 |
„To je dost, že jdeš,“ vítá mě máma ve dveřích a její bledý obličej svědčí o jediném. Stihla jsem to! Ještě ji uvidím.
„Jak to vypadá?“ zeptám se zúčastněně.
„Od té doby, co nemůže vstát, čeká jen na tebe. Chce s tebou mluvit.“
Jedním pohybem se vysouvám z bot, odhazuji kabelku a vstupuji do pokoje zahaleného večerním šerem.
Můj pohled spočine, stejně jako vždy, na fotografii ve starobylém rámečku. Je opravdu dojemná. Babička v bílých šatech chová miminko, které na ni upírá svá zkoumavá očka a drží ji za palec ruky.
„Copak asi by miminko řeklo, kdyby umělo mluvit?“ napadne každého, kdo se zahledí do jeho soustředěného obličejíku.
I mě to zajímá už odmalička, protože to miminko, to jsem já.
„Babi,“ oslovím strnulou ležící postavu s vyhublým, děsivě bledým obličejem.
„Holčičko moje,“ zaraduje se a její dobrácké jiskrné oči se rozzáří.
„Musím s tebou mluvit! Musím ti říct něco důležitého. Musíš mě dobře poslouchat …“
„Jasně, babi, jsem tady, neboj se,“ přeruším zoufalý příval jejích slov, „povídej.“
Její tváří proběhla vlna úlevy, přičemž se jí v obličeji usadil výraz soustředění a hluboké naléhavosti.
„Pamatuješ si, jak jsme si povídaly o vůli, o moci, o zodpovědnosti?“
„Aby ne,“ usměji se souhlasně, „za ta léta by naše společné tlachání vydalo na celou knihu. Kam se na nás hrabe armáda filozofů!“
Hlavou mi prolétnou veselé vzpomínky. Vidím nás obě, jak sedíme v babiččině kuchyni, upíjíme čaj ze starodávných širokých šálků zlacených roztodivnými rostlinnými motivy a povídáme si o světě, o životě, o náhodách a osudu, zkrátka o všem možném. Někdy nám stačilo jen pomyslet na závěry našeho dámského žvanění a rázem jsme vybuchly v salvu smíchu.
Babi mě ale upřeně sleduje svýma nemocí zkalenýma, značně unavenýma očima a tváří se velmi vážně.
„Víš dobře,“ vypraví ze sebe ztěžka, „že jsem se ti snažila předat své názory, svoje postoje, svoje zkušenosti.“
Uznale přikývnu.
„Musím se přiznat,“ povídá babi jakoby provinile, „snažila jsem se tě celý život přizpůsobovat k obrazu svému.“
„Na tom není nic špatného,“ namítám přesvědčivě.
„Tvoje máma mě za to nenávidí.“
„Na to nemysli,“ povzdychnu si, když začíná přetřásat snad tisíckrát přemílané téma, „vzala jsem si od tebe to nejlepší. Ale mám i svoji hlavu.“
Babi se s úlevou usměje.
„To je moc dobře. Ale teď poslouchej! Moc času mi nezbývá. Řeknu ti všechno, co budeš potřebovat. Odpovím na všechno, co budeš chtít vědět. Ale na některé věci odpověď neznám. Budeš na to muset přijít sama.“
„Co mi řekneš?“ otážu se překvapeně. „A co mám chtít vědět?“
„Teď mě nepřerušuj,“ uchopí mě za ruku, „jsi jediná, kdo mi může uvěřit.“
Usadím se pohodlněji na kraji jejího lůžka a jsem ochotná nechat ji vypovídat.
„Je na čase, abych ti předala svoji moc.“
„Moc?“ usměju se nevěřícně.
„Musím ti předat svoji sílu. Své schopnosti od pánaboha, své poslání. Své prokletí. Svůj věčný neklid a pochybnosti.“
Nevím, co na to říct. Ale beru to jako zpověď umírající. Potřebuje někomu sdělit rozuzlení knihy svého života.
„Asi sis všimla,“ pokračuje napjatě, „že jsem vždy měla schopnost ovlivnit to, co se dělo, nebo co se mělo stát.“
„To ano,“ odpovídám nadšeně, „tvoje předvídavost byla vždycky až neuvěřitelná.“
„Musíš vědět, že to nebyla náhoda. Už od malička jsem v sobě pozorovala neobyčejnou schopnost. Svou vůlí, rozumíš, děvenko, svou vůlí, jenom svou vůlí dokážu lidem ubližovat, svou vůlí je však dokážu i chránit.
„Ubližovat?“ vykřiknu nevěřícně. „Neblázni, babi, nikdy jsi přece nikomu neublížila!“
Babička si jen povzdychne.
„Úmyslně ne a to je má jediná omluva pro všechny mé nedobré skutky, věř mi. Nějaký čas mi trvalo, než jsem v sobě potlačila tu nedobrou sílu, než jsem se naučila ji ovládat. Bůh ví, že to nebylo snadné.“
„Vůbec nechápu, o čem to mluvíš,“ nemůžu se zorientovat v toku jejích slov.
„Jednou mi moje spolužačka počmárala sešit na krasopis,“ vypraví ze sebe babi nešťastně.
„Já vím,“ pokyvuji hlavou, „pak měla nějaký úraz a ochrnula na obě ruce. Ale co to má společného s tebou? Tenkrát jsi přece přivolala pomoc.“
Babi si jen povzdychne.
„Tenkrát jsem si jen pomyslela: ‚Kéž by ti ty tvoje ruce zdřevěněly.‛ A zanedlouho měla, chudáček, po rukách.“
„Ale to je přece náhoda!“ uchopím ji za ruku. „Tímhle se přece nemůžeš trápit.“
„Netrápím se,“ odvětí věcně, „dávno se tím netrápím. Ale není to náhoda. Je to jen a jen moc mé vůle. Stejně jako mockrát potom. Moc a moc neblahých příhod, dlouhé hodiny pokání za mé vnitřní selhání, za moji chvilkovou slabost.“
„Máš na mysli třeba souseda? Tu nehodu před nedávnem?“
„Přesně tak!“
„To snad nemyslíš vážně! Vždyť jsem byla u toho! Normálně se mu dostala do kola taška s nakradeným obilím, spadl a praštil se. Zemřel na vleklé následky svého zranění.“
„Strašně mě rozčílil,“ pokrčí babi rameny, „vybírat malé racky z hnízda, mrzačit jim nožičky, aby vypadali jako housata, a prodávat je na trhu za hříšné peníze, to je otřesné.“
Znovu si povzdychne.
„Ze vzteku jsem si tenkrát pomyslela: ‚Josefe, ty pacholku mizerná, pánbůh tě za to potrestá. A můžeš si být jistý, že nebude šetřit fantazií. Stejně jako ty ohledně malých chudáčků racků.‛ “
„Nepřeháníš náhodou?“ vyvalím oči nevěřícně.
„Vůbec ne,“ pokrčí rameny, „doteď si vyčítám, jak těžký konec jsem mu přisoudila. Než zemřel, zkoušel naprosto neskutečně. Modlila jsem se za něj. Šla jsem za ním do nemocnice. Potom do eldéenky. Musela jsem ze sebe udělat největšího blázna v okolí, abych svůj neuvážený ortel zrušila.“
„Pořád věříš, že někomu pomáhat je bláznovství?“
„Víš dobře, jak se mi všichni smějí, když se starám. Když se bojím. Když se všude snažím odhadnout nebo odkrýt nebezpečí.“
„Tak tohle by mě, babi, zajímalo! Jak to děláš? Jak poznáš, že se něco stane? Kolikrát jsem se ocitla v maléru. Třeba s tou horkou vodou ve studeném kohoutku. Dobře si vzpomínám, že jsi mě zadržela v poslední chvíli.“
„Ale táta ten kohoutek, aniž by to tušil, předělal na teplou vodu, na tu správnou, a tvoje máma si myslela, že jsem blázen,“ sepne ruce babi.
„Nebo tenkrát ten saponát, který ségra málem vypila, na to si taky dobře vzpomínám. Ale máma u ní pak našla v kapsičce ty podivné, tyrkysově zbarvené bonbóny a vysmála se ti, že jen zbytečně plašíš.“
Babi spokojeně pokyvuje hlavou. Je ráda, že jí věřím.
„Jak to tedy poznáš, že se něco stane?“
„Cítím to. Cítím v sobě tlak a neklid. Ale problém je, že často netuším, co se stane a kdy.“
„A proto musíš, jak říkáš, bláznit dostatečně dopředu, dostatečně včas, aby se nic zlého nestalo.“
„Musím ze sebe udělat dostatečného hlupáka, úplného blázna, nebo, jak říkáte vy, mladí, totální vyšilovačku a prudičku. To zabírá! To funguje! To zahání nebezpečí!“
„Říkáš to, jako kdyby to byla tvoje nectnost. Nějaký nedostatek. Ale právě tohle jsem na tobě vždycky milovala. Stoprocentně pozornou babi, která se zajímá o sebemenší detail z našeho života. Babi, která nám vykládá karty a věští, co se stane.“
„Karty byly jen zastírací manévr. Mohla jsem vám tak přijatelněji sdělovat svá šílená tušení.“
„Tak říkají karty,“ povídala jsi vždycky, „a dál si s tím musíte poradit sami.“
„A tvoje máma se za to na mě zlobila.“
„A co tvé sny, babi, ty sis také vymýšlela.“
„To ne,“ zvedne babi svůj ukazováček, „sny se mi ukázaly jako nejzřetelnější a nejjasnější svědectví. Kvůli nim jsem začala chodit na semináře z psychologie. A sny jsou psychologie, má zlatá. Něco se kolem nás děje a my se to snažíme obsáhnout city či rozumem. Ve snu se jen některé věci oprostí od citů, nebo naopak od rozumu. Náš život, náš problém pak vnímáme mnohem jasněji.“
„A proč mi to vlastně všechno povídáš, babi?“¨
„Chtěla bych, abys mi věřila, holčičko.“
„Ale já ti přece věřím! A nemusíme se nutně bavit o nějaké nadpřirozenosti. O nějakém čarodějnictví. Z psychologického hlediska vykazuješ jako osobnost zvláštní vnímání světa, které ostatní obtížně chápou!“
„Spíš nechápou,“ poznamená babi lakonicky.
„To na věci nic nemění,“ dodávám přesvědčivě, „nikdy jsem si nemyslela, že jsi blázen. Pravda, ne vždycky jsem chtěla uvěřit všemu, co říkáš, ale vždycky jsem o tom přemýšlela. A vždycky to bylo jen dobře.“
„Ani nevíš, jak jsem ráda,“ povídá babi spokojeně, „že se na celou věc díváš takhle. A že máš svůj rozum, to mě těší snad ještě víc. Nikdy jsem nepochybovala o tom, že všechno předám právě tobě.“
„Předáš co?“ jsem zase úplně mimo.
„Přece své schopnosti.“
„Ty myslíš,“ vykulím znovu oči, „že mi tu svoji superpředvídavost můžeš předat?“
„Dokonce musím,“ usměje se babi vědoucně, „jinak nemůžu umřít.“
„Co?“
„Musím ti předat své poslání,“ opakuje trpělivě.
„A jak to chceš udělat?“
„Pochopitelně nevím, jak se to dělá,“ pokrčí babi rameny, „řeknu ti, jak moje moc funguje, a odpovím na tvoje otázky. Zbytek je v rukou Božích, jež zřejmě přenesou moji moc na tvá bedra. Tedy,“ zarazí se babička, „jestli se k převzetí mého poslání a mé moci uvolíš.“
„Nevím, co na to říct,“ rozpačitě pokrčím rameny, „to asi není jen tak. Je to zodpovědnost.“
„Přesně tak, děvenko, zodpovědnost, je vidět, že jdeš po správné cestě.“
„Takže,“ sepne babi ruce, „zopakujme si spolu, co potřebuješ vědět. Musíš zvládnout tři věci. Udržet na uzdě sílu zla, kterou ovládáš jen a jen svou myslí, dále co nejvíce uplatnit a uvést do života sílu dobra. Třetím úkolem bude najít někoho, komu nakonec předáš svou moc a všechny zkušenosti s jejím ovládáním.“
Pozorně naslouchám a třídím si myšlenky: „Takže, pokud je mi to jasné, sílu zla nějak poznám či ucítím. Pak musím přijít na to, jak uplatnit sílu dobra. Tedy něco jako ovládnout síly yin a yang.
„Výborně,“ zaraduje se babi, „i tak by se to dalo chápat. Sílu dobra se ti však povede uplatnit jen tehdy, pokud ze sebe uděláš úplného blázna a přijmeš fakt, že ti za tvé skutky v otázce síly dobra nebude nikdo nikdy vděčný. V nejkritičtějších okamžicích stačí myslet na to, co chceš, aby se stalo, nebo nestalo. To vychází nastejno. Pokud ucítíš zlou sílu, budeš neklidná, nervózní či nesvá, dokud se ti nepodaří zlou sílu odhalit a zrušit její působení. Pak se ti uleví a budeš v klidu až do té doby, než se objeví další zlo nebo nebezpečí. A za třetí, co nejdřív musíš začít s hledáním svého následovníka či následovnice. Potrvá léta, než si získáš jeho, či její důvěru, než se odvážíš předat mu svoji moc. Pamatuj, děvenko,“ vztyčí babi svůj ukazováček, „předávám ti velkou moc a zároveň velké prokletí. Tvá síla bude mocnou a nebezpečnou zbraní. Budeš ji poznávat celý život. A doufám,“ povzdychne si babi, „že se ji naučíš ovládat lépe než já.“
„To jde?“ zbystřím.
„Myslím, že ano,“ přikývne babi a uchopí mě za ruku, „nepodařilo se mi třeba přijít na to, jak sílu zla ve své mysli regulovat či dávkovat. Mnohokrát jsem zjistila, že bych asi dokázala někoho potrestat jen trochu, že by nemusel nutně zemřít nebo utrpět něco vážného. Ale naše mysl není vodovodní kohoutek, aby se dala otevírat či zavírat, jak se nám zlíbí. Proto jsem se celý život snažila, abych ji v sobě úplně potlačila. Neměla jsem odvahu zkoušet její možnosti. Ale kdyby bylo nejhůř, určitě by se dala využít i v jemnějších odstínech, v mnohem slabší, nepoškozující míře.“
„A síla dobra?“
Babi pokývá hlavou.
„V síle dobra jsou zřejmě úplně stejné rezervy. Když ze sebe uděláš totálního blázna, s totálním nasazením pro danou věc, funguje naprosto spolehlivě. Ale snad by bylo možné, abys ji ovládla i bez přehnaných extrémů a vlastního ponížení.“
Chvíli přemýšlím a babi trpělivě čeká, s rukama sepjatýma na hrudi.
„Myslím, že je mi všechno jasné,“ poznamenám po chvíli, „je to možnost. Výzva, kterou by měl člověk využít. Ale jak poznám, že síla přešla z tebe na mě?“
„Tím se netrap,“ mávne rukou babi, „možná to nebude hned. Možná, že se to ani nestane. Možná, že moje síla zemře společně se mnou. Asi bych byla i klidnější, kdyby se tak stalo. Ale něco mi říká, že budeš pokračovat dál. V tom, co jsem začala.“
Babi mě znovu naléhavě uchopí za ruku.
„A ještě jednou,“ povídá s očima rozšířenýma zodpovědností, „nezapomeň, že tvá schopnost ovládat sílu dobra a zla je mocná zbraň. Hned teď zapomeň na všechnu zlost a všechny zlé myšlenky, které by mohly ublížit ostatním. Nejvíce ohroženi jsou naši nejbližší. Stačí jedna jediná zlá myšlenka a tragédie je na světě. Síla trestu, který na ně vyšleš prostřednictvím své mysli, je těžko ovladatelná. Slyšíš? Je to zbraň! Nedělej už od začátku stejné chyby jako já. Máš možnost smrtit a ubližovat! Na druhé straně ale i pomáhat. Zbraň, kterou musíš ovládnout ve svůj prospěch. Proto jsem tě vždycky učila, že zlo musíš oplácet dobrem.“
„Já vím, tvůj Chelčický,“ povídám uklidňujícím hlasem, „ty po mně kamenem, já po tobě chlebem.“
„Jsi šikovná holka,“ usměje se babi spokojeně, „a nezapomeň, nakonec musíš svoji sílu předat spolehlivé osobě, jež tě bude následovat.“
Babi udýchaně pokládá hlavu na polštář a naléhavě mi pohlédne do očí.
„Přijímáš moji moc, své poslání a zodpovědnost?“
„Ano,“ přikývnu a snažím se ji uklidnit svým odhodlaným pohledem.
Stiskneme si ruce a dál už není třeba slov. S uspokojením zavírá své unavené oči a ještě téže noci odchází z našeho pozemského života.
Několik dní po babiččině pohřbu lovím v kapse zvonící mobil.
„Ahoj,“ zaslechnu ve sluchátku mámin hlas, „potřebovala bych, abys zanesla do nemocnice věci, co jsme měli na ošetřování pro babičku. Zůstaly tady berle a tak. Mně se tam mezi ty babky, co se s ní znaly, moc nechce.“
„Bez problémů, mami,“ hlesnu do sluchátka.
O několik hodin později už projíždím městem a zabočím k letišti. Nezapomenu přitom zvednout oči k obloze, zda nezahlédnu nějaké plachtící letadélko, a za chvíli už tahám z auta hromadu zavazadel.
Tašky celkem ujdou, ale ty berle! Všude a o všechno s nimi vadím, občas mi dokonce upadnou. S námahou se pomalu sunu chodbami nemocnice a přemýšlím o babi. V myšlenkách se mi vybavují naše rozhovory, hlavně síla dobra a zla.
„Nepodařilo se mi přijít na to,“ slyším babiččin hlas, „jak sílu zla ve své mysli regulovat.“
Tahle věta mi nejde z hlavy. Z hlediska logiky by měly být všechny věci, které člověk vyplodí, ovladatelné. I neřízenou střelu vypálenou z bombardéru lze přece znovu zneškodnit, pokud si její účinek dále nepřejeme. Není to snadné, což rozum připouští, ale ne nemožné. A s myšlenkou by to mělo být jednodušší, nebo ne? Mnou myšlenou myšlenku přece můžu opravit, uznat za neplatnou.
„Ale co myšlenka vypuštěná do prostoru?“ namítá mé druhé já. „Co je to myšlenka vypuštěná do prostoru? Je hmotná? A lze ji ovládat, nebo už musíme jen trpně přihlížet jejím účinkům.“
„Myšlenek však máme mnoho,“ oponuji sama sobě, „a můžeme vysílat podle libosti jednu za druhou. Mohou se tak naše myšlenky navzájem zrušit?“
„Ach, Platóne, tys prý světu svých myšlenek rozuměl!“
„Křach!“ rozlehne se chodbou příšerná rána a jedna z babiččiných berlí přistane na zemi.
„Au!“ bodne mě ještě příšernější bolest do loktu.
„Zatracený roh,“ ulevím si navztekaně, „čert aby ho vzal!“
Kolikrát už jsem tady do něj narazila, když jsem šla za babi na návštěvu.
Zvednu spadlou berli, uchopím tašku s věcmi a vydávám se k internímu oddělení.
„Upřímnou soustrast,“ stiskne mi ruku staniční sestra, když jsem jí předala všechny věci.
„Díky,“ odpovídám opakovaně, když mi natlučenou pravačkou potřesou všechny babky na oddělení, které se s babi znaly. Trochu poklábosíme, jak se ode mne koneckonců očekává, a ubírám se zpátky k východu.
„Práááásk!“ ozve se znenadání kdesi přede mnou.
Mou mysl ovládne neblahé tušení a neznámá jistota čehosi zlého.
U vchodu mě mráz mé vlastní vnitřní hrůzy přišpendlí k nemocniční podlaze.
„Co jste tu, proboha, vyváděli?“ vykřikne kdosi na jednoho ze zřízenců.
„Coby,“ brání se druhý chabým hlasem, „jen jsme trochu šmrncli o roh tím vozíkem a ten celý upadl.“
Zděšením se nemůžu ani nadechnout.
„Promiň, nemocniční rohu,“ omlouvám se v duchu, „budiž ti země lehká.“
Zároveň se mi v hlavě rojí otázky jako včely v úlu.
„Je to náhoda, nebo první setkání s mou destrukční zlou silou? Jak to, že působí i na neživé věci?“
„Proč ne?“ odvětí moje druhé já. „Babi se přece nikdy nezmiňovala o tom, že by zlá síla působila jen na lidi.“
Potom je opravdu klika, že to napoprvé odnesl „jen“ roh na nemocniční chodbě. Chudák! Všude kolem to vypadá jako po výbuchu bomby. Šokovaný zřízenec jen nevěřícně kroutí hlavou a nespouští oči z hromady uvolněné suti. Jako hejno supů se sbíhají uklízečky a pozůstatky nebohého sloupu mizí v útrobách jejich kyblíků.
„Tady už nejsem nic platná,“ usoudím při pohledu na mizející trosky a odcházím domů.
„Pomůžeš mi s večeří?“ otáže se máma od kuchyňské linky.
„Jasně,“ přikývnu a vezmu si od ní mísu na salát.
Nad dřezem loupu okurky a najednou ucítím v žaludku docela výrazný tlak.
„Co se děje?“ alarmuje se má mysl.
Rozhlížím se kolem, až spatřím ostrý kuchyňský nůž v kuchyňském dřezu.
„Už zase házíš nože do neumytého nádobí?“ nadhodím vyčítavě.
„Á jéje,“ protáhne máma výsměšně, „jako kdybych slyšela babi.“
„Jsi vážně nenapravitelná, s tím nemá babi nic společného.“
„Loupej okurky, ty sýčku,“ odbude mě máma.
Pohled na ostrý nůž mě však neuvěřitelně zneklidňuje. Čím dál víc. Překvapuje mě, že fakt hodně. Za chvíli už nemůžu myslet na nic jiného. Dodělávám salát a nespouštím mámu z očí.
„Co je s tebou?“ zvedne táta oči od novin a upřeně mě sleduje.
„Měla by být opatrnější,“ odpovím napjatě a raději si dávám pozor na každé slovo.
„To asi měla,“ připustí táta a znovu se začte do novin.
„Ke stolu,“ volá máma spokojeně a znovu promíchá zeleninový salát.
„Přidáme ještě čerstvou pažitku,“ usoudí nad mísou, vezme nůž a běží k oknu, aby odřízla pár stonků z květináče na okně.
Jakási prudká síla mě otáčí k máminým zádům a než se naděje, zabraňuji čepeli nože, aby se hlouběji zařízla do jejího levého zápěstí.
„Plesk,“ ozve se dutý zvuk a nůž končí na zemi.
Mým tělem se rázem rozlije horký proud úlevy.
„Co jančíš?“ osopí se na mě máma. „Podívej,“ ukazuje na svou levačku, „kvůli tobě jsem se trochu řízla.“
„Kvůli mně?“ odseknu naštvaně. „Sama ses málem podřízla!“
„Ta holka má asi pravdu, mámo,“ hájí mě táta, „podívej, čepel se odtrhla od rukojeti.“
„Samozřejmě,“ opáčí máma, „nůž se rozbil, když spadl na zem.“
Z kuchyňské lékárničky vytahuji náplast a rezignovaně ji plácnu na malou ranku máminy ruky.
„No tak,“ pohlédne na mě smířlivě, „vím, že se ti po babi stýská. Jsi stále rozrušená z její smrti. Ale kvůli tomu se o nás nemusíš tak bát.“
„Pojďme raději jíst,“ navrhuji nahlas, „ségra večeře,“ volám do pokojíku a začínám si plně uvědomovat, co babi myslela slovy „být za blázna“, „nečekat vděk“, „věčné prokletí“.
Ráno sedíme s tátou v kuchyni a dojídáme snídani. Posbírám nádobí a pojednou pocítím kolem žaludku zvláštní, jen docela malý tlak. Mnohem menší než včera s mámou a nešťastným nožem.
Táta vstane a chystá se vyjít ze dveří.
„Kam jdeš?“
„Do schránky pro noviny,“ broukne, překvapený mou otázkou.
„Tak dávej pozor,“ chce se mi říct, ale raději spolknu všechna slova a vydávám se za ním.
„Jejda,“ vykřikne táta, který se sklouzl na čerstvě vytřené chodbě a právě včas se zachytil kliky ode dveří sousedního bytu.
„Super,“ bleskne mi hlavou, „dokážu cítit sílu nebezpečí. Pro začátek alespoň něco.“
„Co budeš dělat?“ zajímá se táta, když se o několik dní později soukám do cyklistického oblečení a nakonec si natahuji své nepostradatelné dlouhé podkolenky.
„Jsou prázdniny, jedeme s holkama na výlet,“ odvětím vesele a sahám pro klíče od sklepa, abych z něj osvobodila své nové kolo.
„Čau Pipi,“ volají na mě holky mou přezdívkou, „podkolenky ti ladí s kolem. Fakt super.“
Podkolenky jsou jedním z hlavních rysů mé osobnosti. Pipi Dlouhá punčocha mě uchvátila už při prvním čtení. A babi mě v obdivu k mé literární hrdince léta ochotně podporovala. Teď už chápu proč. Musela se ze mě stát dostatečně ujetá až bláznivá osoba, která nebude po převzetí moci budit podezření před ostatními. Musela jsem být zvláštní a divná ještě před tím, než se vlivem dobré a špatné síly skutečně začnu chovat divně, nepochopitelně či nepředvídatelně.
Vyrážíme na náš obvyklý okruh kolem města. Užíváme si letního dne, smějeme se každé hlouposti, klábosíme o chlapech.
„A o kom se mluvívá …,“ poznamenala by babi, když jsme na křižovatce pod kopcem narazily na cyklistickou skupinku známých kluků.
„Čau Pipi,“ osloví mě jeden z nich, „supr proužky na ponožky,“ snaží se získat moji pozornost.
Nezúčastněně pokrčím rameny a popotáhnu své podkolenky až nad kolena. Chvíli stojíme pod kopcem a sledujeme startující rogala, která se tu a tam vznesou nad krajinu jako barevní motýli.
„Nestavíme se na Terásce u letiště?“ navrhuje jeden z kluků. „Posedíme u pivka, je hezky, bude super výhled na přistávající plachťáky.“
Všichni proto vyrážíme směrem k letišti do naší oblíbené hospůdky. Ze sílícího horka začínám být unavená. Těžknou mi nohy, všechno se ve mně svírá.
„Člověče,“ roztřese mě znenadání bezhlasá síla, „to není únava, to je varování.“
„Varování?“ rozhlížím se. „Před čím?“
Rázem se mi žaludek svírá tak, že sotva dýchám.
„Mám čekat dopravní nehodu na silnici?“
Pořád nevidím žádný zdroj nebezpečí ani jiného blížícího se průšvihu. Tíha náhle zhmotnělého zla mě nutí zastavit a slézt z kola.
„To je fakt hustý,“ rozdýchávám zalykavou tíživou křeč, „jak mám tohle ovládat?“
Svíravý tlak v zádech mě donutí vzhlédnout k obloze.
„Letadlo,“ zaznamenávají mé poplašné mechanismy, „malý větroň. To je to nebezpečí?“
„On je v nebezpečí!“ dostávám jakousi nepochopitelnou jistotu z podvědomí.
Rozbuší se mi srdce a blahodárný adrenalin prudce proudící do mých žil mi dovolí bleskově vyrazit směrem za vznášejícím se, ejhle, vlastně už rychle klesajícím letadlem.
„Vidíte,“ křičím na ostatní, „letadlo! Má problémy! Padá na louku!“
„Neblázni, Pipi,“ volá kamarádka Hanka, „asi bude přistávat.“
„Tady?“ bráním se. „Těsně před letištěm?“
Vyrážím do čela našeho minipelotonu, rozhodnutá stíhat klesající větroň.
Mou duši rázem zachvátí panika. Ne, nesmí se nic stát, pomyslím si, a co nejvroucněji si přeji, aby se o p r a v d u n i c nestalo. Ale stačí to?“
„Copak já vím?“ ozývají se ve mně pochybnosti. „Proboha! Snažím se maximálně zkoncetrovat svou vnitřní sílu. Ať jsem ten největší blázen na světě, ale ať se nic nestane. Ne! Nesmí se nic stát! Nesmí! Neee!“
Větroň nám rázem mizí z dohledu a snáší se mezi nízké keře na blízké louce. Zdálky zaslechneme duté žuchnutí. Urážíme zhruba sto metrů k zatáčce silnice, kde odhaduji nejbližší místo od pádu letadla. Odhazuji své kolo do příkopu, vrhám se mezi vzrostlé kopřivy a odhodlaně se brodím pichlavým porostem směrem k louce.
„Neblázni, Pipi, co to děláš?“ volají za mnou ostatní.
„Musíme pomoct posádce,“ křičím za sebe, „asi budou zranění.“
Někteří zůstávají se svými koly na silnici, někteří další se vydávají za mnou. Jediné, co vnímám za svými zády, je mohutné dohadování celé skupinky. Na nic však není čas. Brodím se dál náletovým porostem, až konečně spatřím křídlo letadla zabořené do hlíny. Přibíhám blíž a vedle křídla trčícího v zemi spatřím vykukující lidská chodidla.
„Haló,“ zavolám, „jste v pořádku?“
Obíhám trup létacího stroje a rázem by se ve mně krve nedořezal. Ve stínu sklopeného křídla spatřím dvě nahá lidská těla a z překvapených pohledů mužského i dívčího obličeje je mi nad slunce jasné, že jsem oba přítomné vyrušila právě v tom nejlepším.
„My- Myslela jsem,“ blekotám zaskočeně, „že se vám něco stalo. Přistávat vedle letiště se mi zdálo divné.“
„Jsme v pohodě,“ prohlásí mladý muž přátelsky, když pohlédne do mého k smrti vyděšeného obličeje.
„Chachá,“ ozve se bouřlivý smích za mými zády, „to se ti povedlo, Pipi.“
„Vaši péči oceňujeme,“ prohodí mladík a přivine k sobě svou milou, studem zrůžovělou v obličeji.
„Dobrý fór,“ smějí se všichni u stolu pod slunečníkem naší oblíbené Terásky.
„Pipi,“ dobírá si mě jeden z kluků, „dalas těm dvěma nakonec prezervativ, nebo před čím žes je to chtěla ochránit?“
Ozve se další salva smíchu.
„Pipi moc čte,“ přidává se Hanka, „pak vidí pád letadla i nad naším zapadákovem.“
„Pipi,“ otočí se na mě jeden z kluků, „kdybych tam tak ležel,“ zdůrazňuje slovo „tak“, šla bys mě taky zachránit?“
„Můžeš to zkusit,“ přidává se další, „dáme ti náskok. Po pěti, nebo ne, radši po deseti minutách vypustíme Pipi. Pak uvidíme.“
„Spíš neuvidíme,“ smějí se ostatní, „předtím pádila tak, že jsme jí ani nestačili.“
Mlčky a značně nevrle se rýpu v poháru své zmrzliny a zakazuji si zlé myšlenky. Na všechny kolem mám pořádný vztek.
„Ty po mně kamenem, já po tobě chlebem,“ vybaví se mi babiččina slova.
Proto se jen uštěpačně ušklíbnu a teatrálně pronesu: „Jasně, že bych tě zachránila, přinesla bych ti sirup proti blbým kecům.“
„Drsná,“ ozve se jeden z chlapských hlasů.
Naštěstí se debata naší společnosti konečně stáčí jinam. Dojídám zmrzlinu a stejně toporně se šťourám ve svých myšlenkách.
„Nic si z toho nedělej,“ přisedne si ke mně jeden z kluků, „ten větroň měl opravdu problémy, motor vrčel dost divně. Kdyby nepřistál na té louce, určitě by měl nad letištěm co dělat.“
„A řekls to pilotovi?“
„No jasně! Prý se na to mrkne, než znovu poletí.“
Pociťuji náhlý příval úlevy.
„Ty rozumíš letadlům?“
„Letadlům přímo ne,“ zavrtí hlavou, „studuju strojárnu. A …, “ zarazí se, „párkrát jsem tě zahlédl před fakultou.“
„To je možné,“ přikývnu překvapeně, „studuju biologii a chemii.“
„Jsem Marek, Kláro,“ přisune ke mně skleničku.
„Ty víš, jak se jmenuju?“ vykulím na Marka oči. „Pro všechny jsem jen Pipi.“
Bez dalších slov zvedá svoji dvojku vína a připíjíme si.
Cestou zpátky vydýchávám všechny události dnešního dne.
„Tak takhle ne,“ přemítám v duchu, „tahle to nepůjde! Pokud nebudu obě síly co nejdřív ovládat, zblázním se z toho. Z pádu letadla jsem málem dostala infarkt. Bude to chtít nějaký výzkum, konec konců, na vejšce nám potřebu vědeckého experimentu hustí do hlavy pořád.“
V následujících dnech a týdnech jsem už nečekala na to, až se ozve zlá síla, ale aktivně jsem ji vyhledávala. Celou duší jsem se ponořila do svého nehmotného zkoumání. Teda, přesněji řečeno, když jsem zrovna nebyla na rande s Markem. Je celkem bystrý a vnímavý, občas mě dokáže inspirovat. Zjistila jsem, že na ovládání mých sil se do jisté míry hodí zákon akce a reakce. Zlá síla představuje akci, bez ní nemám důvod nasazovat sílu dobra, reakci.
Obě síly mi připomínají sopku. Jeden proud její lávy znamená zlo, druhý, neméně silný, jeho mocný protiproud. Ano, připomínají mi sílu Etny. Po okraji jejího kráteru jsem nadšeně pobíhala jednou o prázdninách. I já se cítím jako sopka. Jako nevyzpytatelná sopka. Hora problémů, ale doufám, že přes to všechno duševně krásná. Mám předpoklady být duševně krásná. Babi totiž přesvědčila mé rodiče, aby mi dali jméno Klára, což znamená čistá nebo jasná. Sopka s čistými úmysly. Sopka s jasným rozumem. Kéž by! Etna. Mocná síla. Domorodci ji nazývají Mungibeddu, krásná hora. Proto jsem zlou sílu nazvala Mungi, tu dobrou Beddu.
„Už jsi zase tolik poštípaná,“ diví se máma a vytahuje z lékárničky hojivou mast.
Své štípance však neberu v potaz. Za výsledky mého výzkumu určitě stály. Po kolena zabořená do mraveniště už dokážu, až na pár výjimek, přesvědčit silou své mysli většinu mravenců, aby se s chutí nezakusovali do mé kůže, stejně reagují vosy, včely, a dokonce i sršně. Jen těch zabitých tvorů je mi líto. Ovládnout se, když vás hryžou nebo bodají do celého těla, to mi fakt chvíli dalo. Avšak i v oblasti sebeovládání jsem se posunula notně kupředu.
„Jak pokračuješ?“ otáže se Marek o několik měsíců později.
Nedávno jsem se mu svěřila se svými schopnostmi. Je stejně ujetý jako já. Proto mi věří a snaží se mi pomáhat. Na zvládání svých sil proto už nejsem sama, což je super.
„Daří se,“ odpovídám spokojeně a do svého výzkumného bloku zaznamenávám nová zjištění.
„Sílu Mungi už dokážu cítit kterýmkoliv místem těla,“ hlásím radostně, „brzy ji možná budu umět změřit.“
„Fakt? To mě zajímá,“ přisedne si ke mně.
„Nemusím už zlo cítit jen přes žaludek,“ vysvětluji soustředěně, „ale třeba v nohách. Odtud pak může jeho intenzita kontrolovatelně stoupat mým tělem výš, například jako rtuť v teploměru.“
„Aha,“ pleskne se Marek do čela, „takže pak bude hladina zla třeba po kotníky, po kolena nebo po pás.“
„Přesně tak,“ pravím spokojeně, „a podle toho snad lépe odhadnu, s jak velkým úsilím protiakce začít.“
„Zlo po kotníky bych asi vůbec neřešil,“ zamyslí se Marek, „nemůžeš lidi ochraňovat úplně před vším. Jednak si toho nebudou vážit a ty budeš pořád za blázna, jednak si příště nedají pozor.“
„Máš úplnou pravdu,“ pohlédnu na něj, „třeba moje máma. Pořád jsem na ni dávala pozor, a když jsem nebyla doma, stejně se řízla. A jak je od té doby opatrnější!“
„Důležité je,“ pokračuje Marek ve svých úvahách, „aby se nestalo nic vážného. I tak budeš mít dost práce s opravdu ohrožujícím nebezpečím.“
„Největší nebezpečí jsem ale já sama,“ povzdychnu si bolestně, „ještě nedokážu stoprocentně ovládat svůj vztek. Pravda, nemám ho často, ale když na to přijde, je to hrůza. Třeba ten blbeček, co si mě pořád dobíral a dělal mi nemravné návrhy. V jednu chvíli jsem to nevydržela a vyjela jsem na něj, aby zmizel někam hodně daleko. Hasiči ho pak celou noc tahali z výtahové šachty. A všem zůstává záhadou, jak se tam vůbec dostal.“
Znovu si povzdychnu.
„Nebo třeba Hanka. Víš dobře, jak ji mám ráda. Ale už mě dopalovala těmi svými řečmi před klukama. Jaká jsem prý sexy a kdo prý má zájem. Stačilo si jen pomyslet, aby se jí udělal uzel na jazyku, a doktorka ji pak musela měsíc léčit na zánět všeho, co se v puse a krku vůbec nachází. Ani dvoje antibiotika jí nezabraly!“
„To zatím neřeš, určitě přijdeme na nějaký stop-manévr, nebo ještě líp stop-zvrat-manévr,“ poznamená Marek a vezme mě za ruku.
„Máš pravdu, za pár měsíců jsem s ovládáním sil pokročila dál než babi za celý život.“
„A už jsi přemýšlela o svém nástupci?“ zajímá se Marek.
„V tom mám úplně jasno,“ povídám sebejistě, „až budu mít dítě, a,“ podívám se na Marka významně, „dítě bych jednou chtěla, vychovám si z něj svého nástupce. A pokud budu mít víc dětí, třeba si budu moct i vybrat.“
„Tak u toho bych chtěl být,“ pohlédne na mě Marek svůdným pohledem a já nepochybuji o tom, že by mohl být otcem mých dětí právě on.
Ale na takové úvahy teď nebyl čas.
„Lenka se bude vdávat,“ povídá mi máma hned ve dveřích, když jsem se vrátila domů z univerzity.
„Ségra?“ divím se užasle.
„Musí!“ vykřikne táta poťouchle od novin.
„Ještě se tomu směj,“ zabručí máma nesouhlasně, „vždy je to ještě dítě.“
„Dvaadvacetiletý dítě, mami,“ poznamenám smířlivě.
Máma jen mávne rukou: „Nejsem si vůbec jistá, jestli se k sobě s Norbertem hodí. Ale prosím, chtěli svatbu, bude svatba.“
Nikdy jsem si však ani v nejbujnější fantazii neuměla představit, co znamená pojem svatba. A svatba v mámině pojetí mi připadala jako neřízená chemická reakce, u níž nikdy nevíte, co se stane a kdy přesně očekávat výbuch.
„Pospěš si, Klárko,“ pobízí mě máma unaveně, „ještě dva dorty a máme to.“
„Ještě dva dorty,“ zaúpím zničeně a jako stroj vytlačuji z tuby krém do podoby krajky na okraj dortového srdce.
Dorty, moučníky, zákusky! Nic z toho nechci vidět snad do konce života. Necítím ruce ani záda. A, sláva! Poslední dort! Pár krémových tahů, nahoru připíchnout párek kýčovitých zamilovaných čápů a hotovo.
„Pomůžu vám,“ přibíhá Marek, který právě rozvozil všechny ty cukrzázraky po příbuzných a rozšířil již tak nabubřelou máminu slávu a pověst nejvyhlášenější nevěstiny matky-cukrářky v příbuzenstvu.
Máma si zálibně prohlíží čapí páreček, uchopí tác a postaví ho na vedlejší kredenc. Najednou mě však ovládá pocit, že se zamilovanost čapího páru jaksi zvyšuje. Mám dojem, že se oba marcipánoví opeřenci hýbou.
„Ale oni se opravdu hýbou!“
„Co to je!“ vykřikne máma.
„Co by bylo,“ vykřiknu rezignovaně, „spadne to!“
Blbý dort! Co práce mi dal! Jak ho nenávidím! Ale jsem tak unavená, že nemám ani sílu být zoufalá. Zoufalá z toho, že zítra budeme muset uplácat další sladkomazlavý kopec ke svatebnímu obveselení ostatních.
Dort se pomalu hroutí sám do sebe a mě ovládá hysterický smích.
„Jééé! Chachá! Páni!“
Ale co to? Destrukční síla mého megakalorického výtvoru se najednou zastavuje.
Marek si dort zkoumavě prohlíží.
„Vypadá to trochu jako střecha chrámu Hagia Sofia v Istanbulu.“
Máma si jen přehodí utěrku z ruky do ruky.
„A víte, že to není špatné? Podej mi zbytek krému, Klárko,“ natáhne ke mně ruku, „stačí to tady jen trochu dozdobit, tady opravit spadlý krém …“
Pár dovedných tahů máminých rukou a před námi stojí veledílo, jaké by nám mohli závidět i světoví mistři cukráři.
O chvíli později ležím v posteli a strašně ráda bych usnula. Marek však roztržitě pobíhá po pokoji a jeho mysl ovládá značný neklid.
„Vidělas to?“ rozrušeně si prohrábne své vlnité vlasy.
„Co?“ brouknu ospale.
„Ten dort! Ten dort přece! Z fyzikálního hlediska, víš, z hlediska statiky,“ běhá Marek po pokoji jako pominutý, „ten dort se měl zkrátka nezvratně rozpadnout. Měla se z něj stát cukrářská ruina. Ale nestala! Tvůj smích, jasně, tvůj smích ten nápor zastavil.“
„Blbost!“ zabroukám vyřízeně. „Pojď spát!“
„Nechápeš to?!“ přisedne si ke mně na pelest a zatřese mými rameny.
„Právě jsme objevili tvůj stop-manévr!“
Rázem mě přechází veškeré spaní.
„Myslíš?“ vykřiknu, lačná dalšího vysvětlení.
„Docela to dává smysl. Co je opakem zla a z něj vycházejícího pesimismu?“
„Dobro a optimismus?“ navrhuji logicky.
„Správně!“
„Už je mi jasné,“ uvažuje Marek, „proč babi nikdy nepřišla na to, jak zvrátit zlou sílu. Držitel sil Mungi a Beddu se totiž musí postavit probíhajícímu zlu tím, že se mu vysměje. A dost možná bude úplně jedno, jestli dané zlo přišlo zvnějšku, nebo zda ho zapříčinil svým hněvem sám držitel.“
„Zbláznil ses?“ plácnu se do čela. „Jak se někdo může smát v situaci, kdy se děje něco zlého? Jednak se člověk, logicky, nemůže smát něčemu tragickému, a kdyby přece, tak bude vypadat jako šílenec, nebo, přesněji řečeno, bude opravdický šílenec.“
„Právě,“ podotkne Marek významně, „vážná a zodpovědná babi to nikdy neuměla. Neuměla zlehčit vážnost situace. Neuměla se všemu vysmát. Tohle bude na tobě.“
„To snad ne!“ zakroutím hlavou nevěřícně. „A můžeš mi vysvětlit, jak mám tohle asi dělat? Jak jsem se třeba měla smát tomu, že spadne to letadlo, když jsem byla v tu chvíli strachy bez sebe, zralá leda tak na srdeční zástavu?“
„Nevím,“ pokrčí Marek rameny, „asi to bude chtít cvik. Hlavně se musíš začít smát včas, ještě než se dokončí destrukce ohroženého objektu. Jinak už bude nejspíš pozdě.“
Tu noc jsem vůbec nemohla spát. Něco tak šíleného se jen těžko vstřebává.
A tak jsme začali s další fází našeho zkoumání. Události kolem svatby mé sestry Lenky se nakonec ukázaly jako prubířský kámen mých sil Mungi a Beddu.
Všechno začalo hned ráno, když dorazil pan nastávající s pugétem. Z výjevu ženicha stojícího na prahu se mi udělalo nečekaně strašně zle.
„Že by mělo být jejich manželství tak těžce nevydařené?“ zděsila jsem se.
„Co mám dělat?“ zoufale jsem se otázala Marka, kterého jsem zatáhla do koupelny.
„Máš tři možnosti,“ pronesl věcně, „buď nedělej nic a nech oba svému osudu, případně můžeš ženicha zlikvidovat pomocí Mungi, nebo nech účinkovat svou sílu Beddu, všemu se upřímně vysměj a pak uvidíme, co se stane.“
„Přece nemůžu sestře zkazit svatbu,“ pomyslím si zoufale, ale má nevolnost z pocitu všudypřítomného zla je tak silná, až mi uši zaléhají.
Nic naplat! Tohle je jasné! Musím Lenku zachránit! Sice nevím před čím, ale musím! Vycházím z koupelny, Lenka se naštěstí ještě obléká. Přiblížím se k ženichovi a jsem zděšená. Zlá Mungi z něj čpí na všechny strany.
„Norberte,“ vykřiknu se skleničkou v ruce, „ty ale vypadáš,“ zašklebím se koketně, „tak ty si bereš moji ségru,“ uchopím ho kolem ramen, „fakt sranda, to mě teda podrž!! Fakt si myslíš, že je to dobrý nápad, Noberte???“ naléhavě a se vší silou svého vědomí mu pohlédnu do očí. „Rozmysli se, jestli je dobrý nápad, brát si zrovna moji sestru, chachá,“ zachechtám se jízlivě, „ano, zrovna moji sestru, Norberte?!“
Ani jsem nemusela čekat dlouho a účinek mých destrukčních duševních zbraní se dostavil.
„Radši bychom se neměli brát,“ prohodil Norbert do obličeje mé nadmíru překvapené sestry a než jsme se nadáli, byl v prachu.
Nářek, pláč, slzy.
Byla jsem zdrcená. Ale kupodivu ne dlouho. Jako první se vzpamatovala moje jinak hned vyšilující matka. Vypadala, jako kdyby se jí spíš ulevilo, že svatba padla.
„No co,“ pronesla k přítomným hostům, „od Norberta stejně nikdo nepřišel a náš táta má co nevidět padesátiny. Stejně jsme chtěli pořádat ještě jednu oslavu.“
Tak se slavily tátovy padesátiny, o něco později jsme pak v den jeho skutečných padesátin zapíjeli obrovské štěstí z Lenčiny nevydařené svatby.
Norbert, jak se brzy ukázalo, jel v jakýchsi nekalých praktikách nějaké podvodné party, topil se v dluzích a dělal si zálusk na náš byt po babičce, který naši věnovali Lence a Norbertovi jako svatební dar. Jelikož však sňatek nebyl naplněn, Norbert ostrouhal a Lenka nebude bydlet se svým nenarozeným dítětem pod mostem.
A tak jediným problémem z neuzavřeného sňatku zůstalo štěně německého ovčáka, které měli dostat drazí novomanželé jako svatební dar. Avšak dárce zarytě odmítal vzít si ho nazpět a Lenka ho ještě zarytěji odmítala kvůli očekávanému dítěti.
Proto jsem štěně dostala já, zřejmě jako skrytý trest, a se mnou potažmo i Marek. Ben, odteď náš miláček, následně sehrál velkou úlohu v poznání mých sil Mungi a Beddu.
Poprvé se tak stalo jednou kolem oběda, když jsme Beníkovi chtěli sebrat kost, kterou mu věnoval můj přející táta. Má vnitřní síla mě varovala, že by inkriminovaná kůstka mohla Benovi ublížit. Když jsem však proti mnou pociťovanému zlu namířila svou protizbraň v podobě dlouho nacvičovaného odzbrojujícího smíchu mé Beddu, vyslalo proti mně naše štěněčí mrně navlas silnou vlnu Mungi a neviditelná síla mi nedovolila, abych mu kost sebrala.
„Co nejdřív musíš najít svého nástupce, kterému předáš svoji sílu,“ vybavil se mi hlas naší babi.
„To mám předat svou sílu psovi? A tak brzy?“ otázala jsem se Marka zděšeně.
„Hloupost,“ mávne rukou Marek, „Ben přece není žádná osoba, o níž mluvila babi. Ale z nějakého důvodu má podobné vlastnosti jako ty.“
„Máš pravdu,“ zamyslím se rozechvěle, „a v čem má pes výhodu oproti člověku?“
„V lecčem,“ poznamená Marek, „ale jinak netuším, kam míříš.“
„Pes přece, alespoň pokud víme, nemá ve svém myšlení lidská slova a představy. Zřejmě jen jakýsi instinkt, intuici pro dobro a zlo. Proto zřejmě nenapáchá tolik škody v případě, že ho něco rozzlobí. Nevytvoří ve své mysli reálnou představu, která by pak druhému ublížila tak, jako moje lidská slova a představy.“
„To se může hodit,“ poznamenal Marek radostně, „pokud budeš potřebovat někoho skřípnout pomocí Mungi, nemusíš to dělat sama, abys náhodou nepřestřelila.“
„Vyšlu raději Bena,“ docvakne mi Markovo uvažování, „jeho síla bude přiměřená, jak nám ostatně ukázal s tou kostí.“
A to jsme netušili, jak brzy budeme muset naše nové zjištění vyzkoušet na vlastní kůži.
„Čapni ségru a přijďte obě na Terásku,“ čtu na počítači psaný vzkaz vhozený do poštovní schránky, „dáme něco k jídlu a pokecáme. Marek.“
Divné, projela mi neblahá předtucha do morku kostí. Že by mi Marek posílal vzkaz? Že by použil slovo „čapni“? A proč chce pokecat? Mluvili jsme spolu přece včera. Z malého papírku cítím jakési neidentifikovatelné zlo.
„Co by nás nemohl vytáhnout ven?“ divila se ségra mým námitkám. „A vůbec, strašně ráda bych někam vypadla. Od té nevydařené svatby trčím pořád doma.“
„Brzy budeš rodit,“ poznamenám prakticky.
„Až za tři týdny,“ brání se Lenka, která už se vidí na Terásce pod slunečníkem.
„Bene, fuj,“ okřiknu naše sedmiměsíční štěně, které se jalo očichávat lístek ze schránky.
A rázem jako kdyby ho pojal ďas, vystartoval ke dveřím, ňafe na kliku a dobývá se ven.
„Dobře, ukecali jste mě,“ pravím rezignovaně při pohledu na ty dva a vyrážíme ze dveří.
„Ségra jde před námi, my s Benem sbíháme po schodech za ní.
„Co je?“ zaslechnu najednou Lenčin výkřik.
V tu ránu ucítím tupý úder do zátylku smíšený s divokým Benovým štěkotem.
Probírám se v jakési dodávce a hlava mi třeští. Ležím na sedadle páchnoucím benzínem a vnímám nárazy vznikající vlivem prudké jízdy.
Naproti zahlédnu Lenku sedící v široké autosedačce, ruce má svázané za zády.
„Jsi v pořádku?“ vykřikne a v jejím obličeji spatřím vlnu úlevy. „Divím se, že tě ten magor tou bassebolkou nezabil.“
Nepochybuji o tom, že se do mého napadení vložil Ben se svou Mungi a Beddu. Po té ráně bych se asi jen tak neprobrala. Pohlédnu dopředu, do kabiny auta, kde spatřím dva rozcuchané týpky s několikrát propíchanýma ušima.
„Ty je znáš?“ otážu se ségry a snažím se uvolnit provazy na rukou.
„Norbertovi kámoši,“ hlesne Lenka rezignovaně a přibržďuje přikrčenými koleny své poskakující bříško.
„Lež, doprdele,“ vykřikne na mne ten na sedadle spolujezdce, „nebo si chceš rozbít hubu?“
„Co od nás chcete?“ vykřiknu neohroženě. „Nevidíte, že je ségra v tom?“
„To se hodí,“ vykřikne druhý chlápek, „aspoň jim nebude dlouho trvat rozhodování.“
„Komu?“
„Vašim přece! Konečně vyklopí to, co měl dostat Norin. A možná ještě víc. Obě prý máte nasysleno.“
„Vy za nás chcete výkupné?“ nemůžu se stále zorientovat v situaci. „Posílá vás Norbert?“
„Myslíš Norina, toho zrádnýho chcípáka? Radši všechno vykecal a nechal se zavřít.“
„A nás nechal ve štychu,“ přisadil si druhý.
„Za všechno můžeš ty,“ zahrozí na mě první z darebáků, „kvůli tvejm blbejm kecům si Norin vsugeroval, že o nás všechno víš, a zpanikařil.“
Konečně jsem se dozvěděla všechno, co potřebujeme vědět. Jsme unesené, chtějí naše rodiči naspořené peníze, za všechno může Norbert.
Mám vztek. Ale musím se ovládat. Síla zla by se mohla obrátit i proti nám. Mohli bychom se vybourat všichni čtyři. Zároveň cítím, že bezprostřední nebezpečí nám nehrozí.
„A co jste udělali s Benem?“ dochází mi vzápětí.
„Zůstal venku,“ ozve se Lenka, „asi ho omámili.“
Než však stačím cokoliv vymyslet, dodávka zastavuje a z auta nás vytahuje další chlápek. Rázem mě ovládne vlna stoupajícího zla.
„Tak, dámy,“ zaskřípe mi do ucha pisklavý hlas, „račte do našeho kutlochu. Až za vás doma naklopej prachy, budete zase volný.“
Dostávám nezřízený vztek. Fakt velký. Co by se stalo, kdybych tyhle tři ničemy zlikvidovala jedinou vlnou své Mungi?
„Ovládej se,“ nařizuje mi však hlas podvědomí, „nejsi pánbůh. Nemůžeš vědět, co by se stalo.“
„Směj se, řehtej se, mlať sebou smíchy,“ slyším Markův hlas z doby, kdy jsme nacvičovali ovládání mé Beddu.
A tak jsem se i přes všechny dosavadní nechutnosti fakt rozesmála.
„Chi, chi, chi, íchy chy,“ řehním se jako blka a ségra jen nechápavě valí oči.
„Co je?“
„Chyt tě rapl?“
„Zcvokla se?“ poletuje kolem mě údiv těch tří otrapů, kteří mě rázem obstoupili.
A tu se stalo něco podivného. Jak tak kolem mě vyjeveně stojí, cítím z nich proudit zlo. Síla zla každého z nich je však jiná. Nejméně zla cítím z chlápka, který řídil, spolujezdec vyzařuje Mungi jen o něco málo silnější.
„Ten třetí bude asi nejhorší,“ vydedukuje moje vnitřní vnímání, a proto se na něj co nejintenzivněji zašklebím.
„Si trhlá?“ prohodí podrážděně a jeho Mungi se oslabí.
Mou odpovědí je opět silné zařehtání.
„Hoďte obě do chajdy,“ zavelí svým kumpánům, ale neunikne mi, jak se začíná potit a jeho zlá Mungi znovu znatelně zeslábne.
„Tak takhle je to,“ zjišťuji účinek své síly a nadšeně vypaluji ze svého kulometu smíchu další rány, zcela soustředěná na jeho hanebné nitro.
„To nám teda scházelo,“ zabručí ten, co řídil, „jestli za ně brzy nenavalí prachy, zblázníme se z ní.“
„Chichichachacha,“ rozpřáhnu ruce a předkloním se, abych udržela co nejvyšší intenzitu své vnitřní síly.
A tu jsem najednou pocítila, jak intenzita kolem přítomného zla výrazně slábne. Začínám být naprosto klidná a vyrovnaná, na rozdíl od chlápků, kteří na mě nechápavě civí, netušíce, co si mají myslet. Stojí v hloučku, máchají rukama, donekonečna se mezi sebou dohadují, osočují jeden druhého, častují se nekončícím přívalem nadávek, možná se schyluje i ke rvačce.
„Vrrr, haf,“ ozve se najednou za mými zády.
„Vzdejte se,“ zaslechneme hlas z amplionu.
Všichni tři rázem zvedají ruce nad hlavu.
Pak už vše probíhá jako v běžícím filmu. Černě oblečení policisté, cvakání želízek, blikání policejních majáků.
„Marku,“ vykřiknu překvapeně, „jak jsi nás tak rychle našel.“
„To Ben,“ povídá pyšně, „potkal jsem ho, když jsem vyjížděl od nádraží. Ukazoval mi směr, cítil, kdy a kde máme odbočit.“
„Díky své Mungi a Beddu,“ napadá mě jediné vysvětlení.
„Když jsem zdálky zahlédl dodávku,“ pokračuje Marek „a vás dvě svázané, zavolal jsem policii.“
„Jeden by řekl, že se budu cítit lépe, když už je po všem.“
„To bude asi tím stresem,“ povídá Marek a přivine k sobě.
Ale jakási nová Mungi mě znovu spoutává svou intenzitou, velmi ničivou, jak se zdá.
„Lenko,“ vykřiknu vzápětí a leknutím se mi rozbuší srdce.
Ségra sedí, zády opřená o dřevěnou chajdu, a svíjí se bolestí.
„Jde jí o život,“ křiknu na Marka a klekám si k sestře.
Rázem se obě ocitáme v masivním přívalu zkrvavené tekutiny.
„Moje miminko,“ zasténá Lenka a rozpláče se.
„Sanitka už jede,“ povídá jeden z přítomných policistů, „preventivně jsme ji zavolali, vyrážela těsně po nás.“
„Směj se,“ vyzývá mě Marek němým pohledem.
Zešílel? Teď se mám smát?
Lenka zoufale naříká a její čelo pokrývá lepkavý studený pot.
Šílené! Jak se mám smát? Mobilizuji všechny své duševní síly.
„Leni,“ pokouším se o první duševní akci, „budeš máma,“ usměji se na ni, „máma, slyšíš, sestřičko, máma,“ křičím se všech sil a směji se na celé kolo, navzdory zlu a tíze, jež na mě dorážejí ze všech stran.
Lenka překvapeně otevře oči a usměje se. Zdá se, že se jí trochu ulevilo.
„Budeš mít miminko,“ snažím se dál.
Z dálky slyšíme zvuk houkající sanitky a za chvíli nás obě odváží zpátky do města. Cestou si už neberu žádné servítky. Pitomé závory, proč překážejí? Pryč s nimi! A rázem je rozbije auto z protisměru. Zmizte, vy ukejhané kachny, teď jedeme my! I vám, všem autům, doporučuji nepřekážet! Bezva! Pozor! Blbý šutr! Vem tě ďas!
„Kalamita na silnici po včerejším únosu,“ vytesávali o pár desítek minut později redaktoři místních novin do svých klávesnic.
To už jsme však obě spočívaly v bezpečné náruči porodnice.
„Musíme provést císařský řez,“ oznámil mi jeden z doktorů, „chcete být jako blízká příbuzná rodičky u toho?“
A než jsem se nadála, seděla jsem vedle porodního operačního lůžka a zahalená do bílého nemocničního hábitu jsem třímala v náruči svého malého synovce.
Miminko na mě upřelo svá zkoumavá očka, uchopilo mě za palec ruky a já překvapivě ucítila jeho hlubokou vnitřní Beddu.
„Jsem tvůj nástupce,“ jako kdyby mi říkal jeho jímavý pohled.
Jedna odpověď na dvě nezodpovězené otázky.
„ … tvůj nástupce,“ uvědomuji si znovu.
Je to tak! A s tím prostě, navzdory mým předchozím představám, nic nenadělám.
Až nastane ten správný čas, předám mu svoji Mungi a Beddu, mou neviditelnou zbraň, která dnes jeho mámě i jemu samotnému zachránila život.
„Vyber mu jméno, Kláro,“ zaslechnu sestřin rozespalý hlas …
- Toto je finálová poviedka súťaže Poviedka Istroconu 2017.
- Je publikovaná v pôvodnom stave, neprešla redakčnou ani jazykovou úpravou.
- O ostatných finálových poviedkach a spôsobe hodnotenia sa dočítate v článku Finalisti Poviedky Istroconu 2017.
- Najnovšie aktuality o súťaži Poviedka Istroconu 2017 sa dozviete aj na facebookovskej stránke súťaže.