Poviedka Istroconu 2016: Účel i jed posvětí

Kategória "Prvý kontakt"

Zborník súťaže Poviedka Istroconu

S tou travičskou kauzou jsem se navzdory její rozsáhlosti a pozdější proslulosti setkal zcela běžným způsobem.

Seděl jsem v hospodě nad kalíškem zteplalého alkoholu a naslouchal pobuřujícím projevům podnapilých štamgastů. Ti idioti neustále nadávali na dosazenou vládu, nedrželi jazyk za zuby, co se týkalo Podzemních, a obecně vystavovali svou hlavu oprátce. Já sám jsem seděl a mlčel. Pracoval jsem pro Podzemní jako výběrčí daní, jejich důvěru jsem si získával opravdu dlouho, takže jsem se nesměl do ničeho podobného připlést. Jednou za čas jsem si došel do hospody na pár hltů něčeho ostřejšího a zase jsem zalezl do své osamocené nory.

Muži u mého stolu zrovna probírali oblíbenou otázku, kolika let se vlastně Podzemní dožívají, a neubránili se u toho poznámkám typu: „Začali teď chcípat jako krysy. Soused viděl, jak je pohřbívají.“; „Já jsem zase slyšel, že jim někdo před časem otrávil žrádlo. Dobře jim tak, sviním!“; „To je bysme měli zavřít do tý jejich Mučírny ve Tmě!“ A tak podobně. Vlastně by to bylo zábavné poslouchat, kdyby za to nehrozil trest smrti.

Tenhle večer probíhal jako jakýkoli jiný. Už jsem měl zaplaceno a chystal se dopít a odejít, když do zakouřené, tmavé špeluňky najednou vpadl nějaký malý uličník. Sotva popadal dech a bylo mu těžko rozumět, když křičel:

„Zatýkají! Po celým městě! A všechny!“

Hospodou okamžitě projela vzrušená vlna. Většina lidí vyskočila od stolů a nahrnuli se blíž ke klukovi, aby lépe slyšeli. I já jsem byl mezi nimi. Stál jsem téměř u něj, takže jsem ho mohl chytit za ramena a zatřást jím.

„Co to povídáš?“ Můj vyděšený výkřik zanikl v mnoha dalších.

„Podzemní zatýkají. Viděl jsem, jak vedli toho zloděje… Katala! Vyvádějí jako blázni, aby dostali Jedovou Ratianu! Ale prej sebrali i svoje lidi! Slyšel jsem, že i správce Torona!“

Celá hospoda najednou ztichla, jako by ji ušpiněné děcko ulice zaklelo. Kluk sám přestal křičet a trochu vyjeveně si prohlížel, co svým prohlášením způsobil.

„Sebrali Torona?“ zopakoval jsem pomalu. „Ale…“

„Prej…“ kluk se zhluboka nadechl a podíval se mi do očí. „Prej byl v odboji a trávil Podzemní. Všichni, koho zatkli, prej trávili Podzemní.“

Někteří chlapi ztěžka dosedli zpátky na židle, hostinská se držela za prsa a přerývavě dýchala s očima navrch hlavy. Znovu se strhnul strašlivý lomoz, jak křičeli jeden přes druhého.

Já jsem si vzal kabát a klobouk a vyklouznul z místnosti. Jestliže se během některé noci zatýká, není dobré zůstávat mezi více cizími lidmi – když se tam zdržuje nějaký zrádce, seberou s ním i všechny ostatní.


Od okamžiku, kdy jsem za sebou zavřel dveře hospody, téměř vyvrácené z pantů, jsem měl dojem, že tmavou nocí nejdu sám. Nevšímal jsem si toho, ani jsem se nesnažil zjistit, jestli mě opravdu někdo sleduje. Pokud ano, mohly to být jen dva druhy lidí: fízlové Podzemních a špiclové odboje.

Pro Podzemní jsem pracoval a odboje jsem se už bát nemusel. Ačkoli měly obě skupiny stejně velký důvod sledovat mě, nepředpokládal jsem, že by v danou chvíli měla kterákoli z nich důvod mi ublížit. Ačkoliv pokud Podzemní nechali zatknout i správce Torona – největšího kolaboranta ze všech… proč by si nemohli přijít i pro mě?

Neohlížel jsem se. Nechtěl jsem vědět, komu patří ty kradmé kroky, jež jsem spíš tušil, než že bych je doopravdy slyšel.

Hvězdy nebyly téměř vidět přes množství vysokých, odporně holých budov. Ještě před pár lety bylo naše město vzdušné, zaplňovaly jej nízké domky ze dřeva nebo z kamene a široké ulice se za dne koupaly ve sluneční lázni a v noci se oblékaly do hvězdného hávu.

Před deseti lety se ale náš svět počal plnit zrůdně vysokými lidmi s bledými obličeji a úzkýma očima. Začaly kolovat zkazky, že vylézají z děr v zemi, ale upřímně – nevěřil jsem tomu. Jenže těch lidí přibývalo a kladli si podmínky, které království nemohlo splnit. Během jednoho roku bytosti, kterým se začalo říkat Podzemní, sesadily krále a nechaly popravit celou jeho rodinu i široké šlechtické okolí. Těžko zapomenout na jatka, která to tenkrát byla. Lidé se báli, ale ještě plně nepochopili vojenskou sílu Podzemních, takže začali vzdorovat. Ani ne za dva měsíce stihli Podzemní rebelii krutě potlačit, ale přeci jen si z toho vzali nějaké ponaučení a pro uchlácholení lůzy dosadili do vlád měst i země lidskou – sice kolaborantskou, ale pořád lidskou – radu.

Od té doby jsme žili s Podzemními v podivném svazku, který by se vlastně dal nazvat mírem. Přestali házet kusy lidských těl po ulicích, ale průběžně popravovali nějakou skupinu tlučhubů nebo rodinu vzdáleně napojenou na odboj, aby nám připomněli, že se k masakrům mohou kdykoli vrátit.

Lidé se jako vždy přizpůsobili. Uklidnila je skutečnost, že zabíjení už není hromadné a anonymní. Místo společného vzdoru začal jeden udávat druhého; namísto boje proti agresivním cizákům, se většina obyvatelstva pokoušela vetřít do přízně militantní menšiny.

Když pak Podzemní celou situaci takto ustálili, začali ve městech stavět ty svoje vysoké stavby, které bránily slunečním paprskům a v noci nedovolovaly pohlédnout na hvězdy. Celá země se zaplnila obrovskými stroji a nám připadalo, že se pohybují samy od sebe. Vyrývaly nekonečné vrásky do naší půdy, vyráběly podivuhodné směsi jenom proto, aby je pak vršily do nedozírných výšek, a vytvářely tak nový obraz našeho světa.

Stačilo tak málo, pár let, aby se z obyčejného království stalo temné místo plné oživlých strojů. A Podzemní si žili všude kolem nás; najednou jich bylo víc než nás. Nejvyšší z nich se nastěhovali do monstrózní budovy, již bych se neodvážil nazvat hradem, ačkoli oni sami tak činili, a shlíželi z ní na zotročený lid. Říkal jsem si, že čím níž předtím v zemi žili, tím výš se nyní snaží dostat.

Klid udržovali tak, že jakýkoli náznak vzpoury proti jejich vládě byl tvrdě trestán. Často se z hlubokých děr, které vyhrabaly jejich velké stroje, vyhrnuly posily, o jejichž existenci nikdo neměl ponětí. Netušili jsme, kolik jich pod zemí žije a čeká, až je jejich vládci povolají na povrch. Ale vyprávěly se legendy o nekonečných podzemních městech plných obrovských budov.

Před Podzemními nebylo úniku. Ano, existoval odboj, s nímž mě pojilo mnohem víc, než bych byl vůbec rád, ale tahle válka byla dávno prohraná a věděl to každý, včetně odbojářů samých. Dostal jsem několik přímo úpěnlivých nabídek, abych se připojil k odboji, ale tvrdošíjně jsem odmítal. Kvůli každé akci odboje, ať už jakkoli bezvýznamné nebo naopak nedozírných důsledků, umíraly desítky lidí. Nedovedl jsem si představit, že bych za tohle nesl zodpovědnost tak, jako ji na sobě vláčeli odbojářští vůdci. Já jsem se podvolil a začal spolupracovat. Mnoha lidem to připadalo zbabělé a odsoudili mě, ale… jen málo z nich přežilo první čistky.

To proto jsem se neohlížel. I kdyby se mě Podzemní nebo snad odbojáři chtěli zbavit, nemohl jsem tomu nijak zabránit. Šel jsem tmavou nocí a čekal, kdy se mi kolem krku omotá smyčka nebo mi na záda skočí nějaký fízl. A s tímto tísnivým pocitem jsem došel až k sobě domů. Měl jsem dojem, že na posledním úseku cesty se můj pronásledovatel odpojil.


Dalšího rána jsem se vydal do práce hned za rozbřesku, neboť jsem nemohl dospat. Neurčité napětí, které mi hučelo v hlavě a tlačilo mi na plíce, mě nenechalo vydechnout. Unavený a trochu malátný jsem přešel několik vylidněných ulic a vstoupil do obrovské šedivé krychle postrádající jakákoli okna. Světla zde byla rozmístěna jenom kvůli lidským pracovníkům, Podzemní viděli ve tmě dokonale a osvětleným prostorám se spíš vyhýbali. Nepříjemný ruch, který tu panoval, okamžitě zaútočil na můj nedospalý mozek. Rozhlížel jsem se přimhouřenýma očima a zhluboka dýchal, protože se mi z dusného vzduchu, jenž se jen těžko a zdlouhavě větral, zvedal žaludek. Oproti tichým ulicím zde vládlo dokonalé peklo.

Protlačil jsem se mezi pobíhajícími lidmi, uctivě obešel několik Podzemních, pozdravil pár lidí, které jsem od pohledu znal, a zamířil ke svému nadřízenému.

Radas Hodural spolupracoval s Podzemními z podobných důvodů jako já. Nenáviděli jsme je, ale uvědomovali jsme si, že vzpoura nemá smysl a nese sebou jako důsledek stovky zbytečných obětí. Nebyla žádná jiná cesta než kolaborace a ti, kdo si mysleli, že ji našli, brzy skončili na šibenici nebo pod velkými noži podzemních strojů.

„Už jsi to slyšel?“ zeptal se Hodural, jakmile jsem vešel do místnosti. Stál těsně u zdi a čelem se o ni opíral. Nemohl mě vidět.

„Zatýkání…“

„Hovno zatýkání! To jsou brutální razie! Já sám znám aspoň pětadvacet lidí, které dneska v noci zavřeli. A většina z nich už beztak nežije!“

Hodural se na mě otočil. Zjevně nespal celou noc. Oči měl unavené a podlité krví, tvář jakoby zmačkanou, v obličeji výraz apatie. Navíc měl čelo otlačené od hrubé zdi, takže vypadal jako nepovedený obrázek, namalovaný neumělou dětskou rukou.

„Popravy bez soudu?“ zeptal jsem se pomalu. Formální soudy se staly tradičním prostředkem, jak zchladit lidské vášně. Vše je přeci podle práva…

„Byl jsi vůbec venku?“

„Jenom po cestě sem.“

Hodural zpomaleně přikývl. Pohyby jeho těla by se od chvíle, kdy jsem vešel, daly spočítat na prstech jedné ruky a všechny působily, jako by Podzemní Hodurala proměnili v jeden z jejich neohrabaných strojů.

Děsila mě změna, jaká se s mužem navyklým ironickému cynismu, přes jednu noc stala. Tlak uvnitř mé hlavy se začal stupňovat.

„Tak pojď!“ vyzval mě a vyšel z kanceláře a následně mne vyvedl i z celé budovy.

To, co jsem spatřil poté, bylo horší, než cokoli, co jsem si dovedl představit.

Stačilo pár chvil procházet ulicemi a začali jsme narážet na rozsekaná těla před jednotlivými domy. Ruce nešťastníků často zůstaly zaklesnuté do domovských dveří, jak se bránily útočícím hlídkám. Na kdekterém suchém stromu viseli oběšenci. Viděl jsem mrtvé děti, které se snad připletly do cesty popravčím četám. Ulice se zalily krví – rudé cákance na zdech, sražená tekutina kolem mrtvých těl, obarvené louže, z nichž stoupal železitý zápach… Krev a smrt byly všude.

Podzemní se vrátili k taktice rozřezaných těl, s níž si naši zemi podrobili. Až později jsem pochopil, o jak obrovské nejistotě, dokonce strachu, to svědčilo.

V jedné z ulic, kde došlo k opravdu brutálnímu masakru, se Hodural zastavil. Obezřetně se rozhlédl.

„Slyšel jsi, že zatkli Torona?“ Přikývl jsem. „Je to pravda. Z toho, co vím, tak Podzemní začali… umírat…“ (podle mé zkušenosti chtěl říct „chcípat jako krysy“, ale zřejmě si to rozmyslel). „…nějak záhadně. Nakonec zjistili, že je někdo systematicky tráví. Někdo úplně jiný než odboj. Obrovská hierarchizovaná skupina. A v jejím čele měl stát Toron.“

Díval jsem se na dobitá těla tří žen a pěti mužů, které jejich kati vzorně naházeli na hromadu. Nebylo možné poznat, komu patří která useknutá ruka a které torzo je čí. Hlavy zůstaly vyrovnané před tou hromadou masa a kostí. Slepě zíraly do ulice. Bylo to tak strašlivě bizarní, až se to zdálo téměř směšné.

„Správce Toron,“ opakoval jsem, neschopný odtrhnout pohled od mrtvol. „Správce Toron? Hodurale, vždyť to je…“

„Oni tomu věří,“ sykl Hodural a znovu se rozhlédl.

Neznal jsem většího a přesvědčenějšího kolaboranta, než byl správce Toron. Vzal si věc Podzemních za svou a často byl v potlačování rebelií a v trestech za zradu krutější než oni sami.

Toron to nebyl.

Ale pokud to nemohl být on, pak možná opravdový vůdce téhle zrady zůstal na svobodě a mohl dál organizovat nějakou nelegální činnost…

„Kolik jich zemřelo?“ zeptal jsem se a přesunul pohled z hromady mrtvol na své boty, do jejichž kůže se vsákla krev, jak jsme procházeli nešťastnými ulicemi.

Hodural zakroutil hlavou. „Moc.“

„Co budeme dělat?“

Dlouhou dobu mlčel. I on si prohlížel své krvavé boty a pokoušel se je očistit o zem. Tehdy mi poprvé došlo, že Hodural mě nevzal ven jen tak. A poprvé mi přejel mráz po zádech. Ne obyčejný mráz, tenhle byl… jako závan smrti.

„Oni vědí o Trugi,“ zašeptal Hodural.

„Jistě, to už jsme si vyjasnili,“ přikývl jsem, ale hrdlo jsem měl stažené a srdce mi divoce bušilo. „Byl jsem i na výsleších. Shledali, že já jsem věrný. Hodurale, máš to v papírech. Já…“

Hodural mávnul rukou. „Já tě neobviňuju! Jak dlouho se známe, že si tohle myslíš?“ prsknul popuzeně. „Ale… Byl za mnou Podzemní z Hradu. Chtějí, aby ses napojil na lidi spojené s Trugi. Abys našel další viníky. Další a další. A další. Chystají se zabíjet hodně dlouho. Sice si myslí, že ta travičská skupina pracovala nezávisle, ale přeci jen asi nevěří tomu, že s odbojem neměli nic společného. Chtějí informace a další práci pro popravčí čety. Máš navázat kontakt s Trugi a přinést další jména.“

„Já?“

Hodural přikývl, ale do očí se mi nedíval.

„Hodurale, já…já… já přeci jenom sepisuju daně, vybírám je… já přeci…“

„Jsi jeden z mála lidí, kteří mají v rodině odbojáře a Podzemní je nechali žít. Asi si jsou jisti tvou loajalitou. Potřebují tě.“

Chytil jsem ho za rukávy dlouhého kabátu a třískl jím o jednu z hrubých stěn podzemních budov. Hodural se nebránil. Díval se do země a mlčel.

„Já přece nemůžu vyšetřovat žádnou travičkou aféru!“ křičel jsem jako smyslů zbavený. „Já nic takového dělat nebudu! Neumím to! Nevím jak! Proč já?! Nebudu!“


Vstoupil jsem do nechvalně proslulé budovy, obarvené na černo a známé pod lidovým označením Mučírna. Oficiální název byl tak dlouhý, že si ho nikdo nepamatoval, a navíc zdaleka nedosahoval takové výstižnosti jako jméno dané lidem. Navíc se Mučírna nacházela ve čtvrti opět obyčejnými měšťany přejmenované na Tmu, což se v souvislosti s tím, co se v té vysoké šedivé barabizně dělo, zdálo více než příznačné.

„Vyšetřuji vše ohledně travičské aféry,“ oznámil jsem prvnímu člověku, kterého jsem potkal a ukázal mu pověření, jež mi Hodural předal.

Znechutil mě výraz toho chudáka přede mnou, který samým strachem vypoulil oči, rozklepal se a nebyl schopný ze sebe hodnou chvíli dostat jediného slova. Jistě, dělal jsem na daních, to vzbuzuje odpor mnoha lidí, ale nikdy jsem se nesetkal s tak nevýslovnou hrůzou. A teď jsem byl proti své vůli vržen přímo do víru těchto zděšených, plačtivých výrazů.

Nevěděl jsem si v té nové roli rady. Netušil jsem, jestli se mám tvářit přísně, nebo naopak vlídně. Bylo mi toho muže přede mnou líto, ale zase jsem nechtěl, aby se rozkřiklo, že jsem moc vstřícný – to by se mi mohlo vymstít.

„Chci hlouběji,“ oznámil jsem proto neutrálním tónem.

Tady nešlo o žádné vyšetřování. Jenom jsem potřeboval, aby se v patřičných kruzích vědělo, že právě bratr odbojné Trugi vyšetřuje travičskou kauzu. Věděl jsem, že jakmile se to Trugi nebo lidé kolem ní dozví, nenechají na sebe dlouho čekat a objeví se.

Stále stejně vyděšený muž mě prováděl labyrintem chodeb a nadzemních i podzemních pater. Několikrát jsme vyšli schody a zase je sešli. Muž přede mnou něco nesrozumitelně drmolil, zřejmě se za něco omlouval. Lidé, mezi nimiž jsme procházeli, snad četli mé poslání z jeho výrazu tváře, protože přede mnou uhýbali pohledem a zastavovali se, abych mohl projít.

Jak jsme postupovali do nitra budovy, začaly nás míjet pohyblivé stroje. Spousta z nich vezla různé nástroje, obvykle od krve nebo vnitřností, další rovnou celé kusy těl. Zápach, který se šířil kolem, když nás stroje míjely, se nedal vydržet. V jednu chvíli jsem se musel opřít rukama o zeď a zavřít oči, abych přemohl nevolnost, která se ve mně vzedmula jako příboj.

„Pane?“ oslovil mě můj průvodce, jenž se ke mně poprvé odvážil přiblížit.

„V pořádku,“ ujistil jsem ho. „Vnitřnosti mi nedělají dobře na lačný žaludek,“ ušklíbl jsem se a neprozřetelně se ohlédl po vozíku plném střev.

„Mám vám sehnat snídani, pane?“ zeptal se zdvořile.

A pak už jsem jenom zvracel.


„Jak mám asi něco vyšetřovat, když každý, kdo by mi mohl něco říct, je už dávno mrtvý?!“ hulákal jsem na Hodurala. „I kdybych uměl probouzet mrtvé k životu, tak bych si ty svědky musel nejdřív poskládat dohromady! Jenom to by mi zabralo celé dny!“

„Copak? Nedostatečné znalosti v anatomii?“ Temná nálada už ho očividně přešla.

„Hodurale, k čertu, za jak dlouho si Podzemní myslí, že budu mít nějaké výsledky?“

„Řekl bych, že přijdou každou hodinou.“

Unaveně jsem se posadil za stůl a stáhl si klobouk z propocené hlavy. „Kdybys to viděl… To v ulicích je úplná lahůdky oproti… vzali mě do cel.“

„Nevypadáš, že by to byla zrovna zdravotní procházka,“ konstatoval Hodural a sednul si na stůl, takže se tyčil nade mnou.

„Vyblil jsem se z podoby… Vyšetřovat v tomhle nemá cenu. Ti, co přežili, ti řeknou cokoli, co si myslí, že chceš slyšet. Když se zeptám, jestli pracovali s odbojem, řeknou, že ano. Ale jenom proto, že se na to ptám. A zbytek? Zbytek je rozřezaný na kousky.“

Hodural si prohrábl svůj knír, zkušeně ho narovnal a naklonil se ke mně. „Co vím, tak před časem objevili v jídle jejich vojáků jed, dost masivní stopy nějakého svinstva. Ututlali to. Ale pak začali umírat, takže si asi myslí, že ten jed měl dlouhodobé účinky.“

Nechápal jsem. „A co já s tím?“

„Nic.“

„Jak nic?“

„Ty to pořád nechápeš. Oni jsou vyděšení. Jistě, chtějí vědět, jak to vlastně bylo, aby tomu propříště zabránili, ale prioritní pro ně je, aby se lidi báli víc než oni. Oni nechtějí důkazy, ale další jména. Jakákoli.“

Vzhlédl jsem.

Hodural pokračoval: „Už jsem ti řekl, že oni vědí, že to nebyl odboj. Ale po tobě chtějí, abys ho infiltroval a přinesl jména.“ Odmlčel se. „Možná si myslí, že narazíš na někoho z odboje, kdo o tom ví, ale ve finále jim je jedno, jaká jména dostanou. Nikdo to po tobě nebude kontrolovat. Je jim to jedno.“

Kdyby mi v žaludku po návštěvě Mučírny zbylo byť jen smítko nějakého jídla, neubránil bych se dalšímu zvracení. Pochopil jsem totiž v plném dosahu, co po mě Hodural chce. Jména nevinných lidí, která nahradí ta těch opravdu vinných. Nahodilá jména. Lidi, které neznám. Lidi, jejichž bydliště si najdu třeba v daňových registrech.

Mí daňový poplatníci rozřezaní podivnými stroji v děsivých laboratořích Mučírny.

Týral jsem sám sebe krutě sarkastickými myšlenkami. Podle čeho je budu vybírat? Vezmu ty, kteří vždycky poctivě platili? Nebo chronické neplatiče? Začnu těmi, které znám osobně? Kde vezmu klíč na jména těch, které pošlu na nejhorší možnou smrt?

Za pár hodin začnu vybírat nejtvrdší daň, jakou kdy systém nastolil.


Ještě toho dne mě přímo na ulici srazil do krvavého prachu nějaký uličník. Měl na sobě dlouhé kalhoty a obrovský klobouk sražený do čela. Jak jsme se pokoušeli vymotat ze spleti nohou a rukou, pohlédl jsem mu do očí.

A jsem hrdý na to, že jsem nedal nic znát.

Když jsme se o půl hodiny později sešli v zahradě jednoho polorozpadlého domu, byla Trugi opět převlečená za muže, ale tentokrát se navlékla do dlouhého pláště, na hlavě měla paruku dlouhých vlasů svázaných do ohonu a na očích brýle.

„Tak ty teď děláš šmejdům vyšetřovatele,“ pronesla bez pozdravu a posadila se na starý pařez, který tu byl už za našeho dětství a mám pocit, že možná už i za dětství našich rodičů. „Pořád si myslíš, že je fajn se s nima bratříčkovat? Jé, podívej! Máš celý kolena od krve! Kdes k ní přišel? Na ulici? Nebo v Mučírně? Řekni, miláčku, taky ses přidal? Vydloubal jsi někomu oko? Vyvrtal sis do něj díru?!“

„Trugi, prosím tě!“ zamumlal jsem zoufale. Neměl jsem daleko k bezmocnému pláči.

Sestra se zarazila, rozhlédla a pak si sundala i brýle i paruku. Vlasy pod ní měla oholené téměř až na lebku, zůstal jen kratičký porost. Zaskočilo mě to. Moje krásná sestřička měla vždycky nádherné blonďaté lokny sahající až po lopatky – teď vypadala jako trestanec. Oči, které už nezvětšovaly okuláry, působily unaveně.

„Co budeš dělat?“ zeptala se smířlivě.

„Chtějí po mě jakékoli lidi. Aspoň někteří by měli být od vás.“

Trugi se nevesele zasmála. „To ti nemůžu dovolit. Je nás moc málo.“

Okamžitě po porážce první vzpoury proti Podzemním se začal její manžel angažovat v odboji. Asi po čtyřech letech byl ale popraven a jeho místo dobrovolně převzala Trugi. Po roce zašla její činnost tak daleko, že opustila své dvě malinké děti, nechala je napospas institucím Podzemních a vrhla se do boje proti okupantům. Dlouho mě vydržela nenávidět za to, co považovala za zbabělost. A právě tato její nenávist, která vedla až k tomu, že mi odboj několik měsíců usiloval o život, mi zajistila stabilní místo v daňové správě a důvěru Podzemních. Prošel jsem desítkami prověrek, celými dny výslechů a nakonec shledali, že opravdu nemám s Trugi nic společného.

Až v posledním roce jsme se dvakrát viděli a dokázali si říct alespoň několik základních věcí.

Dnes to bylo potřetí.

„Tenkrát jsi mi řekl, že si Idan zasloužil popravit, protože zabíjel lidi a umírali kvůli němu nevinní,“ syčela a jakákoli stopa po předchozím laskavějším naladění zmizela. „A že proto nepůjdeš s námi. Tak kam tě to tvoje nechutné kolaborantství dovedlo, co? Napíšeš si na papírky pár jmen a budeš losovat, které jim dáš?“ Odmlčela se a pak se mi podívala přímo do očí. „My neseme zodpovědnost za ty mrtvé, ale ne přímou. Nezříkám se jí, ale přijímám ji jako daň za spravedlivý boj. Ale co ty? Jak si tohle obhájíš?“

„Tak mi řekni, kdo to byl!“ vyjel jsem na ni. „Neřeknu to! Neudám ho! Ale chci to vědět!“

Trugi zakroutila hlavou a složila ji do dlaní.

„Víš to?“ zeptal jsem se a posadil se do trávy naproti ní. Zem byla vyprahlá a tráva seschlá. Přes ty jejich stvůrné budovy už ani slunce nevyživovalo půdu. Všechno tady umíralo.

„Ukázali ti ty mrtvé?“ odpověděla otázkou.

„Nemuseli mi je ukazovat, jsou všude!“ odsekl jsem podrážděně. Proč nemohla pochopit, že i oni musí něco obětovat?

„Myslím Podzemní,“ upřesnila. „Ty otrávené.“

Zůstal jsem s otevřenými ústy. Pravda byla, že jsem neviděl jedinou oběť travičské aféry, kterou jsem měl vyšetřovat. Byl jsem si jistý, že ani Hodural neviděl žádného Podzemního nataženého na lopatkách… Naprázdno jsem polknul.

„Chceš říct, že… že žádní nejsou?“

Trugi se lehoulince pousmála. „Ne, ne, ne. Je jich mnoho,“ uklidnila mě. „Jenom jestli víš, když jsi ten vyšetřovatel, co za jed je zabilo. Jak vypadají jejich těla, jak se rozkládají. To je přeci důležitá indicie, ne?“

Uvědomil jsem si, že teď odejde, ještě předtím, než k tomu učinila první pohyb. Mrštně se vyhoupla na nohy a zručně se zamaskovala zpátky na mladého pohledného muže.

I já jsem vyletěl z trávy.

„Nemůžeš odejít! Chci, abys se mnou mluvila! Abys mi řekla všechno, co víš!“

„Neřvi na mě!“ zasyčela podrážděně a rozhlédla se.

„Tak mluv!“

„Víc ti pomoct nemohu.“

Tohle byla jediná věta, kterou mohla tento rozhovor doopravdy ukončit. Věta, kterou jsem jí řekl, když za mnou přišla a na kolenou mě prosila, abych se postaral o její děti, ale já odmítl ze strachu, abych s ní nemohl být spojován, když vychovávám její potomky. Plakala, prosila a klečela na studené zemi. Víc ti pomoct nemohu. „Trugi…“ chtěl jsem ji chytit za ruku a zastavit ji, ale ona byla rychlejší, ostatně jako vždycky. Přehoupla se přes nevysoký plot a postavila jej tak mezi nás.

„Hodně dlouho jsem čekala, že za námi přijdeš, že se přidáš k nám. Víš, jak mi bylo, když mi naši lidi přinesli zprávu, že tě přijali do daňové správy? Víš, jak jsem před nimi vypadala? Jejich rodiny umíraly jenom proto, že s nimi byli spřízněny, a můj vlastní bratr dostane lukrativní místo v institucích…“ zakroutila hlavou a svěsila ji, aby na mě neviděla „A moje děti…“ Byl jsem rád, že má brýle, protože jsem se nemusel dívat na potlačované slzy. Trugi nikdy neplakala. Ale dost často k tomu neměla daleko.

Já vím, že jsem měl možnost se o ty děti postarat. V době, kdy mi Podzemní začali věřit, jsem mohl zažádat, aby mi je svěřili do výchovy. Ale já jsem se bál. Měl jsem strach, že to budou brát jako vstřícné gesto vůči odbojářské Trugi.

Neudělal jsem a to a každý večer jsem usínal s tím, že to je ten opravdový důvod, proč mě Trugi nenávidí, a že je to ta jediná věc, kterou si sám před sebou nikdy neobhájím.

Tohle a zabíjení nevinných lidí, k němuž jsem se měl brzy uchýlit.

„A promluv si s Toronem,“ řekla sestra pevným hlasem a než jsem se nadechnul, zmizela za nejbližším domem.


„Můj pane, navázal jsem kontakt se svojí sestrou Trugi a její odbojářskou skupinou, jak jste mi přikázali. Mám-li ale postoupit ve vyšetřování, musím hovořit s panem správcem Toronem a vidět, jak se projevila otrava na tělech našich vládců,“ opakoval jsem už asi po sto padesáté, stále stejně trpělivým a uctivým tónem.

Podzemní seděl na tvrdé židli a trochu se na ní pohupoval.

„Myslím, že pan Hodural vám dostatečné nevysvětlil, co po vás chceme.“ Jeho hlas skřípal, jako když se přejede nožem po kameni.

„Vysvětlil. Dokonale. Ale… dovolte, můj pane. Já mám vážné důvody domnívat se, že správce Toron nebyl hlavou celé té skupiny. A pokud jí nebyl, pak ten zločinec, který tuhle hrůzu vymyslel, stále běhá po světě.“

Podzemní nechal s cvaknutím dopadnout židli na všechny čtyři nohy. Úzké oči s širokými zorničkami se na mě bez mrknutí upíraly. Jako kdyby si mě měřila šelma před posledním skokem…

„Proč si myslíš, že to Toron nebyl?“

„Toron, můj pane, byl věrný vládě deset let. Měl všechny výhody, žil si královsky. Proč by něco podobného vůbec vymýšlel, natož realizoval? Můj pane, já myslím, že ho někdo strhnul, že jej někdo zatáhl do té aféry, možná i proti jeho vůli.“

Nenašel jsem odvahu úplně popřít Toronovu vinu, ale musel jsem na Podzemního zapůsobit. Jestliže Trugi řekla, ať za ním dojdu, znamenalo to, že správce něco ví.

„Ano…“ přikývl Podzemní pomalinku a přejel si rukou přes mrtvolnou tvář. „Bylo pro nás překvapením, že právě loajální Toron takto fatálně zradil.“

„Dovolte mi s ním promluvit.“

„Nemáš dost jiných svědků?“

Neudržel jsem se v mezích uctivého tónu a téměř jsem zařval: „Všichni jsou mrtví!“

Podzemní se s neskutečnou rychlostí vymrštil, jako had, který vyrazí z úkrytu, chytil mě za obě ruce a přirazil mě ke svému stolu. Musel jsem se prohnout v zádech tak, že jsem nohama pevně stál na zemi, ale zády a hlavou se dotýkal desky stolu.

Podzemní neřekl vůbec nic. Jenom mě tak držel. Ta pozice nebyla příjemné ani chvilku – brzy jsem se začal ošívat, ale stisk obrovské bestie přede mnou byl víc než železný. Se svou ďábelskou silou mě mohl s trochou námahy o ten stůl zlomit. Přestože mi z páteře vystřelovaly pálivé jazyky do celého těla, zklidnil jsem a zůstal poslušně v pozici, v jaké mě chtěl Podzemní mít.

Nechal mě ještě hodnou chvíli vydusit a potom mě, znovu beze slova, pustil.

„Proti těm surovým vrahům bylo potřeba zasáhnout okamžitě,“ chrčel. Nebyl to vysvětlovací tón, nebo snad dokonce omluvný. Prostě to konstatoval. „Ani my nejsme úplně šťastní, že lidé, kteří by mohli povědět víc o tom jedu, jehož účinnost je děsivá, jsou již potrestaní. Ale v takových případech je nutné trestat rychle a bez rozmýšlení.“

„Jistě, můj pane,“ souhlasil jsem, poučen a vrácen do patolízalské polohy.

„Přestože je vidět, jak jsme si tě dobře vychovali, stále občas probleskne zrádcovská krev tvé sestry.“

Nadechnul jsem se, abych se nějak ospravedlnil, ale netušil jsem jak. Kleknul jsem si a začal co nejponíženěji prosit o odpuštění za své chování.

Otočil se ke mně zády a mávnul rukou. „Promluv si s Toronem. Bude-li schopen ti odpovídat.“


Ještě než se mi dostalo audience u proslulého správce, zavedli mě dva po zuby ozbrojení Podzemní do něčeho, co byla zřejmě jejich márnice. Kráčel jsem mezi těmi nestvůrně vysokými těly a připadal si zoufale nemožný. Získával jsem pocit, že každý jejich pohyb by mě mohl rozdrtit, stejně jako pohyb lidské nohy berušku. Nechat se vést těmito horami zanechávalo v člověku klaustrofobické chvění. Zanechali mě ve velké místnosti, kde jsem nenašel nic jiného než pevný stůl, na němž ležela mrtvola jednoho z Podzemních. Celé to působilo tak, že tu mrtvé tělo naaranžovali jenom pro mě, snad celou tu velkou prostoru vyklidili a nechali tu jen jediného mrtvého, abych neviděl, jaké ztráty ve skutečnosti utrpěli.

Pozorně jsem si prohlížel mrtvého a snažil se pomocí svých velice chabých znalostí bylin a základních jedů analyzovat, čím byl zavražděn.

Typicky mrtvolně bílá pokožka úplně zrudla, barvou připomínala vysoko šlehající plameny. Přejel jsem Podzemnímu po tváři prsty. Byla hrubá, jako by se mu pod kůži zadržely tisíce drobných kamínků. Oči měl vyschlé, ale netušil jsem, jestli je to příznak otravy nebo prostě toho, že je mrtvý; nikdy jsem si mrtvoly moc neprohlížel. Zkoumal jsem celé tělo. Nacházel jsem veliké skvrny nebo malé výrůstky.

Podařilo se mi odchytit přede dveřmi nějakého Podzemního lékaře, který mi potvrdil mé vlastní domněnky. Když těla otevřeli, nenašli v nich nic zvláštního. Účinky toho strašlivého jedu se projevovaly jenom na viditelných částech těla.

Nikdy jsem se s podobným jedem nesetkal.

A v celém svém životě jsem slyšel jenom o jedné osobě, která by mi mohla pomoct.


Najít jsem ji mohl jenom přes Trugi, jenže jsem si nebyl jistý, jestli ji popravčí čety nedopadly. Vždyť ten chlapec tvrdil, že Podzemní dělají všechno proto, aby ji nalezli. Opět jsem chodil po městě a na nejvhodnějších místech se ptal po Jedové Ratianě a přidával k té otázce drobné háčky, které ke mně měly přitáhnout sestřinu pozornost.

Z nějakého důvodu jsem měl pocit, že Trugi přeci jen chce, abych odhalil pravdu. Obávám se, že kdyby to nechtěla, nikdy bych se k nějakému cíli nepřiblížil ani o kousek, ale zatím jsem se cítil naváděn a ne v úplně slepé uličce.

Trvalo jen pár hodin, než mi sotva čtyřletý klouček, který se mi v jedné široké ulici připletl pod nohy, vtiskl do ruky malinký papírek.

Výborně, chlapče! Není radno tě podceňovat. Hledej pod Svícnem!

Tyhle pitomé hry jsme s Trugi hráli celé dětství. Schovávali jsme si hračky, bonbony nebo sami sobě navzájem a nechávali tomu druhému prapodivné nápovědy jako projev lásky a provokace zároveň.

Povzdechl jsem si a lístek zničil.

Mířil jsem k Mučírně, abych si promluvil s Toronem, kterého nějakým zázrakem Podzemní ještě nenechali popravit. Pravděpodobně jim došlo i v jejich krvavou pomstychtivostí oblouzněném mozku, že by se jim Toron mohl hodit. To jsem si alespoň myslel, když mě další z pracovníků Mučírny prováděl obvyklým labyrintem. Jak moc jsem se mýlil, mi došlo v okamžiku, kdy mě uvedli na audienci k žoku krvavého masa sesunutého v rohu jedné místnosti.

Speciálně kvůli mně přišla čtveřice mužů, balík rozbalili a natáhli na dřevěný kříž. Možná je to nesmyl (anatomie mi opravdu nikdy nic neříkala), ale měl jsem dojem, že kromě nepředstavitelného řevu slyším i to, jak o sebe vržou zlámané kosti. Hrouda masa, která roztažená na dřevě přeci jen dávala tušit lidské tělo, za sebou zanechávala hustou krvavou stopu. Toron nebude žít dlouho.

Muži nás nechali o samotě.

Správce, byl-li to vůbec on, protože se to dalo jen velice těžko poznat, se z posledních zbytků sil zmítal na dřevěném kříži a cosi nesrozumitelně hulákal. Jeho zoufalý křik pomalu přecházel v neartikulované huhlání a přeměnil se v jediný tichý výraz hrůzy.

Opatrně jsem mu položil dlaň na zpocené čelo a oslovil jej co možná nejvlídněji. „Jenom klid, nejsem tu, abych vám ublížil.“ Tělo se začalo znovu zmítat, ačkoli už očividně postrádalo jakoukoli živočišnou sílu. Byl to spíš instinktivní třes nervů, jako když člověku před spaním cuknou nohy.

Abych svá slova nějak demonstroval, povolil jsem mu krutě utažené provazy kolem zápěstí.

Přes strašlivou agonii to ale zřejmě nevnímal.

„Pane správce, já vím, že za tou aférou nestojíte vy,“ zkusil jsem to z jiného konce. A tělo opravdu znehybnělo.

Obličej měl tak dobitý, že mě zcela jistě neviděl, ale netušil jsem, jestli se pod nateklou tváří skrývají vidomé oči, nebo jestli je vyrazili. Naklonil jsem se až k němu.

„Pane Torone, řekněte mi, víte, kdo to byl?“

Začal pohybovat rty. Vycházelo z nich něco, co by v jiné době byla slova. Přitiskl jsem ucho až k jeho tváři, abych rozuměl.

Odříkával přiznání. Naučené jako básničku. Nesmírná efektivita Podzemních vyšetřovatelů mě fascinovala. Stačily jim tři dny, aby mu vpálili do mozku poezii strachu a smrti.

„Pane Torone,“ přerušil jsem jej, abych ho zbytečně nevysiloval. „Proto tu nejsem.“

Začal blouznit. Vykřikoval jméno své mladinké milenky, o níž jsem věděl, že už je dávno mrtvá, a volal svého psa.

Namočil jsem hadr do studené vody a přiložil mu ho nejprve na rty, aby se mohl alespoň trochu napít, a potom na čelo, abych jej zchladil. Pomalu se vracel do klidu.

„Ještě,“ skučel. Nakapal jsem mu do úst přes rozbité rty chladnou vodu a nechal ho vydechnout.

„Pane správce,“ zašeptal jsem naléhavě.

„Umírali už před tím.“ Znělo to jako vzlyk, možná se jen zalknul vodou, snad první po třech dnech.

„Před čím?“

„Kde je můj pes?“

Mrtvý. „Je v pořádku.“

„Jed v jídle,“ vyrazil ze sebe.

„Ano, měli jed v jídle. To vím. Řekněte mi všechno, co víte,“ pokračoval jsem v nátlaku, ale ztrácel jsem ho. Ještě jednou zopakoval, že „umírali už před tím“, a potom se vrátil ke své básni:

„Já Toron, který jsem získal důvěru svých pánů a stal se z jejich vůle správcem země, jsem zradil…“

Veden prostým soucitem jsem mu naposledy navlhčil rty a opustil místnost.


Vyšel jsem do temné noci, která rámovala holé krychle našeho města. Chvíli jsem nerozhodně stál a přemýšlel, co mám dělat. Tak nějak jsem očekával, že se odněkud vynoří Trugi a někam mě nasměruje. Jenže Trugi už mi radu dala. Nemohl jsem očekávat, že další nápověda přijde z její strany.

„Víc ti pomoct nemohu.“

Rozhodl jsem se, že ideální bude zajít si do hospody a nechat vyšetřování na ráno. To, že jsem přesvědčil toho Podzemního, že má travičská aféra možná jiného původce, než si mysleli, mi poskytlo chvíli času navíc. Nemusel jsem vymýšlet, podle jakého klíče pošlu nevinné na smrt… zatím.

Cestou tam jsem si ale uvědomil zcela zásadní věc. I když odhalím pravé viníky, nechci je přeci udat. Ale pokud je neudám, budu muset místo nich napsat jiná jména… Takže v obou případech se mi na ruce nalepí mučednická krev.

Tehdy poprvé můj mozek připustil, že z téhle situace se mohu vyvléknout jen jedním jediným způsobem. Míjel jsem oběšence, kterého jsem tušil ve tmě nad sebou, a rukou jsem si přejel po vlastním hrdle.

Trugi měla celých deset let pravdu. Nejsem morálnější než ona, nevidím dál než kdokoli jiný – jsem jenom zbabělec, který neumí přijmout zodpovědnost v těžké době.

Zcela zoufale jsem zapadl do lokálu a nechal si nalít nejtvrdší alkohol, který měli. Donesli mi nějakou zabijáckou břečku. Stačilo jenom přičichnout a cítil jsem, jak mi to vypaluje oči. Bez rozmýšlení jsem to do sebe hodil.

„Tak vás nesebrali, pane?“ přitočila se ke mně hostinská.

„Ne,“ zakroutil jsem hlavou, trochu omámený z toho, jak se ta tekutina pokoušela prožrat z mého těla ven.

„Byl jste tu ten večer, jak začali zatýkat, ne?“

„Jo,“ přikývl jsem a nechal si dolít.

„Zavřeli mi skoro všechny štamgasty. Za ty kecy. Pamatujete si to, ne? To Podzemní by měli zavřít do tý jejich Mučírny ve Tmě. Chcípají jak krysy, svině… A tak. Divím se, že jsem z toho vyvázla já. Proto mám radost, že jste tak živej a zdra…“

„Doprdele,“ vyrazil jsem ze sebe a vymrštil se na nohy. Ten sajrajt, co mi ta baba nalila, mě ale zase srazil zpátky.

„Nebojte, už je to pryč,“ uklidňovala mě, zatímco jsem se pomaleji a důmyslněji stavěl na nohy.

„Díky,“ mávnul jsem na ni a vratkým krokem jsem se vypotácel z hospody.

Zatracená Trugi.

Co je pod svícnem?

Tma.

Vyrazil jsem k Mučírně.

Postavil jsem se tak, abych viděl na nestvůrná vrata Mučírny a desetkrát zapískal na prsty. Upřímně, byl to dost chabý pokus, ale nic lepšího mě nenapadlo. V okně nade mnou se rozsvítilo a objevila se ženská hlava a ruce s vědrem.

„Omlouvám se,“ zahulákal jsem do okna, ale ženu to neupokojilo. Přitvrdil jsem. „Vyšetřuji aféru!“

Stáhla se tak rychle, že si obsah vědra vylila do vlastního pokoje, místo na moji hlavu. Tady na mě asi nebudou vzpomínat s láskou.

„Tvoje sestra o tobě občas mluví. Řekla bych, že tohle svinský chování je ti podobný, chlapče.“

K vlastní hanbě musím říct, že jsem se nechal zaskočit. Vůbec jsem o ní nevěděl. Vpadla mi do zad, kdyby chtěla, mohla mě podříznout jako neviňátko.

„Chtěl jsi se mnou mluvit?“

Jedová Ratiana vypadala úplně jinak, než jak jsem si ji kdy představoval. Její pověst ji předcházela. Zabíjela nepohodlné manželky, staré manžely, politické odpůrce, dlužníky i věřitele… Byla to určitá stálice zločinného podzemí už před nástupem nové vlády a zůstávala jí i nadále, neboť se nikdy nepostavila proti vládcům a oni jí její podnikatelskou činnost sestávající toliko ze zabíjení lidí tolerovali. Ale právě kvůli tomu, že se o ní vyprávělo už před deseti lety, jsem očekával někoho jiného než sotva třicetiletou krásnou ženskou.

Zavedla mě do malého pokojíku osvětleného jedním z Podzemních svítících kamenů. Podobné měli i mí nadřízení v práci, ale nikdy jsem se k nim nedostal blíž. Zkoumavě jsem si tu věc prohlížel a pokoušel se zjistit, odkud vychází lehce namodralá zář, zatímco Ratiana svlékala těžký kabát, který měla hozený přes ramena, a rozplétala si dlouhý cop rusých vlasů, aby si je následně mohla rozhodit po zádech.

„Tak povídej, fešáku, co bys rád?“

„Vědět, na co zemřeli Podzemní,“ odpověděl jsem bez obalu a posadil se. Ratiana zůstala stát.

„Na nějakej humus,“ pokrčila ležérně rameny a svlékla si ještě dlouhou bílou košili, pod níž měla velice vypasovanou halenku, úplně bez rukávů, která na ní visela jenom na uzoučkých šňůrkách přes ramena. Nikdy jsem nic podobného neviděl a musím přiznat, že mi to imponovalo.

„Ty přeci víš, jaký jed to byl, ne?“

Zakroutila hlavou.

„Ale no tak! Jsi specialista!“

„Specialistka!“ opravila mě s co největším důrazem a obkročmo se posadila na židli přede mnou. Ňadra se jí opřela o vršek masivního opěradla a já si byl jistý, že to Ratiana udělala schválně. Flirtovala se mnou. Nabízela se.

„Tak taková specialistka asi musí vědět, co za jed to bylo, ne?“

Mrkla na mě dlouhými řasami a usmála se. „Trugi mi řekla, že ti to můžu říct. Jinak bys ze mě nedostal ani slovo, hezounku.“

„Tak?“ vyrazil jsem ze sebe nedočkavě.

„Žádný jed to nebyl. Celá ta věc s jedem v kasárnách byla jen zastírací akce.“

„Umírali už předtím.“


Ráno, které nastalo, mělo příchuť krve.

Ratianě se podařilo do mě v noci vpravit nějaký uspávací lektvar, takže jsem přestal rozbíjet vybavení jejího pokoje, a ráno mě vytáhla do ulic města. Donutila mě vyšplhat na jednu z nižších budov vystavěných Podzemními a pohlédnout z její ploché střechy na město.

Řádění Podzemních vrahů pokračovalo. Viděl jsem ulice plné mrtvých a spatřil jsem i některé brutální popravy. Podzemní vytahovali lidi z domů, za nohy za ruce – někdy jim je i usekli předtím, než jim urazili hlavu. Jen málo z nich žilo tak dlouho, aby je mohli jejich kati zavléct do Mučírny, již jsme odtud viděli jako na dlani.

Město se zdálo dokonale vylidněné.

„Proč mi to ukazuješ?“

„Tohle je naše dílo,“ řekla Ratiana a poprvé od okamžiku, kdy jsem ji spatřil, jí z tváře zmizel nesnesitelně frivolní výraz. „Já zabíjím od dvanácti let. A každého mrtvého, kterého jsem měla na svědomí, jsem si prohlédla. Abych viděla, co jsem způsobila. Sem chodím každé ráno od vypuknutí aféry. Abych viděla, co jsem způsobila.“

„Chlubíš se?“ zavrčel jsem s odporem, přestože jsem věděl, že se nevytahuje. Poznal jsem to z její tváře, z jejího hlasu. Ratiana se denně setkávala se smrtí a měla k ní mystickou úctu.

„Sestra ti možná jednou vysvětlí, proč jsme to udělali,“ řekla pomalu. Nedívala se na mě, ale do ulic. Dívala se na to, co způsobila. „Já ti můžu říct jen to, že jsem namíchala ty jedy do kasáren tak, aby se na ně přišlo, s plným vědomím, co bude následovat.“

Ona vnímala všemi smysly to, co se dělo v městě pod námi, já jsem toho nebyl schopen. Posadil jsem se na tu střechu a sklopil oči, abych viděl jenom své chvějící se ruce. Kdybych mohl, zacpal bych si uši, aby ke mně nedoléhaly ty hrůzyplné zvuky.

„Trugi tě dlouho nenáviděla. Říkala, že sedíš a nic neděláš a kvůli tvé ustrašenosti umírají další lidé, kvůli tvému nicnedělání… Nesuď nás. Trugi ti odpustila, že kvůli tobě umírají lidé, musíš odpustit ty jí, že umírají i kvůli ní.“

Zvednul jsem hlavu. „Proboha, Ratiano, čemu to pomohlo?“ Slyšel jsem, jak mi rozrušením přeskakuje hlas.

Jedová Ratiana, travička, která měla i před aférou na svědomí mnoho životů, mi pomohla vytáhnout se na nohy a nasměrovala mou pozornost do jedné z ulic. Přimhouřil jsem oči a spatřil jsem dvě mrtvá těla Podzemních.

„Jak je zabíjíte?“ zeptal jsem se.

Ratiana držela mou hlavu mezi svými dlaněmi a na uchu jsem cítil její horký dech vonící bylinami.

„Trugi chtěla, abys věděl alespoň něco, protože bys jinak neudělal, co je potřeba. Musíš mít zodpovědnost. Trugi řekla, že se zabiješ, když ti to neukážu.“

Trugi mě vždycky znala lépe než já sám.

„Byl to zastírací manévr, neumírají na ten jed z kasáren. Ale myslí si to a kvůli tomu, že si to myslí, už zemřelo spousta lidí, miláčku. Když to zdání nezachováme, zemřeli zbytečně.“

Odmlčela se a já cítil, jak mě její měkké dlaně pálí do tváří a spánků. Zrychleně dýchala.

„Víš, co po tobě chceme?“

Věděl jsem.

„Umírali i předtím,“ zopakoval jsem větu Torona, kterému jsem ze srdce upřímně přál, aby ho už dávno vysvobodila smrt.

Ratiana pohnula rukama tak, že mou hlavou vlastně přikývla.

„A budou umírat i potom.“

Bral jsem lidi bez rodin, snažil jsem se o co největší procento starých osamělých lidí, jejichž smrt nebude tak velkou ztrátou. Ta jména jsem vybíral pečlivě, ale nemohl jsem vynechat alespoň pár mladých žen, otce od rodin… působilo by to nevěrohodně a nevyvolalo by to panickou hrůzu, kterou Podzemní vyvolat chtěli.

Napsal jsem Trugino jméno jako první. Věděl jsem, že ji nechytí, sám jsem tvrdil, že jsem ji na pár minut zahlédl v převleku za mladou šlechtičnu, ale pak mi zmizela a už mě nikdy nekontaktovala.

„Neumím ti říct, kdo z nás má pravdu,“ řekl jsem Trugi, když jsme se sešli na naší zahrádce po více než roce od aféry a tentokrát jsem se na starý pařez posadil já.

Trugi zakroutila hlavou. „Musíme bojovat, musíme.“

„Myslel jsem si…“ nedořekl jsem to. Neuměl jsem to formulovat nahlas. Zůstalo to někde hluboko ve mně. Myslel jsem si…, že když budu poctivý kolaborant, nebudou kvůli mně umírat nevinní, nevezmu si žádného z nich na svědomí. Věděl jsem, že kvůli odboji, kvůli rozhodnutí mojí sestry umírá mnoho lidí a věřil jsem, že dělá chybu, když nepřistupuje na kompromisy s Podzemními.

Jenže po aféře jsem si uvědomil, že nevinní byli zabíjeni stejnou měrou kvůli akcím odboje i kvůli nečinnosti civilního obyvatelstva.

Nesli jsme stejnou vinu. Bylo to tak, jak jsem řekl: najednou jsem nevěděl, kdo z nás má pravdu. Každý jsme se zlem bojovali jinak, po svém, ale ani jeden z těch způsobů nebyl dobrý. Lze ale se zlem bojovat dobrem?

„Kolik jich bylo?“ zeptala se Trugi se položila mi ruce na ramena.

„Čtyřicet tři.“

Tihle lidé opravdu krutě zaplatili za to, že se objevili v mých registrech. Zemřeli jenom proto, že se jejich daně nedostali k některému z mých kolegů, ale ke mně. Zlo vypadá cíleně, ale většinou je náhodné a absurdní.

Za ten rok se mnohé změnilo. Naše město se v podstatě vylidnilo. Ti, kteří přežili nejhorší čistky, před nimiž nebylo úniku, se stěhovali na venkov, kde panovala o něco klidnější atmosféra. Často se stávalo, že Podzemní lovili své oběti v lesích nebo na loukách jako divokou zvěř a jen málokdy jim unikl ten, pro koho si přišli, ale lidé pochopili, že zůstávat ve městě znamená jednoznačný rozsudek smrti. Z našeho města, ale i z jiných, menších, se tak staly jen sídla vládních institucí, kde zůstávali ti pracovníci, kteří museli, a bydliště zoufalých existencí, kterým na životě příliš nezáleželo.

Podzemní zvítězili, získali lidská města. Avšak prohráli mnohem zásadnější bitvu – nepřestali umírat.

„Náhodou jsme narazili na dva mrtvé Podzemní,“ spustila Trugi z ničeho nic a zkušenými pohyby mi masírovala záda. „Naši felčaři je prohlédli a zjistili, že… jsou nemocní. Ta jejich nemoc se pravděpodobně probouzí se sluncem. Útočí na jejich pokožku a zabíjí je. Pomalu je ničí. Hodně pomalu, proto začali umírat až tak dlouho, po deseti letech. Ale zato umírají všichni.“

I přes její pečlivou snahu jsem cítil, jak se mi svaly na zádech a na krku napínají čím dál víc.

Zabil jsem čtyřicet tři lidí, Trugi.

Čtyřicet tři…

„Znáš jejich vzdělance, brzy by na to přišli a možná vyvinuli lék. Museli jsme oddálit jejich první kontakt s tou nemocí. Museli jsme je donutit, aby si mysleli, že to je úmyslná otrava. Aby hledali problém jinde, než kde skutečně je. Rozmístili jsme do jídla jejich vojáků tolik jedu, že tím přetékalo, a pár vzorků jsme propašovali i do jejich sídel – vždycky tak, aby to tam našli. Chtěli jsme, aby si mysleli, že to bylo hodně rozsáhlé, tak rozsáhlé, že nezachytili všechno.“

Tráva kolem pařezu byla hnědá a nepříjemně šustila při každém mém pohybu. Jako starý papír nebo opadané listí. Všechno tady umíralo.

„Pořád na to nepřišli, chápeš? Hledají, jaký jed to způsobil, ale nenapadne je přemýšlet o tom jako o nemoci. Nezajímá je lék. Vychcípají sami od sebe.“

„Trugi,“ šeptal jsem. „Viděla jsi město? Je bez lidí. Všude jsou těla, děti… A to všechno proto, aby…“

„…abychom oddálili jejich první kontakt s tou nemocí,“ zopakovala sestra a objala mě zezadu kolem ramen.

Mlčel jsem. Nesouhlasil jsem, ale… Měl jsem na rukou krev jako ona. Dokonce krev stejných lidí – ona je odsoudila svým rozhodnutím a já svým podpisem.

„Přidej se k nám,“ řekla téměř úpěnlivým tónem.

„Ne.“

Už jsem své cestě spolupráce obětoval příliš mnoho na to, abych z ní mohl sestoupit.

Trugi se odtáhla. Tohle byla chvíle, kdy měla odejít, ale jako jsem tenkrát vycítil, že zmizí, dnes jsem pochopil, že jen tak odejít nedokáže. Spojovalo nás čtyřicet tři mrtvých, společná odpovědnost za jejich utrpení.

Možná si myslela, že to, co se stalo, zaseje do mého srdce vztek. Asi doufala, že se ze mě stane tvrdohlavý odpůrce režimu, ochotný položit život za svobodu. Mýlila se. Stále jsem se díval na svět jinýma očima než ona. Něco se však přece jen změnilo. S přijatou zodpovědností mě opustil strach.

„Ale… požádám o tvoje děti.“

Trugi zadržela dech. Nehýbala se, nemrkala.

„Podzemní teď už věří v moji naprostou věřnost. Budu děti vychovávat podle jejich pravidel, v loajalitě k nim – stejně už ji mají naučenou z instituce a já proti tomu nebudu bojovat. Ale vezmu si je k sobě.“

Po tváři jí stekly dvě osamělé slzy. Jediné dvě slzy, které jsem ji kdy viděl uronit. Každá pro jedno její dítě.

Políbila mě na rty a smutně se usmála. „Víc pro mě udělat nemůžeš.“


12. júla 2016
Tereza Holubová