Ohnivé pero Q2 2019: Dohoda

ohnive pero

Luisa samozřejmě věděla, že ji šéf nemiluje, a o co vlastně jde… Prostě dávala přednost tomu, co s ním dělá, před samotou svého mini bytu. Bydlet v kapsli pro jednoho s pocitem překrvené vagíny v malých šortkách bylo dost nepříjemné. Chodila domů nerada, většinou jen na přespání. Vždy, když byl Adam v práci na noční, spala raději u šéfa. Se šéfem.

Bytová krize dostoupila vrcholu. Opravdové byty, takové, co mají víc dveří než jedny vchodové, okno (okno!), a člověk si může po obědě lehnout na gauč bez toho, že by nejdřív musel odklidit kuchyňský stůl, volné nejsou. Rozhodně ne pro ni. Ne pro ni a pro Adama a jejich plánované dítě. Už proto, že dítě jim radnice nepovolí ani náhodou. Lidí je ve městě o trochu víc, než se do něj vejde. Nejen v tomhle městě. Všude.

Celá mrňavá pitomá planeta se hemží lidmi jak nahnilé jablko v trávě mravenci. Jablko v botanické zahradě, samozřejmě. Všude lidí jak nasráno.

Luisa vystudovala techniku. Ve firmě má na starosti výzkum v oboru mikrorobotů, a uspokojení šéfa. Obojímu se věnuje se stejným zápalem. Nic moc nadšeně, ale poctivě.

Adam je historik. A trouba. Naivka, který se měl narodit o dvě století let dřív. Nejmíň o dvě století. Jenže ona ho miluje.

„…a tehdy, lásko, proběhla opravdu poslední válka, lidé konečně dostali rozum…,“ vyprávěl Luise často zaníceně. A proto je teď na světě tolik pitomců, že se holka nemůže ani vdát ani mít dítě ani dostat pořádný byt, vrčela v duchu, zatím co on ji něžně hladil po ruce s náboženským zanícením zamilovaných.

„…úžasný objev samoléčby buněk konečně vymýtil veškeré epidemie lidstva…,“ deklamoval nadšeně. Kdejaký kripl pak žije sto padesát let a neuvolní místo…, čílila se neslyšně Luisa.

„…v roce dva tisíce třicet byl konečně celosvětově schválený zákaz výroby alkoholu, cigaret a ostatních drog…“ Zřejmě od té doby stojí život za hovno, povzdechla si a pohladila ho taky, když už se tolik snaží. Její vědátor – teoretik.

„Adame, kdy budeme žít spolu? Kde? Kdy budeme mít mimčo? Já to tak moc chci… Někdy jsem zoufalá…“

„Lásko, máme přece podanou žádost. Jak se uvolní kapacita, ozvou se nám z radnice a dostaneme povolení…“

„Adame, sakra, to už budeme oba staří a neplodní! Nikdo neumírá… Vandráci za městem na kontroly nechodí a rodí jedno děcko za druhým! Bez povolení!“

„To je nezákonné, Luiso,“ připomněl jí s jistým opovržením a s neochvějnou úctou v zákony a předepsané postupy. „Buď trpělivá, miláčku. Až se to trochu zredukuje…“ Já bych to zredukovala hned, vrčí Luisa odhodlaně. Menší nukleární válka, dýmějový mor, pár let neúrody… Však ono by se pro nás místo na Zemi našlo!

„Luiso, musíš si uvědomit, že žijeme v nejkrásnějším věku lidstva! Žádné války, nemoci, hladomory… Vše je pevně pod kontrolou…“ To my jsme pod kontrolou, ťulíku, chce se jí říct, ale nemůže. Má ho moc ráda a nechce mu kazit jeho nadšení. I když by nejraději řvala, že chce byt, svatbu, dítě… a všechno hned teď! Je jí jasné, že na Adama příliš spoléhat nemůže. Takže zase na sebe… což znamená na šéfa.

„Kočičko, dneska mám byt úplně volný. Chci tě,“ řekl jí v kanceláři, kam si ji (opět, to se zase budou kolegyně ksichtit) pozval.

„To nepůjde,“ zavrněla. „Adam má krátkou směnu…“

„Ty to nějak zařídíš, lásko…“

„No tak jo.“

„Co by sis přála objednat k večeři?“

„K večeři cokoliv. Jinak bych si přála…“ A řekla mu to, odvážně a úplně přímo, až zalapal po dechu.

„Luiso, já nevím, jestli je to dobrý nápad… jestli to všechno půjde…“

„Ty to nějak zařídíš, lásko,“ napodobila ho, ale s tak krásným úsměvem, že se ani neurazil.

„Myslíš… hned dnes?“

„Jasně,“ řekla mu. „Ty přece taky chceš hned dnes…“

Chvíli zapřemýšlel, jestli je to jen přání, nebo už téměř vydírání… Ale pak se na to vykašlal a udělal to pro ni.

Adama zatkla policie přímo na pracovišti. Žádné odpovědi na otázky, bleskový eskort do vězeňské nemocnice na připravený sál. Snažil se jim něco říct, vysvětloval, ptal se… Úplná anestezie ho snadno přemohla. Zákrok byl rychlý, odstranění mikrosítka zabraňujícího spermiím proklouznout při ejakulaci do trubice proběhlo bez komplikací. Povolení přišlo až z ministerstva. Ne povolení, příkaz.

Tu noc, kdy se Adam vzpamatovával z chirurgického zákroku, byla Luisa k šéfovi mimořádně milá. Nakonec, už je to naposledy. Zaslouží si to, protože pro ni udělal vše, co chtěla. Možná to z její strany trochu vypadá jako vydírání… Nu což, ale funguje to, to je úplně nejhlavnější.

Adam, během několika dnů státem pověřený plodný samec, udělal Luise dítě. Po potvrzení početí dostali od města krásný dvoupokojový byt s oknem, a – neslýchaná věc – s malým balkónem. Luisa byla šťastná. Adam byl mírně zmatený, ale také šťastný.

Luisa už nikdy nepřespala u šéfa. Šéf si ji už nezval do kanceláře. Přesto pokaždé, když se potkali, se na sebe usmáli, a vše mezi nimi bylo v pořádku.

„Pomohl nám, lásko, že? Tvůj šéf…“

„Jistě, Adámku. Jinak bychom se asi nedočkali. Pomohl nám moc.“

„A ty už s ním… u něj…“

„Už nikdy, Adame. Navždycky jen my dva spolu…“

„Ale proč? Co jsi mu vlastně řekla, že…“

Pošeptala mu to. Tak tiše, že ani slovíčko neuniklo.

Oba se šťastně rozesmáli.

  • Toto je príspevok do súťaže mikropoviedok Ohnivé pero.
  • Je publikovaný v pôvodnom stave, neprešiel redakčnou ani jazykovou úpravou.
  • Súťažné poviedky sú publikované pravidelne, každý pondelok jedna až tri.
  • Pevne stanovená uzávierka súťaže nie je, príspevky do každého kola prijímame priebežne, kým sa kolo nenaplní.
  • Čiastkové uzávierky sú dvakrát do roka (jarné a jesenné kolo súťaže) a sú oznámené s dostatočným predstihom. Poviedky, ktoré prídu po uzávierke, sú po dohode s autorom presunuté do ďalšieho kola.
  • Na hodnotenie poviedky má vplyv jej čítanosť, počet a obsah komentárov a najmä záverečné verejné hlasovanie, ktoré sa uskutoční po predstavení poslednej poviedky daného kola súťaže.
  • Vyhlásenie a odmenenie víťazov sa uskutoční po ukončení hlasovania a vyhodnotenia daného kola, teda 2-krát ročne.
  • Viac v pravidlách súťaže.
  • Najnovšie aktuality o súťaži Ohnivé pero sa dozviete aj na facebookovskej stránke súťaže.

9. septembra
Sidney Seeker