Poviedka Istroconu 2016: Pohrdání

Kategória "Militaristická science fiction"

Zborník súťaže Poviedka Istroconu

Upozornenie: Poviedka nie je vhodná pre maloletých čitateľov (pozn. red.)

„Ubožáci. Stěžujete si, že kvůli nám byl svět postavený z vašich kostí.
Jenomže svět byl postavený námi a pro vás.“
– 07
„Kdyby mí vojáci začali přemýšlet, nezůstal by u vojska ani jediný.“
– Fridrich II. Veliký

Nezáleželo na tom, jak hlasitě kulomety řvaly, Jimmyho křik nic nepřehlušilo. Zasáhli ho před půl hodinou při ústupu před pozemními droidy. Od té doby se válel v díře po dělostřeleckém granátu, kolena jak řešeta, šrapnelem přišpendlený k zemi, nedokázal se ani plazit.

Zbytek 4. družstva se krčil v zákopu sotva deset metrů od něj. Palba byla příliš hustá, než aby se k Jimmymu mohli přiblížit. Každou chvíli někdo zaskučel: „Já už to nevydržím, jdu pro něj.“ Když to ale řekl Red, podporučík Bull věděl, že to myslí vážně.

„Počkej,“ zabránil Redovi zatančit si mezi olovem. „já mu pomůžu.“

Vykoukl přes okraj zákopu.

„Jimmy?“ houkl. Japonská kulka se zabořila do země pár centimetrů před Bullovým nosem, plivla mu hlínu do očí. Bull jenom mrknul. Když Jimmy nadzvedl hlavu, podporučík mu ji ustřelil.

*

„Nejenomže Japonsko trhá Atlantické jednotky na kusy. Teď už se i naši vojáci zabíjejí mezi sebou! Další informace o bratrovražedných bojích ukrytých za oponou krvavé Ropné války vám přineseme už za chvíli. Pro French 24 live, Blaise Allard.“

Plukovník vypnul obrazovku a otočil se k Bullovi. Vypadal jako rozzlobená manželka vítající opilého muže. „Cos to zase proved, Bulle?“ vyjel na něj.

Podporučíkova tvář se podobala kameni. Zíral přes plukovníkovo rameno na obrazovku a přemýšlel, jak mohli novináři získat v dešti kulek tak dobrý záběr. Asi extrémní zoom a pořádná dávka štěstí, že zrovna natrefili na něco zajímavého.

„Co jsem měl udělat, pane?“ zeptal se jakoby mimochodem, skoro otráveně.

„Proč si zastřelil toho debila?“ prskal plukovník.

„Byla to nehoda, pane,“ Bull mluvil jako stroj. „Spustil jsem krycí palbu, ale do očí mi prskla hlína. Zasáhl jsem Jimmyho.“

„Vystřelils jen jednou,“ zasyčel plukovník. „Tomu říkáš krycí palba?“

„Pane,“ řekl Bull neutrálně.

Plukovník se najednou uklidnil. Povzdechl si, sednul si na židli, opřel se lokty o stůl a znovu si povzdechl: „Fakt nevim, proč sem tě už dávno nedegradoval, Bulle.“

„Protože mě máte rád, pane?“ navrhl Bull, který byl degradován už sedmkrát.

Plukovník na něj vrhl otrávený pohled. „Řečnická otázka, slyšels o tom někdy? To znamená, že máš držet hubu.“

Podporučík si ale pokoj nedal: „Za všechno můžou ti zasraní novináři! Nedělají nic užitečnýho, jen strkají prdel, kam nemají. Musíme jim zachraňovat frňák, a co z toho pak máme? Prohlásí nás za vrahy.“

„Pořáds jim neodpustil, jaks je musel vytahovat z Yazdu?“ připomněl si plukovník masakr v jednom ze zničených měst bývalého Íránu.

„Ztratil jsem tam sedm chlapů,“ zasyčel Bull. „Kvůli dvěma potrhlým čmuchalům jsem vlezl Japončíkům do prdele, prolezl jim střevy, povyrážel zuby a pak se nechal vychcat ven. Kvůli dvěma zmrdům od novin zemřelo sedm chlapů. Neměli IQ sto padesát, aby se mohli přidat k Mechanikům, ani bohaté rodiče, kteří by je vykoupili z povinnosti narukovat. Měli jenom holé zadky a brannou povinnost.“

Máme přece totální válku, pokračoval v myšlenkách, ale nahlas je už nevyslovil. A jak by taky ne, když se zasraná Západní Unie táhne přes půl zeměkoule a Japonsko vládne zbytku světa. Takže musíme popadnout flintu a jít chcípnout za bohaté šmejdy.

„Vykecal ses?“ zpražil ho plukovník.

Bull zmlknul, ale v očích mu pořád zuřila bouře.

„Pokud se nepletu…“ vydal se plukovník na nejistou půdu, „tys k armádě nemusel. Jako mistr světa v biatlonu si byl zproštěn branné povinnosti. Narukovals dobrovolně. Není to tak, Bulle?“

„Je,“ přiznal podporučík.

„Tak co tu děláš?“

„Starám se o svoje chlapy, pane.“

Plukovník se ušklíbl. „Právě ses jim postaral o cestu do pekel. A pomašíruješ s nimi… nebo spíš oni s tebou, že? Novináři nepřestanou čmuchat, uvědomuješ si to? Možná vyhrabaj i něco fakt ošklivýho. Mohli bychom jim předhodit tebe a mít pokoj. Jenže to by si pak začali vyskakovat. Což ale neznamená, že z těch sraček jen tak vyklouzneš, podporučíku, budeš se z nich muset hezky vylízat. Máš průser. Takže dostaneš misi.“

*

V ležení panovala pohřební nálada. Většina vojáků se hřála u ohňů; mnoho z nich usnulo, zbytek držel mlčenlivou tryznu za padlé kamarády. Bull se zastavil mimo dosah světla a zadíval se na své chlapce. Tísnili se v kroužku kolem plamenů, zachmuření, tiší. Red pořád vypadal, že tomu nemůže uvěřit. Rozložitý Bazooka připomínal dítě, kterému umřelo štěně. Tvář pruďase Saloma křivil vztek. A Joker se konečně přestal usmívat. Všichni byli mimo. Nevěděli, co si myslet. Nechápali, co se před třemi hodinami přihodilo. Zatím nedostali šanci si s podporučíkem promluvit – na frontě na ně jenom štěkal rozkazy, a když je konečně vystřídaly zálohy, Bull cestoval spolu s ostatními důstojníky. Prý kvůli „strategickému plánování“.

Byli zmatení. Všichni. Bull byl přece dobrý velitel. Tak proč kurva sejmul Jimmyho? A co udělá příště? Bude střílet po nepříteli, nebo po nás? Co když jsem další na řadě? Bull měl skoro pocit, že jim čte myšlenky.

Se slovy „Jak jste na tom, chlapi?“ vstoupil do světla.

Otázka zůstala viset ve vzduchu, nikdo se neměl k odpovědi. Konečně si Salom odfrkl: „Jak sme na tom? Asi jako ovce před masokombinátem!“

„Co tím chceš říct, Salome?“ zeptal se podporučík.

Salom se vymrštil jako prasklá struna. „Oddělal si Jimmyho!“ A když podporučík nic neřekl, dodal: „Tak co, Bulle? Nic nám k tomu neřekneš? Copak nemáš ani to hovno k vysrání?“

„Máš pravdu,“ řekl Bull. „Zabil jsem Jimmyho.“

Vyrazil jim dech. Asi nečekali přímé doznání. Možná vytáčky, omluvy… cokoliv, co by vrátilo vlak jednotky do zajetých kolejí. Nechtěli pravdu. Někdo zašeptal „On to přiznal,“ další, „To není možný,“ a jiný „On to doopravdy udělal!“ Tehdy Bull pochopil, že někteří z jeho chlapů ho doteď bránili.

„Proč?“ zaúpěl Red. „Proč, Bulle? Proč jsi to kurva udělal!“ Díval se na něj očima zrazeného dítěte.

„Protože ohrožoval jednotku,“ řekl Bull. „Ohrožoval – vás – všechny. Tak jsem ho zastřelil. Aby kvůli umírající ovci nezemřela další.“

Zvedla se proti němu vlna nevole. Nadávky a výkřiky, všechny přehlušené Salomovým hlasem: „Jak kurva mohl ohrožovat jednotku? Vždyť tam umíral!“

A ze tmy zazněl posměšný hlas: „To mi přijde jako dostatečný důvod. Když zdechneš, ohrozíš jednotku až až. Další kulku místo tebe schytá někdo jiný.“ Hlas patřil vytáhlému muži s úzkou tváří, kostnatými rysy, ostrou bradou a vlasy vojenského střihu. Jeho úsměv byl – divný. Jako by patřil někomu ne zcela příčetnému. „Tak si to pamatujte, chlapi,“ pokračoval. „Neumírejte. Jinak vás podporučík bude muset zastřelit.“

Proč jsi jen nemohl zůstat vzadu, idiote, prolétlo Bullovi hlavou, ale nedal na sobě nic znát.

„Ať už seš kdokoliv, chlape – teď se do nás neser,“ zavrčel Salom.

„Tohle je 07,“ chopil se Bull slova. „07 je jeho kódové označení. Patří k Mechanikům. Má pro nás úkol.“

„Úkol?“

„Jo. Takže si všichni sedněte na prdel a poslouchejte, ať vám může říct víc!“ rozkázal Bull.

„Já ti seru na novej úkol!“ vyjel na něj Salom. Sotva sedmnáctiletý mladík narukoval přímo z polepšovny, a i v ní se co druhý den rval. Nedokázal udržet svůj temperament na uzdě. Při výcviku desetkrát napadl důstojníka a bylo zázrakem, že se dostal až do pole. Doteď s ním Bull dokázal pracovat. Jenomže doteď nikdy neotočil hlaveň proti své jednotce. „Do žádný další akce s tebou nepůjdu!“ křičel Salom. „Seš podělanej vrah! Půjdeš před vojenskej soud!“

„Ne,“ usmál se 07. „Nepůjde.“

„Jak nepůjde? Do prdele, přísahám, že ho postavím před tribunál!“

„07, to stačí,“ vložil se Bull do hádky. „Salome, sedni si.“

„Jdi do prdele! Co tím do hajzlu chtěl říct?“

„Přesně to, co řekl,“ odseknul Bull. „Ti nahoře vědí, co jsem udělal, a přesto mě nepotrestali. Věří, že jim budu užitečnější v poli než na oprátce. Pokud s tím má někdo problém, může si jít stěžovat, ale bude mu to hovno platný.“

„Zažádám o přeložení,“ zkusil Salom, ale bylo vidět, že je zoufalý.

„To můžeš,“ odbyl ho Bull. „Když budeš mít štěstí, vyřídí tvou žádost za dva měsíce. Do tý doby budeme mít tuhle akci třicetkrát za sebou. Takže drž hubu a sedni si, ať můžeme zahájit briefing.“

Salomův pohled byl plný nenávisti. Teď se na mě buď vrhne, nebo se posadí, uvědomil si Bull.

Salom se posadil.

*

Instruktáž 01

BULL: Tunely se zatím táhnou 73 kilometrů za frontu a každou minutu jsou o pár metrů dál. Ne že by naši ženisté kopali tak rychle – nepřítel tak rychle postupuje. Nejdelší z tunelů se jmenuje General Patton. Tím projdeme. Na jeho konci vylezeme na povrch a vydáme se napříč nepřátelským teritoriem. Náš cíl bude vzdálen dalších sto padesát kilometrů. Očekává se, že tuto vzdálenost urazíme za tři dny.
SALOM: A co je naším cílem?
BULL: Hlavní operační středisko Blízkovýchodní zóny. Základna Ichigo. Tedy Jahoda.
RED: To Ichigo, na kterým se před půl rokem zrušila rota E?
BULL: Přesně to.
BAZOOKA: A my tam půjdem s dvaceti chlapy? Do hajzlu, co tam asi budeme dělat?
BULL: Vyřadíme ho z provozu.
RED: Jak? Vyhodíme ho do vzduchu? Čím? Pokud se nemýlím, Éčko to nezvládlo ani s plazmovou pumou.
BULL: My s tím neuděláme nic. 07 udělá.
RED: A co?
07: To byste stejně nepochopili.
JOKER: Chceš, abychom strčili ptáka do ježčí řitě a ani nám neřekneš, jak mu oholíš trny?
07: Přesně tak.

*

„Tohle je jak ve Vietnamu,“ zavrčel Salom.

Vagón se už hodinu hnal podzemní drahou. 07 mlčel a Bull mu za to v duchu děkoval.

„V jakym Vjetnamu?“ nechápal Joker.

„No… Vietnam byl kdysi ňákej Americkej stát. Vzbouřil se, tak tam Hamburgeráři poslali vojcly. No a Vietnamčíci se před nimi zahrabali do tunelů jak krtci.“

„A kdo vyhrál?“ zahučel Bazooka.

„Amíci samozřejmě. Hele, Velkánuločíslosedm, čemu se kurva směješ?“

„Salome!“ okřikl ho Bull. „Drž jazyk za zuby, je to tvůj nadřízený!“

„To je v pořádku, podporučíku,“ řekl 07 a jeho klidný hlas zazněl v ostrém kontrastu k Bullovu křiku. „Můžou si říkat, co chtějí. Vy všichni můžete. Je mi to jedno. Farmáře taky nevzruší, když za ním chrochtají prasata.“ Vlnu nevole stačil ještě překřičet: „Jediné, co mě zajímá, je, jestli chytíte, kulku určenou pro mě!“

„To hovado nás jen využívá!“ neudržel se Shelter.

„Jistě že ano,“ odvětil Mechanik a s úsměvem pozoroval, jak svírají prsty na puškách. „A mimochodem,“ obrátil se k Salomovi, „tunely ve Vietnamu nebyly dva metry vysoké, zalité ocelí a vybavené železnicí.“

„Tak dost,“ zarazil je Bull. „Jsme u cíle.“

*

Instruktáž 02

07: Dovolte mi, aby se vám představil oficiálně. Jmenuji se 07 a jsem Mechanik, jednotka Kombatantů. Potřebuji vás, abyste mě dostali k Ichigu. A vy zase potřebujete mě, abyste mě byli schopni dostat k Ichigu.
Bývalá Saudská Arábie je plná písku a kamení. Pro nepřítele je důležitá kvůli zásobám ropy. Kterou my chceme taky. Jinak tam není téměř nic, co by Japonce zajímalo. Nepřítel na místo umístil několik základen a potom oblast vyklidil. Věříme, že známe pozici většiny z nich. Provádí tu testy zbraní; oblast bude zamořená radiací. Každý z vás dostane antiradiační injekce, musíte si je píchat dvakrát denně. Nemusím vám říkat, jak byste litovali, kdybyste na ně zapomněli.

* Výtahem nahoru; tajný východ dokonale splynul s pouští. A vpřed, pochodovým krokem, sedm kilometrů za hodinu. Assassin a Shelter na průzkumu, s nimi Bomb zajišťující ženijní krytí.

Nemluvit, šetřit dechem, spěchat.

Na noc složit hlavy v písčité dolině. Večeře – pasta z tuby: vitamíny, minerály, bílkoviny, sacharidy, tuky, cukry… všechno, co tělo potřebuje. Rozdat hlídky. Výjimečně to nebyl Salom, kdo začal dělat potíže.

„Víte, co by mě zajímalo, džentlméni?“ protáhl Joker. „Jestli i tady maestro Umím-otočit-šroubek-na-stroji bude držet hlídky. Je v tom spolu s náma, ne? Takže by měl, no ne, podporučíku?“

Bull chtěl Jokera zchladit, ale 07 ho předešel: „Omyl, vojíne,“ usmál se. „Já v tom nejsem s vámi. Vy v tom jste se mnou. A proto budete držet hlídky jenom vy.“

Cholerik Salom byl na nervy víc než obvykle. Od Jimmyho smrti stačilo málo, aby se vytočil, a po tom, co jim 07 řekl ve vlaku, neviděl důvod, proč být zticha. „Zklapni, ty elitářskej sráči!“ zařval.

Bull se nadávkám rozhodl učinit přítrž: „Salome, ještě jednu urážku a postavím tě před polní soud.“

Salom ztichl. Všichni ztichli. Polní soud… letělo jim hlavami.

Polní soud byl ekvivalentem vojenského soudu prováděného během akce. Znamenal jediné: kulku od hlavy. Na svém podřízeném ho mohl provést prakticky kdokoliv – za předpokladu, že měl vše dobře zdokumentované a podložené. Materiály dodatečně předložil vojenskému soudu, který rozhodl, jestli byl rozsudek oprávněný. Pokud ne, střílelo se znovu.

Jenomže Bull už přece něco ve stylu polního soudu provedl a prošlo mu to. Jenom proto, že Jimmy zaostal. Pokud bude chtít, provede soud znovu.

Salom sklapl a upřel pozornost k jídlu. Všichni mlčeli.

*

Instruktáž 03

BULL: Rád bych, abyste si pořádně uvědomili, co je naším cílem: dopravit 07 k Jahodě. On je z celé akce nejdůležitější. On jediný může Ichigo zneškodnit. Jsme jeho neprůstřelná vesta. Chápete, co tím myslím?
S sebou to stejný, co vždycky. Zapomeňte na to, že vyházíte vodu, jídlo i spacák a vezmete si jenom zásobníky. Máme se tam proplížit, ne prostřílet.*
Dostaneme maskovací kombinézy. Když zalehneme, nepřítel by nás vůbec neměl vidět. Materiál splyne s okolím a oblbne i droidí senzory. Ne stoprocentně… ale to všichni víte.*

*

Noc mrazila jako rampouch v zadku, ale poušť byla tichá. Bull se otřásl a trošku se stáhl zpoza převisu duny. Držel třetí hlídku, tu nejchladnější ze všech.

„Cigaretu?“ zaznělo mu u ucha.

Bull byl kliďas; když vám po tři roky bouchají kolem uší granáty, na ledacos si zvyknete. Tentokrát ale poděšeně nadskočil.

07 se jen zachechtal.

Bull přijal nabízenou cigaretu. Camelka, ty už si dneska jen tak někdo dovolit nemohl. „Hlídku držet nechcete, ale stejně jste vzhůru? Jestli máte tolik energie, můžete to vzít za mě,“ řekl, aniž by Mechanikovi poděkoval. Nechal si od něho připálit. „Vy nebudete?“ podivil se.

„Nekouřím,“ řekl 07.

Bull po něm hodil podezřívavý pohled. „Tak proč s sebou taháte cigarety?“

„Většina vojáků kouří. Cigareta je dobrý způsob navázání kontaktu.“

„Proč sebou taháte tak fajnový cigarety?“ 07 nadzdvihl obočí a usmál se. Bullovi to došlo. „Aha. Proč máte potřebu všem pořád dokazovat, že jste lepší než oni?“

„Protože na to pořád zapomínají. Považuji za nezbytné jim to připomínat co nejčastěji.“

Bull slastně potáhl. „Takže o vás můžeme říct cokoliv?“ vzpomněl diskuzi z podzemí.

„Naprosto cokoliv,“ souhlasil 07.

„A nebudou z toho v budoucnu vyvozeny žádné důsledky?“

„Nebudou.“

„Nejsem si jistý, jestli vám věřím.“

„Zkuste to.“

Ještě jedno potáhnutí. „Jste idiot,“ řekl a nechal nadávku znít. Dlouze se nadechl vzduchu tak chladného, až mu zmrzly chloupky v nose. 07 se pořád usmíval. „Arogantní hovado,“ dodal Bull. „Stoprocentní kretén… Vymaštěnej kokot… Proč… z jakého podělaného důvodu… si myslíte, že jste lepší než my?“

„Nejsem lepší než vy. Jsem lepší než oni,“ gestem opsal dvacet spících těl. Ale my dva, podporučíku… my dva jsme něco víc.“

Bull si povzdechl. Snažil se zůstat klidný. Přemýšlel, jestli by neměl nedokouřené cigáro okázale zahodit, ale přišlo mu ho líto. „Proč bych měl být lepší, než kdokoliv z nich?“ ukázal na své muže.

„Protože máte mozek. Protože myslíte hlavou a ne testosteronem. Protože jste ochoten všechny proti sobě poštvat, když víte, že na tom vyděláte.“

„Jak jste přišel na takovou kokotinu?“

Mechanikova odpověď Bullovi vyrazila dech. „Já moc dobře vím, proč jste zastřelil toho kluka.“

„Doopravdy?“ odtušil Bull. „A pročpak? I když víte co? Já to nechci vědět. Skončila mi směna. Budete ještě dlouho vzhůru? Mohl byste vzít hlídku za Saloma.“

„Ne, půjdu spát. Vstával jsem jenom kvůli vám.“

„Proč?“

„Chtěl jsem si promluvit.“

„Tak jsme si promluvili. Doufám, že jste šťastný.“

„To se teprve ukáže, podporučíku. Dobrou noc.“

*

Instruktáž 04

07: Jediní lidé v oblasti jsou vědci na Ichigu. Nepřítel oblast monitoruje skrze satelity. Některé jsme sestřelili, ale zbyl mu jich – dostatek. V okamžiku, kdy zaměří nějakého člověka, zalarmuje vojenské jednotky. Proto každý z vás dostane rušičku. Dávejte na ni větší pozor než na vlastní životy – jestli ji někdo rozbije, prozradí celou jednotku. Tak si to uvědomte.

*

Bylo 15:43, když začali umírat.

Explozi muselo být slyšet na patnáct kilometrů daleko. „Assassine, co se stalo, přepínám!“ volal Bull průzkumníky. Odpověděl mu jenom křik. „Assassine, chlape, mluv se mnou, co se děje! Co – se – stalo?!“

„Ruka! Kurva, mám v prdeli ruku!“ zapraskalo přes chraplavý reproduktor vysílačky.

„Uklidni se, Assi, jdeme pro tebe, jen mi řekni, co se – “

Mechanik mu vysílačku vytrhl. „Kterou ruku?“ zakřičel. „Assi, mluv!“

Jen křik a nadávky.

„KTEROU RUKU!“

„Pravou, do hajzlu!“

„Hned se zastřel!“

I když to byl „arogantní všivák 07, jemuž jsou naše životy z celého srdce u prdele“, tímhle jednotku šokoval.

„NEMÁŠ RUŠIČKU!“ zařval 07. Všichni ji nosili na pravé ruce. „UŽ NEMÁŠ RUŠIČKU, SLYŠÍŠ? CHÁPEŠ, CO TO ZNAMENÁ? VŠECHNY NÁS ZABIJEŠ! ZASTŘEL SE! HNED!“

Chvíli neslyšeli nic, jen přerývané oddechování. Pak zaznělo: „Shoř v pekle, parchante,“ a jeden krátký výstřel.

*

K místu výbuchu dorazili o deset minut později. Na kilometr daleko byla země zrytá šrapnely; průzkumníci vyhodili do vzduchu celý blok min. Vlastně toho nebylo moc k vidění: zpřeházená země, krvavé ostatky, jednoruký Assassin s prostřelenou hlavou…

A Bomb bez nohou. Ještě žil. Když k němu zdravotník Cross poklekl, otevřel oči a pokusil se usmát: „Asi jsem tu trávu neměl hulit,“ zašeptal. „Mám teď dost zkurvený halucinace.“ V příštím okamžiku umřel.

Chlapi sklonili hlavy. 07 se protáhl kolem nich a poklekl k mrtvému. Hledal rušičku. Našel ji pět metrů od Bomba. Ohořelou a nefunkční.

*

Instruktáž 05

07: U Ichiga to bude veselejší. Na dvacet kilometrů kolem jsou minová pole a detektory pohybu. Naplánovali jsme nejbezpečnější možnou cestu. Naneštěstí jsou naše informace nedokonalé. Dostat se až k Ichigu bude vyžadovat pečlivou ženijní práci.
Ichigo samotné je obehnané zdí, vybavené kulometnými hnízdy a jinými nepříjemnými hračkami. Nebojte, nemusíme se přes ně dostávat. Stačí nám zajmout jednoho robota.
RED: Cože?
07: Musíme zajmout jednoho robota. Relativně neporušeného. Já ho přeprogramuji a využiji pro naši věc. Do Ichiga půjdu sám. Vy na mě počkáte venku.
SALOM: (šeptem) Na to bych nesázel.

*

Hnali krajinou jako grupa fretek na amfetaminu, jak se barvitě vyjádřil Joker.

Rabbit s Deadlockerem si podepsali rozsudek smrti tím, že se uvolili dělat průzkumníky. Většina chlapů už zahodila přikrývky i všechno „tábornické“ vybavení. Neměli pocit, že by ho ještě potřebovali. Zato zásobníků se jim nedostávalo. Cesta zpátky? O té už nikdo neuvažoval. Konečně táhli za jeden provaz, ačkoliv kdyby pohledy mohly zabíjet, vešla by brutalita Mechanikovy smrti do dějin.

Hodiny plynuly jako voda v řece a kilometry se ztrácely v nenávratnu. Opatrnost? K čemu. V planině šlo vidět na kilometry daleko, nepřítel je dřív zahlédne, než uslyší, a naopak to bude stej –

„Kapitáne, slyšíte to chrčení v dálce?“ ozval se Deadlocker přes vysílačku.

Bull se zastavil a zaposlouchal. Mrtvý vzduch se nepohnul ani o milimetr… ale jako by se v něm dávala na pochod armáda mravenců.

„Vrtulník,“ zašeptal.

„To budou průzkumníci,“ ozval se 07.

„Řekněte mi něco, co nevím.“

„Musíme zalehnout. S maskovacími kombinézami máme šanci, že nás přehlédnou. Rušičky oklamou senzory, kombinézy kameru a termovizi.“

„Jak velkou šanci?“ Bull se soustředil na to důležité.

„Tak sedmdesát procent.“

„Všichni zalehnout!“ rozkázal Bull. Sám si lehnul jako poslední – nejdřív zkontroloval ostatní. Fascinovalo ho, jak se nitky maskovacích obleků roztáhly do okolí, aby mohly snáze kopírovat terén, jak se jejich barva přizpůsobila povrchu, jak se obleky nařasily a zdrsněly.

„Už si taky lehněte,“ rozkázal Mechanikovi, který stejně jako podporučík kontroloval, jestli někdo nevymýšlí blbosti. Když ho 07 poslechnul, tak se k rozpálené hlíně přilepil i Bull a přetáhl si oblek přes hlavu. Zapnul displej na hodinkách – nanoboti z obleku snímali oblohu nad ním.

Hluk pomalu zesiloval.

„Minul nás,“ oznámil Deadlocker do vysílačky. Nebe nad Bullem bylo pořád prázdné. Pak vrtulník vplul do zorného pole kamery, malý, rychlý a hbitý. Nejdřív se zdálo, že je mine bez povšimnutí. Pak se zastavil a začal klesat.

„Co se to kurva děje?“ zahučel Salom, a pak se ozval i Bazooka: „Já ho sejmu, podporučíku.“

„Ne, Bazooko,“ rozkázal Bull. „Všichni zůstaňte ležet a nic nedělejte, dokud nevydám pokyn.“

Přepnul na soukromou frekvenci.

„07, máte tušení, proč se zastavil?“

„Jak jsem říkal, maskování není stoprocentní. Možná počítač vyhodnotil povrch jako nestandardní a klesá, aby si ho mohl prohlédnout z větší blízkosti.“

„Může nás poznat?“

„Může.“

Bull přepnul zpátky na společnou frekvenci. „Nikdo ani hnout, chlapi,“ rozkázal, když byl vrtulník sotva deset metrů nad nimi. Přemýšlel, jak zněla ta stará modlitba – věděl, že je tam něco o otcích, chlebech a pokušení, ale za nic na světě si ji nedokázal vybavit.

A pak vrtulník spustil ten zvuk: vysoký, táhlý a tak hlasitý, že jim hrozil prasknout ušní bubínky. Bazooka zareagoval nejrychleji. Byl to chlap s muskulaturou gorily na steroidech, na svých zádech unesl celý plazmový komplex, čímž se vystavoval stejnému nebezpečí jako plamenometčíci za druhé světové války. Zvedl se a zamířil.

Kulomety vrtulníku rozsekaly poušť síťovinou kulek. Chlapi křičeli, kolem létala hlína a maskovací obleky. Bull se převalil, vystřelit už nestihl. Bazooka ho předešel. Vzduch zvířila ohnivá koule a vzápětí vrtulník vybouchl. Ještě předtím zvládl Bazookovi ustřelit hlavu.

Žhavý proud, tlaková vlna, poušť zrytá šrapnely rozbitého stroje. Pomalu doznívající echo výbuchu.

Pískání v uších.

Křik.

Ne křik bolesti, ale zuřivosti, vzteku, strachu. Křičeli všichni kromě Reda, kterému ustřelený rotor usekl ruce. Díval se, jak z nich crčí krev, a nedokázal vydat ani hlásku. Salom stál vedle něj, ochromený stejně jako Red. Zdravotník Cross se prořítil kolem podporučíka a během dvaceti sekund píchnul Redovi šest injekcí – urychlující srážlivost krve, proti bolesti, posilující dryáky… Bleskově mu obvazoval rány.

Red se jenom třásl a jeho oči přeskakovaly z 07 na Bulla a zpátky. Z úst mu tekly sliny. „Né,“ šeptal pořád dokola, „né, né, né…“

„Rede, brácho, to bude v pohodě,“ šeptal Salom. „To bude dobrý, vezmem tě domů a tam ti daj nějaký mechanický protézy, uvidíš.“ „Salome… Salome prosím…“ šeptal Red. „Nenech je, aby… aby mě zabili.“

„V klidu brácho. Nenechám jedinou blbou popelnici, aby se k tobě přiblížila.“

„Ne… ne roboti…“ Red se snažil zavrtět hlavou. „Já mys… podpor… Bull… a ten šmejd…“

*

„Podporučíku?“ řekl 07. „Jdeme. Hned. Buď ho oddělejte, nebo ho tu nechte.“

Bull neřekl nic.

*

Na Salomova záda dopadl stín. Už když se otáčel, bral pušku. Podporučík mu ji vyrval z rukou. „Uklidni se, Salome,“ řekl. „Nehodlám ho zabít. Ne proti jeho vůli.“

Pak poklekl k Redovi.

„Chlapče…“ řekl mu. „Už jsi mrtvý. Jsem si jistý, že to víš. Jsme na území nepřítele a máme sotva šanci zachránit sami sebe. Natožpak někoho bez rukou. Můžeš nám ale dát šanci. Plechovky sem přijdou. Kvůli tomu výbuchu. Až tu budou – můžeš odpálit tohle,“ přistrčil mu jednu z náloží. „Vyhodíš do vzduchu všechno v okruhu jednoho kilometru čtverečního. Dostatečné, řekl bych. Tak co ty na to.“

Red necítil bolest, zdravotníkovy injekce ho dokonale otupily. Vlastně necítil skoro nic, stěží dokázal myslet. Přesto mu došlo, co po něm podporučík chce, a oči se mu rozšířily hrůzou.

Jenomže to byl Red. Chlapi z jednotky byli jako jeho rodina. Matka lvice umře pro své mladé. Krátce přikývl.

„Děkuju,“ řekl Bull a podal mu ovladač. „Je to odjištěný. Stačí na to dupnout.“

*

O půl hodiny později uslyšeli výbuch.

*

Přišla temnota. S nočními filtry na očích se řítili dál a píchali si posilující injekce, aby rovnou nepadli na hubu. Necítili vyčerpání, ale vyčerpaní byli; sotva droga vyprchá, tělo si vybere svou daň.

Vrtulníky křižovaly oblohu a propalovaly krajinu reflektory. Kolem se to hemžilo pozemními jednotkami – soldiery. Už jich zahlédli desítky a vždycky se odevzdali do rukou maskovacím oblekům. Zatím stálo štěstí při nich.

Blížila se půlnoc, když průzkumník Rabbit šlápnul na minu a společně s Dreadlockerem vyletěl až ke hvězdám.

„Zalehnout!“ rozkázal Bull. Předpokládal, že stroje zamíří za výbuchem asi dva kilometry před jednotkou. Nečekal ale, že projedou přímo mezi nimi. Kolem se mihly dva soldieři, nad hlavou se jim přehnal vrtulník… a tehdy Little Johnovi selhaly nervy. Nesl plazmový komplex po nebožtíkovi Bazookovi. Teď se bez rozkazu zvedl a zamířil. Byl příliš pomalý. Nocí třeskl výstřel a komplex se proměnil v ohnivou růži, která do země vyryla kráter, v němž by si pohodlně zaplavala desetičlenná rodina.

Nezabijí nás roboti. My se pozabíjíme sami, pomyslel si Bull, když viděl, jak výbuch pohltil pět jeho chlapů. Další zasáhly šrapnely z roztříštěno plazmometu. Jiní chytili plamenem, někteří z nich se v panice dali na útěk. Soldieři nad pouští upletli ohnivou síť kulek; Bull ji viděl přes kameru maskovacího obleku, zdála se mu přízračně jasná. Těla zasažených byla provrtána z tolika stran, že se prostě rozpadla na kusy.

„Do kráteru! Dostaňte se do kráteru!“ řval do vysílačky. Představoval jediný kryt na kilometry daleko. Plazil se k němu přes zemi zrosenou krví svých kamarádů.

A pak se u něj objevil soldier. Vztyčil se nad ním jako Goliáš, zahýbal mířidlem, vystřelil kamsi do daleka a prořítil se kolem. Ať už kvůli prachu, krvi nebo maskovacímu obleku, Bulla si nevšimnul.

Soldieři vypadali jako malé tanky, asi dvakrát větší než vzrostlý chlap. Pojízdné pásy, krychlové tělo potažené pancířem, dvě ruce nesoucí kulomety, senzory pošitá hlava připomínající diskokouli. Slabé místo soldierů bylo vzadu uvnitř těla, kde se ukrývalo jejich řídící centrum. Soldieři byli první generací strojů určenou k překonávání zákopů. Počítalo se s tím, že budou provádět čelní útok – měli zesílený přední pancíř a o to slabší zadní. Málokdo se jim mohl dostat do zad, ale když už se mu to povedlo…

Bull několikrát vypálil. Pancíř pukl a droid zhasnul. Podporučík se k němu rychle doplazil a pak se vztyčil. Byl si jistý, že do zad ho netrefí, robotí senzory pořád vnímaly soldiera. Musel doufat, že maskovací oblek ho skryje natolik, aby ho nedostali ani z boku.

Usilovně do stroje zatlačil. Pásy se daly se od pohybu. Bull se pomalu propracovával až ke kráteru po Little Johnovi. Kolem třeskaly výstřely – někdo z jeho kluků ještě bojoval. Byl už skoro u kráteru, když strojem otřásly nárazy projektilů. Padl na zem a kolem droida se doplazil až k díře. Nejdřív uviděl jenom mrtvé. Pak se země před ním zvedla a on pohlédl do tváře Mechanikovi. Hned vedle něj se objevil Salom.

Ještě se nezabili. První dobrá zpráva dnešního dne.

„Zase spolu?“ usmál se na podporučíka 07.

„Mám pro vás droida,“ řekl Bull místo odpovědi. „Můžete nás do něj schovat?“

„Uvidíme. Přitáhněte mi ho, ať ho můžu rozebrat.“

„Tak ho nerozstřílejte na kusy hned, jak se objeví, ano? Salome?“

„Jasný.“ Ta tam byla Salomova neposlušnost. Byli pod palbou a museli spolupracovat.

„Až se v něm schováme,“ zeptal se Bull Mechanika, když mu dotlačili droida pod nos, „co se s námi stane?“

„Ostatní droidi ho označí jako vyřazený kus a odvezou ho na náhradní díly. Jsou to v celku ekologické plechovky.“

„Jak dlouho vám bude trvat rozebírání?“

07 pokrčil rameny. „Pár minut. Do té doby mi je musíte udržet od těla.“

Bull se vyklonil přes okraj kráteru. Noční filtry změnily noc v plesnivý svět plný pohybujících se legohraček. Vzduch mrazil jako nanuk narvaný do nosu. Vítr si pohrával s pískem a zasypával mrtvá těla jeho mužů. Soldieři jezdili všude okolo.

Bull zůstával klidný jako smrtka.

Támhle někdo střílel. Jeho chlapi ještě bojovali, odváděli pozornost soldierů jinam. Kdo to asi byl?

Už dobojovali.

Bull se ohlédl po Mechanikovi. Sledovat ho při práci bylo jako pozorovat chirurga. Či spíše patologa. Laserem se propálil do spodní části soldiera, a potom začal všechno vytahovat: motor, nádrž, převody… bez ladu a skladu je odhazoval. Za dvě minuty byl hotov.

„Můžeme jít,“ řekl Mechanik s úsměvem.

„Konečně,“ oddechl si Bull a sklouzl na dno kráteru.

„A mimochodem,“ dodal 07, „je tady místo jenom pro dva.“

*

Bull měl pocit, že sní. Dělal to 07 naschvál? Nevěděl.

„Dobře,“ přinutil se zůstat klidný. „Salome, nastup si a pamatuj, co je náš úkol. Za každou cenu dostat tady toho kreténa k Ichigu. Když se ti to povede, třeba se odsud dostaneš živej. Tak běž.“

Zahleděl se do tmy na blížící se armádu. Najednou si připadal jako hrdina.

„Ne, Bulle,“ ozvalo se za ním. „Nastup si ty.“

Podporučík se otočil. „Cože?“

„Nastup si. Prostě to udělej. Nechápeš?“

Chápal. Přikývl a připojil se k 07. Mechanik mu pokynul dovnitř.

Nacpat se do vyrabovaného prostoru bylo jako lézt do rakve postranicemi. 07 se vsoukal vedle Bulla. „Salome,“ houkl, „podej nám dveře.“

Když Salom přibouchával poklop, zavrčel: „Doufám, že si tě jednou podá nějakej psychopatickej hajzl, kreténe.“

„Díky,“ ušklíbl se 07.

Pak zevnitř přivařil víko k soldierovu tělu. Rakev se uzavřela. Zbytek nebyl v jejich režii.

*

Ještě chvíli slyšeli střelbu. Potom už neslyšeli nic.

*

Dlouhé minuty ticha se táhly jako kouř. Dusily je. Když kolem projížděli droidi, stékal Bullovi po tváři pot. Jejich skrýš naštěstí nechali na pokoji.

Muži čekali. Dlouho. Zdálo se, že už všichni soldieři zmizeli…

Uplynuly dvě hodiny dvacet minut od chvíle, co se schovali dovnitř stroje, když 07 promluvil: „Už opustili oblast. Asi prohledávají jiný sektor. Teď musíme počkat, než dorazí úklidová četa, posbírá šrot a dostane nás až do Ichiga.“

„Co až budeme uvnitř?“ zeptal se Bull.

„Budeme čekat na vhodný okamžik. Připravím nám dveře. Až přijde čas, budete je moci vyrazit.“

„A pak?“

„Prostřílíme se do operačního centra. Ichigo řídí centrální mozek a tento mozek má vnější vstupy. To aby lidi neztratili nad stroji kontrolu. Všechny pořád děsí představa, že by se UI osamostatnila a získala dominanci nad lidmi. To je všemi těmi sci-fi filmy,“ zasmál se. „Přes tyto porty vstoupím do Ichiga a vypojím ho.“

„Jak?“

„Zaviruji ho.“

„Dobře. A potom?“

„Spojím se s našima. Potom počkáme na příjezd kavalérie. Musíme předpokládat, že i druhá strana zaregistruje, že se něco stalo s její základnou, a okamžitě vyšle komando. Je otázka, kdo dorazí dřív. Jestli naši, strhne se bitva. Jestli oni – vyhodím základu do vzduchu.“

A zase dlouhé ticho.

„To nemůže vyjít,“ řekl Bull nakonec.

„Kdyby to měl na starosti kdokoliv jiný, řeknu to samé. Ale dostal jsem to za úkol já. Takže to vyjde.“

Bullovi se sevřel žaludek vzteky. Měl chuť se natáhnout, chytit 07 pod krkem a pomalu ho uškrtit. Spokojil se s větou: „Vy arogantní zmetku, nebýt mých chlapů, jste už dávno mrtvej.“

„Máte pravdu. Proto jsem si vás vybral.“

„Vy jste si vybral leda velký hovno! Jsem tady za trest, protože jsem – “

„Jste tady, protože jsem si vás vybral. No taaak… snad si nemyslíte, že by armádu zajímalo něco tak podružného jako veřejné mínění? To byste byl skutečně naivní.“

Jo. To jsem asi byl.

„Proč jste si nás vybral?“ Bull už zase seděl za pokerovým stolem.

„Nevybral jsem si celou jednotku. Vybral jsem si vás, podporučíku.“

„Proč?“

„Kvůli tomu, co jste udělal. Zastřelil jste svého muže.“

„A co je na tom tak zkurveně motivujícího?“

„To, že jste byl schopen učinit nepopulární rozhodnutí, když jste viděl jeho výhodu.“

„Ó, bože… vy to pořád nechápete, že? Já se nesnažil dokázat, že jsem to největší ultra-macho v okolí. Ani jsem se nesnažil zajistit si poslušnost. Mí muži by za mě obětovali… ne, mí muži za mě obětovali život. To je víc, než kdokoliv může žádat. Jimmyho jsem zastřelil, protože kdybych to neudělal, umřeli by kvůli němu další. Red a ostatní už to nebyli schopni vydržet. Dřív nebo později by někdo z nich vyběhl přímo do té olověné parády a mašíroval by si to rovnou čarou do futrálu. To jsem nemohl dovolit.“

„Nevěřím. Viděl jsem, jak bojiště vypadalo. Kulky pršely jako tropický déšť. Nikdo není takový blázen, aby vstoupil do vodopádu z olova.“

„Nikdo kromě vojáka. Voják nemanipuluje. Voják jedná a nestará se, jestli při nějaké hlouposti umře, nebo třeba přijde o nohu. Jinak by se z toho stresu zcvokl. Vojákovi záleží jen na tom, že jeho brácha šlápl Japončíkovi hluboko do prdele a teď je potřeba ho z těch žlutejch sraček vytáhnout, než se v nich docela utopí. Copak jste to neviděl? Proč si myslíte, že mi Salom přenechal své místo?“

„Protože si uvědomoval, že když půjdete se mnou, bude mít mise větší šanci na úspěch.“

„Ano. A ne. Mise je každýmu u prdele. Salomovi jde o těch deset tisíc krků, které svou obětí zachrání. Jsme tu od toho, abychom dělali rozumné věcí, ale upřímně, jsme horké hlavy, vůbec nám to nejde. Tak alespoň děláme věci, které jsou správné. Tohle není žádná pošahaná šachová partie. Pokud mám jinou možnost, nikdy neobětuji figurku jenom proto, abych získal lepší postavení. Bohužel, u Jimmyho tu jiná možnost nebyla. Dokud ale můžu, biju se za každého ze svých chlapců. Sám jsem podružný.“

„Možná jsem vás nadhodnotil, podporučíku.“

„Možná jsem vás měl zabít v okamžiku, kdy jsem vás uviděl.“

„Ještě dostanete možnost. A podporučíku? Buďte už zticha. Přicházejí.“

*

Nejdřív zaslechli rachot – pásy drtící štěrk pouště a vrtule drásající vzduch. Spolu se sílícím hlukem přišla těla. Kovová mechanická těla, cítili je i přes tlustý plech a třásli se strachy, že je oba v minutě rozmačkají jako koťata vhozená do drtiče odpadků. Jejich kovová rakev se vznesla, byla znovu položena a opět se vznesla. Pak se vydala na cestu.

Po půl hodině se let změnil ve volný pád. Bull málem vykřikl překvapením, ale sotva otevřel pusu, tvrdý náraz mu z ní vyrazil pouhé vydechnutí.

Zalapal po dechu a zeptal se: „Jste v pořádku?“

„Snad,“ odtušil Mechanik. Ztichli. Jejich kobka se znovu pohybovala.

07 měl na své straně díru, jíž se čas od času díval ven. „Jsme na běžícím pásu spolu s dalším vyřazeným materiálem,“ zašeptal.

„Jaká je šance, že půjdeme rovnou do drtiče?“ procedil Bull mezi zuby.

„Dost velká. Ale droidi většinou kontrolují, jestli některé díly nelze použít rovnou a větší kusy nejprve demontují. Celé proces je řízen mechanicky, máme šanci, že nenarazíme na žádnou UI. Otázkou zůstává, jestli tu mají kamery.“

„Prostě skáčeme do jámy lvové.“

„Věřte mi, přál byste si, aby to byli lvi.“

Zase je něco zvedlo, přeneslo na jiné místo – a pak se jejich skořápka začala rozpadat.

„Myslím, že je čas,“ odtušil 07.

„Neříkejte, jak jste na to přišel?“ zavrčel Bull a vykopl dveře. Oba se vysoukali ven na vyvýšenou plošinu mezi poletující mechanické ruce, které se zuřivostí šíleného Mechanika rozebíraly soldiera na kusy. Bull se mezi nimi prosmekl na okraj plošinky, přikrčil se a rozhlédl. Výhled ho ohromil. Fabrika na stroje měla rozsah fotbalového stadionu. Nedalo se v ní vyznat. Všechno se pohybovalo: vzduchem poletovaly mechanické paže, desítky běžících pásů neslo hrudky kovu, šrotu a rozmontovaných robotů, jiskry sršely ze všech stran.

„Jak se z tohohle máme dostat?“ vydechl Bull.

„Zaskáčeme si,“ usmál se 07. Dřív než ho Bull stačil zadržet, seskočil o patro níž na běžící pás mezi něco, co vypadalo jako rozbité toustovače. Podporučík pohledem kopíroval cestu pásu. Vedl až na konec haly.

No to mě poser, támhle jsou dveře ven, uvědomil si a hned ho napadlo, jestli je možné, aby si jich 07 všiml tak brzy. Mechanik ho děsil – i přes svou aroganci byl něco jako superman.

*

Pás se změnil v opičí dráhu. Měl dobře deset metrů v průměru a převážel hlavně velké kusy materiálu. Každou chvíli se ze stropu snesla mechanická paže, něco vzala a odnesla. Trvalo jim snad deset minut, než se dostali na jeho konec. Pás mizel ve zdi za olověným poklopem, který se v pravidelných intervalech otvíral. Rudě to za ním žhnulo.

„Nechcete projít tímhle, že ne?“ ujistil se Bull.

„Pryč. Rychle.“

Dolů na další pás, skok, nějaká paže prolétla kolem a Bull se jí zachytil. Krátký let, pak se znovu pustit, propadnout se dolů, náraz. Zarazila ho montážní plošina a další paže ho málem přinýtovala k plechu. Svalil se dolů a dolů a zase dolů…

Dřepěl na betonové podlaze, divoce oddychoval a nadával. Byl vystresovaný. Jak se kruci dostal až sem? Neměl tušení, ale s chutí by sestup přirovnal k jízdě na horské dráze v rychlosti půl machu. 07 lehce dopadl vedle něho. Mračil se, měl zrychlený dech, ale nevypadal víc než trochu rozrušený. Bull nevěděl, jestli ho chce obdivovat, nebo zabít.

„Támhle,“ 07 kývl k ocelovým dveřím vedoucím ven z tovární haly. Neměly kliku, fungovaly na hydrauliku. 07 pokrčil rameny a vytáhl z kapsy něco, co vypadalo jako použitá žvýkačka. „Malá výpomoc od našich přátel z výzkumného,“ řekl a přitiskl ji ke dveřím.

Exploze téměř zanikla v okolním rachotu, dveře odletěly do dlouhé temné chodby. Bull nahlédl dovnitř. „Tohle je jak zasraná stezka odvahy,“ řekl a 07 ho pobídl:

„Tak vpřed, skautíku.“

Náhle se nad nimi rozezněly poplašné zvony.

„Jste si jistý, že ta bomba byla dobrý nápad?“

„Třeba to není kvůli nám.“

„Jo, třeba má paže číslo sto padesát devět narozeniny.“

Zase utíkali. Chodba hrála zelenými barvami nouzového osvětlení a rudými barvami poplachu, který jim vyhrával do kroku, až měli chuť zpívat.

*

Dostali se k drátěným točitým schodům. Vedly jenom nahoru.

„Můžeme předpokládat, že vědci budou bydlet v horních patrech,“ usoudil 07.

„Proč?“

„Kvůli slunci?“ pokrčil rameny.

Bull neřekl nic. Znělo mu to logicky, jenomže logika bývá prachbídná záruka.

„Operační středisko bude zase dole,“ pokračoval 07.

„Stejně nemáme na výběr,“ řekl Bull a pustil se vzhůru. Jen těžko nutil ztýrané svalstvo k pohybu. Pořád dokola a dokolečka, šlapat po drátěných schodech a stíhat pohledem okolí – nepřítel mohl číhat v každém koutu.

Ani nevěděl, jak se mu ocitla před očima, ale najednou tam byla: asi dva metry od Bulla, hned u zdi šachty, se vznášela mechanická vážka. Velká jako jezevčík, u kořenů křídel tak rychlých, že deformovaly zvuk do hlasitého pištění, dvě hlavně. Vychrlily plameny. Bull se rychle přitiskl k odvrácené straně sloupu, který tvořil základnu schodů. Rachot kulometů cupoval vzduch.

„Běž!!“ vykřikl 07.

Jasný rozkaz. Voják víc nepotřeboval. Vyběhl ve stejný okamžik, kdy 07 začal střílet. I Bull zvedl pistoli. Zamířit, vystřelit. Vážka sebou trhla, jak jí Bull prohnal kulku okem, a pak ještě jednou, to ji Mechanik trefil do břicha. Křídla sebou zacukala, přestala se hýbat a vážka se zřítila k zemi. Bull běžel dál, ale po dalších dvou obrátkách shlédl na padlého nepřítele. Vážčin trup zůstal v celku, zato křídla se rozprskla do náruče střepů

Znovu kulomet – další vážky se blížily zdola. Byly rychlé, ale ve špatné pozici, Bull s Mechanikem jim snadno rozstříleli letky. Praskaly jako sklenice.

„Výš,“ vrčel 07 a svíral si ruku. Valila se z ní krev.

„Vzpomínám si… na jeden starý… film,“ supěl Bull. „Jmenoval se… Robocop. Bylo to… o poldovi… co… byl napůl… robot. Vždycky mě… zajímalo… proč…“

„Máme takový… chlapy.“

„Vážně?“

„Jo. Jenomže jim to… moc nemyslí. Lidský mozek… není uzpůsobený k ovládání… ach, to je jedno, nemám sílu… prostě to nefunguje.“

„Hele… nebudou na konci těch schodů… další… další dveře?“

„V klidu… ještě tu… pár hraček mám.“

Dveře tam byly. Stejně tak byly Mechanikovy bomby.

*

Za dveřmi čekala další chodba. Co mohli dělat, než se vydat kupředu? A do zatáčky a do zatáčky a do zatáčky, mrkat do zelených světel bezpečnostního osvětlení a hledat směrovky, které roboti nepotřebovali, za zády otravné bzučení kulometného hmyzu, popohánělo je až na hranici možností.

Dvě minuty se táhly jako týden.

„Tohle je… podělanej… vtip,“ nadával Bull.

„Inu… nevěděli jsme… co nás bude čekat. Počkat. Tamhle jsou… toalety.“

„Kurva, přestaň… mluvit tak děsně… spisovně!“

„To znamená, že – “

„Já vím, co… vím, co to znamená… nejsem kurva… blbej…“

Počkal si v zatáčce a sestřelil první vážku, která vykoukla za roh. Jejich řady prořídly, ale stejně si nedávaly pokoj – Bull dosud nepoznal tak otravný hmyz.

Chvilka jim stačila, aby nabrali síly.

„Já blbej nejsem, ale vy asi jo!“ křikl Bull. „Příští dveře otevřete tak, aby šly zase zavřít! Jinak se za námi potáhne půlka Šikoku.“ Mrkl na dveře za zatáčkou. „Tak jo, budou to ubikace, kanceláře, nebo laborky?“

„Laboratoře,“ tipl si 07.

„Já sázím, že herna.“

Mechanik měl pravdu – byla to laboratoř, jenom ne taková, jakou Bull očekával. Žádné baňky a kahany, žádné bílé pláště. Jenom kupa počítačů a banda obtloustlých Japončíků s diodami zapíchnutými do mozků. Pohybovali se v kyberprostoru, poplach jim byl ukradený a zbytek světa zrovna tak.

07 zavřel dveře a něco na ně přilípl. „Zablokoval jsem je,“ vysvětlil a pak ukázal na jednoho z Japonců: „Zkuste toho.“

Bull vědci vyrval diody z hlavy. Řve jako školačka při prvním análu, pomyslel si. Vrazil mu hlaveň mezi zuby a zavrčel: „Rozumíš anglicky, šikmá hubo?“

„Šikmé mají jenom oči,“ pokrčil rameny 07 a spustil po jejich. Japončík na něj vytřeštil oči a sotva mu Bull vytáhl z krku olověný roubík, rozpovídal se jako důchodkyně u doktora. 07 mu odpověděl dvěma krátkými větami a znovu kývl na Bulla: „Podpořte mé argumenty,“ vyzval ho.

Japončíkovy prsty byly tak tučné, až připomínaly špekáčky. Bull mu jich několik zlomil. Potom, co Japonec přestal křičet, byl k Mechanikovým argumentům mnohem vstřícnější.

Dohodli se během dvou minut. „Fajn,“ kývl 07, „dovede nás k velínu.“ Koukl po Bullovi a dodal: „Dávejte na něj pozor.“ Bull popadl Japonce za ruku a postrčil ho před sebe zrovna v okamžiku, kdy 07 sundal ze dveří svou hračku a otevřel je.

Čekala za nimi vážka.

Oba kulomety spustily najednou a Japončík se roztančil, jako by spolykal celou hrst extází najednou. Bull by nikdy nevěřil, jakých kreací je tlusťoch schopen. Mechanik se vrhl k zemi, střílel ještě dřív, než dopadl. První kulka šla mimo, další dvě do těla. S vážkou to ani nehnulo.

Třetí zasáhla křídlo.

Bič kulek jim švihl kolem hlav, jak se vážka zřítila k zemi. Bull jí dupl na hlavu a střelil ji doprostřed zad. Stroj zkolaboval.

Takže záda, došlo mu, záda jsou jejich slabé místo. „Chci větší kalibr,“ povzdechl si, když zabouchl dveře.

„Neřekl jsem vám, ať na něj dáváte pozor?“ vztekal se Mechanik při pohledu na krvavé zbytky Japonce. „Teď si musíme sehnat nového.“

„Ne. Nejprve musíme něco udělat s poplachem. Nemůžete se napíchnout do kyberprostoru Ichiga?“

„Ne. Ne dřív, než to bude nezbytně nutné.“

Podporučík si povzdechl a vybral si dalšího vědce. Situace se v podstatě opakovala.

*

Tentokrát si 07 hlídal vědce sám, zatímco Bull zkoumal terén.

Zpočátku se zdálo, že se zásoby ochranných sborů Ichiga vyčerpaly. Opak byl pravdou. Chodbu naproti nim naplnilo tak silné hučení, jako by se k nim blížilo celé hejno.

„Buďte rád, že to jsou jenom vážky,“ pokrčil 07 rameny. „Asi je to jediný japonský robot uzpůsobený k boji v podobných prostorách.“

Bull jeho stoicismus nesdílel. „Byl bych rád, kdybyste začali utíkat,“ řekl.

„Vážně by mě zajímalo, jak mám tohle tlustý prase přinutit k běhu.“ Řekl to skoro dobrosrdečně.

„Radši to zvládněte, začíná nám hořet za prdelí.“

„Zkuste tohle,“ Mechanik podal podporučíkovi granát.

„A to nám pomůže jak?“ nechápal Bull.

„Hele, prostě mi udělejte radost a hoďte to co nejdál.“

Bull granát hodil za zatáčku. Echo exploze slibovalo srovnat celý komplex se zemí. Chodba před muži se zřítila a zahradila vážkám cestu. Přes strop se natáhla znepokojivá prasklina.

„Chlape, vy máte dost zvrhlý pud sebezáchovy,“ odfrkl si Bull. „Radši spácháte sebevraždu, než aby vás nedostal nepřítel.“

„Je chodba zacpaná? Je. Což znamená…?“

„Že si začnou hledat cestu jinudy a dost možná nás odříznou od velínu.“

Bylo to poprvé, co 07 doopravdy zaklel. „Beru zpět, podporučíku. Odhadnul jsem vás naprosto přesně. Asi si přece jenom budeme muset zaběhat.“

Tak se ukázalo, že 07 umí docela slušně kopat a že i tlusťoši umí být docela čiperní.

*

K centrálnímu mozku se dostali – jak jinak – díky bombě. 07 tím Bulla trochu děsil. Představa, že by Mechanika něco trefilo tam venku… celá jednotka by se procházela mezi hvězdami.

Jenomže tam už stejně všichni kráčí…

Centrální mozek Ichiga připomínal obří balón. Zabíral si celý sál kdesi uprostřed komplexu; i přes veškerou svou snahu by Bull nedokázal najít cestu zpět, uvnitř bylo příliš málo orientačních bodů. Komplex nebyl dělaný pro lidi.

Podporučík očekával bezpečností systémy, ale žádné se nespustily. Ichigo bylo vražedné jenom zvenku.

07 rozházel svoje vybavení po zemi: zbyla mu pěkná řádka granátů, kuliček, tablet a dalších serepetiček. „Je to vaše,“ řekl. „Nic z toho už nepotřebuji.“

„Co to dělá?“

„Všechno něco jiného. Většinou moc pěkné výbuchy. Ovládání je intuitivní – “

„Nic, co může bouchnout, není intuitivní.“

„No tak bude. Nepoužívejte to, jestli nechcete. Bulle, teď už všechno záleží na vás. Jakmile se napojím do kyberprostoru, nebudu vědět o světě. Pokusím se zrušit alarm, ale v okamžiku, kdy vás spatří nepřítel, tak ho zase spustí. Musíte ho ode mě udržet co nejdéle. Nevím, jak dlouho mi to bude trvat. Prostě potřebuji co nejvíc času.“

„Kdybyste jednou otevřel dveře jinak než explozí, aspoň bychom se tu mohli zabarikádovat.“

„Smůla. Nerad čekám.“

„Jste strašnej chlap.“

07 cosi naťukal do klávesnice u mozku. Japončík se rozplakal. 07 se na něj usmál, něco mu řekl a pak se otočil se k podporučíkovi: „Už ho nepotřebuji.“

„Já ano,“ řekl Bull. Nasadil vědci páku, přitiskl ho k sobě a pod paží mu mířil do prostoru. „Jo, to půjde,“ naznal. 07 se otočil a připojil se k počítači.

*

Podporučík neměl čas přemýšlet, věci se děly příliš rychle. Nepřítele zadržel na téčkové křižovatce před centrálou. Řítili se k němu z obou možných směrů. Živý štít mu rozstříleli až na kost – bylo jim jedno, že je Japonec, chtěli eliminovat hrozbu.

Kvůli Mechanikovým bombám se část patra propadla, což vážkám v nejmenším nebránilo v pohybu. Bull jedné z nich ukradnul kulomet. Zkoušel teď americký styl boje: nemiř a střílej, ono se něco stane. Zatím se dělo to, že Bulla strašně bolely ruce a dostal asi sedm zásahů. Neprůstřelná vesta zabránila nejhoršímu, ale stejně mu při každém pohybu tryskaly z očí slzy. Už držel nepřítele v šachu patnáct minut.

Kulometu došly náboje.

Bull se převalil přes hromadu rozbitých strojů, odjistil další granát a hodil ho po vážkách. Explodoval ještě ve vzduchu, smetl celou poslední vlnu.

Podporučík se ploužil zpět k velínu. Kulhal a klel.

Támhle se válela jeho pistole. Chtěl se po ní natáhnout, ale místo toho na ni spadl. Převalil se, ještě třikrát vystřelil na pronásledovatele. Dvě vážky padly, třetí vytočila ve vzduchu spirálu, kulka jí neškodně hvízdla pod břichem. Pak už závěr cvakal naprázdno. „Do hajzlu,“ zabručel Bull a spustil ruce. Došly mu zásobníky.

Zvedl hlavu a usmál se obludě do tváře. Byl to dobrý úsměv. Drsný úsměv. Tak drsný, že z něho vážka zkolabovala.

*

Jako když vhodíte flašku do kontejneru. Jako když do něj vhodíte hodně, hodně flašek. Vážky se odrážely od země v záplavě střepů z rozlámaných křídel. Byly mrtvé. Či spíše – off-line. Bull nechal hlavu klesnout k zemi a zavřel oči. Byl na hranici sil. Spát, na nic jiného nemyslel. Nezajímalo ho, jestli se probudí.

Kroky zaslechl v posledním okamžiku. Otvírat oči se nenamáhal, jenom doufal, že ten dement bude držet hubu.

Ucítil několik píchnutí – 07 mu do těla bodal jednu injekci za druhou. Vyčerpání zůstalo, ale únava odplula jako mraky rozehnané větrem. Dostavil se příliv sil a energie. Bullovo tělo zachvátila rozpolcenost: toužil hrát ragby a uložit se do hrobu zároveň.

Otevřel oči. „Ani mi nepogratulujete?“ zeptal se 07, který se posadil vedle podporučíka.

„Proč bych ti měl kurva gratulovat?“

„Právě jsem osvobodil celou východní frontu. Zachránil jsem stovky životů.“

„Zabil jsi dvacet mých chlapů!“ zavyl Bull. Drogy mu kolovaly žilami, docela ho připravily o sebekontrolu. V srdci ho pálily jizvy od dobytkářského železa, jímž ho označil tenhle bezcitný statkář, který je hnal planinou jako své sluhy a práskal jim bičem nad hlavou. Nedokázal se ovládat. Křičet! Musel křičet! „Nebýt jich, byl bys dávno mrtvý! Tak si to uvědom! Kurva, chlape, nechci po tobě nic, jen aby sis to uvědomil!“

„Já si to uvědomuji. Uvědomuji si to moc dobře. Kdybych muže, jako byli ti vaši, nepotřeboval, vzal bych si dvacet Mechaniků a udělal to po svém. Jenže já věděl, že bez vás a vašich mužů to nepůjde.“

„Tak se tady kurva nenaparuj, jako bys spasil svět! Ne ty, to oni jsou spasitelé!“

„Skutečně? Kdo zkonstruoval vybavení, které nám umožnilo pohybovat se v monitorovaném prostoru? Kdo sestrojil zbraně, které sestřelily vrtulníky? Kdo vytvořil neprůstřelnou vestu, která vám zachránila život?“

„To je jenom zasranej materiál. Ale to mí chlapi s ním zacházeli!“

„Ano. Jenomže i vaši chlapi jsou jenom materiál."

„Přísahám bohu, kdybych se dokázal zvednout, tak ti na místě zakroutím krkem.“

„No, jistě byste to zkusil,“ zasmál se 07, ale Bull ho neposlouchal.

„Cos tím chtěl kurva říct?!“ zařval.

„To, že většina lidí je jako Salom, Red anebo Bazooka. Jistě že odpadu musí být většina. Jenomže mezi odpadem plavou perly. Takové jako jste vy nebo já.“

„Sám seš odpad. Moji muži byli perly.“

„Skutečně, byl bych rád, kdybyste mě přestal urážet. Jste chytrý chlap, určitě náš rozhovor dokážeme pojmout konstruktivněji.“

„Nemůžeš prostě držet klapačku?“

„Ne. Nemůžu.“

„Proč, proboha?“

„Protože chci, abyste něco pochopil! Chci, abyste pochopil, že svět stojí na lidech, jako byli vaši muži. Proč? Protože jich je nejvíc. Svět patří jim. Oni jsou svět. A protože oni jsou svět, musí umírat po tisících v podobných nesmyslných válkách. Zato my jsme perly. Jsme výjimeční a naše výjimečnost spočívá právě v tom, že je nás málo. Nenávidí nás, nechápou nás, pohrdají námi – a my k nim cítíme to samé. My si totiž uvědomujeme, že oni jsou svět, ale oni už nevnímají, že svět je vytvářen námi. My jsme ti, co ho posouvají kupředu. Protože my mu dáváme kulturu, vědu, technické zázraky. My prodlužujeme jejich věk. Léčíme neduhy. Rovnáme zlomené kosti. Nebýt nás, hloupá chřipka by je vyhladila. Náš malý svět elity na nich stojí. Ale jejich svět by bez nás nemohl existovat. Koukáme se na ně stejně svrchu, jako oni na nás. Problém je v tom, že my stojíme výš.“

„Vykecal ses?“ utrhl se Bull.

„Ach jo. Skutečně jsem věřil, že alespoň něco pochopíte.“

„Smůla. Co bude teď?“

„Teď? Teď nebude nic. Už nám zbývá jenom čekat.“


19. júla 2016
Vojtěch Žák