Ohnivé pero - jar 2024: Poslední rande

Tlumená hudba, svíčky, drink dle vlastního gusta a dvacetkrát pět minut. To byl plán tohoto večera. U každého z dvaceti stolků pro dva seděl muž. Na první pohled to byla podivná směsice zoufalců různého typu a věku. Ve vedlejší místnosti čekalo devatenáct podobně zoufalých a různorodých žen. Jen jedna se lišila, jakoby se sem vůbec nehodila.

Zazněl gong a ženy vstoupily do salónku. K obtloustlému čtyřicátníkovi s nepřirozeně ulíznutou pěšinkou si jako první přisedla štíhlá zrzka v černých džínách, karmínově rudém tílku s flitry, vysokých kozačkách a kožené bundě.

„Ahoj,“ pozdravil ji muž nervózně. „Jsem Vladimír,“ dodal a posunul si kulaté brýle, které mu sklouzly po zpoceném nose.

„Alison,“ odpověděla zrzka a probodla ho zkoumavým pohledem.

„To je… netradiční jméno,“ zakoktal se tlouštík, který evidentně neměl nejmenší tušení, co by měl říct, aby udělal dojem.

„Matka byla kreativní,“ odpověděla Alison stroze. Bylo jí na první pohled jasné, že tohle není to, co hledá. Zbylé čtyři minuty už byly ztrátou času.

„Proč je kráska jako ty na rychlým rande?“ zeptal se asi pětadvacetiletý nerd ve vytahaném svetru, ke kterému si sedla jako k druhému, ještě dřív, než se navzájem představili.

„Jsem na lovu,“ odpověděla mu Alison. Tohohle také nehledala, takže nehodlala plýtvat silami na nějakou historku.

„A když řeknu, že jsem kořist?“ zajímal se, evidentně svolný k čemukoli, co by si zamanula.

„Tak ti to nijak nepomůže,“ zpražila ho a zadívala se na ručičky hodin, aby je silou pohledu zkusila popohnat.

„Věřte mi, slečno Alison, jsem přesně to, po čem toužíte,“ ujišťoval ji šedesátník u třetího stolku poté, co se navzájem představili a první minuty strávili tlacháním o ničem.

„Věřte mi, Alexandře, že jste přesný opak toho, po čem toužím,“ odpověděla mu podobně strojeným způsobem. Chvíli ho podezírala, ale jeho široký úsměv ho vyřadil ze hry. Přesto v ní hlodal červíček pochybností.

„Nesuďte tak rychle. Skrývám mnohá tajemství,“ řekl a zvedl na ni obočí. „Byla byste překvapená.“

„A čím?“ zeptala se Alison. Že by přece?

„Tím, co všechno vám mohu nabídnout,“ pronesl sametovým hlasem a znovu se široce usmál. Pozorně se na něj při tom úsměvu dívala. Ozval se gong.

„Někdy si to poslechnu,“ řekla rychle a vstala. Tenhle Alexandr pro ni totiž nebyl čitelný a nebyla si jím ani trochu jistá.

„Poněkud nevhodné místo pro ženu, která může mít každého muže, na kterého ukáže,“ řekl asi čtyřicetiletý muž, ke kterému si přisedla nyní.

„Stejně zvláštní je vidět tu někoho charismatického,“ odpověděla mu Alison a pozorně si ho prohlížela.

„Možná jen nevím, co přesně hledám, jsem si ale jistý, že až to najdu, poznám to,“ pokrčil rameny a obdařil ji mírným úsměvem.

„To jsme na tom stejně,“ přitakala a ledabyle upila ze své sklenice.

„Je to vodka, nebo voda?“ zeptal se jí.

„Proč to chcete vědět?“ zajímalo Alison.

„Hodně mi to o vás prozradí,“ odpověděl.

„Odradí vás, když přiznám, že je to vodka?“ vyhnula se přímé odpovědi.

„Spíš bych byl opatrný, kdyby to byla čistá voda,“ řekl a mrknul na ni.

„Ještě jsme se nepředstavili,“ změnila pro jistotu téma. „Jsem Alison.“

„Já jsem Damián,“ přistoupil na obrat tématu, aniž by se nad ním pozastavil.

„To je pravé jméno?“ zvedla na něj podezíravě obočí.

„Asi jako to vaše,“ zasmál se. To přesně potřebovala, neviděla ale dost. „Takových Alison je v Praze jistě velká spousta.“

„Co když je to pravé jméno a já jsem zkrátka výjimečná?“ nadhodila.

„To jistě jste,“ přikývl a jeho úsměv se nepatrně rozšířil. Alison si ale všimla, že se při tom velice kontroluje. Byla si jistá, že právě našla, co hledala. Zazněl gong.

„Až tahle šaráda skončí, možná vás nechám přesvědčit se o mé výjimečnosti,“ řekla mu, než se přesunula k dalšímu stolu.

Celý zbytek večera po něm nenápadně pokukovala. Nebyl ostražitý jenom před ní, ale před každou, která si k němu přisedla. S žádnou ale nešetřil slovy. Nebylo proto divu, že dostal pozvání na další schůzku prakticky od všech přítomných žen.

Zatímco přebíral od organizátora kartičky se jmény a telefonními čísly, Alison se k němu přitočila se svou sklenkou.

„Moji vizitku nehledejte, není tam,“ řekla mu.

„Nelíbil jsem se vám?“ zeptal se, aniž by mu z tváře zmizel jeho skromný, ale spokojený úsměv.

„Naopak,“ zvedla na něj obočí a napila. „Ale dávám přednost osobnímu pozvání. Teď a tady.“

„Jdete rovnou na věc, to se mi líbí,“ přikývl a poprvé ve svém úsměvu doopravdy odhalil zuby. Teď už se nemohla mýlit.

„Možná jsem ochotná to tady oželet. Co takhle trochu vzduchu a přestat s tím vykáním?“ navrhla a odložila dopitou skleničku na pult.

„Příliš mnoho vodky?“ zeptal se, zatímco mířili k věšáku na bundy u východu.

„Ani ne,“ odpověděla mu, zatímco sledovala, jak sáhl pro dlouhý černý kabát a do náprsní kapsy si založil všechny lístky s kontakty. Koutkem oka při tom zahlédla, jak se šedesátník Alexandr zmateně dívá na její vizitku ve své ruce a na ni samotnou odcházející s jiným mužem.

,Neboj, k tobě se ještě vrátím,‘ řekla mu v duchu, zatímco přijímala Damiánovo rámě. I ten Alexandr jí byl něčím podezřelý. Nyní ji však zajímal pouze muž, který ji právě galantně pouštěl do dveří.

„Kam bys ráda šla?“ zeptal se zcela nenuceně.

„Někam, kde budeme mít trochu soukromí,“ pokrčila rameny.

„Souhlasím,“ přitakal. „Veď mě,“ dodal.

Alison se otočila a vydala se širokou ulicí lemovanou lípami. Aniž by promluvili, přešli silnici a zamířili k řece.

„Kam jdeme?“ zeptal se po chvíli ticha.

„Co krátká procházka po břehu Vltavy?“ nadhodila nevinně.

„Čekal jsem nějaký zastrčený bar, nebo…“ vysvětlil jí trochu kostrbatě.

„Nikdy si nevodím nikoho, koho neznám, domů,“ odmítla variantu, kterou nedořekl. Došli k mostnímu pilíři, ke kterému ho natlačila vahou svého těla, a přisála se mu na rty.

„Nečekané,“ vyhrkl a zalapal po dechu, když se od něj mírně odtáhla.

„Nečekané? A co povíš na tohle?“ ušklíbla se a ukázala mu tenký špičatý dřevěný hrot, který si během polibku vytáhla z boty.

„Co to máš? Pletací jehlici?“ zasmál se, ale bylo jasné, že se do smíchu tentokrát nutí.

„Je z osikového dřeva. Co ti to říká?“ zeptala se a vítězně se usmála.

„Co jsi zač?“ znejistěl.

„Jsem tvoje zhouba,“ odpověděla mu šeptem. „Tvoje smrt.“

Damián se napjal k útoku a vycenil zuby. Rozhodl se pro to však pozdě. Ostrý dřevěný hrot se mu ve stejnou chvíli zabodl do hrudi. S chirurgickou přesností se protáhl mezi dvěma žebry a skončil v jeho srdci. Damián zachrčel. Pokusil se ji odstrčit, bylo to však marné. Opřela se do něj plnou vahou, aby ho udržela zapřeného o pilíř mostu.

„Pila jsem vodu,“ zašeptala proti jeho chroptící tváři.

Vytáhla z úzké tajné kapsičky ve svém opasku skalpel a prořízla mu hrdlo. Vytryskl z něj proud šarlatové krve. Nyní ho už nechala, aby se zhroutil na zem. Koleny mu přiklekla cukající se paže a plnou vahou tlačila na skalpel, aby s ním rychle přeřízla všechny tkáně a dostala se až k páteři. Poté ostří vsunula mezi dva odhalené obratle, aby zcela oddělila hlavu.

Sotva jeho hlava odpadla od krku, začal se Damián rozpadat v prach, který vítr odnášel do proudu řeky. Za pár chvil už z něj zbyla jenom hromádka zkrvaveného šatstva, ze které Alison vytáhla štůsek vizitek.

„Vás všechny jsem zachránila,“ řekla tiše ženám, které si málem sjednaly poslední schůzku v životě. Moc nechybělo a jedna z nich odešla z rychlého rande s hladovým upírem. Místo milenek se měly stát večeří. Žádná z nich se však nedozví, jak velké měla štěstí.

Alison ale měla jasno. I když jí nikdy nikdo nepoděkuje, být lovkyní upírů rozhodně má smysl.

---

---

Apolena Dostrašilová