 |
„Realita je zajímavější, než když si člověk vymýšlí.“Amir Slama
„Ryby. Dnes se objeví příležitost, která vám umožní ovlivnit události okolo vás tak, aby zapůsobily ve váš prospěch. Někdo blízký si bude přát, abyste vzali v potaz jeho přání, ale vy už máte jasno v tom, co chcete. Úspěch se dostaví brzy, chce to jen trochu trpělivosti. Na závěr samozřejmě podotýkám, že všechna znamení zvěrokruhu budou mít příležitost prožít dnešní den stejně dobře.“
Příjemný hlas moderátorky překryla uklidňující hudba, poručík Amir se usmál a pokusil se usrknout horké kávy, což se mu podařilo jen za cenu toho, že si opařil horní ret. Potichu zanadával a odložil hrnek na pracovní stůl před sebou. Ten letmý úsměv do prostoru patřil jeho bratrovi, který pracoval jako novinář a kromě jiného pravidelně vymýšlel horoskopy pro místní rozhlasovou stanici. Stejně pravidelně to ale dělával na poslední chvíli a ve stresu obvolával rodinné příslušníky, aby se nechal inspirovat jejich aktuálními problémy. Ryba Amir tentokrát neprozřetelně slíbila pomoc sousedovi při stěhování nějakého starého nábytku, ale vůbec se jí to nehodilo. Bingo. Zbytek byl třeba naformulovat tak, aby se v tom našlo co nejvíce lidí a nikoho to neurazilo.
„Pane,“ do místnosti nakoukl podporučík Martin. „Dole jsou dva agenti pro vnitřní záležitosti. Zřejmě míří k nám,“ řekl téměř omluvně a hlavou kývnul k jednomu z monitorů. Amir se ho dotknul a zvětšil obraz přes celou plochu. Dva lidé, muž a žena, se právě legitimovali na recepci.
Když za Martinem zaklaply dveře, uchopil Amir hrnek s kávou, přešel k řídící jednotce Centrálního archivu a nečekaně prudkým pohybem nalil horký nápoj na její nejzranitelnější místo. Vzápětí se chytil za hlavu, lamentoval a na oko se pokoušel zabránit katastrofě, která už stejně proběhla. Doufal, že až budou zkoumat tento záznam, bude to vypadat jako nehoda. I když to v řídící jednotce uspokojivě prskalo a linul se z ní poměrně slušný dým a zápach, přesto velká část monitorů dál tupě zírala svým modrým pohledem do místnosti a dalo se očekávat, že škody v archivu nebudou bohužel nijak rozsáhlé.
Tak tyhle události asi nebudou v můj prospěch, brácho, pomyslel si poručík Amir, neuroticky si posunul brýle na nose a zůstal stát uprostřed celého svého pracovního světa s rukama zabořenýma v kapsách a se rty pevně semknutými do úzké čárky.
„Miláčku? Slyšíš mě?“
Amir na sebe vykulil oči v zrcadle, otřel si pěnu z obličeje a vypnul vodu. Slyším, lásko, ale špatně, jako obvykle, když se holím, protože mi tady teče voda, a ty víš, že se holím, protože jsem to po snídani říkal, že se jdu holit, a taky víš, že mi tady teče voda, protože mi tady teče pokaždé –
„Amiii…?“ přerušilo jeho samomluvu další zavolání z chodby.
„Už jdu, Kim, slyším tě!“ zahalekal o něco méně vlídně, než měl v plánu, a vystrčil hlavu z koupelny. „Co se děje?“
Kim v lehkém župánku došla volným krokem až k němu, letmo ho políbila na tvář, hravým „Hmm…“ ocenila jeho vůni po holení a hladkou kůži, a teprve potom klidně odpověděla:
„Máma potřebuje vědět, v kolik o víkendu dorazíme. Kvůli jídlu, znáš ji. Prý máme přijet co nejdřív. A kluci se už taky těší do přírody.“
„Joo?“ povytáhl Amir nevěřícně obočí, protože si uměl představit spoustu věcí, na které by se mohly dva dospívající plody jejich lásky těšit, ale příroda k nim rozhodně nepatřila. „No, můžeme vyrazit hned v pátek ráno, jestli se nám podaří rozumně vstát. Jo, a prosím tě, dnes večer mám šipky s chlapama, je konec měsíce.“
„Ty kdybys ten váš sedánek někdy vynechal, viď? Stejně tam chodíte hlavně na pivo, “ řekla Kim káravě, ale láskyplně ho u toho znovu pohladila po tváři.
Amir na chvíli zaváhal, protože myšlenka, která se najednou nepříjemně vyloupla z temných zákoutí jeho mozku, mohla oběma výrazně zkazit náladu, ale nakonec mu to nedalo.
„Miláčku?“
„Ano?“
„Měla by sis dávat větší pozor. Je to nebezpečné. Ve dne tady a večer tam, takže si vlastně nevybereš, já vím, ale měla bys to omezit.“
Přesně jak očekával. Obličej jeho ženy jako by zasáhl mráz a celý ho znehybnil. Emoce zmizely, tedy rozhodně alespoň ty příjemné.
„Je to náš syn, o nic míň než ti dva, co jsou teď vedle v pokoji. Jsem dost opatrná, neboj se. Srdci ale neporučíš, Amire. Lidem prostě nemůžeš nařídit, co mají cítit, jak mají mluvit a myslet a jak se mají chovat,“ sekla nepříjemně drápem v narážce na jeho práci, které zasvětil tolik času, úsilí a nadšení. To poslední ale bohužel docela rychle vyprchávalo a nebylo to jen počtem odsloužených let. O tom spolu ale nikdy nemluvili.
„Dobře, lásko. Já se nechci hádat. Je si prostě dávej pozor, ano?“
Odkývala mu to. Dříve se kvůli tomu hádávali, často a velmi ostře. Kromě oboustranného zranění ty bouřlivé výměny názorů ale nic dalšího nepřinášely. On jí vyčítal, že dává všanc nejen sebe a rodinu, ale i celou jeho kariéru, ona mu vyčítala, že nemá srdce a místo rodiny vidí jen paragrafy, pravidla a směrnice. Postupem času na pokusy přesvědčit svou ženu rezignoval, ale strach v něm zůstal.
„Žijte správně,“ ozvalo se někde od výčepu, když Amir vešel do prázdného tmavého lokálu s několika kulatými stoly a velkým starým sisalovým terčem v rohu místnosti.
„Když myslíte,“ odpověděl Amir pobaveně. Teprve při těch slovech se barman vynořil zpoza sklenic a tvář se mu rozjela do širokého úsměvu.
„Ahoj, Ami! Rád tě zase vidím, jak se daří? Jsi tu první, jako obvykle, tak si klidně sedni a dej si pivo. Jak jdou fušky pro ministerstvo? Už bude konečně na světě všechno správně?“
„To víš, že jo, José, makám na tom,“ odpověděl Amir a nemotorně usedl na barovou stoličku. Znali se spolu už roky, od doby, kdy Amir obnovil kontakty s některými přáteli ze školy, protože potřeboval alespoň někdy proložit práci a rodinný život nějakou jednoduchou chlapskou zábavou, u které by nemusel přemýšlet, něco řešit, ovládat se nebo se společensky usmívat. Vymyslel si proto šipky, našel vhodný podnik a radoval se z početné party starých kamarádů, která se tehdy sešla. Neuplynulo ale ani půl roku, a u zašlého kulatého stolu a starých wolframových šipek s ocelovými hroty zbyli jen tři. Tahle sestava ale vydržela šest let, přežila několik závažných osobních turbulencí a zdálo se, že už ji nic nemůže ohrozit.
Amir poděkoval za pivo a napil se. Protože byl vždycky dochvilný, věděl José z těch krátkých rozhovorů během čekání na ostatní o jeho práci v podstatě všechno. Věděl, že pro Ministerstvo správnosti byl vybrán již od dětství a za svou budoucností šel cílevědomě a přímočaře. Věděl, že začínal v Regionálních centrech dozoru a na začátku řešil jen banální prohřešky: Do Jižního kantonu přišel někomu na mobil bílý smajlík – napomenutí nebo už trestné body? Pán hledal v inzerátu mladou partnerku, ale nebylo to správné vůči starším opuštěným ženám. Trestné body. Paní chtěla jet na dovolenou do Afriky, ale nebylo to správné vůči jiným světovým destinacím, které tím ve svém výběru znevýhodnila. Napomenutí. Věděl také, že se postupně vypracoval do Federálních dozorů a dostal se k větším věcem, například ke kontrole nošení sjednocených plavek pro muže a ženy, které zabraňovaly nesprávnému vnímání pohlavních rozdílů na veřejnosti. Byl členem realizačního týmu, který se podílel na tvrdém potrestání velkých firem za ignoraci faktu, že ženy mají odlišnou tělesnou teplotu a ve firmách nesprávně trpí větší zimou než muži (firmy v termínu nenainstalovaly genderově dvouzónovou klimatizaci). A nakonec sympatický barman věděl i to, že Amir stál za razií a likvidací posledních balíčků karet Černého Petra (o stejnojmenný film Miloše Formana se postaral kolega a kamarád Boris, který měl každou chvíli dorazit), a že byl dokonce v realizačním týmu, který přispěl k zákazu vánočního osvětlení na veřejných místech kvůli ohrožování zdraví občanů trpících epilepsií.
Věděl toho dost a názory si nechával pro sebe, ale co už nemohl tušit, bylo to, že sám Amir začínal pochybovat o správnosti některých nařízení, a že jedno z nich je navíc dlouhodobě v příkrém rozporu s jeho soukromým životem a jako obrovský kostlivec v pořádně rozhrkané skříni může kdykoli vypadnout a zlomit mu vaz. Shodou okolností na něj Amir zrovna myslel, když koukal na dno svého prvního dopitého piva. To nešťastné nařízení s dětmi…
„Už to sázej na stůl!“ zahalekal Boris od dveří a bodře se zasmál. „Dneska druhej, jo? Tak to je rekord, vždycky chodí druhej Sven.“
Boris byl neustále dobře naladěn a mnohdy nebylo vůbec jasné, z čeho jeho dobrá nálada vlastně pramení a jak si ji dokáže udržet.
„Co se ti zase povedlo, že tak záříš?“ zeptal se Amir s upřímnou zvědavostí a přátelsky ho objal. Boris ho políbil na obě tváře, jak to měl ve zvyku s blízkými lidmi a vrhl prosebný pohled na Josého, aby si u pípy pospíšil.
„Člověče, náhodou jsi trefil do černého. Představ si, dělám teď Jamese Bonda!“
„Jamese Bonda? A co na něm proboha děláš?“ podivil se Amir.
„Co asi? Možná sis nevšiml, ale ta postava není zrovna vzor správnosti. Chybí jednoznačně díly, kde je James Bond gay, a hlavně kde je ženou! Vypracovávám pravidla chování a vzhledu Jenny nebo Jeanne Bondové, křestním jménem si zatím nejsem jistý, ale na tohle zpracování se obzvlášť těším,“ zasmál se bujaře a mocně se napil piva, které mu José donesl tak rychle, jak jen dokázal. Boris chtěl vždycky dělat kulturu, a tak ji dělal, s vervou a nekompromisně. Nejvíc pyšný byl na to, že odhalil více než tři tisíce knih s nesprávným obsahem v knihovnách ve Středním kantonu a postaral se o jejich zničení, a také na přejmenování několika desítek nesprávně nazvaných obrazů a dalších uměleckých děl vystavených v důležitých muzeích a galeriích Federace. Několik ředitelů a kurátorů tehdy skončilo na chodníku, ale Boris pro jejich stížnosti a nářky příliš pochopení neměl. Svou práci miloval a měl o ní jasnou představu, kterou se mu vzhledem ke své hodnosti i konexím na Ministerstvu dařilo naplňovat.
„Aá! Miluju alkohol! Jak se ti nezastavitelně rozlije v žilách, zpomalí čas, příjemně otupí smysly a uvolní to celodenní sevření, to je prostě krása!“ Boris na jeden lok dopil zbytek piva a zamával na Josého, aby jim přinesl další.
„A já ze stejného důvodu miluju sex,“ ozval se od dveří sametový hlas a třetí mušketýr konečně vstoupil do baru. Amir měl rád Svenův hlas, protože mu připadal neuvěřitelně zvukomalebný, a měl rád i Svena samotného, protože se mu líbilo jeho uhlazené vystupování. Dnes ale jako by se mu do uhlazenosti příliš nechtělo.
„Děje se něco, kámo?“ zeptal se Amir poté, co si se Svenem přiťukli a napili se.
„Vyhodili mě,“ pravil Sven bez okolků a prázdnýma očima se díval na své kamarády. „Zrovna dnes. Tak aspoň máme co zapíjet.“
Zdálo se, že se Amirův mozek zastavil. Nedokázal rozluštit, co si myslí Boris, ani co si myslí Sven, a bohužel ani to, co si myslí on sám. Mohli vyhodit někoho takového, jako je Sven? A mluvil vůbec o práci? Nevyhodili ho z něčeho jiného? Z tramvaje, bazénu nebo nějakého šachového klubu?
„Jak se to stalo?“ zeptal se věcně Boris.
„Znáte toho pitomce Gorana, toho aktivistu? Toho, co zničil kariéru spoustě lidí? Naposledy sestřelil Lucu Luzziho, ty záběry jste určitě viděli.“
Ano, Amir si je pamatoval dobře, ostatně zůstaly pečlivě uschovány v Centrálním archivu. Luca Luzzi jako obvykle vyhrává Bike Marathon Západního kantonu a kvalifikuje se na World Bike Tour. Na „bedně“ kolem sebe divoce stříká šampaňským, také jako obvykle. Jedna dávka ale zasahuje do obličeje poblíž stojící hostesku. Fotoaparáty cvakají neúprosně v sekvencích, kamery zoomují. Luca se omlouvá, dívka sama následně vystupuje s prohlášením, že se nic nestalo a že jí to nevadí. Pozdě. Nesprávné chování reprezentanta vidělo příliš mnoho lidí.
„Goran po něm šel jako slepice po flusu,“ pokračoval Sven ve vyprávění a Amir si stále nemohl zvyknout na jeho nezvykle hovorový slovník. „Pokusil jsem se ho zastavit, vysvětlit mu, že to nemusí tak přehánět, že to byla nehoda. Nakonec jsme se pohádali, je to podle mě úplný fanatik. Poslal jsem ho do háje. A když mě obvinil, že k němu nemám dost respektu, řekl jsem mu, že respekt k druhému se prostě nedá nařídit. Člověk si ho musí od druhých získat, zasloužit. A že jemu se to rozhodně nepodařilo. A od té chvíle šel i po mně. Vyštrachal, co se dalo. Na přechodu jsem nepustil chodce z jiného kantonu. Bác ho. V restauraci jsem otevřel dveře ženě, ale jen proto, abych se na ni díval sexuálně. Bác ho. Nesprávný vtip na MyFace. Hú! Hotovo.“
Sven se odmlčel, objednal si k pivu panáka a podíval se na velký terč v rohu místnosti. „Tak co, kluci, jdeme na to?“ Ještě než se ale zvedl, podíval se na Amira a divoce se zachechtal:
„Jo, a taky jsem mu řekl, že plazí mozek nejde vypnout. Nevím, jestli to pochopil.“
Jeho projev Amira znepokojoval. Boris po celou dobu mlčel, jako by k sobě nechtěl pustit cokoli, co by ohrožovalo obraz světa, který si sám vysnil a vytvořil.
„Ryby. Potřebujete si odpočinout od každodenního spěchu a povinností. Co takhle zase jednou někam vyrazit se starými přáteli a užít si trochu zábavy? Se sportem to dnes nemusíte přehánět, klidně bude stačit něco méně náročného, třeba šipky.“
Amir se při opakování dnešního horoskopu znovu pousmál, ale nedokázal už dostat do úsměvu tolik lehkosti, kolik by si sám přál. Natáhl se po šipce, zavadil o sklenici a vylil na stůl a na sebe zbytek piva. Podrážděně nahlas zanadával, otřel šipku do suchého rukávu světle modré košile a s nebývalou prudkostí s ní mrštil proti sisalovému terči. K překvapení Borise i Svena zasáhla vnitřní Bull´s Eye. Střed za padesát bodů. Škoda, že to nebyl bodovaný hod.
Toho rána byl poručík Amir rád, že do místnosti nesvítí slunce, protože i modré nasvícení monitorů, do kterých tupě zíral, mu vypalovalo do očí bolestivé cejchy, které jeho nervová soustava se sadistickou neodbytností a rychlostí přenášela dál do hlavy, až někam do hlubokého nitra mozku. Zrovna se chystal dopít třetí hrnek vody, když do místnosti vstoupili důstojníci Martin a Jun.
„Pane, tohle musíte vidět. Lokalizovali jsme ho nebo ji znovu, míří zase do Zóny pět, podívejte!“
Na jednom z monitorů se objevil záznam z pouliční kamery poblíž demarkační zóny se Zónou pět. Amir ji poznal okamžitě, i když na sobě měla pracovní oděv, pánský kabát a čepici, s profesionální obratností odkláněla obličej od kamer a snažila se dokonce měnit i styl chůze a gesta. Přesto… Ty jemné nuance, které miloval a které by poznal snad mezi tisíci, byly pro něj tak čitelné, že se jen stěží ovládl.
„Co k tomu člověku máte?“ zeptal se pokud možno neutrálním hlasem.
„Myslíme si, že je to žena, i když se snaží maskovat, vyhýbat se kamerám a dokonce i zmást posturologickou biometrii. A že za někým chodí do Zóny pět. Zatím nevíme, co přesně tam dělá a za kým chodí, ale můžeme nasadit snímací dron a sledovačku, to by už měla být hračka. Pane.“
Amirovy spánky drtil neviditelný svěrák. Potřeboval se napít, ale ruka s hrnkem se mu zachvěla natolik, že se ji ani nepokusil donést k ústům.
„Vytáhněte mi z archivu všechny předchozí záznamy, které máme k dispozici, nejdřív se podívám, co na ni vlastně máme, a potom v tom zkusíme pokročit,“ otočil se na oba podřízené a Martinovi se přitom podíval přímo do očí. Doufal, že jeho pohled bude víc pevný než krhavý a odradí podporučíka od dalších nápadů. Ať už byl jeho pohled nakonec jakýkoli, Martin po vteřině zaváhání přikývl a oba s Junem odešli.
Amir konečně dopil svou vodu a vyčerpaně se svezl v křesle tak, až v něm skoro ležel. Tolikrát jí říkal, ať si dává pozor! Jak dlouho ji ještě zvládne krýt, kolikrát ještě může ztratit či omylem smazat záznamy z archivu? Všem členům týmu muselo být jasné, že pokud se do Zóny pět, kde nevydrží žádná kamera déle než pět minut a policie tam chodí jen v armádním doprovodu, vypraví sama žena, musí mít nejen jasný cíl, ale především kontakty, které jí tam umožní ve zdraví setrvat a bezpečně se zase vrátit zpět. Amir zaúpěl.
Dlouho koukal jen tak před sebe a hlavou se mu honily tragické představy smíchané s útržky včerejšího večera. Nejčastěji se v myšlenkách vracel k opilecké rozpravě se Svenem, které se Boris už neúčastnil. Byly to těžkopádné pokusy o filozofování, ale když se ho Sven zeptal, jestli ho nikdy nenapadlo, že by mohl ve jménu svého přesvědčení a s dobrým úmyslem ničit druhým lidem životy, nenapadla ho žádná kloudná odpověď.
Přesto to byl nakonec moc dobrý večer. Amirovi se dařilo zasahovat terč s neobvyklou přesností a sám se divil tomu, jaká síla vedla jeho ruku. U piva se Svenem vzpomínali na dětství. Vyrůstali spolu od svých sedmi let – od stejného věku také začali být systematicky charakterově, mravně i fyzicky kultivováni pro budoucí práci. Amir se znovu polil pivem, když dostal záchvat smíchu při vzpomínce, jak nakukal během tělocviku Svenovi, že největší frajeři udělají klik s tlesknutím za zády. Chvíli nato si jeho kamarád jednou rukou držel rozbitý nos a druhou mu vztekle hrozil.
„Nn..ám – škyt – jjde pršeci…o… o víc… než udě.. než udělat z Barbie… tlustou poďobanou pani… škyt – a .. a…a z Kena proplešlého… chc…chcípáka s … pivním panděrem…škyt,“ vysvětloval Josému, který mu pomáhal do saka.
„To víš, že jo,“ poplácal ho José shovívavě po zádech a oba staré přátele vypustil do temné tlamy noci, která je nemilosrdně spolkla jako malinu.
„Žijte správně.“ Amir si pro jistotu posunul brýle na nose ještě jednou a dvěma agentům odpověděl stejným pozdravem. Místo k sezení jim nenabídnul.
„To je agentka Jesua a já jsem agent Joao, oba z vnitřních záležitostí, “ pravil vysoký pohledný muž s vlasy až přehnaně nagelovanými a ulízanými dozadu a nenuceně se rozhlédl kolem sebe. Amir mlčel.
„Vám tady něco hořelo?“ nasál vysoký agent vzduch nosem, krátce a opakovaně, takže vypadal jako ohař větřící kořist. Na důstojnosti mu to nepřidalo. Vzduchotechnika ještě nezvládla zcela zamaskovat následky poručíkovy záškodnické akce, ale zdroj zápachu už naštěstí nebyl zjevný.
„Jen malá nehoda, nic vážného,“ řekl Amir.
„Vy se nás ani nezeptáte, proč jsme tady?“ zeptala se agentka Jesua nečekaně ostrým a nepříjemným hlasem. Byla drobná, hezká, ale v obličeji měla něco liščího, nevyzpytatelného.
„Předpokládám, že mi to řeknete sami,“ odpověděl Amir s předstíraným klidem. „Pokud tedy jdete za mnou.“
Joao se usmál. „Jste poručík Amir Slama?“
„Ano, jsem.“
„Výborně. Potom jdeme skutečně za vámi. A nebudeme to natahovat, poručíku Slamo. Jste podezřelý ze závažného porušení nařízení článku 29B Ústavy Evroasijské Federace z 24. července roku 1911 po Druhém třesku, které stanoví, že počet osvojených, uměle zplozených či případně biologicky počatých dětí; pokud jsou toho muž a žena schopni,“ – na tomto místě se Joao ušklíbl a Amira to popudilo – „nesmí být vyšší než číslo dvě,“ dodal jako druhořadý herec po dramatické pauze.
„Mám vlastní děti a vznikly přirozenou cestou,“ pravil Amir a na oba agenty se sebevědomě usmál.
„Pozoruhodné,“ zaskřehotala Jesua a povytáhla obočí.
„Ano, pozoruhodné,“ zopakoval Joao zamračeně. „Bohužel ale máte těch dětí zřejmě nadměrný počet, abych tak řekl. Některé naše důkazy ukazují na to, že v Zóně pět se ilegálně skrývá váš nepřiznaný syn. A navíc je v přímém kontaktu s vaší ženou. Mimochodem, ta je právě konfrontována na svém pracovišti,“ dodal agent a znovu se mu na tváři objevil ten téměř nenápadný, ale přesto arogantní úšklebek. Amirovy rty k sobě již více semknout nešly. Joao ovšem ještě neskončil.
„Vzato kolem a kolem,“ nasadil náhle méně formální tón, „to není zrovna dvakrát správné, že, poručíku? A zrovna ve vašem případě! Je až šokující, že se strážce správnosti sám nechová ani trochu správně. Takové zjištění by veřejnost rozhodně nepotěšilo.“
A potom dodal něco, co definitivně pohřbilo naději, že by se horoskop Amirova bratra mohl naplnit a poručík ovlivnil události tak, aby mohly alespoň trochu zapůsobit v jeho prospěch. Všechna znamení zvěrokruhu holt již nebudou mít příležitost prožít dnešní den stejně dobře.
„Ostatně,“ zazněl agentův pobavený hlas, „co se týče vašich dětí, my už si ověříme, jak skutečně přišly na svět a čí geny vlastně doopravdy nosí.“
Amir nehnul brvou. Ještě chvíli koukal agentovi do tmavých očí, a potom mu klidně, avšak velmi precizně, vlepil pořádnou facku. Ještě než jej k zemi srazil elektrický paralyzér, který proti němu okamžitě použila agentka Jesua, si uvědomil, že takovou úlevu necítil už roky. Ano, bylo to nesmírně povznášející, nesmírně přirozené, a na vteřinu dokonce Amirovi připadalo, že snad i správné.
- Toto je finálová poviedka súťaže Poviedka Istroconu 2017.
- Je publikovaná v pôvodnom stave, neprešla redakčnou ani jazykovou úpravou.
- O ostatných finálových poviedkach a spôsobe hodnotenia sa dočítate v článku Finalisti Poviedky Istroconu 2017.
- Najnovšie aktuality o súťaži Poviedka Istroconu 2017 sa dozviete aj na facebookovskej stránke súťaže.