Ohnivé pero

Přístav

Ahojte!

Martin Lochman bol prvý zástupca českých spisovateľov v Ohnivom pere. No a dnešná poviedka je v tejto rubrike už jeho štvrtá.

Tentokrát vám ponúka čisté vesmírno-gangsterské dobrodružstvo. Hrdinu po uši v problémoch. Zloducha, obklopeného ďalšími zloduchmi. A jeden prístav…

mišo jedinák

Přístav

Martin Lochman

„Hollere, ty kreténe!“

Vzduchem se mihla pěst úctyhodných rozměrů a s razancí parního bucharu dopadla na mou čelist. Něco křuplo, což mě ani nepřekvapilo, a kdesi v dutině ústní vytryskla další krvavá fontánka. Zakmital jsem jazykem a vylovil další dva zuby. Než jsem je stačil vyplivnout, přistál mi v obličeji další úder, tentokrát mířený tak, aby mi okolí pravého oka pokud možno zbarvil hezky do fialova.

„Ty svině, tak kde je ta karta?!“ zařval Boss už po několikáté.

Jeho hlava právě dosáhla barvy přezrálého rajčete, což nebylo zrovna nejlepší. Zejména pro mě ne.

„Trhni si!“ zahuhlal jsem a vyplivl krev.

Další mrzačící rána už byla na cestě, ale k mému nesmírnému překvapení nedorazila. Sádelnato-svalnatý obr, dva metry dvacet a asi sto padesát kilo, který mě až doposud obšťastňoval, sebou trhl a stáhl ruku, silnou jako moje stehno, zpátky.

„Můžeš jít,“ sdělil mu Boss medově. „Právě dorazil Chirurg!“

A do hajzlu, pomyslel jsem si. Chirurg byl ten nejsadističtější, nejbrutálnější a nejúchylnější člověk v celém známém vesmíru. Jeho výslechové metody ještě nikdy nezklamaly a osoby, které mu přišly pod ruku, v nejlepším případě putovaly rovnou do blázince s těžkou psychickou újmou. A o té fyzické ani nemluvě.

Bossovi se do obličeje vrátila zdravá barva a jeho výraz se změnil. Kdybych ho neznal, myslel bych si, že je to vcelku milý a příjemný člověk.

„Hollere, teď máš poslední možnost mi to říct,“ pravil téměř otcovsky. „Je ti doufám jasné, že Chirurg vždy dokončí svou práci, i kdybys to řekl hned na začátku.“

A zasmál se. Pravdou je, že jsem v posledních letech slyšel skutečný upřímný smích jen párkrát a toto chrochtání a pištění se tak rozhodně označit nedalo.

Pak se otevřely dveře a dovnitř vkročil vysoký hubený muž s šedýma ledovýma očima a satanistickou bradkou. V ruce ukryté v koženné rukavici nesl běžný cestovní kufřík, druhou si přidržoval přes rameno přehozený kabát. Zastavil se uprostřed místnosti, kabát ledabyle pohodil na stůl, zatímco kufřík opatrně postavil na podlahu.

„Tak to je náš nový pacient,“ zachraptěl hlasem dlouholetého kuřáka a mě v tu chvíli přejel mráz po zádech.

Chvíli si mě měřil pohledem, přičemž se neustále vracel k jistým, momentálně ukrytým, partiím mého těla. Pak se otočil k Bossovi.

„Můžu začít?“

Z hlasu zazněla dychtivost.

„Poslužte si,“ odvětil Boss, svalil se do křesla a zapálil si doutník.

Jenže já nechtěl, aby začal.

A tak jsem jim to řekl.

xxx

Seděl jsem v pohodlném sedadle Bossova raketoplánu a zamyšleně hleděl na navigační panel zapuštěný do stěny před pilotem. Ukazoval trajektorii našeho letu, který končil na jedné zapadlé planetě v okrajové oblasti Systému.

Vedle mě se na dvou sedadlech rozvalovalo mohutné tělo mého starého známého obříka, na druhé straně se mačkal Chirurg. Musel být pěkně naštvaný, že mu to dneska nevyšlo, ale raději jsem se to neodvažoval říct nahlas. Člověk nikdy neví.

„Jakže se jmenuje ten přístav?“ otočil se ke mně pilot. Byl viditelně nervózní, čelo měl orosené jako dobře vychlazený půllitr.

„Půlnoční cirkus,“ řekl jsem s námahou, protože mě čelist ještě bolela z péče, kterou mi Bossovi poskoci věnovali.

„Půlnoční… co?“

„Cirkus, vole!“ zašeptal obr. Znělo to jako rachot drtičky kamení.

„Půlnoční cirkus…co je to za debilní název?“

„Neřeš to! Ví se akorát, že je opuštěnej už hodně dlouho. Kdysi tam vláda testovala nějaký chemický zbraně. Možná je to tam ještě zamořený…“

„Držte huby, sakra!“ rozkázal Boss zlostně. „Nejedeme tam na poznávací zájezd. Vyzvednem kartu a letíme zpátky. Ale jestli tam ta karta nebude…“

Chirurg zvedl pohled od ilustrované Anatomie lidského těla a šibalsky na mě mrkl. Bezděky jsem polknul.

„Za dvacet minut budeme na místě,“ oznámil suše pilot.

Raketoplán vstoupil do atmosféry.

xxx

Ten přístav rozhodně nepatřil k místům, kde bych chtěl trávit letní dovolenou. Obklopený mohutnými skalisky, které ho každou chvíli hrozily zavalit, uprostřed pustiny bez života, kam slunce pražilo jednadvacet hodin denně. Vlastně se ani nedivím, že ho už dávno opustili.

Obr si v klidu zapálil cigaretu a s požitkem vyfoukl obláček kouře. Zavrtěl jsem hlavou. Ten člověk musí být pořádně závislý, když kouří při padesáti stupních!

„Hollere, nemáme na to celý den!“ zavrčel Boss.

Tomu vedro zřejmě vadilo, protože postával ve stínu pod raketoplánem a neustále si kapesníkem otíral čelo.

„Jo, jo,“ zamumlal jsem a loudavě zamířil k vraku starého průzkumného modulu.

Ani jsem se nemusel ohlížet, abych věděl, že obr mě věrně následuje. Tak, aby to viděl, jsem sáhl do skuliny jedné z přistávacích vzpěr a vytáhl malou stříbrnou krabičku. Než jsem se stačil vzpamatovat, obr mi ji vytrhnul z ruky a valil k Bossovi.

Ten ji nedočkavě otevřel a vylovil z ní datovou kartu. Pilot mu pohotově podal laptop a Boss do něj kartu doslova narval. Displej mrkl a automaticky zobrazil soubory na ní uložené.

Tři páry očí našly společný cíl.

Chvíli bylo ticho.

Pak si Boss úlevně oddechl a vrátil laptop do rukou pilota. Vzhledem k hodnotě informací, které byly na kartě, se jeho reakce dala očekávat.

„Máš štěstí, Hollere,“ pravil jízlivě. „Umřeš rychle!“

Nevím, odkud ji tak rychle vzal, ale obr najednou v prackách svíral těžkou válečnou pušku, jejíž hlaveň mi mířila na břicho.

Ušklíbl se.

Jeho škleb se mžiku přetavil ve výraz nesmírného překvapení, když zjistil, že se mu v hrudi vyjímá poměrně velký otvor, do nějž bych v klidu vložil pěst. Vyhekl, puška mu vypadla z ruky a třískla o zem. O chvíli později ji následoval i její majitel.

„Co to do hajzlu…“ začal pilot, ale nedokončil, protože mu výstřel z energetické pistole doslova oderval kus hlavy.

Až teprve teď jsem se otočil a spatřil, jak se mezi podpěrnými sloupy řídící věže mihla štíhlá postava. Vzápětí další výstřel dekapituloval Chirurga.

Boss se dal na útěk. Po hlavě skočil do přechodové komory, což mu zachránilo život. Smrtonosný paprsek ho jen těsně minul. O několik vteřin později motory raketoplánu zaburácely a tlaková vlna mě srazila k zemi. Člun začal pomalu stoupat.

„Nailo!“ vydechl jsem překvapeně, když vedle mě vyrostla její postava.

„Musela jsem splatit svůj dluh,“ odvětila, sklonila se k obrově mrtvole a trhnutím vyprostila pušku zpod mohutného těla.

Namířila.

Než stačila vypálit, uchopil jsem hlaveň a sklopil ji k zemi.

„Co to děláš?“ zasykla překvapeně.

„Podívej,“ řekl jsem a ukázal na vzdalující se raketoplán.

Číslice na mých hodinkách se změnily ve 24:00:00. Raketoplán v tu chvíli dosáhl okraje přístavu a explodoval.

Usmál jsem se.

„Tohle byl Půlnoční cirkus!“

A pak se jí na tváři objevilo pochopení.


21. mája 2007
Michal Jedinák