 |
Čekám. Jen tu jsem a čekám na to, co přijde. Nezkouším nic dělat, jen vnímám svět. Celý ten svět, k němuž jsem připoután šňůrou. Svět, jenž mne celého obklopuje, vyživuje a hřeje.
Žena stála u okna. Pozorovala svět, jež se za ním míhal. Zhluboka se nadechla a pak pomalu vydechla. Uvědomovala si své ruce dotýkající se parapetu, své nohy stojící pevně na zemi. Vzduch, jež rozvířil sukně opodál stojící dívky a pak ovanul i ji. Existovala ve stejném světě, jako oni. Patřila tam.
Ten svět není stabilní. Mění se, hýbe se, vysílá ke mně různé signály. Někdy je přívětivý, někdy má zlost a někdy se celý třese strachy. Vnímám to a stejné emoce pak přejímám za své vlastní.
Občas se o tom musela ujišťovat. Místo, kde teď žila, neobývala odjakživa. Dřív bydlela v jiné zemi, s jinými pravidly. V zemi, kde nemusela nic skrývat. Kde bylo normální umět poroučet vodě i větru, měnit se ve zvířata, nebo uzdravovat nemocné pomocí bylin a zaříkání. Tady to bylo také možné, ale pokud vás někdo uviděl, jak něco z toho provádíte, vysloužili jste si tím jasnou vstupenku na šibenici.
Někdy mám pocit, že tento svět je jinou živou bytostí. Jak by to ale bylo možné? Vždyť tady nikdo kromě mě není. Jsem jediný. Ne však sám. Mám tu svůj svět, se kterým jsem spoután.
Nikdy dřív by ji nenapadlo, že by někdy mohla chtít žít na místě, jako je toto. Nikdy dřív si ale nedokázala představit, co je to láska a kam až může člověk kvůli ní zajít.
Mám jedno přání. Chtěl bych svůj svět jednou vidět zvenku. Jaký je? Jakou má barvu, jaký tvar? Je stejně tak hřejivý jako zevnitř? Jenomže tento sen, ten se mi asi nikdy nesplní. Za prvé není možné z něj uniknout. Není zde žádná cesta, jíž bych mohl odejít. Je tu jen jeden otvor, ten je ale vždy uzavřený. A i kdyby byl otevřený, je zde má šňůra. Není dost dlouhá na to, abych mohl jít ven.
Když ten pojem konečně plně pochopila, cítila se jí být tolik naplněnou! Byl to nádherný pocit. A ona se ho nechtěla vzdát. A tak když její milovaný muž odcházel zpět, do tohoto ztraceného království, odešla s ním.
Za druhé se bojím. Co je tam venku? Jaké to tam je? Co když můj svět nebude schopen mě tam venku ochránit? Jak by mohl, když už nebudu uvnitř něj? A jak se tam venku dá vlastně pohybovat? Tady je to jednoduché. Mám tu tak akorát místo, abych mohl občas kopnout nohou, občas protáhnout ruku. Tedy, je pravda, že teď je tu mnohem méně místa, než bývalo dřív. Kdysi jsem si mohl vysloveně plavat! Teď už to nejde. Jsem natěsnán na stěny svého světa a každý pohyb je těsnější a hůře proveditelný.
Nepřemýšlela dál nad tím, co bude. Nenapadlo ji, že jednou by mohla mít víc než jen jeho. Že jednou té lásky, které si nemyslela, že by jí mohlo být ještě víc, bude tolik, že se do ní všechna ani nevejde. Nenapadlo ji, že jednou by se mohli spojit a stvořit dítě.
Co když tam venku je to jiné? Co když je tam mnohem více místa pro pohyb? Co když je tam více barev, více hudby a možná i věcí? A kolik místa tam asi je? Jsem tak zvědavý! Ale také vyděšený. Jak bych asi tak mohl tam venku přežít bez své šňůry? Vím to. Nemohl. Zemřel bych. Tak bych si přál, aby to bylo možné! Opravdu moc si to přeji!
To poslední, o čem přemýšlela, bylo to, že dítě, které jednoho dne zplodí, zdědí její schopnosti a bude mocné. Mocnější než ona a schopné využívat své síly dřív, než spatří světlo tohoto světa.
Au! Není to moc dlouho, co jsem dokončil svou zpověď a už zase se tady něco mění. Zlobí se snad můj svět na mě, že jsem se rouhal? Úplně mi to připadá, jako by mě chtěl odtud vypudit! Ale já nechci. Nebo chci? Co když to není trest, ale odměna? Co když mi můj svět chce umožnit vidět ho zvenku? Co když se mi právě teď plní můj jediný opravdový sen?!
Bolest prostupovala jejím tělem jako čerstvě nabroušené kopí. Na pár vteřin dočista ztratila dech. Pak se vzpamatovala a nasála do plic čerstvý vzduch. Už to začalo.
Jsem z toho nadšen. Tak nadšen, že celý zářím. Vnímám to. A vím, že můj svět to také vnímá. Deru se skrz. I se svou šňůrou. Ta se zdá být teď o něco delší, jako by se posouvala spolu se mnou. Uvidím ho. Konečně ho uvidím! Vysílám napřed část své zářivé energie, abych dal svému světu zprávu, že jsem připraven převzít od něj tento obrovský dar.
Bleskurychle zabouchla okno, až to zařinčelo. To nechtěla. Hlavně neupoutat žádnou pozornost! S tímto opravdu nepočítala. Myslela si, že alespoň v tomto bude stejná, jako jiné ženy. Že alespoň v tomto bude normální! Ale i u porodu z ní musely tryskat barevné proudy zářivé energie, které jsou vidět na míle daleko. Ještě štěstí, že byla zrovna doma a ne nikde na procházce.
Cítím, jak má živelná energie prostupuje celou masu mého světa. Slyším křik. Ten ale není můj. Já nevydávám žádné zvuky! Zvuky jsem vždy slyšel jen zvenčí. Nejčastěji od svého světa. Někdy promlouval přímo ke mně, jindy vedl dialog s kýmsi na druhé straně. A občas si jen tak něco mumlal pro sebe, tomu jsem nikdy nevěnoval přílišnou pozornost. Teď ale křičí. Ještě nikdy jsem ho neslyšel být tak hlasitým! Úplně mi to drásá uši.
Teď to bude muset zvládnout celé sama. Bez pomoci. To ji předtím nenapadlo. Porodní bába byla vždycky u všeho! Co když to nezvládne? Co když selže? Co když se jejímu děťátku něco stane? Kéž by bylo klidnější. Kéž by nebylo tak poznat, že je to dítě čarodějky.
Jsem v pevném sevření východu. Snažím se nahlédnout a už! Tolik světla. Zima. Zmatek. Teplo. Oheň. Sálá ze mě a zapaluje vše kolem. Je tady tolik věcí a tolik lidí! Celí tři lidé. Ale… kde je můj svět? Odkud jsem to přišel? Nemohu ho zvenčí poznat. Najednou cítím něčí dotek. Známá vůně. To je ono. To je vše, kde jsem byl. Doufám, že spolu zůstaneme navždy.
Nezvládla to. Bolesti byly příliš silné. Nebo možná spíš strach. Nakonec poslala muže pro porodní bábu. Když vešla, zděsila se. Věrná svému řemeslu však poklekla k ženě a pomohla jí utišit se a porodit dítě bezpečně. To záhy podpálilo dům. Jeho energie, jež tryskala snad z každé části jeho tělíčka, byla příliš silná a příliš podobná té bouřkové. Jakmile měla žena však své dítě ve svých rukou, ještě napojené na pupeční šňůru si ho přitiskla k hrudi a pokusila se utéct. Nejen před plameny. Ale také před bábou a těmi, koho by přivedla brzy s sebou. K čertu s mužem, ten se o sebe postará. Musí ale ochránit své dítě.
- Toto je príspevok do súťaže mikropoviedok Ohnivé pero.
- Je publikovaný v pôvodnom stave, neprešiel redakčnou ani jazykovou úpravou.
- Súťažné poviedky sú publikované pravidelne, každý pondelok jedna až tri.
- Pevne stanovená uzávierka súťaže nie je, príspevky do každého kola prijímame priebežne, kým sa kolo nenaplní.
- Čiastkové uzávierky sú dvakrát do roka (jarné a jesenné kolo súťaže) a sú oznámené s dostatočným predstihom. Poviedky, ktoré prídu po uzávierke, sú po dohode s autorom presunuté do ďalšieho kola.
- Na hodnotenie poviedky má vplyv jej čítanosť, počet a obsah komentárov a najmä záverečné verejné hlasovanie, ktoré sa uskutoční po predstavení poslednej poviedky daného kola súťaže.
- Vyhlásenie a odmenenie víťazov sa uskutoční po ukončení hlasovania a vyhodnotenia daného kola, teda 2-krát ročne.
- Viac v pravidlách súťaže.
- Ak sa chcete súťaže zúčastniť, prečítajte si aj zoznam chýb, ktorých sa súťažiaci v Ohnivom pere dopúšťajú najčastejšie.
- Najnovšie aktuality o súťaži Ohnivé pero sa dozviete aj na facebookovskej stránke súťaže.