 |
Procházím se čistými ulicemi, obdivuji fantazii místních architektů a stavitelů. Nádherné barevné domy, sklánějící se někde až v naprosto nemožných úhlech nad udržovanými cestami a promenádami. Stovky oken zářících jako stovky drahokamů. Nepřestávám se dívat, i když mě z té záře bolí oči. Zejména úchvatná je věž, na jejímž vrcholu se třpytí zlatá korouhev ve tvaru slunce.
Pak můj omámený zrak padne na tu zelenou krásu. Park, táhnoucí se do dáli kam nedohlédne žádné oko, vysoké stromy plné barevných květů, kolem kterých krouží hejna roztodivných ptáků. Husté keře obsypané červenými, bílými i modrými bobulemi, které když jsem spatřil, ihned jsem na ně dostal strašlivou chuť. Až půjdu okolo, určitě si jich několik utrhnu.
Všechno je obrovské, až se z toho tají dech. Jediná věc, která mi však nejde do hlavy, je to, kam se poděli místní obyvatelé? Ti zruční dělníci, ti šikovní pěstitelé, ti moudří páni tohoto kouzelného místa. Musím se tu pečlivě porozhlédnout a setkat se s těmi báječnými lidmi.
Uvědomil jsem si, že mám velkou žízeň. Sladké, šťavnaté bobule ještě daleko, takže co teď? Vzápětí, jako kdyby to byl něčí záměr, jsem spatřil řeku, která se vynořila odnikud.
Kouzelné místo.
Spíš než řeka, to byl potok, jež se jako bouře hnal kousek ode mě. Vyrazil jsem tedy k němu, abych svlažil vyschlé hrdlo.
Sotva jsem ponořil ruce do chladivé, křišťálově čisté vody, hned jsem se cítil lépe. Dosyta jsem se napil a smyl i pouštním prachem pokrytou tvář. Teď tedy najít své přátele. Nebo alespoň někoho.
A zase ta náhoda. Koutkem oka jsem zahlédl pohyb. Něco bílého se mihlo mezi silnými kmeny v nekonečném parku. Vydal jsem se rychle za oním tajemstvím, aby mi snad nezmizelo úplně. Ve chvíli, kdy jsem doběhl na ono místo, nikdo tam už nebyl. Jak překvapující.
Zmateně jsem se rozhlížel kolem. A tu, v té chvilce, když už jsem to chtěl vzdát, se ona tajemná postava ukázala. Tentokrát se nacházela u nedalekém vodopádu, kterého jsem si předtím, ale vůbec nevšiml.
Jak říkám, kouzelné místo. Ve zpěněné vodě se koupala žena, oděná celá v bílém. Připadala mi povědomá, ale na tu vzdálenost jsem nerozeznal detaily. Bez zaváhání jsem směle vyrazil, běžel udržovaným parkem a přitom upřeně sledoval svůj cíl. Občas se mi ztratila z dohledu, a to když jsem překonával údolíčka, provoněná bezpočtem květů. To jsem si zoufal. Pak však skončilo zelené království, a já ji spatřil. Byla tam. Čekala snad na mě?
Několika posledními skoky jsem se dostal až k ní a pak zalapal po dechu. Byla to ona, moje manželka, můj parťák na cestách, moje celoživotní láska. Při hledání města se mi ztratila při písečné bouři spolu s ostatními. Celou dobu jsem nikoho nepotkal, a až nyní nalezl zrovna ji. Padli jsme si do náručí a jen se tiskli k sobě a nechali vodopád, aby nás ochlazoval.
Tak tohle je ráj, tohle je to ztracené a znovu nalezené město, které pohltilo stovky badatelů a hledačů, tohle je to místo, jež pronásledovalo právě ty stovky bláznů v nekonečných snech. A já jediný ho objevil a pokořil. Jediný hledač a snílek, blázen a badatel. Jen já a moje žena.
Slunce spalovalo pár zakrslých stébel, horký písek se přeléval z hromady na hromadu a divoký vítr odhalil na jedné z nich cosi třpytivého. Koule ze zlata, z které vybíhalo několik paprsků. O desítky metrů dál, na nevelkém prostranství mezi dvěma obrovskými dunami, v takovém malém pouštním údolíčku, odpočívalo několik postav. Sluneční paprsky je zastihly v různých polohách i v různém stadiu rozkladu. Některé zde už trávily spoustu času, protože z nich zbývalo jen pár kostí, jiným ještě odpadávalo maso, několik jich bylo čerstvých, oděných ještě v šatech.
A uprostřed této strašlivé scény se poslední, doposud přeživší člověk objímal s balvanem, který jen zdánlivě připomínal lidskou postavu. Muž byl téměř celý pokryt pískem, přesto se ten blázen smál a tiše s kamenem hovořil.
KONEC
- Toto je príspevok do súťaže mikropoviedok Ohnivé pero.
- Je publikovaný v pôvodnom stave, neprešiel redakčnou ani jazykovou úpravou.
- Súťažné poviedky sú publikované pravidelne, každý pondelok jedna až tri.
- Pevne stanovená uzávierka súťaže nie je, príspevky do každého kola prijímame priebežne, kým sa kolo nenaplní.
- Čiastkové uzávierky sú dvakrát do roka (jarné a jesenné kolo súťaže) a sú oznámené s dostatočným predstihom. Poviedky, ktoré prídu po uzávierke, sú po dohode s autorom presunuté do ďalšieho kola.
- Na hodnotenie poviedky má vplyv jej čítanosť, počet a obsah komentárov a najmä záverečné verejné hlasovanie, ktoré sa uskutoční po predstavení poslednej poviedky daného kola súťaže.
- Vyhlásenie a odmenenie víťazov sa uskutoční po ukončení hlasovania a vyhodnotenia daného kola, teda 2-krát ročne.
- Viac v pravidlách súťaže.
- Ak sa chcete súťaže zúčastniť, prečítajte si aj zoznam chýb, ktorých sa súťažiaci v Ohnivom pere dopúšťajú najčastejšie.
- Najnovšie aktuality o súťaži Ohnivé pero sa dozviete aj na facebookovskej stránke súťaže.