ulic. Táňa zabuší na dveře vsazené v obrovských vratech – dvakrát, jednou a třikrát. Čekají.

Carter zkoumá okolí.

„Myslel jsem, že krypta bude doslovnější označení,“ vypadne z něj.

Nejdřív jsou zevnitř slyšet kroky, potom někdo křikne: „Heslo!“

„Otevři, kokote!“

Zarachotí zámek. Dveře se otevřou.

Stojí v nich vychrtlý mladík v mikině s kapucí. Mastné vlasy si žijí vlastním životem a neúspěšně kryjí USB porty na spáncích. Hranatý obličej, na něm hranaté brýle.

„Sorry,“ zvedne ruce. „Jsem myslel, že jde Lundgren.“

Táňa ho odstrčí ramenem a zmizí uvnitř.

Carter ke klukovi natáhne ruku.

„Já jsem Carter,“ představí se.

„Gratuluju.“ Kluk taky natáhne ruku. Ale místo, aby mu ji podal, chytne ho za bundu, vtáhne dovnitř a zavře za ním.

Skladiště je agorafobikova noční můra. Na délku dobrých sto metrů a většinu nezabírá vůbec nic. Vybavení, které mají k dispozici, je čistě účelné: dlouhý stůl, plastové židle, stojan s interaktivní obrazovkou, kávovar, bedna sucharů, bedna vojenského proviantu, pět lůžek a pět spacáků. V rozích tiše vrní čističky vzduchu, pod okny zadělanými igelitovou fólií a izolepou jsou odstaveny stacionární reflektory. Vprostřed haly jako osamělý střelec stojí černá dodávka.

„Downs.“

Carter sebou škubne. „Koho?“

„Downs,“ řekne kluk. Když vidí Carterův nechápavý výraz, vysvětlí: „Jmenuju se Downs. Jako Downův syndrom. S tím seš očividně důvěrně seznámenej,“ uchechtne se.

„Támhle to je Ludlow,“ ukáže na Araba v obleku, sedícího u stolu. Nemá kravatu, ale zato má červené tenisky. Zajímavá kombinace. „Já jsem hacker. On… No, on to vybalí sám. Jdu, uvidíme se pozdějc,“ plácne Cartera po rameni a vyběhne po betonových schodech do horního patra.

To je zase materiál, pomyslí si Carter a vyrazí k Ludlowovi.

„Máte tu volno?“

Muž v obleku ukáže na řadu nevyužitých židlí. „Uzměte místo.“

„Carter.“

„Ludlow.“

Potřesou si rukama a Carter se posadí.

„Ludlow,“ vysloví. „To nezní moc Arabsky.“

„Měl jsem arabskou matku. Otec byl z Dublinu.“

Carter pokrčí výmluvně rameny. „Ani moc Irsky.“

Chvíli se měří pohledem. Ticho narušuje akorát šustění balíčku, ze kterého Ludlow vyndává suchary.

„Krekr?“ nabídne. „Mandlová příchuť.“

„Jasně.“ Sušenka vypadá jako kostka prachu. Kousne si a zakucká se. „Chutná to jako papundekl.“

„Pořád lepší než tam najít chuchvalec kůže a chrupavek,“ řekne Ludlow. „V masových příchutích běžná praxe. Tady,“ přisune před Cartera plechovku piva, „zapijte to. Lepší? No. A vláda se diví, že prohrává válku. Ale obchoduje se s tím dobře. V Gruzii je to hit.“

„V Gruzii?“

„Jo, i v dalších… ekonomicky slabších zemích. Zalepí žaludek a dostanete z něj rakovinu tlustého střeva, ale lidi po tom jdou jak slepice po flusu, to byste nevěřil.“

Carter se uchechtne. „Takže vy jste překupník.“

„Vinen,“ zvedne ruce Ludlow. „Ale dávám přednost označení byznysmen,“ konstatuje a ihned to doloží vizitkou. Stojí na ní:

Ludlow

byznysmen

ludlow@ludlow.com

„Email? Není to trochu nebezpečné?“

„Samozřejmě, stejně jako telefon nebo poštovní holubi. Mrtvá schránka, někdy se ozvě-te.“

„No nevím,“ Carter založí ruce na prsou. „Jakože nic proti proviantu, ale…“

Ludlow se zacení. „Seženu cokoliv. Proto jsem ostatně součástí tohohle týmu. Tuzemská výroba do osmačtyřiceti hodin, kontinentální do tří dnů, euroafrická do pěti.“

Carter si zapálí cigaretu. Nabídne Ludlowovi, ale ten odmítne.

„Co Asie?“

„Tongové prodávají na kila, ale co není zrezivělé na šrot, jsou generické kopie kalašni-kovů, případně západního železa. Kdybych chtěl kalašnikovy, oslovím svůj kontakt v Rusku. Co bych dělal s kopiemi, fakt nevím. Jediné, co se od nich vyplatí brát, jsou tanky. Sice nic hi-tech jako Armaty, ale pancíř a ráže jedna radost. Nechcete čínský tank? Seženu ho, není pro-blém.“

Carter se zasměje. „Promyslím to. Co třeba Japonci, taky nic?“

„Pokud vám nevadí handlovat s Jakuzou.“

„Chápu,“ řekne Carter. „Hovno trefí větrák a podají si vás.“

Arab přikývne. „Jejich záliba v sekáčcích a mačetách mě fascinuje. O japonské hračky je zájem, ale od tohohle výdělku raději upustím a nechám si všechny údy.“

„To zní rozumně,“ řekne Carter. „Ale poslouchejte, zmínil jste, že seženete všechno a teď mluvíte jenom o zbraních.“

Ludlow pokrčí rameny. „Typoval jsem, že vás budou zajímat nejvíc. Ale rozhlédněte se kolem. Počítače, rušičky, suchary – všechno jsem sehnal já. Sakra, dokonce i tuhle budovu.“ Uchechtne se. „Chcete drogy? Holky? Padělaná eura? Ilegální implantáty? Protézy z druhé ruky?“ Tady se zasměje nad ironií výrazu. „Játra z černého trhu? Domácí slivovici, abyste otestoval nová játra z černého trhu? Stačí říct. A mít dostatečnou hotovost,“ dodá. „I když zboží související s naší malou operací financuje slečna Táňa, čili pokud máte zájem o kilo kokainu a dva filipínské prostituty a napadá vás, jak je dostat do nákladů, jsem k službám.“

V ten moment se skladištěm rozlehnou těžké údery na vstupní vrata. Ozvěna jako v kos-tele.

Nebo v márnici.


PŘÍRODNÍ ZÁKON, opakuje si Carter.

Lundgrenova hardwarová výbava je zcela patrná i přes kabát, který by za sebou obyčej-ný chlap táhl jako špatné svědomí. Není to člověk, při takové míře implantátů se o lidství dá mluvit jen velmi nadsazeně, a to zatím není jasné, co se skrývá pod povrchem. Předimenzo-vanými očními upgrady a chromovou náhražkou spodní čelisti všechno jen začíná. Předpisový armádní ježek stěží kryje bludiště mikročipů, jejichž spoji podle stroboskopického světélkování protékají tisíce informací za vteřinu. Pod napnutými rukávy lze jasně rozeznat nepřirozeně napumpované svalstvo. Možná genetické inženýrství, možná bionika. Přirozený vývin ani náhodou.

Ludlow si všimne Carterova výrazu. „Větší výpočetní výkon než superpočítače NASA.“ Ale co takový nakonec nemá?“

Lundgren položí protiotřesovou bednu (tak, že ji prostě pustí) a mlčky vejde.

Táňa mu jde naproti.

„Máš všechno?“

Kyborg jednou rukou sejme víko, jako by nevážilo deset kilo, a odhalí zásobu filtrů do čističek a hromadu hardwaru, ze které trčí dráty.

„Fajn, ukliď to. Řeknu Downsovi, že si může přijít pro náčiní.“ Rozhlédne se po obe-censtvu a dodá: „Za patnáct minut porada.“ Pak se otočí na patě a zmizí z dohledu.

Carter dorazí pivo. Teambuilding skončil.


„VÁŽENÍ,“ začne Táňa s cigaretou v koutku úst, když se kolem ní utvoří půlkruh po-sluchačů, „naskytla se nám časově exkluzivní operace. Velké riziko, velká odměna. Víte, kdo je Romero J. Carmack?“

„Ne asi,“ prohodí šeptem Downs.

„Pro neznalé počítačový mág –“

„Expert na kvantové optimalizátory,“ neudrží se hacker. „Vynálezce algoritmu, udávají-cího syntetikům, jak se v kritických situacích rozhodovat nezávisle na logice. Ve Fox.comu vyřešil problém s ukládáním binárních dat v živočišných buňkách –“

„Chceš to vzít za mě?!“ utrhne se na něj Ruska.

Downs zmlkne. Pere se v něm touha ironicky odseknout a pud sebezáchovy.

„To jsem si myslela.“

Carter se nakloní k Ludlowovi. „Co ti dva maj spolu za problém?“

Arab pokrčí rameny.

„Carmack je…,“ vezme si znovu slovo Táňa. Downse ničí pohledem. „Jak jste slyšeli. Ale hlavně v těchto dnech dokončuje projekt pro ArmyTech. My ho ukradneme.“

Carter by si nejradši s někým vyměnil pohled, ale Ludlow si konsternovaně mne bradu a Lundgren nedává najevo žádné emoce, tak jenom překříží ruce na prsou a zhluboka se na-dechne.

„Nechci bejt prorok,“ vypadne z něj, „ale víte, doufám, jak dopadli poslední lidi, co se pokusili vyjebat se Zaibatsu.“ Velké písmeno je na místě. Monopolů a konglomerátů je celá řada, Zaibatsu je jenom jedno. Společnosti spadající pod něj se mezi sebou přetahují neustále, ale jít proti nim z venku je sebevražda.

Táňa si vyfoukne kouř. „Nevyjebeme se Zaibatsu, vyjebeme s ArmyTechem.“

„Což vůbec nebude mít stejný efekt.“

„Dveře jsou támhle,“ odsekne Ruska a ukáže k východu. Pak naváže: „Každému, kdo se rozhodne do operace zapojit, po jejím úspěšném dokončení vytvoříme novou identitu. Neprů-střelný komplet. Rodinného zázemí, vzdělání, pracovní uplatnění. Identifikační karty a pasy jsou samozřejmost, stejně tak obnovené licence na implantáty na nová jména, či jejich zlega-lizování. V případě zájmu je možná úprava obličejových rysů a zásah do paměti.“

„A když úspěšná nebude?“

„Tak vás to nebude muset trápit. Všichni máte výborné reference. S Carmackovým kó-dem momentálně experimentují softwaroví inženýři v laboratořích Retomoto Tower. Na ope-raci máme vyhrazeny téměř neomezené finanční prostředky, první návrhy na její uskutečnění chci slyšet zítra v nula devět nula nula. A samozřejmě to nejdůležitější – odměna představuje jeden milion nových dolarů. Pro každého.“

Naposledy potáhne a zašlápne kouřící špaček.

„Dotazy?“

„Ohledně těch neomezených finančních prostředků,“ přihlásí se Ludlow.

„Cokoliv bude kdo potřebovat. Ještě něco?“

„No,“ Downs pokrčí rameny, „na čem Carmack dělá?“

„Není naše starost. Dál?“

Carter se rozhodne prubnout, nad čím přemýšlí už slušných pár hodin: „Pro koho pracu-jeme?“ Táňa se zarazí. „Pro mě,“ zamračí se.

Carter se nevzdá. „Pro koho pracujete vy?“

„Není vaše starost,“ řekne Táňa, důraz na každém slově.

„Neomezené finanční prostředky? Milion pro každýho? To asi nepůjde z vaší kapsy, takže technicky neděláme pro vás, ale pro vašeho šéfa.“

„Technicky si můžete vylízat prdel. Jestli se vám něco nelíbí, au revoir, bon voyage, vy-serte si oko. V opačným případě začněte makat. Rozchod!“ zavelí a odkráčí pryč.

Půlkruh se pomalu rozejde.

Carter jí za zády zasalutuje zdviženým prostředníčkem.


ROZHODNOU SE NA TO JÍT jednoduše. ArmyTech používá klasickou ochranu: ně-kolikavrstevný firewall, programy náhodně ověřující ID uživatelů, nepřetržité skenování anti-viry a antispywary, bezpečnostní prověrky každých šedesát minut a pochopitelně dvacetičtyř-hodinový monitoring techniky, co strávili většinu života v matrixu. Ludlow zajistí: rezervní výpočetní jednotky, identifikační jména a hesla dvou zástupců středního a třech nižšího managementu, přístupové kódy k satelitům čtyř internetových spo-lečností, dvakrát virovou bombu (Fizzler, PoisonIvy, Cryptolocker a dvanáct dalších strašáků), patnáct kilo semtexu.

PIRÁTSKÉ NAPOJENÍ NA SÍŤ proběhne, jak je Carter zvyklý. VR brýle na očích a přípojka v portu na spánku, zrnitý přechod do dvourozměrné projekce, trhané splynutí s dato-vým tokem. Obraz se zasekává a zdvojuje jako na televizi s poruchou přijímače. Zářivě zelené přímky, ohraničující prostor, do nějž se Carter uploadoval, přestávají v záblescích milisekund držet tvar a na náhodných místech jsou přerušovány, nebo se vlní. Řádky kódu generované v prostoru jsou prokládány nesmyslnými znaky. V jednu chvíli z nich lze vyčíst informace o ob-čanském povstání v Bombaji, vzápětí připomínají komiksové bubliny plné grawlixů. Obraz se zatřese, v tabulce v rohu se načtou oznámení:

Tanya_X – online
dsyndR0M3 – online
Ludlow – online
LNDGRN – online

„Superlord of Magic Penisland,“ přečte Táňa Carterův nick. „To jako fakt?“

„Tomu se říká kreativita,“ odsekne Carter.

„Je to dědičné?“

„Jste nasraná, protože jsem Superlord a vy máte jenom blbý podtržítko.“

V zorném poli všem proběhne krátký loading.

„Zkalibrováno,“ řekne Downs. „Trhání obrazu asi nespravím – to je daň za čtyřnásobný krytí –, ale teď by každý měl mít k dispozici obvyklou sadu příkazů. Ruším soukromou míst-nost.“

Omezení virtuálního prostoru zabliká a zmizí. Zvenčí okamžitě zaútočí vyčkávající pro-gramy. Spam, reklamy, malware a další internetový odpad se odrazí od osobních firewallů a roztříští se na neškodné shluky kódu.

Downs si otevře okno vyhledávače a zadá neveřejnou adresu pro přihlášení do interního okruhu ArmyTechu.

„Oukej,“ nadechne se a spustí maskovací software. Uživatelská jména nad avatary se změní na zaměstnanecká čísla z černého trhu.

Před skupinou teď zeje brána, jen vstoupit.

„Až po vás,“ uvolní Ludlow cestu Táně. Ne, že by to bylo potřeba, na síti zácpy nejsou.

Táňa odpluje ke vstupu. Bez problému jím projde. Ostatní ji následují.

Portál je spolyká jako bezedná díra. První úroveň firewallu je rozebere na atomy. Dostat se skrz má na jejich online přítomnost účinek, asi jako by se v reálu snažili projít dveřmi, ve kterých je síťka proti hmyzu.

Vyrobená z kytarových strun.


INTERNÍ SYSTÉM PŘIPOMÍNÁ KNIHOVNU. Tedy pokud by knihovnu protýkaly nadměrně frekventované autostrády. Nadřazené složky se větví na tisíce souborů a subsložek, v jejichž stavových řádcích se nepřestávají vypisovat seznamy uživatelů, kteří je otvírají, ko-pírují, stahují či aktualizují. Všechno pod dohledem bezpečnostních protokolů.

„Krytí funguje,“ oznámí Downs.

„Fajn, to bysme se radši měli rozdělit, dřív než nás někdo z ostrahy uvidí pohromadě,“ zavelí Táňa.

„A taky bychom se měli modlit, aby nikdo z nás nepotkal svého jmenovce,“ poznamená Ludlow.

„Amen,“ uzavře Carter. „Nebo teda Allahu Akbar, nebo co říkáte v Dublinu.“


NOŘIT SE DO INTRANETU není příjemný zážitek. Čím hlouběji, tím počet hlídačů roste, síť firewallů se utahuje a frekvence namátkových prověrek zvyšuje. Hlavní slovo v mat-rixu má zcela logicky Downs. Takže přední linii zcela pochopitelně tvoří Lundgren a Carter, jenž se snaží nemyslet na to, jak se z korporátního labyrintu bude vyplétat, pakliže se něco podělá.

Ne že by si nemohl prostě vytrhnout přípojku. Ale vejce na hniličko nikdy moc nemusel.

Uhnou do vedlejšího datového toku, aby je neproskenoval bezpečnostní protokol, který zaútočil na uživatele vpředu, a zastaví před průchodem do oddělní s vyšším bezpečnostním levelem.

Carterovi zatrne, ale projdou bez problému. Když uvidí absolutní chaos v podobě sítě spojů, jež se před nimi rozprostře, vyschne mu v krku. Dokonce i zapomene výjev ironicky glosovat.

„Aktivuji vyhledávací protokol,“ řekne prostě. Ve výhledu se mu otevře okno se sezna-mem klíčových slov. Postupně se zvýrazňují a program určuje polohu souboru.

„Jak to vůbec funguje?“

„Magie,“ odpoví Downs.

„To jsem si myslel.“

Software určí nejkratší směr a Carter s Lundgrenem se zařadí do proudu informací. Downs s Táňou jdou připravit virové překvapení k databázi kontraktů a Ludlow zaminuje readme dokumenty blízko spojovacího uzlu.

Soubory připomínají budovy a prostor mezi nimi dálnice. Carter se schová za složku s číselným označením. Lundgren ho napodobí.

Jejich cíl hlídá dvojice techniků, plus programy, které by je po prověrce izolovaly do sandboxu jako neoprávněné uživatele.

„Připraveni?“ ujišťuje se Carter.

„Jo,“ potvrdí Táňa.

„Ano,“ potvrdí Ludlow.

„Tak to odpalte.“


TAK TO ODPÁLÍ. Sabotáž funguje – virtuaprostor se změní v peklo.

Viry se zavrtávají do systému jako larvy. Antiviry a antispywary se pustí do jejich od-chytávání. Připojí se k nim armáda techniků, zatímco mezi usery propukne chaos. Dobyvačné softwary na ně nalétávají jako japonská zera. V podobě reklam na zvětšení penisu.

Armytechovský Pearl Harbor hoří pod nálety kybernetických čuráků.

Hlídači, povolaní k expresnímu řešení krize, zmizí z dohledu. Lundgren vyrazí.

Než jej programy vyhodnotí jako hrozbu, zvládne tři paralyzovat záplavou paketů. Čtvr-tý už nestihne ani se svou výpočetní jednotkou. Usmaží ho o nula celá nula nula jedna sekun-dy později. Bezpečnostní protokol, zamezující přístup, zachytí v kritickém momentu.

Prostředí zalije rudá a přes interface vyskočí hláška: STŘEŽENÁ DATA V OHROŽENÍ! SYSTÉM BUDE UKONČEN!, doplněná minutovým odpočtem.

„A je po prdeli,“ konstatuje Carter a vrhne se na složku.

Firewall mu to neusnadňuje. Nezabraňuje sice průchodu na sto procent, ale ani tak není snadné se jím probít. A hlavně není jisté, jak dlouho ještě zvládne Lundgren jeho činnost omezovat.

Zbývá padesát šest vteřin.


DOWNS NAVEDE ČERVA do panikařícího davu a vydá se k exitu. Spam nalepený za zády ignoruje.

Táňa se zařadí vedle něj.

„Kde jste, Ludlowe?“ rozhlíží se.

„Sejdeme se u portálu, jde po mně technik,“ vydechne Arab, kličkující mezi uživateli. Downs si ho všimne a přesměruje spam na ajťáka. Odvede pozornost na dost dlouho, aby mu Ludlow zmizel.

„Měli bysme vypadnout,“ nadhodí hacker.

Táňa se nenechá zvrtnout. „Držíme se plánu.“

„Není čas! Vážně, za pětačtyřicet sekund vypnou OS a jsme nahraný.“

„Tohle není diskuze!“

„Ne, tohle je akorát blbej nápad!“

„Blbej nápad je –“

Rozjíždějící se hádku utne Carter.

„Houstone, máme problém,“ řekne. „Není to tu.“

Najednou je ticho. Čas ubíhá.

„Co tím kurva do prdele chceš říct?!“ zahuláká Táňa, až to s ostatními trhne. Na tykání přejde, aniž by si to uvědomila.

„Co asi myslíte?!“ odsekne Carter. „Podle mě je ta fráze dostatečně výmluvná – prostě to tu kurva do prdele není.“

Táňa si chce promnout oči. Prsty narazí na VR brýle.

„To se mi snad zdá,“ svěsí ruku. „Určitě máte správnou složku?“

„Ne, viděli jsme tu ochranu a rozhodli se jít radši do Disneylandu.“

„Kurva,“ uleví Ruska. Teď už zní rezignovaně. Hlas jí přeskočí skoro do chrapotu.

„Oukej,“ dodá. „Balíme to.“


TO SE LEHKO ŘEKNE. Carter se vrátí k průchodu a pokouší se protlačit ven. Už ví, jak si připadal Ace Ventura ve scéně s nosorožcem.

Třicet vteřin.

Lundgrenovi se vaří procesory. S utahujícím se firewallem bojuje na binární úrovni. Za-tímco blokuje zaměřovací protokoly, uteče mu pár jedniček a nul směřovaných nejbližšímu technikovi.

Když se Carter dostane skrz, už čekají.

Čtyři bukanýři. I s D’Artagnanem.

Lundgren se je snaží vyglitchovat bajty paralyzujícího kódu. Hlídači jej odrážejí a oplá-cejí podstatně těžkotonážnějším střelivem.

Kilobajty.

Ještěže má aktualizovanou databázi. Informace se o něj rozbíjejí jako sněžítko při kon-taktu s betonem.

Carter využije toho, že jsou zabraní do přestřelky a vezme je obchvatem. S použitím ex-ploitu nejbližšímu ajťákovi zahltí interface personalizovanými reklamami.

RON JEREMY RADÍ: GREPOVOU ŠŤÁVOU K VĚTŠÍMU PENISU!

Současně mu přepne ovládání na inverzní.

Avatar se začne pohybovat, jako by jeho uživatel dostal epileptický záchvat. V nepřed-pokládatelných kreacích se vmotá do křížové palby. Tím to pro něj končí.

Zato na Cartera dva aktivní hlídači přesměrují palbu.

Uhne a místo něj to odnese video soubor. Pak zakličkuje mezi složkami a zmizí jim z dohledu.

Dvacet pět vteřin.

„Zdrháme!“ zavelí.

Lundgren není proti. Vrhne se mezi hlídače a vlnou paketů je odhodí do stran jako ex-plodující granát. Než se zorientují, oběhne archivy a textové dokumenty a zařadí se ke Carte-rovi.

Že bude systém ukončen už – po prozkoumání cíle – není problém. Pokud zůstanou na intranetu, prostě je to odpojí. Horší bude, pokud je předtím dopadnou a zaměří jejich polohu. Čtyři satelity jsou dobrá pojistka, ale dvacet vteřin je spousta času.

Skoro se zdá, že jsou v pohodě. Potom proběhnou dvakrát kolem stejných souborů.

„Sakra, zacyklili nás!“ stihne ještě vykřiknout Carter.

Firewall se roztříští jako chrup při ráně teleskopem a vystřelená informace Cartera za-sekne na místě.

Na minimapě vidí, jak se k němu přibližují tři bílé tečky. Odpočet ukazuje čtrnáct vteřin.

„Kurva, Lundgrene!“

Někdo ho vezme za ramena. Ve skutečnosti, ne v matrixu.

„Co je?!“ zařve mu do ucha Táňa.

„Dostali mě.“

Lundgren se otočí. O co si vytvořil náskok, o tolik technici vzdálenost stáhli. Včas to nezvládne.

„Deset sekund,“ řekne Carter.

„Moc dlouho,“ řekne Downs a vytrhne mu kabel z portu.


CARTER SI SUNDÁ BRÝLE a zjistí, že kouká Táně do obličeje. Je u něj tak blízko, že by jí mohl dát polibek. Nebo hlavičku.

„Jak to, že to tam nebylo?“ zařve na něj.

Trhne sebou nazad, až se málem překlopí.

„Sakra, ženská!“ Nabere rovnováhu. „Máte stejný informace jako já!“

Táňa ho vezme augmentovanou rukou pod krkem a postaví. Oči má šedomodré a pohled chladný… jako hlaveň ingramu, kterou Carterovi přitiskne ke spánku.

„Dobře mě poslouchej, ty sračko,“ cedí přes zuby, „jestli si tu věc zkoušíš ulejt…“ Prsty mu zaryje do krku. Pak řekne: „Budu počítat do pěti.“

Downs v pozadí balí hardware. Lundgren si vytahuje přípojky. Ani jednoho situace ne-vzrušuje.

Alespoň Ludlow nezklame: „Nerad vás ruším, ale na tohle nemáme čas. ArmyTech má naši polohu, musíme zmizet.“

Táňa se usměje. „Tak to zkrátíme.“

Carter stočí pohled na Araba. „Pěkně děkuju,“ zasípe.

Ludlow omluvně nakrčí ramena.

„Budu počítat do tří,“ řekne Táňa.

„To jste velká holka. Příští pololetí to možná zvládnete i do pěti,“ zasípe Carter.

„Jedna…,“ řekne Táňa.

„Jasně, bude to chtít spoustu píle a odříkání, ale vy na to máte,“ zasípe Carter.

„Dvě…,“ řekne Táňa.

„Hlavně si věřit a dát do toho to srdíčko,“ zasípe Carter.

„Tři,“ řekne Táňa. „Nějaká poslední slova?“

„Jo,“ zasípe Carter. „Mohla byste se vrátit k ‚jedna‘?“

Táňa s ním hodí zpátky na židli.

Natáhne závěr. Napřímí paži. Namíří mu na čelo.

Namáčkne spoušť.

Rána je mnohem hlasitější, než by kdokoliv čekal.

A ta tlaková vlna, co s nimi hodí do Downsova hardwaru, je taky dost nezvyklá.


VZÁPĚTÍ SE OZVE DRUHÝ VÝBUCH z opačné strany komplexu. Pak už to jde ráz na ráz: Cinkání kutálejících se granátů. Syčení, jak za sebou nechávají stopu žlutého kouře. Dusot nohou. Tříštění skla a trhání igelitu, jak se okny dovnitř vhoupnou komandosové na lanech.

To už Carter stojí, přes pravou zornici promítnutý červený zaměřovač, a pumpuje uranem potaženou munici do prvního ozbrojence.

Černá kombinéza, chrániče loktů a kolen, vojenská obuv na nohou, F88C Austeyr v ru-kou, polyesterová kukla na obličeji, kevlarová helma na hlavě. Díra v čele, mozek na podlaze.

Vlastně ne mozek, jenom bílý sajrajt a úlomky mikročipů.

„Do prdele, syntetikové!“

Táňa nezaváhá. Než Carter vyřídí ozbrojence seskakujícího ze střechy, drží druhý sa-mopal a spustí přes zábradlí palbu obouruč na útočníky o patro níž. Nejslavnější výrobky Gordona B. Ingrama, který si vypůjčil konstrukci Uziela Galila, který si vypůjčil konstrukci Jaroslava Holečka, plivou kulky ráže .45 s kadencí 1145 ran za vteřinu. Proti takové síle je neprůstřelná vesta naprosto zbytečná. Žebra se lámou a z orgánů zbude asi tolik jako z kokosu, když se dostane do ruky Budu Spencerovi. Proti tomu nemají šanci ani syntetikové.

Její: „Jak to, že jsou tu tak brzo?! Měli jsme přece být krytí!“ se ztratí v rámusu pře-střelky.

Carterovi proletí kolem hlavy dávka ze steyru a vykousne slušný kus z betonové zdi. Tři výstřely vykousnou slušný kus ze střelcova břicha.

Následuje další palba. Carter uskočí za roh ke schodišti a přitiskne se zády ke stěně. Prázdný zásobník zarachotí o podlahu. Jak loví z kapsy nový, rozhlédne se.

Táňa rozsévá smrt do dvou směrů zároveň. Ludlow se vyklání z místnosti s počítači, v ruce mu poskakuje revolver. Downs se kryje za převrženým stolem. Lundgren…

Z Lundgrena vidí jenom rozmazaný flek, když proběhne kolem. Před zábradlím neza-staví. Část ho utrhne a vrhne se dolů nejkratší cestou.

Carter pokrčí rameny, přebije a rovnou zásobník vyprázdní do syntetiků stoupajících po schodišti. Munice v tělech exploduje, konzervační roztok ostřikuje zdi, hardware se sype z prvního patra. Jenže těch jedenadvacet nábojů je prostě málo. „A sakra,“ řekne zklamaně, když se hlaveň zasekne vzadu a před ním zůstane stát příliš mnoho protivníků.

Pak to do něj pustí.

Od hrudi se mu zajiskří jako při řezání kolejnic a odletí nazad. Ani zařvat nestihne.

Táňa se otočí přesně včas, aby viděla, jak narazí do zdi a sveze se dolů jako figurína na testování airbagů.

Vymění zásobníky, zalomcuje závěry a parakotoulem se přesune ke schodišti.

Pak to do nich pustí.

Ludlow využije pár vteřin klidu a přesune se ke Carterovi.

„Jste v pořádku?“ vyhrkne, když mu pomáhá na nohy.

Carter si poklepe pistolí o prsa, kde zpod roztrhaného oblečení a kůže pableskuje kov.

„Titan,“ zazubí se. A dodá: „Musíme vypadnout.“

Do mezipatra sletí poslední komandos.

„Dodávka,“ hodí Táňa přes rameno.

Nikdo neprotestuje.

Vytáhnou Downse z krytu a sestoupí do přízemí.


JAKO KDYŽ VYPUSTÍTE PSA do kočičího útulku.

Lundgren se míhá v krátkých trajektoriích a máchá urvaným zábradlím. Komandosové se při zásazích lámou jako plastoví vojáčci.

Už jich tam leží aspoň dvacet. Tuby syntetické paštiky.

Do skupiny přebíjejících vletí jako demoliční koule. Před nárazem rozevře ruce, aby jich sundal co nejvíc. Odkutálejí se v jednom chumlu a zastaví až o zeď.

Nepříteli, který se rozhodne zvednout, prokopne koleno. Spadne jako dílek domina a bradou namaluje bílou čáru. Ofsajd.

Lundgrenovi o záda zabubnují střely a neškodně se odrazí.

Ohlédne se.

Normální lidé by dávno brali kramle. Syntetikové o pudu sebezáchovy nikdy neslyšeli. Vystartuje proti střelcům, a pak se zastaví.

Něco je špatně.

Palba utichla.

Technikové u řízení zřejmě pochopili, že takhle to nepůjde.

Syntetikové všichni současně pustí steyry a vytasí rotonože.

A vrhnou se na Lundgrena jako hladové nymfomanky.

Ověsí ho jako vánoční stromek: dva na každé končetině a na krku, tři na zádech. Zubaté čepele konfrontují prostetické svalstvo. Do vzduchu se vznesou jiskry a zápach žhavého kovu.

Lundgren je ze sebe strhává a hází s nimi o zem jako King Kong s dvouplošníky. Šlape po nich, odkopává je, zahazuje, rozbíjí o stěnu. Jenže za každého zničeného nastoupí několik nových.

A časem se k těm kolením šlachám a podpažím prořežou.


U VOZU jsou díky Lundgrenově diverzi o patnáct sekund a osm rozstřílených koman-dosů později.

Téměř čistá práce.

Ludlow usedne za volant, Downs na sedadlo smrti. Carter otevře zadní dveře náklado-vého prostoru.

„Připravte se rychle vypadnout,“ houkne Táňa a zvedne ingramy. „Lundgrene!“ zavolá a spolu s Carterem spustí palbu.

Ani nemusí moc mířit.

Lundgren jim nastaví záda. Syntetikové odpadávají skoro dobrovolně.

Levačkou vezme útočníka, co se mu houpe na druhé ruce, za hlavu a hodí s ním před sebe. Ti, co mu stáli v cestě, popadají jako kuželky.

Vykročí k dodávce. A noha pod ním povolí.

Z kolení jamky mu trčí rotonůž a syntetik, kterému patří, nevypadá, že bych chtěl přestat řezat.

„A do hajzlu!“ vyplivne Táňa.

Carter dodělá zásobník a schová se za vyklopené dveře.

Přesně načas, aby viděl, jak dovnitř vtrhnou posily.

Posily s raketomety.

S raketomety, které namíří na Lundgrena.

A pár taky na dodávku.

„Přesně,“ řekne a nalodí se. „Musíme vypadnout!“

Táňa nepřestává střílet.

„Jeďte!“ křikne Carter na Ludlowa. Přitom se natáhne, vezme Táňu v podpaží a vtáhne dovnitř. „Tak kurva jeď!“

Ludlow zanadává v arabštině a dupne na plyn.

Raketometčíci stisknou spoušť.


VRATA VYSTŘELÍ DO ULICE následovány ohnivou koulí.

Dodávka z ní vyletí jako sousto akcelerované Heimlichovým manévrem. Prorazí mezi hammery na příjezdové cestě, zasmykuje a vypálí po silnici. Nechá za sebou rozplývající se stopu kouře a sazí.

Potom přijde další exploze. Ale nezničí jenom blbá vrata.

Zničí celou budovu.

Patnáct kilo semtexu je těžká liga. Střecha se rozletí na kusy zkrouceného plechu a k ob-loze se zvedne černý hřib. Tlaková vlna vyrazí okna v celém bloku. Do vzduchu se vznesou doutnající balíčky proviantu, hořící plast a asijští dělníci.

Táňa se opře. „To by bylo,“ řekne sklíčeně. O podlahu bouchne detonátor.

Ludlow drží plyn u podlahy a zatáčky bere driftem.

„Musíme se někde ukrýt!“ řekne důrazně. Jak dovnitř otevřenými dveřmi hučí vítr, skoro ho není slyšet. A pachuť z kontaminovaného ovzduší je taky nic moc.

Carter zabouchne a klekne si k Táně. „Máte nějakej záložní plán?“

Táňa ho odstrčí. „Běžte do prdele.“

„Moc si to berete. Prostě byl ve špatnej čas –“

„Na Lundgrena seru,“ přeruší ho Ruska. A vykolejí. „Operace je v hajzlu. Kód je v hajzlu, vybavení je v hajzlu, krypta je v hajzlu, všechno je v hajzlu.“

„Jo,“ otočí se k nim Downs. „A my budem taky, jestli se neseberete.“

Táňa se zasměje. Hystericky. „My už v hajzlu jsme. Posrali jsme to. Jsme sami. S Ar-myTechem za prdelí.“

„Takže je ideální čas vyklopit, pro koho děláte.“

„A to jako proč?“

„Zaprvý proto, že tahle operace šla k šípku mnohem dřív. Asi tak ve chvíli, kdy jsem ve vlaku zabil toho kyborga…“

Downs vykulí oči. „Cože?!“

Táňa nenachází slova. Asi tak dvě vteřiny. Pak se na Cartera vrhne.

„To si snad děláš kozy!“ řve, zatímco mu mlátí hlavou o stěnu. „To tě, ty kreténe, nena-padlo, se o takovou informaci podělit?!“

Carter ji drží za předloktí a snaží se odtáhnout.

„… zadruhý,“ vykoktá mezi nárazy, „protože jsem tajnej.“

Táňa ho pustí. Ludlow dupne na brzdu. Dodávka střihne učebnicové hodiny.

Teď už se neudrží ani on. „Tohle je čím dál lepší! Celá tahle…“ Praští do volantu a otočí se k Táně: „Zastřelíte ho vy, nebo to mám udělat sám?“

Než se stihnou rozhodnout, zkusí to syntetikové.


TŘI HAMMERY SE ZATEMNĚNÝMI SKLY se vyhoupnou na obzor jako galéry. Z okna ve střeše a na straně spolujezdce toho prvního se vyklání střelci. Samopaly s krátkými hlavněmi a dlouhými zásobníky plivou oheň. Kulky buší do karoserie. Dodávka najednou nepotřebuje klimatizaci.

„Jeď! Jeď! Jeď!“ křičí Downs.

Ludlow zařadí, vůz nabere rychlost.

Carter s Táňou si vymění pohled. Každý vykopne jedno křídlo dveří a do nejbližšího vozu vyprázdní zásobníky.

Oba střelci schytají pár zásahů, především ale čelní sklo naruší pavučina spojující prů-střely. Džípu ostře zahne a převrhne se.

Carter přebije a trhne zbraní k Táně, jenom aby se podíval do hlavní ingramů.

Fair play.

„Konečná, bobši,“ řekne Táňa.

„Můžu vám z těch sraček pomoct,“ řekne Carter. „Vyklopte, pro koho děláte a nějak se domluvíme.“

Dodávka sebou hází. Ludlow najel na komunikaci do centra a teď kličkuje mezi osobáky jako Frogger.

„Vím, že to je někdo uvnitř Zaibatsu,“ pokračuje Carter. „Nikdo zvenčí by proti němu nešel.“

Náraz zleva s nimi hodí o stěnu. Dveře se zkroutí, sklo vysype. Nad hlavami jim zah-vízdá a interiér vyzdobí nová série průstřelů.

Carter opětuje palbu skrz čalounění. „Když řeknete, pro koho děláte, prozradím vám, kdo nás prásknul ArmyTechu.“

Táňa zaklekne k bočním dveřím.

„Nesnažte se bejt vtipnej,“ odsekne a otevře. Ingramem v levačce rozstřílí syntetika vy-kloněného ze střešního okna. Spolujezdce uchopí prostetickou pravačkou a vytáhne z hamme-ru.

Přímo do dodávky.

„Proč ho sakra taháte sem?!“ vyjekne Downs. „Vypadá to tu jako turistický centrum?!“

Syntetik se ožene pažbou samopalu. Carter chytí ránu do spánku.

„Kurva! Proč mě všichni musej mlátit do hlavy?!“ zanadává a vykopne proti útočníkovi.

Uhne.

Tak ho rozstřílí.

Tělo vypadne na silnici a pronásledovatelé ho přejedou.

Korporátní soutěživost nezná mezí.

Carter se vrátí k původnímu tématu: „Přece se nenecháte přemlouvat. Je to Latimer? Nebo možná BradleyCorp? Vsadím se, že Latimer.“

Táňa dorazí řidiče a otočí se. „Tři slova,“ zavrčí. „Vyližte. Mi. Prdel.“

„Možná pozdějc,“ uchechtne se Carter a začne střílet po posledním hammeru.

Ten se radši stáhne.


LUDLOW PROJÍŽDÍ ČERVENÁ SVĚTLA a porušuje jednosměrky, dokud si není jistý, že je nikdo nesleduje. Pak sjede do prvního krytého parkoviště, které potká.

Osm pater do středu země, doslovný i metaforický undeground. Denní světlo nahradí zářivky, luxusní vozy rezivějící herky a ctihodné občany feťáci a bezdomovci. Vlhké stěny porůstá plíseň, ale smog ventilace, držící pohromadě jen silou vůle a kilometry izolepy, odfil-trovávat zvládá.

Jakžtakž.

Carter vystoupí. V příští pikosekundě je naražený na dodávku a kouká do hlavní čtyř zbraní. Dokonce i Downs se připojil a vytasil devítku.

Pětasedma se odrazí od betonu a zmizí pod vozem.

„Skončíme to,“ vycedí hacker.

„Ještě moment,“ řekne Táňa.

„Jakej kurva moment?! Naperem to do něj a padáme.“

Carter zvedne ruce. „Teď je možná ten správnej čas vás informovat, že místo levýho oka mám kameru s nechutně vysokým rozlišením. Všechno, co vidím, jde na cloud.“

Ludlow se chytí za hlavu a zakleje. Downs naprázdno otevírá pusu. Táňu popadne hys-terický smích.

„No, ehm,“ odkašle si Carter, „já vím, že tahle situace působí dost na hovno, ale měli byste vědět, že nejdu po vás.“

Ludlow se na něj podívá přes prsty. „A po kom?“

„Jsem z útvaru pro odhalování organizovaného zločinu,“ řekne Carter, jako by to všechno vysvětlovalo. Když vidí, že se nechytají, rozhodí rukama. „Sorry, vy jste malý ryby.“

Táňa chce něco odseknout, ale nedostane příležitost.

„Podívejte, někdo mě ArmyTechu nabonzovat musel. A někdo jim taky musel dát naši polohu, když jsme se jim hrabali v systému.“

„Downs vám vyrval konektor, proto na nás přišli.“

Carter se zasměje. „S tak rychlou odezvou?“

Táňa si zapálí. „Jak to podle vás bylo?“

„Něco za něco.“

Downs zakroutí hlavou. „Nelíbí se mi, kam to směřuje.“

„Jen si ho poslechněme,“ řekne Ludlow. „Zabít ho můžeme vždycky.“

Táňa se Carterovi zadívá do očí. Přikývne.

Carter se usměje. Vydoluje cigarety a taky začne kouřit.

„Vy první,“ hodí bradou k Táně.

Ruska vyfoukne kouř a ušklíbne se.

„Latimer,“ řekne.

Carter vyfoukne kouř a zazubí se. „Podepíšete výpověď?“

„Nebuďte debil.“ Táňa odhodí nedopalek. Zazáří jako padající hvězda. „Jste na řadě.“

Carter otevře pusu. A otočí se za zvukem kvílejících pneumatik.


ČERNÝ HUMMER SJEZE Z RAMPY, zatočí kolem kontejnerů a zabrzdí čelem k nim. Rozsvícené halogeny řežou jako skalpel. Motor pokuckává jako tuberák. Jinak se neděje nic.

Vyčkávají. Jako ve westernu před duelem.

Dveře se otevřou a vystoupí Lundgren.

Kabát už nemá. Horní polovinu těla pokrývá spečená tkáň. Z ramen se mu ještě kouří. Blonďatý ježek zmizel, pod kůží nic nesvětélkuje. Oční implantáty, chromová čelist a proste-tické končetiny vystupují v ostrém kontrastu.

„No kurva,“ uleví si Downs.

Lundgren kulhá k nim. Táňa mu vyjde naproti.

„Lundgrene, nechtěli –“

Nic dalšího říct nestihne. Kyborg ji praští do hrudi. Odletí jako by nic nevážila. Ingramy jí vypadnou. Narazí na kapotu dodávky a v bezvědomí se sveze dolů.

Carter to sleduje a hlavou mu běží slova jako bleskové zprávy: Přírodní zákon. Já to říkal!

Ludlow a Downs se na sebe podívají.

Ludlow začne střílet. Downs couvat. Houmlesové se pakují do vyšších pater.

Kulky se Lundgrenovi zavrtávají do hrudi bez viditelného efektu.

Carter sáhne po zbrani a uvědomí si, že ji zahodil. Na hledání není čas, vrhne se k sa-mopalu opodál.

Přistane na břichu. Pažba mu vklouzne do dlaně.

Podrážka dopadne přesně a tvrdě. Prsty zapraskají. Carter zařve.

Kopanec do břicha. Carter vyplivne vzduch a zkroutí se.

Dvě dupnutí a Carter se přestane hýbat.

Lundgren se zohne a sebere zbraň. V jeho pazouře vypadá jako hračka.

I když z Ludlowovy perspektivy asi ne.

Hračka zaštěká. Arab udělá otočku – cákanec krve se ho drží jako závoj – a odpadne.

Kyborg se ohlédne. Carter se krčí v prenatální poloze. Downs třeští oči a dělá neviditel-ného.

Tak se vydá k Táně.


TÁŇA OTEVŘE OČI. Lundgren se nad ní tyčí jako antický kolos. Ingram jí opře o če-lo.

Táňa vycení zuby. Zrychleně dýchá. V hlavě má prázdno.

Což je podstatně lepší stav, než co v ní bude mít za moment.

Naposledy vydechne.

Lundgren zmáčkne spoušť.

Zbraň cvakne naprázdno.

Táňa nečeká. Praští sebou a nasouká se pod vůz. Nebo to aspoň zkusí.

Zvládne to do půl těla. Potom ji Lundgren vezme za kotníky a vytáhne.

Pustí nohy, uchopí krk a zvedne ji do výše očí. Má odtud hezký výhled na Cartera. Po milimetrech se k nim sune a zápolí s křečemi. Lepší než kino.

A taky může Lundgrenovi pohodlně zavrtat hlaveň pětasedmy do oka.

„Život je svině,“ řekne a zmáčkne spoušť.

A nic se nestane.

Kdyby se v Lundgrenově obličeji mohlo něco zračit, byl by to výsměch. Ironií osudu na tu ironii nemůže poukázat.

Táňa vyděšeně pohlédne na zbraň. Zpod palce výmluvně vykukuje snímač otisků prstů.

„Pane Bože, to si snad děláš prdel,“ zasípe a hodí pětasedmou přes kyborgovo rameno.


CARTER NAPŘÁHNE RUKU. Pistole narazí do zlomených prstů. Carter pro velký úspěch zařve.

Zbraň se odrazí od země a odskočí mimo jeho dosah.

A pak ještě popojede.

Carter se kousne do jazyka.

„Pane Bože, to si snad děláš prdel,“ hlesne a zase se začne plazit.


TÁŇA MODRÁ. A nehledě na to, co tvrdí rockové písně pro pamětníky, v tomhle pří-padě modrá rozhodně není dobrá.

Hrtan jí drtí kyborgova dlaň. Oči lezou z důlků a jazyk z pusy a po tvářích tečou slzy a se slinami kapou do výstřihu a její poslední myšlenka, než začne panikařit, je, že Kyborgova dlaň by byl skvělý název pro kapelu.

Pak přepne na autopilota. Ale není to o moc lepší.

Nohy kopou a pěsti bijí a ani robotická končetina nic nesvede a plíce se snaží nasát vzduch a v uších hučí krev a v hlavě tepe a vidění se zužuje a…

A trvat to o pár vteřin déle, těch dvacet jedna výstřelů by už neslyšela.


„V POHODĚ?“ zeptá se Carter. „Nepotřebujete dýchání z úst do úst?“

Táňa na něj vystrčí prostředníček.

Oba leží na zemi. Carter s kouřící pistolí v levačce.

Mezi nimi Lundgren. Z průstřelů mu vytéká vazká kapalina. A stoprocentně to není krev.

Po chvíli se k nim připlazí Ludlow a taky se složí. Má prostřelené rameno, biceps a bok. Naštěstí ani jedno moc nekrvácí.

„Kde je Downs?“ zeptá se.

„Tady,“ ozve se zpoza popelnic. Pak se odtamtud vysouká hacker. V ruce drží pistoli, ze které ani jednou nevystřelil a celý se třese.

„Tak jsme to zvládli všichni.“

„Jo,“ zachraptí Táňa a natáhne se po ingramu. Vyhodí prázdný zásobník, vymění ho za nový a vystřelí Downsovi mozek z hlavy.

Šedá hmota ostříkne odpadky a z těla je hadrová panenka.

Ludlow vytřeští oči. „Proč –“

„Zasraná krysa,“ utrousí Táňa.

„Sakra,“ řekne Carter smutně. „A já se těšil na velkolepé odhalení. Ale že vám to trva-lo.“

„Práskal už dřív, proč myslíte, že mám tohle?“ Táňa zvedne prostetickou ruku.

„Druhý šance, to bych od vás nečekal.“

„Vlezte mi na hrb. Jenom jsem si nebyla jistá, jestli to nebyl Ludlow.“

„No dovolte!“ ohradí se Arab.

„Carter je fízl a já bych si vlastní operaci nesabotovala. A Lundgren byl mrtvej. Aspoň jsem si to myslela.“

Carter si zapálí cigaretu. Z profilu se nad ním tyčí jako letecký maják.

„Třeba pro ArmyTech pracovali oba,“ pokrčí rameny. „Jenom Lundgren teda asi až po tom, co jste mu udělala semtexovej facelift.“

„Spíš bych řekla, že byl jenom pořádně nasranej.“

„Jenže to by musel bejt jinej kádr, aby nás zvládnul sledovat a my si ho nevšimli. Podle mě Downs poslal polohu ArmyTechu a ti ji dali Lundgrenovi.“

„To moh i Ludlow.“

Ludlow se ošije. „Pořád jsem tady! Au!“

Carter vyfoukne kouř. „To by bylo trochu moc komplikovaný, ne? Mohl se s náma prostě vybourat. A navíc z profese určitě nemá GPS lokátor. A neumí vyřadit čtyři satelity. Pokud by je tedy předtím vůbec použil. A jako nezávislý kontraktor nemá motivaci. Milion by za nás nedostal.“

Táňa se ušklíbne. „Vy si to hodně užíváte, co? Tak mi řekněte, proč na nás nevlítli rov-nou a čekali, až se jim nabouráme do systému. A proč se jim Downs vůbec naboural do toho systému.“

„Protože fakt hodně toužili zjistit, kdo pase po jejich softwaru. Dělali ústupky a čekali, jestli z vás něco vypadne. A pak jsme najednou byli moc hluboko a oni se posrali. No a možná taky proto, aby trojnásobnou, potažmo čtyřnásobnou vraždu mohli zdůvodnit jako ochranu majetku.“

Táňa si odfrkne. „Dejme tomu. A co teď?“

Carter vyplivne nedopalek. „Teď si dám další cigáro,“ řekne a připálí si. „Potom…“ Vyndá z kapsy flash disk a zapojí si ho do portu. Chvíli ho tam nechá, vytáhne ho a hodí Tá-ně. „Potom vám dám Carmackův projekt.“

Táňa zůstane hledět v němém úžasu.

„Přece bych vás nemohl nechat bez práce, když jste mi tak pěkně napráskala Latimera. A chtělo to jenom dvě mrtvoly.“

„Vy jste fakt čurák.“

„To jde asi s povoláním.“

Když se nedočká nejapné reakce, otočí se k Ludlowovi: „Tu vizitku předpokládám můžu zahodit.“

„Jen si ji nechte. Nikdy nevíte, kdy budete potřebovat nůž, který byste mohl někomu bodnout do zad,“ řekne obchodník.

Carter vyfoukne kouř.

„Jo,“ prohodí zpátky k Táně, „taky asi zahájím vyšetřování ArmyTechu a Latimera. Nejspíš k ničemu nebude, ale za pokus to stojí.“

Pak se převalí na záda a tiše zaúpí.

„Ale nejdřív bych si ještě chvíli poležel, jestli nemáte nic proti.“


24. júla 2017
Martin Paytok