Poviedka Istroconu 2017: Duchové minulosti

Kategória: "Zbraň"

Istrocon a CS 2017

Motor řve, kola nadskakují na nerovnostech, rty mi praskají pod náporem větru a kabát za mnou vlaje jako smuteční prapor. Což se vzhledem k událostem hodí.

Zprava se ke mně zařadí Bauer a posunkem naznačí, že už tam budeme. Kouknu do zpětného zrcátka – zbylí jezdci utváří formaci. Někteří v zubech svírají nůž, nebo v ruce pistoli.

Celkem nás je sedm: Bauer, Winkler, Frost, Cooper, Malinski, Cage a já.

Vyrazili jsme hned, jak jsme o tom slyšeli.

„Někdo přepadl karavanu,“ řekl šerif, když vpadl do saloonu a vypil půl litru whisky za tři vteřiny.

„Někdo bude trpět,“ řekl Bauer, když jsme dorazili na místo masakru. Pickupy s propíchanými koly hořely a krev z roztrhaných těl se na asfaltu mísila s olejem. Rozřezaní, vyvržení, s masem odtrhaným od kostí. Muži, ženy, děti.

Když jsme zastavili, vyplašili jsme ptáky a vlky se zobáky a čenichy od krve. Ale stopy v mase nepatřily jenom jim.

Oni karavanu nepřepadli.

Nepozabíjeli cestující.

A neodnesli si kořist.

Winkler si odplivl. „Roanokiové.“

Věděli jsme, co musíme udělat. Nastartovali jsme harleye a rozjeli se k tábořišti na kraji hory. Přes lesní cesty a kamení a dřevěné lávky na sever.

Rychlost držím nadoraz, za zády mi zapadá slunce a stromy vrhají stíny pokroucené jako můj výraz.

Totemy ze starého železa, zpodobňující božstva, jejichž jména neumím vyslovit, stojí na kopci jako tiší pozorovatelé. Mrtvoly s otevřenými hrudníky a orgány propletenými ostnatým drátem by nejradši nestály vůbec, jenže řetězy jim nedávají na vybranou.

Zastavím smykem a společníci mě napodobí.

„Naši?“ zeptá se Cooper.

„Rozhodně nejsou jejich,“ odsekne Frost.

Malinski natáhne pistoli. „Však i je pomstíme. Jedeme dál.“

Než se dostaneme k hoře, setmí se. Světla reflektorů se zabodnou do noci jako kopí do masa.

Na horizontu je vidět ohně a tančící siluety.

Přes bubny a zpěv si jen málo divochů všimne přijíždějících motocyklů, dokud nevnikneme do tábořiště.

Roanokiové před námi udělají půlkruh. Nastalý klid ruší jen motory jedoucí na neutrál.

Jeden nám vyjde vstříc. Zastaví se přede mnou a Bauerem a zvedne ruku v pozdravu.

Bauer seskočí z harleye. Vydechne nosem.

První kulka utrhne divochovi prsty. Druhá hlavu.

Cage začne pálit, ještě než oddělené články dopadnou do prachu. Automatická pistole štěká a plive olovo a pomalovaná těla jdou k zemi.

Frost a Malinski střílejí ze dvou zbraní naráz. Cooper vytrhne z ohniště hořící větev a hodí ji na stan. Okamžitě vzplane i s lidmi uvnitř.

Roanokiové, vyzbrojeni nanejvýš noži, nemají šanci. Nastane zmatek. Zakopávají o sebe ve snaze utéct do bezpečí.

Sám konečně sesednu, ze zad strhnu dvouhlavňovou brokovnici a zapojím se do boje.

Přede mnou proběhne divoch s dlouhými vlasy. Bez zaváhání stisknu spoušť a nechám broky určené k lovu medvědů odvést svou práci.

Bok mu exploduje. Krev a vnitřnosti ohodí stromky jako morbidní vánoční ozdoby.

Udělá piruetu a upadne. Kupodivu ještě není mrtvý. Z hrudi mu trčí žebra a nadouvají se těžkými nádechy.

Namířím mu na hlavu a ukončím jeho trápení.

Zaregistruju, jak Bauer s Cagem vytáhnou ze stanu dětského divocha a před zraky ostatních ho skalpují a podříznou.

Není to bitva. Je to poprava.

Podobně jich skončí ještě mnoho: s kulkou v srdci nebo nožem ve střevech, s krční páteří praskající pod podrážkou.

Masakr za masakr.

Zalomím hlaveň. Prázdné patrony vyskočí, v nose mě zaštípe vůně střelného prachu. Nové náboje zajedou místo a úderníky při natažení zacvakají.

Dvakrát vypálím, dvakrát zasáhnu cíl.

Nad hlavou mi proletí několik šípů a zmizí ve tmě, než se za nimi stihnu otočit. Zbraně mých společníků zabrání střelcům nás dál ohrožovat. Kývnu a vykročím k nim.

Bauer drží znehybněného muže a nutí ho se dívat, jak s Cagem utlučeme jeho manželku. Pak ho pustí, a zatímco naříká nad rozbitým tělem, já si připravím brokovnici.

A tak to jde pořád dál.

U nohou se mi válí hromádka patron, rostoucí úměrně hromadě mrtvých.

Drancujeme, rabujeme, ničíme.

Zabíjíme.

Dokud najednou není klid.

Z hlavní se kouří. Stany hoří. Ranění naříkají.

Rozejdeme se mezi ně a dorážíme je údery pažbou a kopanci.

Z lesa nás sledují oči nemnoha, co stihli utéct a skrýt se, nemají ale odvahu nás zastavit.

Nás sedm, co během několika minut vyvraždilo celý kmen.

Sejdeme se u motocyklů. Smějeme se, výskáme, pijeme whisky a střílíme do vzduchu.

Svaly se třesou, jak se zbavují adrenalinu, a v očích se odrážejí plameny.

Brokovnici si opřu o rameno, hrdlo láhve přiložím ke rtům a mocně si loknu. Alkohol štípe v krku a hřeje v břiše. Přihnu si znova a jak přitom zakloním hlavu, všimnu si výše položeného útesu, asi uprostřed hory, na němž se proti úplňku rýsuje silueta.

Láhev mi vyklouzne z prstů. Rozbije se a whisky mně stříkne na boty.

To už mám pažbu zapřenou a postavu mezi mířidly. Chci vystřelit, ale zaváhám. Na moment mi přijde, jako bychom si hleděli do očí. Jako by mi ten někdo koukal přímo do duše.

Vystřelit pořád ještě nedokážu, když se postava otočí a zmizí v otvoru ve skále.

„Kurva!“ ulevím si a rozběhnu se do kopce.

Chlapi za mnou volají, ať se na to vykašlu.

Ignoruju je.

Šplhám do svahu, přidržuju se smrčků a zakopávám o kořeny. Opírám se o brokovnici, když je potřeba, lezu po čtyřech. Sdírám si dlaně a kolena, mezi zuby drtím nadávky.

Konečně stanu před vchodem do jeskyně. Z pohledu do temnoty uvnitř je mi zima. Jako bych koukal do absolutní prázdnoty.

Ovšem copak se teď můžu vrátit?

Z kapsy vytáhnu zapalovač a rozkřísnu ho. Hlaveň podepřu předloktím a vejdu.

Jestli má plamínek nějaký efekt, leda že je vidět mě.

Pokouším se tiše našlapovat, ale vzápětí zakopnu o kotlík, a jak se leknu a snažím se sebrat balanc, pobořím keramické nádobí. Při rozbíjení o kameny dělá randál, jaký by probudil mrtvého.

Zastavím se a naslouchám. Kromě ozvěny kapající vody jenom ticho.

Svěsím brokovnici a ruku přiložím ke zdi. Oranžová záře odhalí jeskynní malby: dvouhlavé bizony, koně, automobily, podobizny Roanokiů. Některé normální, jiné jako by namaloval umělec s pokřiveným vnímáním – pokroucené, s dlouhými prsty a drápy.

Nevím, co si o nich myslet. Stejně na přemítání nemám čas. Odplivnu si a pokračuju podél skály.

Padesát šedesát metrů. Tunel několikrát zahýbá a zvolna stoupá a oddělují se z něj užší koridory. Bloudím dobrou čtvrthodinu a začínám mít pocit, že už nikdy nevyjdu ven.

Pak ucítím závan. Mírný. Chladný. Nasaju ho jako živou vodu.

Nebo jako whisky.

Zrychlím. Už je mi jedno, jestli nadělám rámus, hlavně ať jsem venku. Při tom znova zakopnu.

Tentokrát se neudržím a praštím sebou. Zapalovač zacinká o zem.

Vnitřnosti mi sevře ledový pařát.

Dýchám mělce a čím rychleji, tím víc se dusím.

Uklidni se, je to jenom tma. Vždycky ji můžeš zastřelit.

Vstanu. Pomalu. Opatrně.

Jdu. Dlaň na stěně, prst na spoušti.

Krok za krokem.

A za krokem a za krokem.

Dýchám zhluboka. Řídím se podle čerstvého vzduchu. Voní jako jehličí a seškvařené maso.

Zahnu za roh. Protáhnu se úzkým průlezem. Přerazím se o schod.

Vzhlédnu. A najednou vidím.

Seshora na mě poblikávají hvězdy.

Schody jsou dlouhé asi patnáct metrů. Vytesané do skály, vlhké a kluzké. Vyběhnu je po dvou.

Útes je spíš ochoz. Vystupuje jen několik desítek centimetrů.

Opřu se o kolena a vydechuju. Toho zašustění si skoro nevšimnu.

Zadržím dech. Poslouchám.

Nic.

Trhnu brokovnicí. Otočím se, připraven vypálit z obou komor najednou.

Jsem rychlý.

Jenže ne dost.

Před očima se mi mihne rozmazaná skvrna a od hlavně vyskočí jiskry.

Vykulím oči. V půlce délky je do ní zaseknutý černý tomahawk.

Kdoví, co by se stalo, kdybych vystřelil.

A kdoví, z čeho ta věc je vyrobená, když dokáže projít skrz ocel.

A především – jak silná musí být ruka, co svírá rukojeť.

„Jestli se o něco pokusíš, zabiju tě,“ řekne Roanoki chraplákem letitého kuřáka. U něj ale za poškozené hlasivky nemůže tabák, soudě podle jizvy od ucha k uchu.

Takové zranění obyčejný člověk nepřežije.

Tenhle divoch ale obyčejný není.

Jeho kůže je bledší než jakéhokoliv bělocha. Na hlavě má čelenku s havraními brky jako indiánský náčelník a na sobě akorát prošoupané rifle. Svalnaté tělo potetované symboly, jež nedokážu přečíst, a tvrdý pohled, ze kterého dokážu vyčíst všechno.

„Vím o vaší karavaně,“ naváže.

„Tak víš, proč jsme tady,“ odseknu.

Ani se nehne. Jenom mě probodává pohledem.

„Vím, proč jste tady. Avšak cíl odplaty jste si zvolili špatně.“

Odfrknu si. „Myslíš, že se tě bojíme? Jsi poslední!“

Vytrhne tomahawk z brokovnice a přiloží mi ho ke krku. Vycení zuby.

Ostré a špičaté, jako mají vlci.

„Ty se mě bojíš,“ zašeptá. A má sakra pravdu. „Ale tak jsem to nemyslel. Roanokiové vaši karavanu nepřepadli.“

Tím mě zaskočí.

„Jíte lidské maso, to ví každý!“ vzdoruju.

„Nelovíme lidi pro potravu. Hodujeme na nepřátelích, aby do nás vstoupila jejich síla. Jako na těch u totemů. Ale to nejsou lidé z města. S těmi udržujeme příměří. Obchodujeme.“

Na to nemám co říct. A taky si nehodlám připustit, že jsme…

„Kdo, když ne vy?!“ vyštěknu.

Divoch se rozesměje. Zní, jako by dostal astmatický záchvat.

„Někdo, kdo si pro vás dřív nebo později přijde,“ pronese krypticky.

„Co to znamená?“

Smích přestane. Jako když dopadne gilotina.

Ostří se mi na krku pohne. Místa, kde prořízne kůži, začnou štípat.

Roanoki se přiblíží, až ucítím jeho dech na tváři.

„Chceš vědět, co moji lidé dělali, než jste je povraždili? Přednášeli zaklínadla a tančili, aby zahnali démony. Teď nikdo, kdo by rituál provedl nezůstal. A oni čekají. Mají všechen čas na světě. A přijdou si pro vás. Dřív nebo později,“ zazubí se a svěsí tomahawk. „Nyní odejdu,“ oznámí.

„Nemyslím si,“ zavrčím a sáhnu po pistoli.

Ale zaseknu se.

Ne že bych si to rozmyslel, ale výkřiky, jež ke mně dolehnou, mě zneklidní.

Jako by někoho zavírali do železné panny.

Hysterické, plné utrpení. Ostré a děsivé.

Zběsilá střelba.

Naše pohledy se znovu střetnou.

„Jmenuju se Bílý havran,“ řekne Roanoki. „Zapamatuj si to. Tohle není naposledy, co jsme se setkali.“

Nato zvedne zaťatou pěst a foukne do ní.

Prach, který mi vletí do očí a do nosu, mě oslepí a donutí kašlat jako tuberkulotika. Klesnu na kolena a třu si oči. Skoro se nemůžu nadechnout.

Křik ustane. Nahradí ho třepot křídel, jako by vzletělo hejno ptáků.

Oženu se brokovnicí. Bez efektu. Křídla jsou všude kolem.

Neartikulovaně zařvu a klesnu na všechny čtyři.

A najednou je ticho. Jako při duelu, než odbije poledne.

Nahmatám čutoru a poliju si obličej. Ďábelskou substanci vypláchnu z očí.

Zhltám několik doušků, až mi zaskočí.

A shledám, že jsem na útesu sám.

Jenom úplněk na vteřinu zakryje hejno ptáků a vítr mi ve výhledu poponáší černá pera.

Dolů se ženu, jak rychle umím.

V jeskyni upadnu a narazím si bok. Z kopce se skutálím. Odnesu to zraněními na hlavě a stehnu. Kulhám a z očí si vytírám krev.

Motocykly stojí tam, kde jsem je viděl naposled. Červená po nich stéká jako čerstvý nátěr, v okolí se válí vystřílené nábojnice. Ale těla…

Ta nikde nejsou.

Mých přátel, ani nikoho jiného.

Probírám se troskami, volám jména.

Nikdo mi neodpovídá.

Až si pak všimnu praskání větví a míhajících se stínů.

Jestli se ke mně plíží divoši, nebo někdo jiný, se nedozvím. V panice nakopnu stroj a ujedu do noci, jako by se za mnou otevřela brána do pekla.

A tím to na dlouhou dobu skončí.


Hodně se změní.

Ze silnic je prach. Z lesů pustina. Ze mě starý muž.

Harleye nahradí koně, jimž nikdy nedojde benzín, a korodující automatické zbraně spolehlivé kolty.

Ale noční můry zůstanou.


„Dvojitou,“ poručí si šerif. Nový šerif, ne ten, co nám tenkrát řekl o karavaně. Opírá se o bar, v jedné ruce drží klobouk a druhou si mne obličej.

Hospoda je na nás dva a barmana prázdná. To dopoledne bývá.

Šerif do sebe kopne skotskou a praští sklenicí.

„Těžkej den?“ zeptám se.

„Smrťák,“ hlesne. Barman mu beze slova dolije.

Prohrábnu si vousy. „Kdo?“

„Mladej Jenkins.“

Poručím si taky dvojitou. Hodím ji do sebe jako zamlada.

„Našel jsem ho v lese. Zhruba na třech metrech čtverečních a čtyřech stromech. Harpere, kurva,“ nakloní se ke mně a dál šeptá, „ten kluk vypadal, jako by mu někdo okousal maso rovnou z kostí.“

Narovná se a posune ke mně svoji sklenici. Dobře ví, že ji potřebuju.

„Kolik jsem dlužnej?“ prohodí k barmanovi.

Ten mávne rukou.

Šerif pokývá, cvrnkne do klobouku a praští za sebou dveřmi.

Mladej Jenkins. Kolik mu bylo? Šest? Víc než sedm ne.

Vyžahnu šerifův drink a otočím sklenici vzhůru nohama. Na pult vysypu mince. Flašku si vezmu na cestu.

Město je klidné a potemnělé. Do klobouku mi buší déšť a na boty se lepí bahno.

Náhrobky mě vítají jako starého známého. Což vlastně jsem.

Pořádně si přihnu a potom už jenom házím lopatou, dokud nevypadám jako terakotový voják a před sebou nemám dva metry hlubokou jámu.

V řadě se čtyřmi čerstvými hroby.

Alkohol do sebe liju, dokud dokážu chodit. Zbytek vytrousím na zem a lahví mrštím proti zdi.

Doma zatopím pod vanou a naložím se do ní, abych uvolnil svalstvo.

Podívám se do zrcadla a musím se smát. Prázdný pohled a vrásky jako zmačkaná mapa. Mokré vlasy přilepené k hlavě, až není poznat, kde končí a začíná plnovous. Oboje šedivé jako vlčí srst.

„Seš starej,“ řeknu odrazu a hodím po něm mýdlo.

Nedoletí.

Zavřu oči a přemýšlím, jestli mě to konečně dostalo.

Třicet let.

Třicet zkurvených let, co jsem nesáhnul na zbraň ani na motorku.

Teď aspoň jako motorkář vypadám. Jenže harley reziví v garáži a já jsem zrezivěl už dávno.

Stejně dneska na mašině nikdo nejezdí.

Svírám víčka a vzpomínám na to, co jsem udělali.

Bauer, Winkler, Frost, Cooper, Malinski, Cage.

A já.

Svírám víčka. Po obličeji mi tečou slzy.

Vím, co musím udělat, přestože to bude poslední, co udělám.

Harley na mě čeká pod plachtou. Strhnu ji a letitý prach mě skoro udusí.

Vrátím se pro kýbl a kartáč, olej, nářadí a kanystr s benzínem, který schovávám, co vyschly nádrže.

Se soumrakem se motocykl blýská a já si utírám pot. Ještě jsem ale neskončil.

Z dřevěné bedny vytáhnu starý kabát a jezdecké boty. Brokovnice leží pod nimi zabalená v hadru s náboji vyskládanými vedle jako cínové figurky. Vejde se tam, protože po čarodějově útoku jsem jí uřezal hlaveň a zarovnal ji pilníkem.

Medvědy střílet nebude. Na vraha mladého Jenkinse by ale stačit mohla.

Přidám k ní revolvery ze zamčeného šuplíku a oboje vyčistím a promažu. Oblečení vyperu a pověsím přes paletu.

Doma se opláchnu a padnu na matraci.

Probudím se po poledni. Slunce je ostré jako hrot dýky a v hlavě mi pochoduje konfederační armáda.

Posnídám whisky z vlastních zásob a odeberu se do garáže.

Není třeba to prodlužovat. Obleču se a obuju, naláduju zbraně. Jeden kolt zastrčím za opasek, druhý a brokovnici do kapes. Naplním nádrž, na oči nasadím jezdecké brýle.

Motocykl přivedu k životu jediným mocným kopnutím.

Do obličeje se mi opře vítr. Motor přede, jako by se snažil dohnat tři mrtvé dekády. Vlasy mi vlají stejně jako plášť a za sebou nechávám modrý kouř a zvířený prach. V mysli obracím dávné události a ani se nesnažím doufat, že bych se mohl mýlit.

Cestu si pamatuju naprosto přesně. Zarostlá silnice mě vede neomylně, i když padne noc, a stejně jako kdysi musím rozsvítit reflektor. Ve vzpomínkách se vedle mě řadí Bauer a značí, že už tam budeme.

Les je temný a děsivý. Přidávám plyn, dokud nevyženu motor do nejvyšších otáček. Ze tmy mě sledují oči zvěře a kdovíčeho, a já se to snažím nevnímat a nevnucovat si představu o převtělení pobitých divochů.

Protože pokud vím, klidně o ně jít může.

Dupnu na brzdu a motocykl přejde do smyku. Málem spadnu a ukončím tuhle cestu dřív, než potřebuju.

Seskočím do vlhké rašeliny, harley postavím na stojan. Sundám brýle, na hlavu narazím klobouk a odjistím brokovnici.

Rozhlédnu se, a přestože okolí dávno ovládla příroda, vybavuji si ho jako tenkrát.

Když tu hořely stany a rozlévala se krev.

Vykročím do kopce. Na cestu mi svítí měsíc a jako opěra slouží statné stromy a staré kořeny.

Šplhám a v těle se probouzí bolest na místech, o nichž jsem netušil, že je mám.

Temný vchod jeskyně mě vtahuje do zatracení. Vstoupím bez rozmyslu.

Počkám, až si oči přivyknou a s rukou na zdi dojdu ke schodům a vzhlédnu.

Čaroděj na mě čeká.

Stojí tam bez pohybu a jeho silueta se rýsuje proti měsíci.

Zhluboka se nadechnu a vyjdu za ním.

Zůstává ke mně zády, jako by si nepřipouštěl, že bych na něj mohl zaútočit. Na sobě opět čelenku s havraními pery a v ruce černý tomahawk. Kůže bledá jako u utopence.

„Říkal jsem ti, že se nesetkáváme naposled,“ pronese nezaměnitelným chraplákem a otočí se.

Chci odpovědět, ale zarazím se v úžasu.

Třicet let a v obličeji mu nepřibyla ani vráska. Jenom v očích se mu nezračí směs pocitů, ale vítězosláva.

„Bílý havran,“ hlesnu.

„Jezdec na železném koni,“ řekne výsměšně. Sjede mě pohledem a pohodí hlavou k upilované brokovnici. „Tuhle zbraň znám. Neztrať ji, dnes bude potřeba.“

Zasměju se. Hystericky.

„Nic jiného jsem ani nečekal. Jenže jsem starý. Nedokážu ani pořádně zamířit.“

Nakloní se tak blízko, že ucítím jeho dech.

„Pak zemřeš.“ Vycení zuby. „Budeš bojovat s přízraky. Hvězdy jsou ve správném pořadí a oni vylézají z temnot.“ Udělá otočku a zmizí v tunelu.

V hlavě mi třeští. Potřebuju se napít.

„Jak jsi věděl, že přijdu?“ zavolám za ním.

Odpovědi se nedočkám.

Když někdo za třicet let nezestárne ani o den, zřejmě má své způsoby.

Podívám se na hvězdy. A mlčky vyrazím za ním.

Poslouchám ozvěnu kroků odrážející se od stěn a pokládám jednu nohu před druhou, dokud neopustíme jeskyni.

Bílý havran trhne bradou k harleyi. „Pojedeme na tvém koni.“

Pokrčím rameny.

Nakopnu startpáku. Motor zakašle.

Dým se rozplyne v nočním větru.

Nasednu. Havran se usadí v sajdkáře a mávne tomahawkem.

„Vpřed, jezdče!“

„Kam jedeme?“ zeptám se, když si urovnávám brýle.

Jeho hlas zahřmí jako přicházející bouřka: „Do temnoty, před kterou i noc skrývá tvář!“

Na umírání stejně dobré místo jako kterékoliv jiné.

Zatáhnu za plyn.

Pustina je rovná a šedivá a v měsíčním světle se rýsují zapomenuté monumenty. Jedeme beze slov, jenom čaroděj občas ukáže směr.

Pustinu vystřídá les a ten zase pustina.

A tu trosky velkého města.

Betonové bloky trčí ze země jako pomníky včerejška a obrůstají mechem a popínavými rostlinami.

A město zase les.

Stíny se po nás natahují jako pařáty a cesta končí jako všechny dobré věci.

„Tady zastav,“ přikáže Havran.

Harley odstavím u tří kamenů, šedých a zarostlých jako staré náhrobky, a dál se nechám vést po svých.

„Sbohem, příteli,“ zašeptám přes rameno. „Sloužil jsi mi dobře.“

Přestože jsem ještě nevystřelil, zkontroluju, zda mám nabito.

Našlapujeme lehce a obezřetně. Podrážky se zarývají do hlíny, roští praská.

O tom, že nás něco pozoruje, není pochyb.

O tom, že jdeme problémům naproti, také ne.

Neměli bychom tu být.

Neměli bychom víc věcí.

Překročím spadlý kmen a proderu se křovím. Zavře se za mnou, jako bych tam nikdy nebyl.

„Proč jsi mě sem vzal? Proč dneska? Proč po tolika letech?“

„Už jsem ti to říkal.“

„Abych bojoval. Ale s kým, sakra?!“ procedím.

„S duchy minulosti,“ uchechtne se. „Postavíš se jim a ukážeš, co v tobě zbylo.“

Co ve mně zbylo? Lítost a játra prolitá tolika chlastem, kolik se mi dostalo na dosah.

Zhluboka se nadechnu. Soustřeď se, žádná melancholie, nebo bys to nemusel rozdýchat.

A chci vůbec?

Z úvahy mě vytrhne šelest.

Vlevo.

Blízko.

Trhnu zbraní a namířím do porostu. Než stihnu vystřelit, čaroděj mě chytí za předloktí.

„Ještě ne,“ řekne a odvrátí se.

Zvuky už neslyším. Skloním hlaveň a vyrazím.

Pozor si ale dávat nepřestanu.

Další křoví mi rozsekne tvář.

Další den, další jizva.

Nohy mi zašustí v seschlém listí.

Palouk jako by sem ani nepatřil: dřevěná chata se křivými okenicemi a vyvrácenými dveřmi, rozpadlá kůlna, zrezivělý vůz s uhnilými pneumatikami a vymlácenými skly.

Vzpomínka na lepší svět.

Bašta těch, co to nezvládli.

Měsíc se rozsvítí jasněji a já si všimnu, že se Havranova tetování hýbou.

Jako hadi. Jako žížaly a larvy.

Kroutí se a přelévají, formují slova a věty v neznámém jazyce.

Do obličeje se mi opře vítr a přinese s sebou puch hniloby. Zamračím se. Pevněji sevřu pažbu.

Něco se změnilo.

Z chaty k nám dolehne vrzání prken.

V hrudi mi buší a po zádech stéká pot.

Ze vchodu se vynoří silueta.

Vysoká, se širokými rameny a kloboukem na hlavě.

„Dobře,“ zaskřípu zuby. Přehodím si brokovnici do druhé ruky a tasím revolver.

Muška se usadí v mířidlech. Ruka se mi třese.

Ze strany zaregistruju pohyb. Ustrnu.

Další. A o kus dál další. A o kus dál –

Šest.

Na každého jeden náboj; aspoň si můžu namlouvat, že mám šanci.

Pomalu se otáčím kolem osy a mířím do křoví.

Bílý havran si pleská do dlaně tomahawkem. Siluety se nehýbou.

Pleskání ustane.

„Teď už můžeš střílet,“ řekne.

A stíny se vrhnou vpřed.

Divoce. Neopatrně. Jako by neměly co ztratit.

To mi vyhovuje.

Natáhnu úderník a tu, na které zrovna spočinula hlaveň, střelím do hrudi.

Škubne to s ní. Zakopne a jde k zemi.

Dvakrát vypálím po útočníkovi vlevo, ale netrefím se.

Třetí rána jde do ramene. Čtvrtá do krku.

Porost ocákne tmavá krev a postava se zřítí.

Pokračuju stejným směrem.

Výstřel… A mimo.

Pustím revolver a upilovanou vezmu oběma rukama.

Zbývající čtyři vyběhnou na světlo.

Kdyby mi v žilách nevřel adrenalin, musel bych skončit taky obličejem dolů.

Bauer, Frost, Cooper, Cage.

Pořád naživu, i když se to příčí rozumu.

Čím bývali, není poznat. Čím jsou, se neodvažuju hádat.

Šedivá kůže, svrasklá a prožraná hmyzem. Hrudníky otevřené a propletené ostnatým drátem. Dávno však bez vnitřností, jež by se mohly hemžit červy. Zkažené zuby a zakalené oči, bosé nohy, prsty zakončené drápy. Na sobě zetlelé hadry, za pasem zrezivělé nože.

Na vteřinu se zastaví.

Ten nejbližší – Frost – trhne hlavou, jako by si mě prohlížel.

Zbytek lidského gesta. V obličeji se mu ale nezračí poznání.

Neznačí se mu tam nic.

Nic než hlad.

Ohlédnu se k Havranovi. Jenže za mnou nestojí.

A jinde taky ne.

Když se otočím zpátky, Frost je těsně u mě.

Otevřu ústa, nevydám zvuk.

Úder jde na bradu. Zlomí mi čelist a odhodí mě nazad.

Dopad mi vyrazí dech.

V záchvatu paniky vypálím z obou komor najednou.

Frostovi zmizí horní polovina těla.

Tři z šesti. To není zlé.

Zbytek mě obstoupí.

Cooper a Cage mi do ramen zaryjí drápy a vytáhnou mě nahoru.

Zaskuhrám. Brokovnice spadne do listí.

Bauer mi dýchá do tváře, v pravačce drží bajonet. Zvedne mi ho před oči, abych si ho mohl prohlédnout.

A pak mě jím bodne do žaludku.

Zařvu něco neartikulovaného. Nohy povolí.

Věznitelé drží pevně.

Pomalu ostřím otočí a vytáhne ho ven.

Hýknu. Hlava mi klesne.

Krev z břicha vytéká jako pramen řeky.

Zbraň se opět zaleskne pod měsícem. Krev na ní je černá a Bauer vyplázne příliš dlouhý a špičatý jazyk a slízne ji. Zamlaská, vycení zuby.

Pod tíhou toho úsměvu jsem rád, že vymočit jsem se byl nedlouho předtím.

Bajonet mě zastudí na krku.

Nečekám, že bych měl dost času, ale stejně zajedu levačkou do kapsy.

„Bauere,“ zkusím procedit. Zní to jako zahýkání bolestí.

Ale Bauer se zasekne. Dolní víčko u levého oka mu cukne.

Trvá to možná půl vteřiny.

To mi stačí.

Natáhnu úderník a skrz kapsu mu prostřelím bradu.

Mozek vytryskne z vršku hlavy jako ropa v poušti a Bauer nasedne na expres do pekla.

Téměř zapomenuté instinkty se vynoří z podvědomí jako plavec z hlubiny.

Než se zbylí dva vzpamatují, vytrhnu revolver a vypálím přes rameno.

V hlavě mi začne pištět, ale Cage mě pustí.

Cooperovi přerazím prsty rukojetí a hodím sebou dopředu. Přímo na Bauera.

Do břicha jako by mě kopnul kůň. Asi tak padesátkrát.

Odrazím se a převalím na záda.

A pak už jenom střílím, dokud zbraň necvaká naprázdno a v listí se neválí o dvě těla víc.

A pak se pokouším střílet dál.

Konečně se vzpamatuju. Pustím revolver a chytnu se za břicho.

Krev mi bublá mezi prsty a vsakuje se do hlíny. Bolest ustupuje.

Jenom si už nejsem schopný vybavit, jestli je to dobře, nebo špatně.

Bílý havran se nade mnou zjeví jako Duch svatý. O jeho svatosti si ale myslím své.

Krouží dokola jako mrchožrout.

„Bojoval jsi dobře,“ řekne. „Nemyslel jsem si, že vydržíš do konce. Ale tady jsme.“ Promne si bradu a vydechne nosem. „Ta rána je smrtelná. Smůla. I když po tom jsi celé roky toužil, ne? Umřít se svými přáteli?“ ušklíbne se.

Tohle nebyla odplata, dojde mi. Odplata byla všechno dosud.

Ten hajzl mě nechal třicet let trpět. Rána z milosti přišla až v podobě nože bývalého přítele. Jenže bývalý přítel karavanu nepřepadl.

Probodnu ho pohledem.

„Chceš vědět, co se tenkrát stalo.“ Konstatování, ne otázka.

Nemůžu odpovědět. Jediné, co můžu, je sledovat ho a vkládat do toho všechnu nenávist, co jí v sobě mám. A že jí v sobě mám.

„Roanokiové lidi z města nezabíjeli – to byla pravda,“ řekne. „Pouze naši sluhové.“

Poslední slova, která slyším.

Jsem unavený. Krev se vsakuje do země. V měsíčním světle se leskne a vtahuje pohled jako brána do jiného světa.

Kolem leží mrtvoly dávných přátel a přede mnou vítr rozfoukává hrst černých per.


31. júla
Martin Paytok