 |
Velitel stráží shrábl váček ze stolu a vložil ho do zásuvky, kterou zamkl. „Poslouchám.“
„Jmenuje se Viktor von Herd a je pro nás velmi důležitý,“ řekl muž, sedící naproti němu. Seschlý stařec v drahém oblečení. „Má vlasy černé jako uhel a pravděpodobně se bude snažit prchnout z města. Včera večer zavraždil své rodiče, na což jistě přijdete, pokud se půjdete podívat do jejich sídla. Ale rád bych vás upozornil, že ho potřebujeme živého.“
„Von Herd? Proč je pro vás tak důležitý?“
„To vás s prominutím,“ odpověděl muž, „nemusí vůbec zajímat.“
Kapitán se zašklebil, ale přikývl. Toho muže neznal, ale znal malý vyšitý symbol, který měl stařec na rameni. Kult Nočního hada. Věděl o nich své. Tedy, ne že by o nich věděl tolik. Jen to, že nebylo moudré si je znepřátelit.
„Vypíšu zatykač.“
„C-co?“ Viktor se probudil do chladné noci. Ležel zády na něčem chladném a tvrdém. Když se pokusil pohnout, zjistil, že je svázaný. Ne svázaný. Spoutaný. Okovy. Zmateně se rozhlédl.
Někde hořel oheň. Kolem stály postavy v kápích, které skrývaly obličeje. Ty kápě znal. Sám jednu vlastnil. Poznal dvě postavy stojící poblíž.
„Mami? Tati?“ řekl a hlas se mu zachvěl. Už si plně uvědomoval vážnost situace, ve které se ocitl.
K oltáři přistoupil kněz Stelly a pozvedl černou obřadní dýku. Byl to starý, seschlý muž.
Viktor sebou zazmítal, ale nebylo mu to nic platné. „Ne!“ vykřikl. „Ne, já nechci,“ hlas se mu zlomil strachy. Na tom kusu chladného kamene viděl umřít nespočet lidí. Ale nikdy ho nenapadlo, že by mohl být jedním z nich.
„Ó prastarý!“ řekl Stelly obřadně. „Přijmi tuto oběť a věnuj nám svoji milost.“
„NE!“ zmítal se Viktor na oltáři. „MAMI! Prosím, já nechci umřít…“ jeho výkřik zmizel v temnotě mezi stromy. Postava v kápi se ani nepohnula.
„Můžu ti pomoct,“ řekl havran, sedící na větvi nad ním. Těsně na hranici světla z plápolajícího ohně. „Chceš?“
„Ano!“
Stelly bodl – a zapotácel se. Kov zazvonil o kámen. Okovy na oltáři zely prázdnotou. Viktor stál překvapeně na okraji světla. Kněz se zmateně rozhlédl. Jeden z kultistů Viktora chytil. Ten ale vykřikl a prudce jej nakopl do rozkroku. Na nic nečekal a zmizel v temnotě mezi stromy.
„Na co čekáte?!“ zařval kněz. „Za ním!“
Viktor hekticky házel věci do batohu. Pobíhal po pokoji a balil. Co teď, do háje, co teď? Dýchej, jen dýchej. Dobrá, vezmeš nějaký prachy a zmizíš z města! Na první galéře… Zarazil se, když si všiml, že matka stojí ve dveřích, kultistickou kápi sundanou.
„Zpátky,“ řekl a nejistě couvl.
„Viktore, drahoušku…“
„Řekl jsem, zpátky!“ vykřikl.
„Miláčku, nech mě ti to vysvětlit…“
„Vysvětlit… vysvětlit? Co to mělo, kurva znamenat, mami? Chtěli jste mně obětovat Nočnímu hadovi? Je mi teprve šestnáct!“ hlas se mu zlomil do falsetu. „Vlastního syna!“
„Je mi to líto,“ udělala krok dopředu. Ve tváři měla smutek. „Pan Stelly říkal, že… Noční had žádá tvůj život.“
Couvl.
Zachvěla se. „Ale už ne. Už to chápu. Už mu tě nedám.“
„Mami… proč? Říkal jsem vám od začátku, že vás Stelly jen zneužívá…“
„Ano… teď už to chápu. Ach, můj drahý chlapče. Pojď ke mně. Už mu tě nedám.“ Opravdu jí to bylo líto? Vypadala, že se každou chvíli rozpláče.
„Mami…“ přišel k ní a objal ji. „To je dobrý. Jsem rád…“
Bolest v podbřišku. Trhnul sebou, odstrčil ji. Z břicha pod pupkem mu trčela pletací jehlice. Překvapeně se na matku podíval. Udělal dva kroky dozadu. „P-proč?“ zachvěl se.
„Zradili tě,“ zašeptal havran za oknem. „Měl bys je zabít!“
„Ano,“ odpověděl. Vytrhl jehlici. Zaúpěl. Zvedla se v něm vlna hněvu. S výkřikem se vrhl dopředu. Bodl matku do hrudi. Jehlice se do jejího těla ponořila až nepříjemně snadno. Vytrhl ji ven. Bodl znova. A znova. A znova! Matka kvílela, chránila se rukama. Bodl ji do obličeje. Znova a ještě jednou! Bodal tak dlouho, dokud neklesla na podlahu.
Potom si uvědomil, co udělal. Upustil jehlici. Pozvracel se. Dávil dlouho.
„Viktore? Jsi doma?“ hlas otce.
Viktor pohlédl na matku. Nehýbala se. Louže krve na podlaze se zvětšovala. Otřásl se. Vyškrábal se na nohy. Popadl batoh a vyběhl ven.
Otec stál pod schody. Neviděl ho, rozhlížel se po předsíni. Viktor popadl těžký stojan na deštníky. Bez přemýšlení přeskočil zábradlí.
Nevyměřil vzdálenost. Nedopadl na otce, ale vedle. Dopad byl tvrdý. Prudká bolest v kotníku. Stojanem ale zasáhl přesně. Víceméně. Trefil otce do zad. Slyšel zapraskání. Oba upadli. Viktor se pokusil vstát, ale kotník ho zradil. Otec potřásl hlavou, aby se vzpamatoval. Skočil po něm.
„Ty jeden nevděčnej parchante!“ zařval otec a uchopil ho oběma rukama na krku. Zlomená lopatka, deformující mu záda, mu očividně nepřekážela. „Měla to pro tebe být čest! Jak ses odtamtud dostal? Jak ses odtamtud, kurva dostal?“
Viktor neodpověděl. Zachrčel. Stojanem na deštníky ho udeřil do obličeje. Zásah nebyl silný, neměl dostatečný rozmach. Ale stačilo to, aby ho otec pustil. Viktor ho udeřil znova, silněji. Otec odskočil, bránil se rukama. Viktor ho udeřil ještě jednou. Něco prasklo. Otec zaúpěl. Znova, a ještě jednou – do obličeje, do hlavy…
Otec znehybněl. Lebku za uchem měl propadlou.
Viktor stojan upustil. Zachvěl se. Zvracel by, kdyby měl co.
Roztřeseně vyšel nahoru do koupelny, vypláchl si ránu na břiše alkoholem a zavázal si kotník. Potom zmizel v uličkách města. Nehodlal čekat, než se objeví další, zasraní kultisti.
Zaslechl hlas, který moc dobře znal. Patřil starému seschlému starci. Knězi Stellymu. Sestupoval po schodech. Viktor zpozorněl, ale nezvedl se. Kněz Stelly se objevil před mřížemi jeho cely.
Na tváři měl křivý, odporný úsměv. „Dobrá práce, kapitáne,“ řekl muži vedle sebe.
„Vskutku,“ odpověděl na to Viktor a také se odporně usmál. „Vskutku dobrá práce, kapitáne.“
Odněkud se ozvalo krákání havrana. Viktor už neseděl na lavici v cele. Stál za nimi. Vytrhl kapitánovi od pasu meč a vrazil mu jej mezi lopatky. Kněz vyděšeně vyjekl a začal couvat.
„Máš strach,“ řekl Viktor a znovu se usmál. „To je dobře. To je dobře, ty zkurvysynu.“
Vrazil Stellymu meč do břicha. Starý muž zaskučel a ohnul se v pase. Viktor se zašklebil. Zakroutil čepelí a vytrhl ji ven. Kněz klesl na kolena a pak se sesul na podlahu. Viktor ho pozoroval, jak se třese.
„Cítíš to? Cítíš ten chlad? To si pro tebe přichází smrt. Chtěl bych, abys umíral pomalu, ale nemám čas.“ Přiložil mu dlouhou čepel k hrdlu. „Měl bys umírat pomalu. Za to, cos provedl mojí rodině. A spoustě dalších. Škoda. Tohle bude muset stačit.“
Pomalým, dlouhým pohybem mu přejel celou délkou čepele přes hrdlo. Louže krve se zvětšovala. Kněz bublal. Viktor ho spokojeně pozoroval.
Ozval se dusot bot. Po schodech sbíhali strážní – asi něco zaslechli. Viktor se jim uklonil. A zmizel.
Kráčel po ulici, jenomže neměl strach, že by ho někdo poznal. Jeho tvář byla jiná. Vypadal stále jako šlechtic, to ano. Jenomže teď na sebe vzal podobu malého, podsaditého muže s krátkými zrzavými vlasy a upraveným plnovousem. Už se nebál strážných. Už se nebál kultu.
Zastavil se u galéry se jménem Havran a musel se pousmát.
„Hej, kapitáne! Kam máte namířeno?“
„Do Narfirru, váženej pane.“
„A to je kde?“
„Na východní straně kontinentu.“
„No skvělé,“ vystoupil po lávce a podal kapitánovi plný váček s penězi. „Bude tohle stačit na to, abych si zaplatil cestu?“
Kapitán zalovil ve váčku, vytáhl jednu minci, skousnul ji. „Bohatě.“
„V tom případě si můžeme plácnout,“ podal mu ruku. „Jmenuji se,“ krátce zaváhal, „Vranislav von Mischief.“
Ne, už se nebál. Už totiž nebyl Viktor von Herd. Teď byl Havran!
- Toto je príspevok do súťaže mikropoviedok Ohnivé pero.
- Je publikovaný v pôvodnom stave, neprešiel redakčnou ani jazykovou úpravou.
- Súťažné poviedky sú publikované pravidelne, každý pondelok jedna až tri.
- Pevne stanovená uzávierka súťaže nie je, príspevky do každého kola prijímame priebežne, kým sa kolo nenaplní.
- Čiastkové uzávierky sú dvakrát do roka (jarné a jesenné kolo súťaže) a sú oznámené s dostatočným predstihom. Poviedky, ktoré prídu po uzávierke, sú po dohode s autorom presunuté do ďalšieho kola.
- Na hodnotenie poviedky má vplyv jej čítanosť, počet a obsah komentárov a najmä záverečné verejné hlasovanie o finalistoch, ktoré sa uskutoční po predstavení poslednej poviedky daného kola súťaže.
- O víťazovi daného kola rozhoduje porota.
- Vyhlásenie a odmenenie víťazov sa uskutoční po vyhodnotení daného kola, teda 2-krát ročne.
- Viac v pravidlách súťaže.
- Ak sa chcete súťaže zúčastniť, prečítajte si aj zoznam chýb, ktorých sa súťažiaci v Ohnivom pere dopúšťajú najčastejšie.
- Najnovšie aktuality o súťaži Ohnivé pero sa dozviete aj na facebookovskej stránke súťaže.