 |
,,Vy jste samá kost a kůže milánci, to já vám ještě něco donesu.“
S těmito slovy se elfka středního věku odebrala zpátky do své skromné kuchyňky. Stroček si se Slizákem vyměnili vyděšené pohledy. Slizák byl gnóm každým coulem. Malý a mazaný. První dávku hnědé polévky, kterou jim hostitelka nachystala, úspěšně dokázal vyházet z okna, za kterým seděl. Postupně tak pomohl i nešťastnému Stročkovi, byť ho jednou omylem lehce zasáhl do dlouhých zelených vlasů.
,,Říkal jsem ti, že v dubu nebydlí normální lidi,“ lamentoval Stroček. Pohostinnosti oné elfky si vážil, byla ale značně výstřední. Až děsivým dojmem.
,,Kam jinam jsme se měli před kráterovým deštěm schovat? Jsi sice ušoplesk, ale na víc jak na déšť nám tvé uši neposlouží a v dohlednu žádné jiné obydlí nebylo,“ rýpnul si do něj pobaveně Slizák, Stročkovi to ale nepřipadalo ani trochu vtipné.
,,To můj manžel si na tomhle moc pochutnával. Škoda, že musel odjet na hon draků,“ ozvala se znovu žena, ale v tónu jejího hlasu nebyl ani náznak smutku. A zatím co Stroček jejímu muži tiše záviděl, Slizák se ozval nazpátek.
,,Ale my už bychom rádi-“
,,Ale kdeže milánku, ještě vám musím vyprávět o mém synovci. A o skřítkovi, kterého jsem jednou nedopatřením málem uvařila. A taky o Lízičce, kterou jsem si jako malá ochočila,“ pokračovala nadále pobavená hostitelka, stále něco kuchtící.
,,Jestli odsud okamžitě nevypadneme, narvu ti můj luk do chřtánu,“ sykl Stroček. Měl pocit, že pokud v tom starém stromu s ještě starším nábytkem zůstane byť jen o minutu déle, elfka mu vymluví díru do hlavy. Jenom o jejím synovci už slyšel snad osm historek.
,,Jsi to ale mrzout,“ věnoval mu Slizák vyčítavý pohled. Jeho veliké oči kaštanové barvy byly na takové momenty jako stvořené.
,,A copak to tam, paninko, vaříte?“ zavolal Slizák.
,,Opravdovou pochoutku, drobečku jeden. Střeva z ještěrky.“
Po těchto slovech už ani Slizák nic nenamítal. Jídlo miloval. Jídlo. Ne pokusy o něj. Oba ze zdvořilosti nechali ženě na stole pár stříbrňáků a vydali se zpět na cestu. Dveře se za nimi zabouchli zrovna při příchodu ženy s dvojicí maličkých mističek, v nichž cosi doslova plavalo.
,,Ty tvoje nápady, dávno jsme mohli být doma,“ nadával nadále Stroček, který bojoval s již starou mapou kraje. Některé cesty nebyly dobře vidět, jak z nich slunko sebralo život, stejně jako nešťastná láska sebere život ze živé bytosti. Situaci nepomáhal ani nelítostný vítr, který hanil jinak nádherné slunečné počasí a foukal Stročkovi do neholené tváře jeho prameny vlasů. Po onom dešti už rázem ale nebyly žádné stopy, až na pár popadaných větviček, které jim křupaly pod nohama.
,,Však máme stále dost času,“ uklidňoval ho Slizák. Z malého batůžku, který si vlastnoručně vyrobil z kůže dvojrožce, vytáhl láhev s javorovým likérem. Pořádně se napil a pak nabídl nápoj Stročkovi, který jej vděčně přijal.
Kráčeli tedy pustou cestičkou, poslouchali zpěv ptáků, kochali se romantickou krajinou a občas, pro dobrý den, zamávali rolníkům, kteří pracovali na polích. Zastavili se až u stromu s lesními plody. Černáky oba milovali. Z mohutné koruny stromu si natrhali několik černých plodů a spokojeně si je v chládku snědli. Další uložili do batohu na později. Sladkost plodů jim dodala ještě lepší náladu, dokonce i Stroček už se jenom usmíval, což byla v tomto kraji u elfů relativně rarita.
,,Podívej se na tu nádheru,“ zasnil se Slizák. Leželi stále pod stínem stromu, který jim poskytl vydatný oběd. Daleko příjemnější, než jakého by se dočkali v onom starém dubu. Slizák ukazoval do dálky, na níž zíraly. Měli krásný výhled na pohoří, objímané stromy.
,,Láká tě cestování?“ podíval se na něj Stroček.
,,Ani už ne. Spíš chtěl být vedoucím cechu, nebo něco takového komornějšího.“
,,Na barmana z hospody máš vysoké nároky.“
,,Trhni si uchem,“ zasmál se Slizák. Zavřeli oči, nechali se hladit jemným vánkem, dokud oba neusnuli.
Z říše snů se probral až Slizák. A bylo to hodně hořké vystřízlivění.
,,Stročku! Vstávej u všech zelených mechů, probuď se!“ Lomcoval se svým druhem.
,,Co se děje?“ zmohl se na odpověď, jakmile se vzpamatoval. Postavil se na nohy. Pohyb ale učinil moc rychle, takže se mu trochu zamotala hlava. Raději si tedy znovu sedl.
,,Naše zásoby. Naše zásoby pití! A mapa! Někdo nám ukradl věci!“ nadával Slizák, až se mu na čele tvořila vráska, která ze zdánlivě nevinného obličeje malovala grimasu, před níž má každý respekt.
,,Uklidni se, jak dlouho jsme spali? Moc dlouho ne, když koukám na slunce. Nemůže být daleko, pokud ovšem nejel na grifinovi,“ připustil Stroček. O tom ale Slizák nechtěl ani slyšet. Snesl mnoho, ale nenáviděl každého, kdo mu bez dovolení bral jím vytvořený likér.
Vrátili se zpátky na cestu. Prvních pět minut po ní kráčeli, následně ale cesta vedla skrz mokré bažiny lesů. A tam zahlédly drobné ale hluboké stopy, vedoucí hlouběji do lesa. Podívali se na sebe. Stroček vytáhl svůj luk, Slizák si připravil čerstvě nabroušený meč, od jehož čepele se odrážel sluneční svit, dokud nevkročili do labyrintu lesa. Kráčeli tiše a stále za stopami, které je nadále poslušně vedly. Po chvilce zaslechli funění. Unavené funění. Zrychlili chůzi. Onen zvuk se začal měnit v nadávky. Nejdříve nesrozumitelné, poté již zcela zřetelné.
Spatřili ho. Malého a tlustého skřeta. V plachtě, kterou měl hozenou přes shrbená záda, táhl jejich ukradené zásoby. Každý krok pod tou vahou dělal čím dál tím obtížněji. Stroček chtěl lupiče zaskočit. Skřetovi ale jedna z lahví vypadla a zahučela do nažloutlého spadaného listí. Slizák zařval a vrhl se na lupiče.
Ten byl zaskočen, po celou dobu o nich nevěděl. Slizák vážil podstatně méně, svým prudkým skokem ale skřeta povalil na zem. Lahve se zacinkáním dopadly vedle nich, jedna se zřejmě rozbila. To Slizáka dopálilo ještě více. Začal jej tlouci. Znovu a znovu. Neohrabaný skřet měl sice dlaň jako Slizák hrudník, byl na jeho rychlost ale krátký. Nakonec se vzpamatoval a jedním přesně mířeným pohlavkem ze sebe Slizáka shodil. Dopadl prudce na zem. Hleděl na nebe, jehož čistota přes stromy nebyla příliš vidět, a prudce oddychoval. Pot mu stékal po čele a lepil mu oděv na záda.
Zakročil tedy dosud přihlížející Stroček. Jedním přesným hodem svázal skřeta svou zlatou tětivou. Skřet se zmítal na zemi jako postřelená zvěř, na moc kouzelné tětivy ale nestačil. Stroček pomohl Slizákovi na nohy.
,,Jsi v pořádku?“
,,Skoro jsem ho měl,“ vyhnul se Slizák očnímu kontaktu a sebral si svůj meč, který při skoku lhostejně upustil. Naposledy se podíval na skřeta, který už vzdal předem prohraný boj a jenom na ně odevzdaně zíral. Slizák schoval meč.
,,Na co tak čučíte? Sem měl žízeň. Vokamžitě mě pusťte. Já nejsem váš votrok!“ vztekal se.
,,Co s ním uděláme?“ zasmál se Slizák.
,,Narval bych mu do tlamy mech, ale na to mám moc rád zelenou barvu,“ utrousil Slizák a pohladil Stročka po jeho zelených vlasech.
,,Další a originálnější návrhy?“
,,Chceš si z něj snad udělat pojízdné zvíře? Ten by se netrefil ani do vody, kdyby z lodě spadnul,“ neopouštěl Slizáka sarkasmus s příchutí sladkého vítězství, které vydá za milion lahví likéru.
,,Ty drzej prcku! Sežeru tě, co si vo sobě myslíš?“ řval skřet.
,,No, když si tak rád povídáš, možná bych pro tebe znal lekci,“ navrhl Stroček.
Skřet seděl za dřevěným stolem. Hlava mu duněla z návalu historek a v břiše měl křeče, za nimiž stálo zjevně nedovařené jídlo.
,,Ale milánku, jsi samá kost a kůže. Jen počkej, teď ti přinesu opravdovou specialitu,“ culila se elfka, bydlící v jednom starém stromu. Už se nemohla dočkat, až mu bude vyprávět o svém synovci.
- Toto je príspevok do súťaže mikropoviedok Ohnivé pero.
- Je publikovaný v pôvodnom stave, neprešiel redakčnou ani jazykovou úpravou.
- Súťažné poviedky sú publikované pravidelne, každý pondelok jedna až tri.
- Pevne stanovená uzávierka súťaže nie je, príspevky do každého kola prijímame priebežne, kým sa kolo nenaplní.
- Čiastkové uzávierky sú dvakrát do roka (jarné a jesenné kolo súťaže) a sú oznámené s dostatočným predstihom. Poviedky, ktoré prídu po uzávierke, sú po dohode s autorom presunuté do ďalšieho kola.
- Na hodnotenie poviedky má vplyv jej čítanosť, počet a obsah komentárov a najmä záverečné verejné hlasovanie o finalistoch, ktoré sa uskutoční po predstavení poslednej poviedky daného kola súťaže.
- O víťazovi daného kola rozhoduje porota.
- Vyhlásenie a odmenenie víťazov sa uskutoční po vyhodnotení daného kola, teda 2-krát ročne.
- Viac v pravidlách súťaže.
- Ak sa chcete súťaže zúčastniť, prečítajte si aj zoznam chýb, ktorých sa súťažiaci v Ohnivom pere dopúšťajú najčastejšie.
- Najnovšie aktuality o súťaži Ohnivé pero sa dozviete aj na facebookovskej stránke súťaže.