 |
Tonda procházel liduprázdným parkem. Bylo něco málo po šesté a kolem cestičky se válela mlha. Ačkoliv měl na sobě svetr a dvě trička, zima spolehlivě nalézala cestu i pod ně. Míjel lavičky, za slunečního dne by lákaly k posezení; teď byly mokré. Tonda se otřásl při představě, že by na nějaké z nich dospal noc, čím dřív bude v suchu, tím líp.
Z mlhy se vynořila další lavička. Tentokrát nebyla prázdná. Seděl na ní zarostlý chlápek, což by samo o sobě nebylo nic divného. Divné bylo to, že byl vzhůru, měl na sobě rozepnutou košili a vedle sebe úhledně složené sako.
Tonda se neudržel a zastavil se u něj. „To vám není zima?“ zeptal se.
„Ne.“ odpověděl chlápek, aniž by se na něj podíval. Dál vyhlížel za mrakem schované sluníčko.
„Vždyť je asi deset stupňů. To nezmrznete?“
„Ne.“
„To jste teda otužilec. Nebo jste zvyklý. Odkud jste?“
„Z Řecka.“
„Aha.“ Tondovi to nebylo o nic jasnější.
„Z Olympu,“ dodal chlápek. Tonda nemohl poznat, jestli si z něj utahuje nebo ne. „Z té hory?“ zeptal se pochybovačně.
„Dá se to tak říct. Nahoře je zima.“ Dál ten upřený pohled.
„Na co čekáte?“ zeptal se Tonda, aby řeč nestála. Měl by vlastně už jít, už dávno být jinde, ale to se mu nějak nechce.
„Na ptáka.“ zní odpověď.
„Na nějakého konkrétního?“
„Ne,“ odpoví ten chlap.
„Aha, tak jak ale víte, že přiletí?“ zajímal se Tonda.
„Vždycky přiletí.“
„Takhle ráno?“
„Jo.“
„A pokaždé jiný?“
„Jo.“
„Jak se to může stát?“
„Když naštveš Dia…“
„Cože?“
„Já jsem Prométheus,“ pronesl chlápek a poprvé se na Tondu podíval.
„Kdo?“
„Staré řecké báje a pověsti, tam to dneska řadíte, ne?“
„Počkej, to nás nutila číst třídní v sedmičce.“
„No a nějaký Prométheus tam byl?“
„Tyjo, to už je tak dávno…“ škrábal se Tonda rozpačitě na hlavě.
„Zeus Prométhea přivázal ke skále, orel mu každé ráno vyrval játra, která mu do dalšího rána zase dorostla.“ pronesl týpek neutrálním hlasem.
„Jó, počkej,“ vzpomněl si Tonda, „ale toho orla pak někdo zastřelil, ne?“
„No jo, Hérakles,“ protáhl první slabiku chlápek, „tomu prošlo věcí, narozdíl ode mě… I když.“ Zadíval se na Tondu a řekl pomalu: „Já jsem Prométheus. A za chvíli přiletí pták a vyklove mi játra. Já už jsem si zvykl, ale jestli nechceš být při tom, tak odejdi, hned teď. Není to tak hezká podívaná, od určité doby si dávám pozor, abych při tom nepotkal lidi.“
„Proto jsi brzo ráno v parku.“
„Jo.“
„Neříkal jsi, že toho orla zabili?“
„Jo. A všechno vypadalo, že se to zase srovnalo. Dospěli jsme s Diem k tomu, že když budu nosit prsten s kamenem, ke kterému jsem byl připoutaný, tak se vlastně žádný rozkaz neporuší.“
„To je chytrý.“
„Je,“ přikývl řečený Prométheus. „Kdybys náhodou někdy zapomněl, jak tě ten šílenec pověsil na skálu a nechal do tebe klovat roztomilou orlí rodinku, tak si to připomeneš, stačí se podívat na svoje ruce… Do té doby, než takový prsten ztratíš.“
„Ty jsi ho ztratil?“
„Jo. “
„Jak to?“
„Náhodou. Náhodou jsem stál nad jícnem sopky a náhodou jsem si musel uříznout malíček, protože ten potvora nešel dolů.“
„Cože?“
„Neboj, prst dorostl, stejně jako ta játra,“ ušklíbl se Prométheus. „Přesně jak jsem čekal. Nebo to možná byl bonus. Výhoda nesmrtelných.“
„Tohle jsem nikdy neslyšel,“ prohlásil Tonda nedůvěřivě.
„Jo, tohle v těch mýtech nemáte, co? I když mám pocit, že jeden nadšenec, co jich měl načteno docela dost, někde našel tuhle část příběhu a použil ji zas do svého příběhu… No zase proč ne. Těžko vymýšlet nové věci, když jsi přišel na svět tak pozdě. Já jsem taky kradl, pro vás lidi, a za to jsem se do téhle polízanice dostal.“
Tonda přemýšlel, jestli někdy slyšel někoho naživo říct slovo polízanice. „To znamená, že jsi tady už tisíce let?“
„Jo. A nebylo by to tak špatný, nebýt toho ranního rituálu… Vy lidi jste ohromně šikovný. Baví mě vás pozorovat, jak si hrajete a sem tam na něco přijdete. Atomová bomba. Sicherheisky. Antikoncepce. Někdy si říkám, co by za ni tenkrát starej Zeus dal, a jak by to bylo všechno jinak…“
„Za co tě tenkrát potrestal?“
„Ty si to nepamatuješ?“
Tonda zahanbeně zavrtěl hlavou.
„Kouříš?“ zeptal se Prométheus. Tonda přikývl.
„Zapalovač máš?“ ptal se Prométheus dál.
Tonda vytáhl z kapsy průhlednou krabičku a škrtl. Vyskočil žlutý plamínek. „No vidíš, jeden z mála věrných,“ povzdychl si Prométheus nostalgicky, „dneska už lidi oheň u sebe nenosí… A proč by to dělali. Mně na památku? Já jsem jim oheň kdysi přinesl. Oheň v tyčce. Dneska to máte menší a říkáte mu zapalovač. Jinak v podstatě stejný princip.“
Tonda nevěřícně koukal na plamínek. Začínaly ho pálit prsty, a tak zapalovač zase schoval.
„Zapalovač? To jako vážně?“ zeptal se. „A jak s tím objevem souvisí ti ptáci? Toho orla jste zabili, tak co? Už tě nemohl otravovat.“
„No jo,“ protáhl Prométheus, „kéž by to bylo takhle jednoduchý. Ale on se Zeus naštval, že už nemám ten kamínek…“
„To znám,“ skočil mu do řeči Tonda, „já jsem jednou sestře ztratil Pandoru, když se měla stěhovat, a to bylo křiku, jako kdybych jí ztratil dítě.“
„Pandora byla moje švagrová,“ poznamenal Prométheus, „a kéž by se někam ztratila, ještě než splnila ten jeden úkol, proč ji Zeus vytvořil, a sice otevřela tu pitomou skříň, chvíli do ní vejrala a pak ji zase zavřela, no co chceš, ženská… Ale vysvětluj to bráchovi, když našel ženskou přesně pro něho dělanou, jak tvrdil… Já už se s ním pak nechtěl hádat, to ne, on je to jinak docela fajn brácha. Ale toho sem teď tahat nechci. Prostě od té doby, co nemám prsten — prsteny jsou zlo, říkal jsem bráchovi, když se chtěl s tou Pandorou oženit, ale on na mě nedal — od té doby, co nemám prsten, za mnou starej posílá každé ráno nějakého ptáka, který mi vyklove játra. Formalita. Jakýkoliv druh opeřeného hajzlíka to zvládne, ne už majestátní orel, ale v mojí přítomnosti má i sýkorka najednou ze zobáku sbíječku… Promiň,“ podíval se na Tondův obličej, který i v ranní mlze nápadně zešedivěl.
„Takže teď jakože nějaký přijde.“ Tondu napadlo, že by možná jeho zpoždění mohlo vyvolat větší nelibost, než si doteď představoval. Že by měl co nejrychleji, docela jistě, utíkat domů.
„Jo. Přijde. Klidně běž, nečekej tady. Jak jsem říkal, formalita, do zítřka to doroste. Ale nezvyk jsem si, bolí to jako svině.“
„To věřím,“ přikývl Tonda, jednou nohou na odchodu. „Nedá se tomu nějak utéct?“
„Ne. Zkoušel jsem to, ale věděl jsi, že v roce devatenáct set čtyřicet se dostal do ventilace německé ponorky datel a způsobil tam paniku? Nedivím se jim. Kdybych na té ponorce nebyl, nic takového by se určitě nestalo.“
„Cos dělal na nacistické ponorce?“ zeptal se nedůvěřivě Tonda.
„Zdrhal před ptáky. No, neúspěšně. Nemá to vážně cenu. Prostě to nějak vydržím. Každé ráno okolo půl sedmé.“
Tonda se podíval na hodinky. „Šest dvacet. Nevadí ti teda, když odejdu? Já totiž musím už někde být a zdržel jsem se.“
„Nevadí, Tondo. Utíkej. Buď rád, že tě nehoní ptáci… A to vidíš, to mi připomíná, jak jsem taky jednou s jedním ožralým režisérem probíral tu svoji situaci a…“
Tonda už ho neslyšel. S křečovitým úsměvem a krátkým zamáváním rázoval pryč. Zastavilo ho volání, otočil se zpátky. Prométheus na něj spiklenecky mrkl.
„Ještě, Tondo. Víš, co je na houby, když věčně nemáš játra?“
„Co?“
„Nemůžeš chlastat.“
„Co?“
„To byl vtip. Já jsem nesmrtelný a přežiju všechno. Ale stejně je to na houby.“
Tonda mechanicky přikývl a šel dál. Po chvíli se zarazil. Byl si skoro jistý, že se tomu muži nepředstavoval. Podíval se zpátky. Byl už dost daleko, muže na lavičce mezitím pohltila mlha. A někde v té mlze se ozvalo ptačí švitoření. Tonda ještě chvíli váhal a pak jen zavrtěl hlavou. Ne, vracet se nebude. Vždyť už tak jako tak přijde pozdě.
- Toto je príspevok do súťaže mikropoviedok Ohnivé pero.
- Je publikovaný v pôvodnom stave, neprešiel redakčnou ani jazykovou úpravou.
- Súťažné poviedky sú publikované pravidelne, každý pondelok jedna až tri.
- Pevne stanovená uzávierka súťaže nie je, príspevky do každého kola prijímame priebežne, kým sa kolo nenaplní.
- Čiastkové uzávierky sú dvakrát do roka (jarné a jesenné kolo súťaže) a sú oznámené s dostatočným predstihom. Poviedky, ktoré prídu po uzávierke, sú po dohode s autorom presunuté do ďalšieho kola.
- Na hodnotenie poviedky má vplyv jej čítanosť, počet a obsah komentárov a najmä záverečné verejné hlasovanie o finalistoch, ktoré sa uskutoční po predstavení poslednej poviedky daného kola súťaže.
- O víťazovi daného kola rozhoduje porota.
- Vyhlásenie a odmenenie víťazov sa uskutoční po vyhodnotení daného kola, teda 2-krát ročne.
- Viac v pravidlách súťaže.
- Ak sa chcete súťaže zúčastniť, prečítajte si aj zoznam chýb, ktorých sa súťažiaci v Ohnivom pere dopúšťajú najčastejšie.
- Najnovšie aktuality o súťaži Ohnivé pero sa dozviete aj na facebookovskej stránke súťaže.