Esej: Fantastické a nadprirodzené v poézii – Byronova vízia konca sveta

Esej: Fantastické a nadprirodzené v poézii – Byronova vízia konca sveta

Už do minulej časti nám zavítala poézia lorda Byrona. Bližšie sme sa v nej pozreli na zúbok básni Džaur, kde sa spomína upír a vampirizmus. Dnes spolu s geniálnym romantickým básnikom zavítame do vzdialenej a bližšie neurčenej budúcnosti, až priamo na koniec času, ba na koniec všetkých čias. Budeme zdesenými svedkami skazy Zeme a priamymi poslednými účastníkmi zániku ľudstva. Táto nesmierne podmanivá, strhujúca, sugestívna báseň je desivou apokalyptickou víziou, ktorá evokuje biblickú atmosféru a svojou naliehavosťou a uhrančivosťou pripomína niektoré pasáže z novozákonného textu Zjavenie Jána, ktorý je známy jednoducho aj ako Apokalypsa. V anglofónnej literatúre aj v celosvetovom meradle ide o mimoriadne zaujímavý a novátorský text. Čo inšpirovalo, čo podnietilo idealistu, dobrodruha, svetáckeho bohéma, milovníka, škandalistu, ale najmä úžasného literáta, aby na papieri predniesol svoje temné proroctvo, ktoré nazval jednoducho a priliehavo Darkness?

Nič nevzniká iba tak lusknutím prstov, všetko má svoj kontext, a aby sme ho lepšie pochopili, musíme sa preniesť do roku 1816, keď báseň vznikla. Ten rok totižto vošiel do histórie, ako „Rok bez leta“. Názov je výstižný, pretože rok predtým vybuchla indonézska sopka Tambora a explózia bola mimoriadne ničivá. O život prišlo mnoho desiatok tisíc ľudí a táto katastrofa je považovaná za jednu z vôbec najväčších svojho druhu v dejinách. Do atmosféry bolo vyvrhnuté také množstvo prachu a popola, že nastal celosvetový pokles teploty a anomálie počasia zasiahli aj európsky kontinent. Nasledovala neúroda a veľké problémy s distribúciou obilia. Leto roku 1816 bolo ročným obdobím, ktoré kvôli spomínanej prírodnej katastrofe ani leto nepripomínalo. Náš básnik vtedy trávil dovolenku pri Ženevskom jazere, a vraj bolo jedno z poludní takých tmavých, že ľudia zapaľovali sviece, ako keby bola polnoc. Ľudí zachvacovala panika, prepadávali hystérii a niektorí verili, že naozaj prichádza súdny deň. Takéto nálady sa objavovali v spoločnosti, keď sa náš básnik chopil pera… Alebo vari skutočne dovidel cez eóny času do doby, keď zatrúbia poľnice? To už ponechajme na čitateľovi, teraz dajme priestor veršom:

Tma

Zdál se mi sen, jenž nebyl jenom snem.
Pohaslo jasné slunce, ztemnělé
hvězdy se potácely v prostoru
vysuty z drah a zledovělá země
se v bezměsíčném vzduchu kývala.
Jitra, jež vzešla, nepřinesla den
a lidé zapomněli na vášně
krom hrůzy zoufalství; nic nebylo
v srdcích než strašná prosba za světlo.
U strážných ohňů žili – všechny trůny,
královské paláce i chatrče,
přístřešky všeho, co dlí pod střechami,
spolykal oheň. Města pohltil,
nad požárem hořících domovů
naposled lidé pohlédli si v tvář.
.
Svět jenom nadějí a strachem žil.
Hořící lesy, které vzplály ohněm,
padaly, bledli – až pak zhroutili se
s praskotem do černi, jež zhltla všechno.
V tom skomíravém světle tváře lidí
přízrakům z jiných hvězd se podobali,
jak stín a přísvit honili se po nich.
Někteří lehli, oči skryli v pláči,
jiní si bradu o pěst podepřeli
a krmíce své vatry pohřební
vzhlíželi k nebi s divým neklidem,
k příkrovu světa, který kdysi býval.
Pak s kletbou na prach země shlédli zas,
skřípali zuby, vyli; poděšen
snesl se k zemi každý plachý pták
a složil křídla, tolik marná teď.
Zkrocena přišla všechna dravá zvěř
i hadi vmísili se mezi dav,
nechtěli uštknout. Měli jenom hlad.
Válka, jež na okamžik utichla,
vzplanula znovu. Jídlo platilo se
jen krví. Každý sytil v úkrytu
hltavě hlad. Už lásky nebylo,
myšlenka na smrt zemi ovládla,
na neslavnou a okamžitou smrt.
Hlad zuřil všude; lidé padali
a jejich kosti nepoznali hrob.
Hubení zhltli hubené, i psy
napadali pány, vyjma jednoho,
jenž zůstal věřen jeho mrtvole
a ptáky, zvěř i lidi zaháněl,
až hlad je skosil, nebo náhlá smrt.
Pes nehledal si žádnou potravu,
lízal jen s nářkem znehybnělou ruku,
jež hladit nemohla, a s posledním
zoufalým zavytím sám skonal též.
Dav hladem zvolna slábl, umíral –
až z obrovského města přežili
jenom dva nepřátelé; sešli se
nad zbytky bývalého oltáře,
kde tolik svatých věcí shořelo
k nesvatým účelům: a prohrábli
ten popel vyzáblýma rukama,
zesláblým dechem dýchli do jisker,
až slabý plamen k žití vzbudili,
plamínek pro smích; a když vzhlédli pak
a spatřili se v šedém přísvitu,
vykřikli hrůzou – hrůzou zemřeli,
zhynuli na svou vlastní ošklivost,
nevědouce až do poslední chvíle,
na čí to tvář tak ďábelsky psal hlad.
Mocný svět tvorstva byl teď prázdný křáp,
bez ročních dob, trav, stromů, bez života,
křáp smrti – divá změť spečené hlíny.
Umlkly řeky, moře, jezera,
nic v jejich hlubinách se nepohnulo.
Na moři tlely lodě bez pánů,
stožáry odpadaly po kusech
a bezhlučně se do vod nořily,
do mrtvých vod, vlnami nebrázděných.
Příliv i odliv s nimi našli hrob,
když zhasla luna, jejich milenka.
Vzduch stál a vánek se v něm nepohnul,
zmizely mraky – smazala je Tma,
která se sama stala vesmírem.

Všetky časti seriálu Gorana Lenča Fantastické a nadprirodzené v poézii