 |
Tento svět jsem si vysnil. Jedinečný ve své dokonalosti.
Kraj voněl podzimem. Pod kroky mi šumělo zchřadlé listí. Snášelo se na zem z vysokých stromů, jaké už na Zemi nerostou. Silné kmeny se mírně kolébaly ve větru a z výšin ke mně promlouvaly praskáním větviček a ševelením tmavozelených korun.
Slunce hřála mírně. Červené i Bílé se kolébalo na malinové klenbě nebes rozprostřené nad divokými hvozdy a palouky, které se chladily v bleděmodrých stínech hor, jež obepínají celé údolí mého snového ráje.
Pít jsem chodíval k horské bystřině. Vyvěrá ze skrytých vrcholů nad mléčnými mraky, vpíjí se do promáčené půdy a jako nektar vyživuje shluky mechů a kapradin, jež se plazí podél silných kořenů lesa. Na dotek z ní zábly ruce, po napití však příjemně hřála v jícnu a zázračně povzbuzovala mé leckdy už příliš unavené tělo.
Osvěžen jsem se procházel po loukách opěvován místní podmanivou zvěří. Ptáci všech barev svištěli ovocnými křovinami – nespatřeni, pokud si to sami nepřáli – a skládali melodie a zvukomalby, které zrcadlily samotnou hudbu nebeských sfér. Často za mnou přilétali, sedávali mi na ramenou a štěbetali příběhy z dalekých končin za horami a oceánem.
Přebýval jsem v krápníkové jeskyni, kam za mnou přicházeli vysocí jeleni se zlatým parožím a medvědi stříbrné srsti s dary svého masa a kožešin, které mě živily a udržovaly v teple za osamělých zimních nocí. Proseděl jsem je před ohněm na vysuté kamenné terase, kde jsem se ztrácel a znovu nalézal v chuchvalcích galaxií a mlhovin, jejichž nepopsatelné barvy jako kaleidoskopické obrazce poblikávaly nízkou oblohou nad zelenkavými pramínky polární záře.
Tento svět jsem si vysnil. Jedinečný ve své dokonalosti.
A přece už si na něj sotva vzpomínám.
Pamatuji, jak jsem se naposledy uložil ke spánku a ze snových nití opět upředl onu rajskou zahradu o tolik úžasnější než skomírající svět, který vězní mé fyzické tělo. Osvobozen z okov reality jsem bloudil povědomím krajem, vychutnával záři čerstvých hvězd a utápěl se v zemité vůni znovuzrozené půdy. Tu noc však hvězdy svítily bleději a korunami stromů vyhrávala nová, neznámá melodie.
Po letech rozjímaní nad nastalou změnou ke mně přiletěli ptáci z odvrácené strany hor a přinesli poselství o nových krajanech, kteří se usídlili v roklince pod horským pramenem. V obavách, ale i potěšen z nečekané společnosti, jež by rozvrátila mé osamění, jsem se vydal na cestu a veden stopami zvěře a ševelením ptáků mnoho dní putoval po zasněžených hřebenech a kluzkých skalách, až do údolí tak dlouho skrytého mému vědění.
To ráno, kdy jsem do rokle dorazil, bylo nebe neobvykle rudé. Červené slunce stoupalo rychleji, zatímco Bílé zůstávalo dlouho utopené za temným štítem, v jehož chladu se koupaly první stopy nových obyvatel lesa. Skalnatou stráň, jež protínala dravá řeka, lemovaly dřevěné kostry nově rozestavených chýší a kamenné základy domů, na kterých pilně pracovala řada mužů a žen s kladivy a sekyrami v rukách.
Ostýchavě jsem se do vesnice vplížil a s bázní v srdci pozoroval výkvět nového národa. Osadníci přetvářeli horskou krajinu ke svému pohodlí, soupeřili o potravu s nepoddajnou zvěří, zápasili s živly a svázali říční tok, divoké býky i koně ke svému užitku. Skrytý pod medvědí kápí jsem mezi nimi obcházel a pozoroval zázraky a umění, které vybudovaly jejich zručné prsty.
Procházel jsem kamennou ulicí a všímal si, jak se za mnou z oken i od práce otáčí stále více pohledů, až se davem jako šumění mořské pěny rozneslo i mé prastaré jméno. Za zády se mi nahromadila řada zvědavců, která mě následovala až na drobné náměstí, jehož středu vládl vysoký kamenný totem.
Na monolitu z lesklého onyxu zdobeného ornamenty a posvátnými symboly se jako slunce tyčila paprsky ověnčená tvář, kterou jsem tak často vídal vznášet se na hladinách klidných řek, tůní a zrcadlově čirých horských jezer. Tvář, kterou osadníci nalezli ve skalách, v záři dvou sluncí, v sténání lesa a v řeči zvířat. Tvář, kterou měli sami vtištěnou hluboko v srdcích.
Smyčka osadníků kolem mne se utahoval a já si konečně strhl kápi. Šumění utichlo a prolnulo se v němý úžas. Na náměstí se nakupili sedláci i muži s kopími a širokými štíty a těly brzy utvořili neproniknutelný kruh.
A čekali. Čekali má první slova.
Než jsem však stihl promluvit, ze zástupu si prorazila cestu žena s dítětem. Padla přede mnou na kolena a výtrysk slz zkropil tvář jejího novorozeňátka. Klaněla se a naříkala.
Přiklonil jsem se k ní, abych ji pomohl vstát, ale mezi vzlyky a pláčem jsem postřehl slova – sotva srozumitelnou, útrpnou modlitbu, která mi dodnes rezonuje v uších.
– Pochopil jsem. Rychle jsem se od ženy odvrátil a chtěl odtamtud prchnout. Stráže ale byli rychlejší. Jedinou ranou mi podlomili nohy, popadli mě za paže a po hrubě opracované skále odvlekli do temné jeskyně vyhloubené pod vesnicí.
Za mnou se otáčely stovky vyděšených výrazů.
Okovy jsou těžké a ledové. Je mi zima, jsem unavený, ale nemohu spát. Každé ráno přichází šaman a obludnými rituály mě drží při životě. Ohavným nápojem z horské bystřiny a koňské krve mě udržuje bdělého.
Nevidím růžové nebe, zmizel šum lesů i šeptání ptáků, přišel jsem o slunce i zelené palouky. Zbyla jen skála – chladná, temná, mlčenlivá kobka plná plísně a tmy. A slabounké štěbetání myšek, které mi přes silné zdi přinášejí zprávy o novém světě. O lidech, jež překračují hory, kácí lesy a bortí skály. O lidech, jež se vedrali do ráje, kde staví stále pevnější a vyšší domy. O lidech, jež budují lodě a překračují širá moře. Lodě, se kterými jednou vyplují ke hvězdám. Rostou a množí se v zemích, které kdysi patřily jen ptákům.
Po staletích ve tmě a okovech už si sotva vzpomínám na skutečný svět – vždyť se tak málo liší od noční můry, ve které mě vězní. Brzy zapomenu i na to, co se skrývá před jeskyní.
Avšak nikdy nezapomenu vyděšený výraz té ženy a její útrpnou modlitbu:
„Neprobouzej se! Bože, na kolenou tě prosím, nepřestávej o nás snít!“
- Toto je príspevok do súťaže mikropoviedok Ohnivé pero.
- Je publikovaný v pôvodnom stave, neprešiel redakčnou ani jazykovou úpravou.
- Súťažné poviedky sú publikované pravidelne, každý pondelok jedna až tri.
- Pevne stanovená uzávierka súťaže nie je, príspevky do každého kola prijímame priebežne, kým sa kolo nenaplní.
- Čiastkové uzávierky sú dvakrát do roka (jarné a jesenné kolo súťaže) a sú oznámené s dostatočným predstihom. Poviedky, ktoré prídu po uzávierke, sú po dohode s autorom presunuté do ďalšieho kola.
- Na hodnotenie poviedky má vplyv jej čítanosť, počet a obsah komentárov a najmä záverečné verejné hlasovanie, ktoré sa uskutoční po predstavení poslednej poviedky daného kola súťaže.
- Vyhlásenie a odmenenie víťazov sa uskutoční po ukončení hlasovania a vyhodnotenia daného kola, teda 2-krát ročne.
- Viac v pravidlách súťaže.
- Ak sa chcete súťaže zúčastniť, prečítajte si aj zoznam chýb, ktorých sa súťažiaci v Ohnivom pere dopúšťajú najčastejšie.
- Najnovšie aktuality o súťaži Ohnivé pero sa dozviete aj na facebookovskej stránke súťaže.