Ohnivé pero - jeseň 2022: Jít s proudem

Uprostřed spartansky zařízené místnosti se na podlaze nacházelo tělo. S hlavou vykroucenou do strany a rozhozenými pažemi leželo na břiše a už na první pohled bylo jasné, že jeho majitel se zrovna nerozhodl si dát šlofíka v natolik nepohodlné pozici.

Nad tělem stály dvě postavy. Jedna druhé se příliš nepodobaly – a nebylo to jen rozdílem v pohlaví, ale především celkovým vzezřením. Zatímco muž, jehož vzhled byl skrz naskrz průměrný, byl oblečen ve vojenské uniformě s charakteris­tickými insigniemi, žena – štíhlá, mladá a velmi krásná – na sobě měla obtáhlý stříbrný overal zhotovený z podivného materiálu a ještě podivnější brýle, které by se za módní doplněk nedaly považovat ani omylem.

„Inu, tohle je zajímavé,” pronesla při pohledu na nehybné tělo žena.

Lhostejný tón se jejímu společníkovi vůbec nezamlouval.

„Zajímavé?!” zopakoval rozrušeně. „To je všechno, co k tomu řekneš? Vždyť jsi ho zabila!”

„No nevím, dalo by se říct, že se zabil sám. Jo, postrčila jsem ho, to je pravda – i když v sebeobraně, na to nezapomínej – ale to on zakopl a rozbil si hlavu o stůl.”

Ve tváři se mu objevil nevěřícný výraz.

„To myslíš vážně? Nedochází ti snad, co to znamená?”

„Dochází,” zašklebila se. „Znamená to, že zbytečně děláš paniku.”

Podrážděně otočil oči v sloup, ale než mohl cokoliv dalšího říct, pokračovala: „Vím, že měl zanedlouho umřít a teď je mrtvý. V čem je problém?”

„Měl umřít až zítra! Měl se nejdřív rozloučit se svými podřízenými, zúčastnit se posledního jednání, sníst oběd a teprve poté si vystřelit mozek z hlavy. Nemluvě o tom, že neměl spáchat sebevraždu sám! Otevřela jsi někdy učebnici dějepisu?!”

„Neječ tak nebo nás uslyší. A vypni tu Helmutovskou fasádu – chci se dívat na tvůj obličej, když s tebou mluvím.”

Zavrtěl hlavou, ale záhy jejímu přání vyhověl a zabubnoval prsty na levé zápěstí. Vzduch kolem něj se zatetelil a odhalil vyhublého mladíka s vysokým čelem a kozí bradkou, jejíž barva se příliš neshodovala s barvou vlasů. Oděn byl do stejného obtáhlého overalu a na nose mu seděly prakticky identické brýle.

„Lepší?” zeptal se nevlídně. „Proč jsme se prostě nemohli jít kouknout na dinosaury?”

„Dej s těmi dinosaury už pokoj!” vyprskla. „Uvědomuješ si, jak infantilně zníš?”

„Protože dělání selfíček s historickými postavami jen proto, abys je mohla vystavit na svém profilu a předstírat, že tvůj život je jedno velké dobrodružství, je přímo definicí dospělosti, že?”

„Hej, nemusíš být hnedka hnusnej!”

„Sama jsi začala,” ohradil se.

Vrhla na něj ukřivděný pohled, ale nic neřekla. Chvíli oba mlčeli. Když už bylo nad slunce jasné, že konverzace nebude pokračovat, pokud s tím něco neudělá, mladík si odevzdaně povzdechl.

„Promiň, to jsem přehnal,” řekl pokorně. „Ale sama dobře víš, že máme zakázáno se kontaktovat s kýmkoliv opravdu důležitým nebo ukázat naši pravou tvář. Někoho zabít? To je…”

„No jo, ale kolik toho může tohle změnit?” skočila mu do řeči. „Válka dopadne úplně stejně a víc lidí kvůli nám taky nezemře.”

„O to nejde. Změnili jsme minulost a to vyjde najevo hned, jak se vrátíme. Dostaneme doživotní zákaz a budeme muset zaplatit pokutu…”

V ten moment si uvědomil plný rozsah toho, co je čeká, a v zoufalství se chytil za hlavu.

„Jsme v prdeli!”

Ignorovala jeho emocionální výbuch a pohlédla na tělo na podlaze. Šťouchla do něj nohou.

Nic se nestalo.

„Hmm.”

Přistoupila ke stolu v rohu místnosti a začala si postupně prohlížet jednotlivé předměty na něm položené. Její společník na ni jen konsternovaně zí­ral.

O několik vteřin později se prudce otočila, tvář rozzářená nadšením.

„Mám to. Ještě stále to můžeme napravit.”

„Cože?”

„Sám jsi řekl, že to, že jsme něco změnili, vyjde najevo hned, jak se vrátíme.”

Pomalu přikývl.

„Proto se nevrátíme.”

„Cože?” vyrazil ze sebe zmateně a teprve poté si uvědomil, že ani napodruhé jeho reakce nezněla příliš inteligentně. „Jak to myslíš?”

„Zůstaneme tady do zítřka a zařídíme, aby historie zůstala nedotknutá.”

Ukázal na nehybné tělo.

„Je mrtvý. Bez něj zařídíme kulový.”

„Nepotřebujeme ho. Máme tebe,” řekla triumfálně a na vteřinu se dramaticky odmlčela. „Víš přesně, co se má v následujících hodinách odehrát. Díky obleku můžeš vypadat a znít přesně jako on. Prostě to za něj dotáhneš do konce.”

„Zešílela jsi? Opravdu si myslíš, že je tak jednoduché se za někoho vydávat? Co třeba jeho manýry, emoce, vyjadřování? A dalších, nevím, sto důležitých detailů? O ničem z toho nemám ani zbla potuchy!”

„Neříkal jsi náhodou, že už v tuto chvíli byl rozhodnutej spáchat sebevraždu? Lidi v takovým rozpoložení nejsou zrovna sami sebou – nikoho nepřekvapí, že se chováš jinak. Nějak to odehraj a až skončíš, přijď sem a společně všechno uspořádáme tak, aby to vypadalo, že si doopravdy vystřelil mozek z hlavy.”

„Zapomínáš na to, že jeho manželka má umřít spolu s ním.”

„To je fakt,” přikývla a svraštila obočí. „Ale jak? Taky se zastřelí?”

„Ne, otráví se kyanidem.”

„No tak jí řekneš, aby se oddělala jako první. A bude po problému.”

„To je,” na chvíli se odmlčel, „ten nejhloupější nápad, jaký jsem v životě slyšel.”

„Máš snad lepší?”

Neodpověděl.

„No tak. Bude to jako jeden z těch LARPů, co tak zbožňuješ,” snažila se ho přesvědčit.

„A co budeš mezitím dělat ty?”

„Zůstanu tady a postarám se, aby ho nikdo nenašel.”

Zaváhal.

„Víc už to podělat nemůžeme,” připustil nakonec.

Poklepal na kontrolní panel na zápěstí a o zlomek vteřiny později už byl prakticky nerozeznatelný od těla na podlaze. Prohlédla si ho od hlavy k patě a usmála se.

„Jak vejce vejci. Nejsem geniální?”

„Ještě se moc nevychvaluj,” poznamenal suše a zkontroloval čas. „Myslím, že bych se teď někdy měl objevit venku na chodbě.”

Zhluboka se nadechl, narovnal a vykročil směrem ke dveřím vedoucím z místnosti.

„Hodně štěstí, lásko!” popřála mu vesele.

Zamumlal v odpověď cosi nesrozumitelného, otevřel dveře a byl pryč.

Posadila se do křesla vedle těla a aktivovala zneviditelňovací funkci svého obleku. Všechno v jejím bezprostředním okolí jako by se vypařilo.

Netrvalo dlouho a začala se královsky nudit. Aby zabila trochu času, pustila si hudbu a pohodlně se opřela.

Kdyby byla hlasitost v jejích ušních implantátech nastavena byť jen o trochu níže a kdyby se zrovna nedívala do stropu, pravděpodobně by si všimla, že tělo na podlaze zasténalo a jeho prsty se téměř neznatelně zachvěly.

---

---

Martin Lochman