 |
Konečně nastala slastná temnota. Nesnesl bych se na ně dívat ani o vteřinu déle. Kéž bych tak mohl odčinit to, co nás dostalo sem, do tohohle zatraceného pekla.
Za všechno stejně můžou zprávy. Začaly šířit paniku ohledně blížících se jaderných hlavic. Poblíž našeho bytu nebylo kde se schovat, protože chudé předměstí, které povětšinou obývali barevní přistěhovalci, naši vládu prostě nezajímalo. V nejbližším okolí bydliště nebyla skrýš, takže jsme museli vzít zavděk alternativami. Udělali jsme to, co by v naší situaci udělal každý rozumný člověk.
Schovali jsme se do kanálu.
Nikdy jsem nezjistil, jestli ta jaderná hrozba byla skutečná. Protože jsme nikdy neopustili kanalizaci. Namísto toho jsme prožívali soumrak lidské rasy.
Je zvláštní, co se člověk v takových časech naučí. Například o životě hlodavců. Od doby, kdy jsme sestoupili do tunelů, jejichž žízeň kdysi hasilo město, ale hlavně které nám přeživším nyní nabízely spásu, jsme byli doprovázeni krysami… malými, většími, i naprosto olbřímími. Přicházely v celých zástupech. A my si mysleli, že s nimi koexistujeme v míru.
Víte, když jsme sem přišli, krysy si od nás, monster z povrchu, držely odstup. Držely se pod naším novým povrchem. Pod cementem a pod vodou. A jak šel čas, naučily se, že jim nijak neublížíme. Naučily se, že jsme zdrojem potravy, ale pro jejich odpornou chuť jsme nebyli zdrojem ohrožení. A tak se u našich táborů praly o zbytky… a co začaly boje, prokázali jsme se být ještě lepším zdrojem živin.
Jak už to tak s lidmi bývá, nedokázali jsme se poučit. Nenaučili jsme se, že bojovat mezi sebou působí jen bolest a zkázu a smrt. Jakožto sociální tvorové jsme se začali sdružovat. A netrvalo dlouho, než mezi sebou jednotlivé tlupy začaly bojovat. O moc a o nadvládu, jako vždy. Naposledy jsme prohráli bitvu s jinou tlupou, která v kanálech žije nedaleko od nás. Odpad dokáže být krutým prostředím. Nikdo z nás ale nebyl zabit. Jen nás okradli o zásoby. A pro všechny případy, ze strachu, že je budeme pronásledovat a pokusíme se vzít si zpět, co je právoplatně naše, nás svázali ocelovými dráty.
Je podivné, o čem v takové chvíli člověk přemýšlí. A na co člověk v takové chvíli přijde. Věděli jste například, že krysy ze všeho nejdřív sežerou měkké tkáně? Pšt, těmi tlumenými skřeky se netrapte; zvyknete si na ně. Věděli jste tedy, ptám se vás, že krysy Vám napřed sežerou tu nejměkčí část těla? U mě to byla ta zatracená oční víčka. Ale víte, co mě na tom bolí ze všeho nejvíc? Nevadí mi ani vědomí, že už nikdy v životě nezamhouřím oka.
Vadí mi to, že teď se doslova nemůžu nedívat, jak se plíží k mému čtyřletému dítěti, které mě očima němě prosí o pomoc.
- Toto je príspevok do súťaže mikropoviedok Ohnivé pero.
- Je publikovaný v pôvodnom stave, neprešiel redakčnou ani jazykovou úpravou.
- Súťažné poviedky sú publikované pravidelne, každý pondelok jedna až tri.
- Pevne stanovená uzávierka súťaže nie je, príspevky do každého kola prijímame priebežne, kým sa kolo nenaplní.
- Čiastkové uzávierky sú dvakrát do roka (jarné a jesenné kolo súťaže) a sú oznámené s dostatočným predstihom. Poviedky, ktoré prídu po uzávierke, sú po dohode s autorom presunuté do ďalšieho kola.
- Na hodnotenie poviedky má vplyv jej čítanosť, počet a obsah komentárov a najmä záverečné verejné hlasovanie o finalistoch, ktoré sa uskutoční po predstavení poslednej poviedky daného kola súťaže.
- O víťazovi daného kola rozhoduje porota.
- Vyhlásenie a odmenenie víťazov sa uskutoční po vyhodnotení daného kola, teda 2-krát ročne.
- Viac v pravidlách súťaže.
- Ak sa chcete súťaže zúčastniť, prečítajte si aj zoznam chýb, ktorých sa súťažiaci v Ohnivom pere dopúšťajú najčastejšie.
- Najnovšie aktuality o súťaži Ohnivé pero sa dozviete aj na facebookovskej stránke súťaže.